1. Odchod z domu 2 část

Bum! Dveře kupé se náhle otevřely a Remus Lupin, Sirius Black a Petr Pettigrew překvapeně vzhlédli. Sirius s Remusem hráli Řachavého Petra, Petr je přitom sledoval a Remus si na zlomek sekundy myslel, že si Sirius už zase spálil obočí. A také se mu zdálo, že z chodby ucítil pach jednoho zmijozelského, ale doufal, že osoba ten pach vydávající bude pokračovat dál v cestě chodbičkou vlaku. Vnitřně zasténal, když ho uviděl stát ve dveřích.

Severus Snape pohledem prozkoumal kupé, obsahující tři nebelvírské, se zřetelnou nechutí a odporem ve tváři. Sirius, o dost hůře se ovládající než Remus, neztratil ani vteřinu a hned dal jednoznačně svůj odpor ke Snapeovi nahlas najevo. "Jdi do prdele Snape! Todle je naše kupé!"

Snape ho okázale ignoroval, vtáhnul kufr do kupé a těžce dosedl vedle Petra Pettigrewa, který se stáhnul ještě víc do kouta kupé, než předtím.

"Neslyšels Zmijozele?," Sirius se postavil, "Vypadni!"

Severus Snape se na něho podíval se zvláštní směsí zlomyslnosti, škodolibosti a klidu v obličeji, jakou Remus ještě na ničí tváři nikdy neviděl. Pozvednul jedno obočí, vybral z kapsy malou knížečku a otevřel ji na založené stránce. Remusovy bystré oči uviděly i název knížky, Romeo a Julie. To se mu zdálo docela zvláštní. Pokusil se vymyslet na to nějakou kousavou poznámku, ale nic nevymyslel, kousavé a vtipné poznámky byla Siriusova a Jamesova parketa a on sám byl většinou spíše málomluvný a o kousavých a vtipných poznámkách jen dlouhé hodiny přemýšlel a vymyslel je, až když už byly dávno nepoužitelné.

Snape rukou zakryl titul, jak knihu začal číst. Byl očividně odhodlaný se chovat tak, jako kdyby byl v kupé vítaný. Sirius se k němu přiblížil, jakoby ho Snape jenom přeslechl.

"Jak sem řek, Snape--vypadni! A mimochodem, neměl bys spíš cestovat v rakvi vyložený hlínou tvý domoviny?"

Severus Snape švihnul knihou o kožené sedadlo, čímž přinutil Petra leknutím vyskočit. Rychle se postavil a svou výškou značně převyšoval Siriuse. Shlédl dolů na Siriuse. Černé oči se zabodly do očí ještě černějších. Oboustranný pohled plný zášti. Promluvil hlubokým hlasem a kladl důraz na každou slabiku.

"Nebyl bych tady, kdybych měl možnost výběru. Všechny kupé ve vlaku jsou plné, kromě kupé pro prefekty a protože já nejsem prefekt, nepokoušel jsem se tam jít. Třeba byste se vy tři mohli jít podívat, jestli vás vaši kamarádi prefekti nevezmou dovnitř. Potom byste nemuseli jet ve stejném kupé jako já. A pro vaši informaci, i když jsem u Londýna žil skutečně dlouho, narodil jsem se ve Skotsku a Skotsko je teď znovu můj domov. Takže právě teď jsme hlínou mé domoviny přímo obklopeni." Zlomyslně se usmál a Remus se zachvěl. Je to možné? On připouští, že--?

Snape si sednul a znovu zvednul knihu. Remus se zamračil. Tímto tempem se začnou rvát, ještě než vůbec dorazí do školy. Podíval se na Petra, jehož oči byly doširoka otevřené, jak už se těšil na brzkou rvačku nebo souboj. Remus si odkašlal.

"Hm, Siriusi, kdo je na řadě? Ještě jsme nedohráli."

Sirius se otočil a podíval se na něho. Remus zvedl obočí, doufajíce, že se Sirius uklidní a bude Snapea prostě ignorovat. Obvykle se tak snažili ignorovat Petra. Malý kulatý chlapec se jim věšel na paty od doby, kdy spolu pluli na jedné loďce přes jezero k hradu v prvním ročníku. V loďce pluli ještě s Jamesem Potterem a on byl také jejich čtvrtý spolunocležník v Nebelvírské věži.

"Já jsem na řadě," řekl Sirius a podíval se zlobně na Snapea, který klidně četl knížku a rozbaloval bonbon vytažený z kapsy. Remus zavětřil. Karamela. Sbíhaly se mu sliny. Kdy přijede paní s jídelním vozíkem? Zdálo se mu to už jako věky, doba, co dojedl snídani.

Poté, co jim karty při hře ještě párkrát vybuchly (Remus viděl, že Snape se opravdu snaží nevybuchnout jinak--zlostí--vždy, když se tak stalo) Remus Lupin konečně ucítil vůni dýňových paštiček linoucí se k nim z chodby. Nicméně předtím, než se vozík dostal k jejich kupé, uslyšeli něco jako srážku a hned nato hlasitý hluk a buchot v chodbičce. Sirius zvědavě přešel ke dveřím a otevřel je. Stejně zvědavý Remus ho následoval.

Hubený chlapec s ohnivě rudými vlasy, který mohl být jedině prvák, bojoval s ohromným těžkým kufrem. Snažil se ho právě vláčet dál uličkou, když ho čarodějka začala hubovat, že není v kupé.

"Prosím, paní, já nemám kupé--stále hledám--"

"Nemůžeš se tady jen tak potloukat po uličce s tou neforemnou věcí! Stojíš mi v cestě! ječela pronikavě. "Použij taky jednou mozek! Ty!" křičela na Siriuse, Remuse, nebo na oba--bylo to nejasné.

"Cože?" zeptal se Sirius s obranným tónem v hlase.

"Vemte k sobě toho kluka. Musím dál a on mi stojí v cestě."

"Počkejte--chceme nejdřív něco koupit--," řekl Remus rychle. Vytáhl peníze a koupil Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak a Čokoládové žabky. Sirius koupil Šumivé bzučivky a Petr koupil další fazolky a dýňové paštičky. Snape nekoupil nic.

Když zaplatili za nákupy, dovolili rudovlasému chlapci vtáhnout dovnitř kufr a čarodějnice s vozíkem projela kolem. Stále ještě opovržlivě frkala. Rudovlasý chlapec vzhlédl na ty obry, v jejichž kupé se právě nacházel. Dva obři tam byli rozhodně, ale chlapec se světle hnědými vlasy a divným bílým pramenem přes čelo byl jen o trochu vyšší než on a Billovi se zdálo, že by mohl být dokonce i vyšší než chlapec s kulatým obličejem, který se krčil v koutě.

Remus z něho cítil strach a bylo mu chlapce líto. Poklepal na sedačku vedle sebe. "Tady--sedni si. Jak se jmenuješ?"

Chlapec se posadil mezi Remuse a Siriuse, který začal rozbalovat sladkosti. "Bill. Bill Weasley" pípnul vysokým hlasem. "Jsem prvák" Hned jak to řekl sebou trhl. Že je prvák musí být přece až bolestně jasné. Remus se pokusil nesmát, pamatoval si, že on dělal kdysi to samé. Něco řekl a hned nato sebou trhl a chtěl vrátit slova zpět do pusy, když slyšel, jak hloupě vyzněly. Jasně že je prvák, myslel si. Jako by mohl bejt něco jinýho.

Chápavě se na chlapce usmál a řekl: "Já jsem Remus Lupin a todle je Sirius Black. Tamhle je Petr Petigrew," kývnul na menšího chlapce na protější sedačce. "My všichni jsme z Nebelvíru. Tohle je Severus Snape ze Zmijozelu." Snape trhl hlavou a propaloval Remuse pohledem. "Jsem perfektně schopný se představit sám, Lupine. Ale rozhodl jsem se neudělat to," dodal sarkasticky. Znovu zabořil hlavu do knihy. Remus viděl Billa polknout a podívat se na Snapea s široce rozevřenýma očima. Ve snaze rozptýlit ho (a také kvůli pocitu úplně prázdného žaludku) rozbalil Remus fazolky a nabídl Billovi, který natáhl ruku a jednu si vzal. Nicméně předtím, než se do ní mohl zakousnout, Remus mu ji vytrhl z ruky, otevřel okno a vyhodil fazolku z vlaku. Bill vypadal zmateně a trochu ublíženě.

"Promiň," omlouval se Remus, "měl jsem ti radši sám ňákou vytáhnout. Nechceš přece jíst fazolku s příchutí trusu, nebo jo?"

"Jak poznáš, jakou má příchuť?" zeptal se Bill.

"Totiž--mám opravdu dobrej čich," řekl podle pravdy, ale příčinu této své schopnosti neprozradil. "Tady--obvykle je kontroluju pro ostatní." Vytáhl fazolku a očichal ji. "Tahle je v pohodě. Rajská omáčka."

Bill si vzal fazolku a začal ji pečlivě žvýkat. Přikývl, aby Remusovi potvrdil, že měl pravdu. Remus pokračoval v očichávání fazolek a vykládal jednu za druhou na Billovu ruku.

"Toast s marmeládou, kolomaz--tu asi nechceš--" vyhodil fazolku s příchutí kolomazu z okna. "Chřest--tady máš Petře, tu ty máš rád--citrónová dřeň, hovězí pečeně, skvrnitej pavouk a zkažený vejce--" další fazolky letěly z okna "--bujabéza, větrovej bonbón, česnek, Yorskhirskej pudink--"

"Počkej!" zvolal šeptem Sirius a ohlédl se na Snapea, který je svědomitě ignoroval. "Která že je ta česneková?"

Bill mu ji podal. "Tahle," řekl bezelstně. 

"Siriusi, ne!" začal potichu říkat Remus, ale už bylo pozdě. Kamarád už vytáhl z kapsy hůlku a zamířil na Snapea, který byl ponořený do knihy. Zvedl fazolku a zadíval se na Severuse Snapea.

"Hej, Snape!" řekl rázem. Chlapec ze Zmijozelu vzhlédl, oči plné nenávisti, když Sirius mávl hůlkou a zvolal, "Expello fazolka!"

Česneková fazolka mu z ruky vystřelila přes kupé jako kulka, kvůli Siriusovu zapuzujícímu kouzlu. Naneštěstí byla pusa Severuse Snapea lehce pootevřená překvapením a fazolka mu vlétla přímo mezi rty. O sekundu později už byl u otevřeného okna a vyplivl fazolku ven. Obrátil se čelem do kupé, vraždu v očích a zíral na Siriuse Blacka hlomozně se smějícího a ukazujícího na Snapea.

"Tý jo, tý jo, to je prča!" vyrážel během záchvatu smíchu, držel si břicho a skoro nemohl dýchat. Snape vytáhl vlastní hůlku.

Bill vydal zvuk znějící něco jako "Ííích!" a popadl svůj kufr. Řítil se ke dveřím, s prásknutím je otevřel a podobné prásknutí uslyšel i za sebou. Uslyšel zařvat Siriuse Blacka, "Hej! Můj obličej!"

Bill Weasley nevěděl, co Severus Snape udělal obličeji Siriuse Blacka, ale utekl raději dřív, než se to stane jeho vlastnímu obličeji. Také nechtěl jíst jídlo nedobrovolně skrze ucho nebo nos, nebo zažít něco podobně hrozného.

Remus obvykle veřejně svoji sílu nepředváděl, ale teď byl naštvaný kvůli tomu prvákovi, který utekl, když se Snape připravoval to Siriusovi oplatit. Popadl oba dva za oblečení za krkem a mrštil nimi na jejich sedadla. Severus Snape si po přistání třel záda, Siriusův obličej byl pokryt boláky a příliš se mu nelíbilo, že se jeho kamarád snaží přerušit tak perfektně vzrušující souboj.

"Jsme rozhodně silní, nejsme Lupine?" zabručel Snape a podezíravě se na něho zahleděl. "Právě teď tady ale nejsou žádné holky, které by ocenily tvé předvádění, mimochodem."

"Já se ne--" reflexivně zareagoval Remus, ale potom zmlknul a začal dýchat zhluboka nosem. Pracoval v létě na sebeovládání, a tak přece teď nezahodí všechnu tu poctivou snahu.

"Jsem zvědavý," pokračoval Snape svým hlubokým hlasem, "jak je možné, že jsi tak silný? Nebereš nějaký lektvar o kterém by měl vědět ředitel? Možná něco se steroidy? Samozřejmě to by nevysvětlovalo tvůj úžasný sluch a čich," pokračoval zadumaně.

"Drž hubu," zareagoval Remus. "Pro vaši informaci," pohlédl na Snapea a Siriuse, "vyděsili jste toho chudáka prváka."

Dlouhými kroky přešel ke dveřím a otevřel je. Uviděl Billa na konci vagónu, právě když se chystal přejít do dalšího a vlekl těžký kufr za sebou.

"Hej ty! Ehm--Bille!"

Ale chlapec se neohlédl a ani na moment nezaváhal. Vypadal, že se zoufale snaží dostat co nejdál od Remuse, Siriuse a Snapea. Remus si povzdechl, vrátil se do kupé a zavřel za sebou dveře.

"Utekl. Jste voba spokojený?"

Snape neodpověděl, zvedl knihu z podlahy, sedl si a znovu začal zamračeně číst. Sirius si--také beze slova--sednul s rukama křížem složenýma přes hruď vedle Remuse, který vytáhl hůlku a začal mu pečlivě odstraňovat boláky, jeden za druhým. Nicméně po každém zahojeném boláku zůstala Siriusovi na tváři malá tečka. Remus doufal, že jeho kamarád nebude příliš naštvaný. Popravdě si Remus myslel, že si Sirius na svém vzhledu zakládá až příliš. Nestálo ho žádnou námahu nabalit si jakoukoliv holku, klidně i tu nejhezčí ze školy. Remus si povzdechl. Dobře věděl s kterou holku by chtěl být on, ale to se nemohlo stát.

Potom znova pomyslel na toho kluka, Billa, a doufal, že je v pohodě. Tak od něho už zase někdo utíkal, vyděšen k smrti, ale tentokrát to nebylo pro nic, co by on udělal...

* * *

Bum! Dveře kupé se náhle otevřely a Lily překvapeně vzhlédla, vytržena ze spánku. Opravdu netušila, jak dlouho podřimovala. Ten malý rudovlasý chlapec, kterého viděla na nástupišti, stál ve dveřích a za ním nepřehlédnutelně trčel kufr. Vlnité vlasy se mu lepily na zpocené čelo a celý vypadal tak nějak zbědovaně. 

"Eh--," rozpačitě zakoktal, když uviděl tři starší studenty se stříbrnými prefektskými odznaky, "můžu--můžu si přisednout? Všude jinde je plno. Nebo--" znovu upadl do rozpaků.

"Nebo co?" chtěl vědět James. Lily to překvapilo. Byl stejně jako ona nový prefekt a hned prokázal své schopnosti jako autorita. Nikdy předtím to u něho neviděla.

"Nebo mě prostě nechtějí," dokončil zlehka. Vypadal úplně vyvedený z míry. "Vleču kufr po vlaku už od doby, co jsme vyjeli ze stanice a nikdo mě nenechal si přisednout."

Lily mrkla na hodinky, už bylo poledne. "Ty už přes hodinu putuješ vlakem? Chudáku! Samozřejmě, že si můžeš sednout s námi!"

Polknul. "Ale--ale není tohle kupé pro prefekty?"

"O to se neboj," odpověděl James a vstal, aby pomohl chlapci s kufrem. "Kdo ti řek, že si k nim nesmíš přisednout, přestože tam měli místo?"

Chlapec pokrčil rameny a odvrátil zrak. Lily si nebyla jistá, jestli nelže. "Já nevím. Asi nechodili do Vesnické školy v Prasinkách, takže je neznám."

"Kde jsou? V kterým kupé?"

Lily poklepala na sedačku vedle sebe a Bill se posadil. Ihned mu zčervenaly uši, což ji donutilo se pousmát.

"Radši bych--radši bych si to nechal pro sebe. Teda--chci říct--ještě jsem se ani nedostal do školy. Nechci hned na začátku získat reputaci žalobníčka."

James se na něho povzbudivě usmál. "Správnej chlap. V pořádku, je to jedno. Ale pamatuj si--když budeš ve škole a bude tě někdo obtěžovat, prefekt jim může udělit školní trest, nebo vzít jejich koleji body. Soutěžení mezi kolejemi je dost důležité. Každý si radši dvakrát rozmyslí, jestli bude otravovat prváka, když to má kolej stát body. Spolužáci z koleje by se k němu otočili zády, kdyby kvůli tomu ztratil body.

"Díky," řekl jednoduše a plaše se usmál na tři prefekty. Cítil se velmi šťastný, že se dostal tam, kde byl. Už si začínal myslet, že celou cestu prostojí v chodbičce. Dokonce se bál, aby ho čarodějnice s jídelním vozíkem nevyhodila z vlaku, a ulevilo se mu, že mu pouze vynadala, když jí blokoval průchod, a nechala ho být, když se dočasně usadil.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho Lily.

"Bill Weasley."

"Já sem Lily Evansová a todle je James Potter. Jsme prefekti pátého ročníku Nebelvíru. A tohle je Bonnie Manetti, mrzimorská prefektka pátého ročníku.

"Těší mě," řekl zdvořile, "jsem rád, že jsem vás poznal."

Lily se na něho široce usmála, stejně jako Bonnie. James se zasmál. "No tak, no tak--ještě chvíli se budeš chovat takhle slušně a moje kamarádka i moje holka se na mě kvůli tobě vykašlou. Přestaň s tím." Bill úplně zčervenal při myšlence, že by on pobláznil o čtyři roky starší holky. Odvážil se nenápadně podívat na Lily, zdála se mu neuvěřitelně vyspělá a krásná. Temně rudé vlasy jí spadaly ve vlnách přes ramena, měla velké smaragdově zelené oči, jemnou jakoby krémovou pokožku a úsměv jako sluníčko. A druhá dívka byla tak krásná, že ho to téměř omráčilo. Měla plné červené rty, velké čokoládově hnědé oči a hlavu plnou černých kudrlinek ohraničujících srdcovitý snědý obličej. Bill si domyslel, že Bonnie je holka Jamese Pottera a Lily je kamarádka, ale nemohl přijít na to, jak si to James dokázal takhle zařídit, obě byly pro Billa skoro jako bohyně.

Kluk se Billovi zdál o něco "normálnější" než dívky. Měl rozcuchané černé vlasy a na nose brýle nakřivo, jako Billův táta. Měl pupínek na bradě, do kterého si občas dloubnul a vypadal, jako by se už začal holit (nebo přinejmenším vypadal, že už by se měl začít holit, obličej měl mírně zarostlý). Když se usmál, vypadal jako někdo, kdo s určitostí ví, že všechno dobře dopadne. Bill si pomyslel, že udělat prefekta z Jamese Pottera byl velmi dobrý nápad.

"Doufám, že budu v Nebelvíru." Náhle si Bill uvědomil, že to řekl nahlas. Zarazil se a pohlédl na Bonnie. "Nebo v Mrzimoru--" dodal, protože nechtěl být neslušný.

Usmála se na něho. "To je v pořádku. Jsou tví rodiče kouzelníci?" Přikývl. "A v jakých byli kolejích?"

"Oba byli v Nebelvíru," odpověděl tentokrát jistým hlasem. Během let toho o tom slyšel tolik, že by se styděl, kdyby si to nepamatoval. "Ale vím, že to neznamená, že budu v Nebelvíru taky," dodal.

"A máš ňáké starší sourozence?" zeptal se James.

"Já sem nejstarší. Brácha Charlie je v šestém ročníku ve Vesnické škole v Prasinkách a sestra Annie ve druhém. Nejmladší sestře Peggy jsou skoro tři. Do školy začne chodit příští rok."

Lily se na něho zářivě podívala. "Viděla sem ji, když jste se loučili. Je roztomilá. Vypadala, že ti má hodně co říct."

Bill zřetelně zaváhal. "Vlastně--dobře, říkala--"

"Co?"

Bill si povzdechl. "Říkala, že jsem modrý."

"Ach--to znamená, že jsi smutný, že musíš opustit domov?"

"Ne--jo--teda--" zakoktal se. Jak jim má vysvětlit Peggy? Nikdo z rodiny nechápal, proč říká lidem, že mají určitou barvu.

"Myslela tím, že jsem prostě modrý. Nic víc. To teď dělá pořád. Včera mamce říkala, že je oranžová. Minulou noc říkala tátovi, že je zelený. Dělá to prostě tak. Na někoho ukáže a řekne mu: "Si červený". Nebo něco podobného. Nejdřív jsme si mysleli, že ještě nezná barvy, ale když jí mamka udělala test na tendle typ věcí, ukázalo se, že je zná perfektně. Nemůžeme přijít na to, proč to dělá."

Bonnie pokrčila rameny. "Je ještě malá. Z toho vyroste."

Když přijela čarodějnice s jídelním vozíkem, zdálo se Billovi, že už zapomněla, jak Billovi vynadala, když jí překážel. James velkoryse nakoupil sladkosti a dýňové paštičky pro všechny a Bill s respektem pozoroval starší studenty, jak se baví. Stále nemohl uvěřit svému štěstí a jak se tak blížili k Bradavicím, přestávalo se mu tolik stýskat po domově. Konečně se cítil bezpečně. Prefekti skutečně dávali pozor na mladší studenty. Možná přece jen nakonec všechno dobře dopadne.