1. Každé nové ráno

Bella:

Jako každé ráno se chystáme do školy. Oblékly jsme se a já se začala soustředit na naše iluze. Esme musí být něco málo přes třicet. Jinak ji nechám tak jak je. Prostě ji jen postarším.  Rosalii upravím na patnáct a na nos jí nahodím pár uhříků.

„Ty potvoro, zase?“ ptá se mě už asi po sté.

„Dyť se ti hojí. Nemůžou zmizet z ničeho nic!“ vytýkám jí. Jen si povzdechne a hodí na sebe bundu.

Nakonec proměním Alice, která rázem vypadá na prvňáka. Trochu se zašklebí, ale nic neříká. Už si zvyká, navíc jak řekla: ´Je fain naučit se znovu psát a číst.´ Proto ji nechám tak, naposledy se zkontroluje v zrcadle a popadne svou tašku.

Jako poslední měním sebe. Měla bych vypadat tak na deset. A je to můžeme vyrazit. Esme nás musí odvést do školy, protože Rose je zatím stále patnáct, za týden už nás však bude vozit ona.

***

„Užijte si školu!“ přeje nám Esme na parkovišti školy.

„Děkujeme.“ Vyhrkly jsme na ni sborově a všechny jsme se zasmály. Společně jsme se pak vydaly ke škole. Rosalie nás zastavila na kraji parkoviště. Je prý zvědavá, co budou ti noví zač.

Stály jsme tam a povídaly si. Tedy tak to mělo vypadat pro ostatní, když Alice ztuhla. Měla vizi.

„Alice? Co to je?“ ptala jsem se jí, když se jí do tváře vrátil příčetný výraz.

„Jsou to upíři.“ Řekla tak rychle, že to lidské ucho nemohlo postřehnout.

„Cože? Kdo?“ ptala se rychle Rose.

„Ti noví, ale můžeme být v klidu, jsou to vegetariáni.“ Uklidňovala nás Alice.

„Tak proto se stěhovali sem.“ Zasmála jsem se. „No uvidíme, určitě nepoznají, co jsme zač my, takže se budeme chovat normálně a pokusíme se nepřitahovat k sobě víc pozornosti, než je nezbytně nutné. Odpoledne se domluvíme s Esme.“

Obě přikývly a pro jistotu jsme se vydaly do školy. Rose na střední a já zavedla Alice do její třídy. Přece jen jí je šest. Sama jsem se pak vydala do páté.

***

Celý den se mi neskutečně vlekl. Škola byla nudná a naprosto zbytečná. Ve všech hodinách jsem se nudila a vědomí dalších upírů v městečku mi na náladě rozhodně nepřidalo.

Po skončení výuky jsem vyzvedla Alice v družině a společně jsme se loudaly na parkoviště, kam pro nás měla přijet Esme. Alice se celou tu dobu potutelně smála.

„Co se zase děje?“ optala jsem se jí nakonec.

„Uvidíš sama,“ a kývla směrem k parkovišti. V tu chvíli ve mně hrklo. Rosalie se tam ocucávala s takovým velkým hromotlukem, který byl navíc určitě upír. Zbláznila se snad?

„Ta holka je snad blázen.“ Vyhrkla jsem.

„Neboj, nic jí neudělá, prostě se zamiloval.“ Potutelně se usmívala Alice. Tak to je na mě trochu moc. Hlavně, že jsme si řekly, že nebudeme vzbuzovat pozornost.

„Nerada ruším.“ Vyrušila jsem je a bylo mi jasné, že Rose mi to jen tak nedaruje. „Za chvíli přijede máma a nemyslím, že by tě chtěla takhle vidět.“ Podotkla jsem směrem k ní. Ten kluk jen zavrčel. Bylo mi jasné, že jsem to neměla slyšet, přesto jsem se k němu instinktivně otočila a zpražila pohledem.

„Máš pravdu.“ Uznala Rose a naposledy ho políbila.

„Co o nich víš?“ zeptala jsem se. Byla jsem upřímně zvědavá.

„Jmenuje se Emmet, jsou vegetariáni a je naprosto boží.“ Rozplývala se Rosalie.

„To jsem ráda, že sis někoho našla, sestřičko, ale dovol poznámku. Jsme čtyři ženy, ne sice bezbranné, ale oni jsou čtyři upíři a ten blonďák nevypadá jako mazlíček na hraní.“ Hodila jsem hlavou k Emmetovým bratrům.

„Ten se jmenuje Jasper.“ Zpívala mi Alice do ucha. „Já ho miluju!“ Zaraženě jsem se na ni podívala. „No… Budu milovat!“ opravila se.

Tak to je super, mé dvě sestřičky se zamilovaly do, v podstatě neznámých, upírů. Co jsem komu udělala? Ten poslední, jak mi došlo Edward, si mě měřil podivným frustrovaným pohledem. O co mu jen jde? V tom jsem zaslechla jejich rozhovor.

„Ta blondýna tě nejspíš miluje.“ Smál se Edward do ucha svému bratrovi, který ho usadil tichým zavrčením. Jasper se začal nekontrolovatelně smát. „Moc se nesměj, tebe miluje ta šestiletá.“ Vysmál se mu Edward. Moment jak to, že on to slyšel a jeho bratři ne? Šokovaně jsem se na něj podívala, zdá se, že se mu nelíbil můj pohled a ošklivě se na mě zamračil. Jen jsem se uchichtla a otočila se zpět k holkám. Chvíli jsme tam ještě stály, než nás přijela vyzvednout Esme.

„Musíme si promluvit!“ vyhrkly jsme všechny čtyři najednou a stejně tak se i zarazily. Rychle jsme nasedly do auta a mlčky odjeli domů.

***

„Holky, máme problém, ti noví, jsou to upíři.“ Konstatovala Esme.

„O tom jsme s tebou chtěli mluvit.“ Otočila jsem se na ni. „Chodí s námi do školy. A tady dámy se nám do nich zamilovaly.“

Esme se shovívavě podívala na holky a ty, kdyby mohly, byly by červené až za ušima. „Jejich otec Carlisle mě dnes požádal o pomoc se zařizováním jejich domu. Nepoznal, že jsem upír. I tak si však myslím, že by bylo vhodné se domluvit co dál?“ podívala se na nás.

„Tak vynechám školu. Budu ti jako pomáhat.“ Usmála jsem se na ni. Jednou jsme tak už pracovaly a nebylo to špatné.

„Zní to hezky, ale nezapomeň, že tady je ti deset let.“ Připomněla mi Esme. Ach jo. Hloupej věk!!!

„No, tak v tom případě čekám jakýkoliv návrh.“ Usmála jsem se na ni.

„Pokusíme si jich nevšímat a Alice nás bude varovat, kdyby něco.“

„Nevšímat????“ vyštěkla nechápavě Rose. Ten Emmet se jí musel asi hodně líbit.

„No budeme dělat, že jsme lidé! Jasné???“ Podívala se na ni významně Esme.

„Jasné!“ souhlasila zmučeně Rose. Esme sklonila hlavu k Alice.

„Souhlasím, ač nerada.“ Houkla na ni Alice.

„Nejsem proti.“ Usmála jsem se na Esme, abych ji povzbudila.

„V tom případě není co řešit. Půjdu připravit návrhy na jejich dům. A vy si udělejte úkoly.“ Zasmála se Esme.

***

Po několika hodinách jsem se rozhodla zajít si na lov. Když jsem neustále dělala iluze, potřebovala jsem to. Seběhla jsem schody, kde se ke mně přidala Alice.

„Jdu s tebou!“ zazpívala a mě bylo jasné, že mám po klidném lovu.

„Jdu taky.“ Řekla znuděně Rose a tak jsme všechny tři vyrazily směrem k lesu.

Uprostřed lesa jsme se rozdělily, a vydaly se každá po své kořisti, zrovna jsem skolila pumu, když mě vyrušil výkřik.

„Belooooooooooooo!!!!!!!!!“