10. kapitola 1 část

Lupin právě napnul a-strunu, když se v krbu před ním rozhořely zelené plameny.
„Copak?“ otázal se nevzrušeně.
„Už mě unavuje pořád ti to připomínat,“ zavrčela postava profesora Snapea v ohni.
„Ách, máš pro mě zas tu odpornost?“ nasadil Lupin znechucený výraz.
„Ohromující dedukce,“ zhodnotil Snape, vyšel z krbu a postavil lektvar na desku stolu.
„Vidím, že… nezahálíš,“ posměšně si potom změřil oprýskaný hudební nástroj v Remusových pažích.
„Našel jsem ji při úklidu,“ trpce se pousmál Lupin, „patřila Siriusovi.“ A zabrnkal několik tklivých bluesových tónů.
„Sedni si se mnou na chvíli,“ řekl potom s neurčitým zabarvením v hlase.
Temné oči jej chvíli varovně a zároveň nevěřícně probodávaly.
„Slibuji, že nebudu osobní,“ dodal tedy pohotově Remus, načež zkusil několik dalších akordů.
„Toužíš po obecenstvu?“ neodolal profesor a ironicky zkřivil rty. Potom si však k Lupinovu překvapení sedl na rozvrzanou židli.
„Možná,“ odtušil Remus a usmál se při vzpomínce na jejich minulé setkání mezi čtyřma očima, jež se uskutečnilo právě v této místnosti a neskončilo zrovna smírem…
„Já ti ale tleskat nehodlám,“ ujistil jej chladně Snape.
„To by mě také ani ve snu nenapadlo,“ sarkasticky reagoval Lupin. „Dáš si brandy?“ otázal se potom líně. „Je v kredenci.“
„Accio brandy!“ zvedl ruku Severus a vzápětí mu v ní přistála láhev s tekutinou. Profesor ji naklonil a bez mrknutí oka si zavdal několik loků.
„…Hm,“ významně zamručel Remus. Bylo zjevné, že Snape má splín. Způsob, jakým právě počal vyprazdňovat obsah láhve, byl více než výmluvný.
„Něco se děje?“ otázal se tedy opatrně.
„Á,“ reagoval poněkud neochotně Snape, zatímco si četl etiketu láhve.
„Aha,“ domyslel si kladnou odpověď pohotově Remus a pokýval významně zrzavou hlavou.
„Laskavě… nepoužívej tenhle tón,“ úkosem na něho pohlédl Snape.
„Tedy pardon,“ pousmál se Lupin a zahrál několik rokenrolových akordů, přitom však po očku sledoval tvář svého nesdílného společníka. Byla kamenná jako vždy, ale Lupin byl dobrým psychologem…

Rychlý rytmus postupně přešel v táhlý a kuchyní se rozezněla jímavá melodie…
„Odcházím z Bradavic,“ sdělil po chvíli Severus.
Remus ustal v hraní a lehce překvapeně nyní zahlížel na muže před sebou – či spíše na jeho profil, neboť Severus si již při svém příchodu natočil židli směrem ke krbu, jak bylo jeho zvykem.
„Sám?“
Následovalo jen chmurné kývnutí.
„Zbláznil ses?“ otázal se Remus nevěřícně. Setkal se však jen s pohrdavým pohledem. Severus neměl ve zvyku dělat rozhodnutí v afektu - po pravdě řečeno považoval toto rozhodnutí za návrat k rozumu.
„Proč?“ zeptal se tedy Remus. Viděl v Snapeových očích marnost jakýchkoli pokusů mu něco rozmlouvat. Chtěl tedy alespoň znát důvod, který způsobil, že se tento muž rozhodl opustit Julii.
„Není to snad dost jasné?“ zavrčel po chvíli ticha Snape.
„Chápu, že musíš jít,“ netrpělivě pohodil hlavou Lupin, „ale nechápu, proč jdeš bez ní!“
Severus jen znaveně zavřel na okamžik oči.
„Protože zas takový bastard nejsem, abych ji do toho zatahoval,“ sdělil potom rozmrzele.
„Jenže ona se zblázní,“ namítl Lupin.
Profesor si beze slov přihnul brandy, jelikož na tohle neměl odpověď.
„Je ti jasné, že nikoho nemá? Kromě tebe,“ pokračoval Remus.
„Mě nemá. A dobře to ví,“ utrousil pochmurně muž mezi jednotlivými loky.
„Idiote!“ obořil se na něho teď už rozčílený Lupin.
Severus však na něho jen pomalu otočil bledou tvář. Potom se pousmál.
„To sedí,“ zhodnotil apaticky.

                Remus užasl. Bylo to poprvé, co Snape nechal bez odezvy jeho urážku. Lupin pochopil, jak moc je situace vážná.
„Severusi. Teď mě poslouchej,“ odložil kytaru a opřel se lokty o stůl. „nesmíš ji opustit! Je tvojí povinností být s ní, chránit ji, být jí nablízku. Možná ti to ještě nikdy nikdo neřekl, ale z toho se skládá láska!“
„Vážně?“ naklonil ztěžka profesor lektvarů svou krásnou hlavu na stranu a odstrčil prázdnou láhev.
„Ty ji nemůžeš nechat samotnou,“ pokračoval důrazně Lupin. „Nepřežila by ani měsíc. Já na tvém místě…“
„Co bys dělal?“ blýskl po něm vyzývavě Snape pohledem.
„Oženil bych se s ní,“ hlesl Remus.
Severusovy zornice se rozšířily z části údivem a z části zlobou.
„Ale ty nejsi na mém místě,“ hrozivě zavrčel. „A nikdy nebudeš!“
„Nejspíš ne,“ uznal klidně Remus. „Nebude to ale tvým zapříčiněním, pokud skutečně nebudu. No uvaž, že jen stěží ovlivníš, kdo tě zastoupí po jejím boku, když se zdekuješ…“ pokračoval medově.
‚City na tebe nezabraly, vyzkoušíme tedy tvou ješitnost,‘ říkal si v duchu a pozoroval, jak Severus mění barvu.
Snapeova tvář zesinala a oči se zlobně zaleskly. Chvíli se zdálo, že svádí divoký vnitřní boj.
„A co mám tedy dělat, sakra?“ vyštěkl potom na Lupina.
„Vezmi si ji,“ pokrčil rameny Remus.
„Výborně,“ pohodil hlavou Snape a vlasy mu spadly do tváře. „A Voldemort mi může jít za svědka!“
„Ožeň se s ní tajně,“ navrhl Lupin.
„Nebuď tak zatraceně naivní, Lupine! Dělá se mi z tebe zle!“ praštil Severus dlaní do stolu a napřímil se.
„Jsem jen praktický,“ ohradil se Remus. „Manželství je v našem světě jedno z nejsilnějších kouzel, dokáže ochránit…“
„Velmi dobře, pane bývalý profesore!“ procedil posměšně Severus.
„Sakra, Snape, zavři hubu a poslouchej!“ vymrštil se Lupin a opřel se oběma rukama o desku stolu, jež byla nyní jedinou překážkou mezi ním a Severusem, který se rovněž výhrůžně nakláněl ze své pozice přímo proti němu.
„Zapomeň teď na okamžik, kdo nebo co jsem, a prostě poslouchej!“ pokračoval rozčileně Remus. „Není podstatné, co k ní cítím… Ale věř mi, že ji znám! A znám tebe! A já prostě vím, že ji zabiješ, pokud se rozhodneš zmizet. Chápu, že ji nechceš ohrozit, a proto ti říkám: Ožeň se s ní! Budete spolu svázáni tou nejposvátnější ochrannou vazbou. Ten, kdo by Julii chtěl ohrozit, bude mít velice složitý úkol! A ona bude v bezpečí!“
„Ne tolik, jako pokud si každý bude myslet, že ji nenávidím a chci ji zavraždit,“ zavrtěl hlavou rozhodně Snape.
„Dobrá teorie,“ přerušil ho Lupin, „ta by ale platila jen v případě, že by se Julie nezabila sama ze stesku, až se vypaříš!“ přimhouřil oči.
„Jsi šílenec,“ klesl zpět na židli Severus.
„Proč?“
„U Merlina, přece mě znáš! Co myslíš, že teď udělám?“ otázal se Snape konsternovaně. „Nejsi snad tak bláhový, aby sis myslel, že teď půjdu a zachovám se podle tvých zcestných pokynů! …Já si přece nikoho nevezmu,“ dodal potom téměř pobaveně.
„Sketo,“ zasyčel Lupin.
Profesorova ramena se otřásla tichým, chladným smíchem, zatímco oči zůstávaly neproniknutelně vážné.
„Ovšem,“ nenávistně jej pozoroval Lupin. „Co jsem si namlouval? Že by Severus Snape udělal něco tak… lidského? Pošetilé,“ trpce se pousmál.
„Vystydl ti lektvar,“ podotkl Severus a vstal. „Teď ta břečka bude ještě nepoživatelnější,“ zdvihl laxně obočí a vhodil pod sebe do ohně letax.
Lupin ještě okamžik rozčarovaně hleděl do prázdného krbu na místo, kde ještě před chvílí byla Snapeova postava. Potom uchopil prázdnou láhev a mrštil jí vztekle do plamenů.

                Vystoupil z krbu a chvíli jen tak stál a pozoroval ji. Spala na boku čelem ke dveřím ložnice a v klidné tváři se jí odráželo měkké světlo z ohně. Přešel pomalu pokojem a položil se na lože za ní.
„Zdálo se mi o tobě,“ zamručela, aniž by otevřela oči.
Neodpověděl. Ale ona věděla, na co myslí. Cítila, že chce být s ní, ačkoli se jí ani nedotkl. Spokojeně pokračovala ve spánku. Stačila jí jeho tichá přítomnost a pocit, že když se k němu otočí, bude ho moci kdykoliv pevně obejmout.

                Severus si podepřel hlavu na lokti a sledoval její klidný dech. Nemohl jí nyní vidět do tváře, jelikož byla k němu otočená zády a byl za to rád. Obával se totiž, že by mohl ztratit odvahu, kdyby na něho třeba pohlédla. Bál se, že by si mohla všimnout, co se mu honí hlavou… Určitě by to poznala. Unaveně zavřel oči.

                Mohlo být něco kolem druhé v noci, když se vzbudil. Oheň v krbu dohasínal a pokoj se utápěl v přítmí. Nadzvedl hlavu. Julie spala v téže poloze zády k němu. Odolal pokušení položit dlaň na to křehké tělo, probudit ji, obejmout… Překonal touhu přitisknout své rty na její šíji. Vstal.

Pevně věřím, že mě budeš nenávidět za to, co jsem  udělal (mimochodem, po zralé úvaze). Už se nikdy neuvidíme a pokud ano, budeme přirozeně každý na jiné straně. Opustil jsem tě ne proto, že bych musel. Mohl jsem být sobecký a nechat si tě, ale za těchto okolností se podle mého dožiješ alespoň dospělosti. Přenechávám tě sobě samé a bdělé péči toho vlkodlaka, což mi není příliš po chuti, bohužel ale tohle neovlivním. Při tvé inteligenci nepřipadá v úvahu, že bys mě chtěla hledat, snad jen, pokud bys mě chtěla zabít. V tom případě budu poctěn, ale rozhodně ti to neusnadním. A abych nezapomněl, vezmi za mě, prosím, obranu.

                                                                                                                            S.S.

„Ty hajzle!“ vykřikla Julie a upustila list. Potom se svezla do křesla za stolem, kde dopis ráno našla.