10. kapitola

Harry vzhlédl od stolu, kde seděl, když ostatní vešli do knihovny. Kromě nich byla celá knihovna prázdná.

„Tak, co se děje Harry?“ řekla Hermiona trochu pracovním tónem, když kráčela k Harrymu.

„Uchováte všechno tohle v tajemství, ano? Nechci, aby celá škola věděla, co to děláme.“
Ostatní souhlasně přikývli, zajímaje se proč byl Harry tak tajnůstkářský.

„Dnes se dva lidé zmínili o tom, že vypadám jako Snape nebo jako někdo, na koho si zrovna nemůžou vzpomenout. Začínám být zvědav, jestli po tom všem nakonec tonikum dvojčat nefungovalo správně. Nechápu totiž, proč bych jinak vypadal jako Snape, kdybych doopravdy nebyl jeho syn. A proč mi nic neřekl?“ dodal Harry poklesle. „Jediná možnost, kterou můžu vymyslet je, že někdo jiný mě dělá, abych vypadal jako Snape, jen aby mě rozzlobil. Ale proč by to někdo chtěl dělat?“

„Já bych sázel na Malfoye. Má svrbění ti něco provést od té doby, co jsi z něj udělala hlupáka při jeho prvním famfrpálovém zápase proti nám. Na něho bych nezapomínal.“ Přisadil si Ron k Harryho myšlence, že někdo Harryho přeměňuje ze srandy.

„Existuje mnoho kouzel, které mohou být použity na skrytí věcí nebo změnění třeba Harryho vzhledu, možná, že jedno z nich bylo použito i na tebe. V každém případě, zřejmým místem, kde začít hledat, jsou knížky o formulích.“ Řekla Hermiona se zaujetím v obličeji. Bylo očividné, že si už brousí zuby na to, kde začít hledat nejprve.

„Já si stejně stále myslím, že George s Fredem udělali při výrobě toho lektvaru někde chybu.“ Řek Ron. „Ale jestli jste rozhodnuti se tu porozhlédnout, pomůžu.“

„Se mnou můžeš taky počítat, Harry.“ ozvala se Ginny.

„Sekce formulí je támhle. Kouknu na knížky, které vypadají nejpravděpodobněji, a pak je můžeme začít pročítat. Dívejte se hlavně po těch, které vypadají, že nám zaberou dost času.“ Zmizela Hermiona mezi policemi knížek.

Příští měsíc běžel v koloběhu tréninků famfrpálu, vyučování a domácích úkolů. Snažili se v knihovně trávit, co nejvíce času, ale objevili jen málo, co by jim mohlo pomoci v úkolu. Jak se první utkání sezóny, Nebelvír proti Zmijozelu, blížilo, Harry s Ronem měli času na hledání ještě méně.

„Rone, musíš něco sníst, týmu moc nepomůžeš, když na hřišti zkolabuješ hlady.“ Přemlouval Harry Rona.

„JÁ NEMŮŽU jíst Harry, mám žaludek jak na vodě, nemůžu už nic sníst.“ Řekl Ron ponuře a ponořil hlavu do rukou.

„Podívej, vím jak se cítíš, pamatuji si na svou první hru, ale ty musíš něco sníst. Na, prostě sněz tenhle kousek toastu. Jsem si jistý, že ho žaludek s radostí přijme.“ Podal Harry Ronovi krásně opečený toast, zatímco je Hermiona s Ginny pobaveně pozorovaly.

„Co když bezdůvodně spadnu z koštěte? Co když zamrznu? Co když ze sebe udělam hlupáka?“ mumlal Ron, pomalu ukusujíc kousek toustu s každým slovem.

„Neuděláš ze sebe hlupáka“ káral ho Harry. „Mysli na všechnu tu práci, co jste s Fredem a Georgem za poslední týdny udělali. Žádná hra už nebude tak obtížná, jako to co jste dělali.“

„Proč to musí bý Zmijozel jako první.“ Zasténal Ron a znovu zabořil hlavu do dlaní.

„Tak poďte chlapi, je čas připravit se.“ přerušil je Fred.

Ron si povzdechl, jak se zvedal na nohy. Harry ho podepřel na jedné straně, zoufale se snažíc nesmát se, když napůl podpíral, napůl vlekl Rona ze síně.

Hlediště bylo jako obvykle zaplněné každým studentem. Stadion se zaplnil hromovým aplausem, jak oba týmy vešli na hřiště. Madame Hoochová přivolala oba týmy k sobě, aby jim před hrou opět něco pověděla. „Nechci žádné porušování pravidel.“ Řekla s pohledem na zmijozelského kapitána. „Ať je to pěkná ČISTÁ hra. Jste všichni připraveni?“ S tím zafoukala do píšťaly a vypustila míče. Jak Harry svistěl vzhůru, aby měl lepší výhled na hřiště, našel si čas, aby Ronovi, který byl v obličeji úplně zelený, poslal úsměv a zvednuté palce.

„Bude váš brankář míče chytat nebo na ně vrhat vystrašený obličeje?“

Rychle se ohlížejíc, spatřil Harry ze svého koštěte Draca Malfoye.

„Proč se raději nesoustředíš na hru a na to, jestli vůbec něco dokážeš chytit, Malfoyi?!“

„Jen počkej Pottere, jen počkej.“ Vyhrožoval Malfoy.

Zrovna v tu chvíli zachytil Harry zlatý záblesk na vzdálené straně hřiště. Otočil koště a prudce se za ním rozletěl stěží se vyhnouc zmijozelskému chytači. Jak letěl k tomu, co předpokládal že je Zlatonka, jeho oči najednou rozostřili. Cítil se, jakoby letěl mlhou, ale to přece nebylo možné! Jeho koště začalo kolísat, a Harry se ho bezmocně snažil řídit, prostě vůbec neviděl, co se děje. Jak se statečně snažil zaostřit, slyšel George křičet „Harry, dávej pozor!“ Naneštěstí neviděl vůbec nic, natožpak to před čím ho George varoval. Zatřepal hlavou ze strany na stranu, nadarmo se snažíc zachytit nebezpečí, když najednou náhlý náraz ze strany do hlavy odmrštil jeho brýle. Omámeně sledoval své brýle jak padají padesát stop dolů a pak si uvědomil, že mohl vidět úplně perfektně! Ve skutečnosti viděl Zlatonku vznášející se přímo nad hlavou profesora Snapea. Nechávajíc oči na prchavém zlatém míčku, pobídl své koště k nejvyšší rychlosti. Harry prolétnul ani ne dvě stopy nad profesorem lektvarů, který měl doširoka rozšířené oči, čapnul Zlatonku a zvedl ji vysoko nad hlavu.

„Nebelvír vyhrál!“ vyvolával Lee Jordan z pódia.

„Gratuluji Rone, přežil si svou první hru!“ řek Harry, když přišel za Ronem do šatny.

„Ach, to bylo lehké.“ Zašklebil se Ron, „chytil si Zlatonku tak rychle, že nikdy nedostali šanci vůbec skórovat! Hele, co se stalo s tvými brýlemi?“

„Chtěl jsem s tebou, Hermionou a Ginny o tom mluvit. Setkáme se po večeři v knihovně.“

„Jistě.“

„Harry, počkej!“

Harry a Ron se otočili, jak šli zpátky do hradu a uviděli Freda s Georgem, jak k nim běží.

„Jsi v pohodě Harry? Ten potlouk letěl přímo na tebe a já byl moc daleko, abych ho odrazil. Neviděls to?“

„Ehm, ne, ne do té doby, než mi srazil brýle z hlavy. Uhhhh, všechno bylo jako v mlze, neviděl sem ani ň.“ Řekl Harry trochu nepřesvědčivě. Dvojčata na něj minutu zírala.

„Harry jestli máš něco, o čem bys rád mluvil, víš, že můžeš vždycky přijít za náma, jo?“

„Jasně, ani na tebe nezkusíme žádnej trik.“

„Uhm, díky kluci.“ řekl Harry, jak vstupovali do haly.

On a Ron si sedli na svá obvyklá místa. Hermiona přišla po chvíli a sedla si naproti nim vypadajíc, jako by měla spoustu novinek. „Vy dva vypadáte nějak sklesle, na to že jste právě vyhráli. Dobrá práce Rone, nedali ti žádný gól!“

„Dík Hermi, ale neměli ani čas na to mi vůbec nějaký dát.“ Resignoval Ron.

„Harry, kde máš brýle?“

„Spadli mi během hry. Nebylas tam? Co jsi dělala?“ vzhlédl Harry k Hermioně a postřehl, jak potlačovala vzrušení.

„Něco jsem ještě v knihovně zkoumala. Harry, myslím, že jsem našla něco, co by tě zajímalo.“

„Fajn, stejně jsem měl v úmyslu zajít do kniovny, abych vám vypověděl, co se stalo během hry.“

Po večeři vyzvedli Ginny, která seděla se svými přáteli, a běželi do knihovny. Opatrně zkontrolovali, že u vedlejších stolů ani polic nikdo není a usadili se v jedné ze sekcí knihovny, doufaje, že nebudou rušeni.

„Tak, co jsi zjistila?“ zeptal se Harry se zájmem.

„Ty první Harry, chci vědět, kde máš brýle.“ Řekla Hermiona rozhodně.

„Vzpomínáte, jak jsem zakopl, když jsem vylézal z kočáru, který nás sem letos vezl? No, od té doby se mi párkrát stalo, že se mi rozostřilo vidění na minutu nebo dvě. Pak se to pokaždé zas vyjasnilo, a..“

„Harry! Nemůžu uvěřit, že jsi ani jednou nezašel za madame Pomfreyovou! Něco s tebou může být!“ přerušila ho Hermiona.

„Vždycky se to zas srovnalo, a já na to vždycky pak zapomněl.“ Řekl Harry rozpačitě. „No, dnes při hře jsem mluvil s Malfoyem, když jsem najednou uviděl Zlatonku. Hned jsem se za ní rozletěl, ale mé oči se zase zamlžily. Nemohl jsem se toho zbavit. A pak Geroge zakřičel ‚Dávej pozor!‘, ale já jsem prostě neviděl, kvůli čemu tak křičí. V každém případě mě pak strefil potlouk a mě spadly brýle, a já opět viděl.“

„Měl jsi vidět Snapeův obličej, když jsi se na něj řítil na svém koštěti.“ Smála se Ginny.

„Počkej, tvoje brýle spadly a ty jsi zase viděl dobře?“

„Ano, pak jsem si pro ně na hřiště došel. Nerozbily se, kupodivu, a když jsem si je pak nasadil, všechno zas bylo mlhavé. Tak Hermiono, co jsi zjistila?“

Hermiona si chvilku Harryho pozorně prohlížela, pak vstala a řekla, „Hned jsem zpátky, je to knížka.“

„Proč nejsem překvapen?“ poznamenal Ron.

Když se vrátila, nesla Hermiona podivuhodně malou knížečku. Její přátelé byli zvyklí ji vídat s mnohem těžším nákladem.

„Toto není, kde bych se jinak rozhlížela“ začala téměř omluvně, „ale byla jsem zvědavá, jak James a Lily vypadali, tak jsem našla tohle, starou ročenku.“ Otevřela knížku skoro na konci, kde byla označená kouskem pergamenu.

„Ani sem nevěděl, že tu dělali ročenky.“ Podivil se Ron.

„Ó ano.“ Odpověděla Ginny, „nedíval jsi se na ty naší mamky a taťky? Dělají je jen pro ročníky, které zde už končí. Jsou tam docela zajímavé a legrační věci.“

„Jako třeba toto?“ řekla Hermiona, když natočila ostatním knížku, aby se mohli podívat.

Na jedné stránce byl obrázek mladého páru. Žena, která stále vně obrázku měla dlouhé, splývající červené vlasy a jiskřící zelené oči. Mladý muž byl vysoký, štíhlý a měl po ramena dlouhé černé hladké vlasy a prudce černé oči. Rukama se navzájem objímali, smáli se a otáčeli, aby se políbili. Pod obrázkem bylo napsáno ‚Pár, který s největší pravděpodobností bude mít potomka, který bude nejmocnějším kouzelníkem/čarodějkou celé generace – Lily Evansová a Severus Snape.‘ Na protější stránce byl obrázek důstojně vyhlížející štíhlé ženy s dlouhými, blond vlasy a povýšenými rysy, a středně velký mladý muž s neupravenými černými vlasy a ďábelským úsměvem. Žena královsky mávala, zatímco mladý muž jí dával na tvář polibek. Titulek pod obrázkem říkal ‚Pár, který s nevětší pravděpodobností bude mít mloka – Narcissa Nottová a James Potter.

Harry na ty stránky zíral s neuvěřením. Zatímco tu ještě byla malá pravděpodobnost, že James Potter by mohl být jeho otec, nyní s jistotu věděl, že to pravda není. Když viděl svou matku, jak stojí vedle, LÍBÁ a směje se na Severuse Snapea, bylo to to poslední,co mohl snést. Když ale viděl Jamese Pottera, jak stojí vedle Malfoyovi matky, bylo mu ještě hůř.

Nectlivě se podíval po svých přátelích, kteří se na něho dívaly s různými výrazy neuvěření a znepokojení. „Jsi v pořádku Harry?“ zeptala se Ginny tiše a vložila svou ruku do jeho.

„Já..já nevím.“ Zamumlal.

„Nechápeš to Harry?“ řekla vzrušeně Hermiona. „Pokud je Snape tvůj otec, vysvětlilo by to, proč se tak moc změnil. Konec konců, jestli se tvá matka a on scházeli ve škole..“ její hlas se utišil, když viděla, jak na ní ostatní koukají v naprostém neuvěření. „Co?“

„Nedošlo ti, že pokud je Snape můj otec, tak si má matka možná brala Jamese Pottera s tím, že věděla že je těhotná se mnou? Že je oba obelstila? Možná mě nikdy nechtěla! Možná ji vyhodil, když to o mě zjistila a, a... možná, že mi tu jizvu ani neudělal Voldemort!“ Harry se zastavil, neschopen pokračovat. „Přál bych si, abych s tímhle nikdy nezačal.“ Skončil a vstal se k odchodu.

Hermiona na něj zírala v šoku. „Nikdy jsem nemyslela, že to vezme z téhle strany. Neměla bych jít za ním?“

„A co sis vůbec myslela, když jsi mu to takhle vyklopila?!“ ječel Ron, jeho obličej se barvil do červena.

„Rone ztichni.“ šeptla Ginny, v obličeji bledá a šokovaná. „Měli bychom mu dát trochu času, aby mohl být sám.

Severus Snape se usadil na židli za svůj pracovní stůl. Strávil mnoho času tím, že tuto místnost dělal pohodlnou a jemu co nejvíce vhodnou. Od tmavě zelené kůže na židlích až k lesknoucím se stříbrným držákům na jeho stole byl každý kousek této místnosti pečlivě vybrán jen ním. Většina místností v celém hradě měla krby, které byly nepřetržitě používány hlavně v zimě. Jeho místnosti nebyly výjimkou, a navíc v podzemí bylo chladno celý rok. Nicméně, žádný z krbů ve Snapeově místnostech nebyl nikdy zapálen, a on to tak měl rád. Ne proto, že by si užíval chladu, i když na něj byl po mnoha letech zvyklý, ale proto, že to byla jedna z cest, kterou se mohl bránit nečekaným návštěvám. Dokonce i ředitel musel osobně sejít dolů do podzemí, pokud chtěl mluvit s profesorem lektvarů, protože se přece nemůžete přemístit do nějakého krbu, ve kterém nehoří oheň. Vydechl spokojeností, když oznámkoval další papír prvního ročníku velkým červeným „V“. Zaklepání na dveře ho trochu vyděsilo, neočekával žádné vyrušení. „Vstupte.“

„Severusi, jak můžeš vydržet nemít tady oheň!“ promluvil ředitel, když vstoupil.

„Preferuji, když nemám žádné nečekané návštěvy, jak už jsem vám jistě dříve vysvětloval.“řekl Snape, mírně strnulý ve své židli. „Zajisté jste nepřišel sem dolů, jen aby jste se ujistil, jestli je tu teplo.“

„Ne, máte pravdu.“ Usadil se Brumbál na židli naproti Snapeovo stolu. Opřel si ruce o sebe konečky prstů a se zvážením se podíval na profesora lektvarů předtím než pokračoval. „Už jsi mluvil s Harrym?“

Snape se znechucením odhodil svůj brk. „Ne, nemůžu přijít na to, jak mu to sdělit, a abych řekl pravdu doufám, že se ta situace vyřeší sama.“

„Víte, že se to přece nestane.“

„Naneštěstí.“ Reptal Snape.

„Tak jaký je problém? Je to snad tím, že si nechceš přiznat, že máš dítě?“ vyčkával Brumbál tiše, zatímco si Snape rozmýšlel odpověď.

„Ne, tím to není. Je to spíše tím, že vcelku nevím, co bych mu měl říci. Nevím, jak být otcem, a jsem si jist, že po tom všem co jsem za ty čtyři roky udělal a řekl, jsem tím posledním člověkem, kterého by chtěl mít za otce.

„Myslím, že toho chlapce podceňuješ. Poznal jsi ho za posledním pár měsíců trochu více?“

„Ne tak moc, trochu jsem ho pozoroval, ale opravdu toho o něm zas tak moc nevím. Nechápu proč dělá to, co dělá.“

„Hmm. Doufal jsem, že to nedojde až sem. Severusi, dávám ti jeden týden na to, aby jsi Harrymu řekl pravd sám. Jestli to za ten týden neuděláš, udělám to za tebe. Mám v tebe plnou důvěru, jsem si jistý, že na něco přijdeš.“

Snape zíral za ředitelem v neuvěření, když opouštěl jeho studovnu.

9. - 11.