10. kapitola

Hermiona usoudila, že pokud si chce na Severusovi vynutit nějaké ústupky, potřebuje více informací, a tak udělala, co uměla nejlépe – prohledala knihovnu. V knihovně se skladovaly staré ročenky, z nichž zjistila jeho průběh studií, víc by se jí však hodila praktická fakta. Musela prohodit pár slov s někým, kdo ho znal lépe než ona.
„Profesorko McGonagallová, mám jednu otázku,“ zeptala se bojácně o týden později. McGonagallová vzhlédla od opravování a čekala, až Hermiona znovu spustí.
„Týká se to Severuse,“ začala.
„Hermiono, radím vám, abyste o takovýchto záležitostech mluvila raději s Molly Weasleyovou,“ odvětila postarší žena rychle a její obličej nabyl růžovou barvu, jakou Hermiona na jejím obličeji ještě neviděla.
„Ach ne! Nic takového,“ vykřikla a sama zčervenala. „Potřebuji pouze radu od někoho, kdo ho zná.“
„Jakou radu?“
Hermiona jí vysvětlila, jak se ji snažil různými způsoby zmanipulovat.
„Velmi těžko zůstávám o krok před ním,“ přiznala.
„No, má velice silnou vůli. Ale možná když si bude myslet, že je něco jeho nápad, udělá to spíš, než když mu to vnutíte,“ nabídla McGonagallová řešení. Hermiona přemýšlela.
Ano, pomyslela si, to by mohlo fungovat. Po zbytek dne se v mysli snažila vytvořit vítězný plán.
„Možná byste měla odejít dřív,“ prohlásila McGonagallová poté, co jí potřetí položila otázku a nedostala žádnou odpověď.
„Promiňte, paní profesorko,“ omluvila se kajícně.
„Chápu,“ řekla jí starší žena a položila jí ruku na rameno, „Být vdaná není nikdy snadné, tím víc pokud vezmu v úvahu, koho jste si vzala za manžela.“ Usmála se na Hermionu a vyprovodila ji z pracovny.
Tu noc se vrátila do sklepení připravená uskutečnit svůj plán. Počkala, až se Severus pohodlně usadí nad úkoly třetího ročníku, a spustila.
„Víš, já vážně nesnáším zelenou barvu,“ řekla, pozorujíc ho koutkem oka. Ani se neuráčil odpovědět.
„Napadlo mě, že bychom tu mohli vymalovat.“ Zvedl hlavu a v jeho obličeji se zračil výraz, který jasně dával najevo názor na její návrh.
„Třeba červeně a zlatě,“ pokračovala, „nebo růžovou. A ještě nějaké květinky.“
„Sem tedy rozhodně žádné květinky malovat nebudeš,“ pronesl pohrdavě a dál opravoval. Brkem teď škrábal mnohem rychleji a zuřivěji a Hermioně došlo, že ho naštvala. Litovala studenty, jejichž úkoly právě známkoval, ale musela udělat, co měla v plánu.
„Dobrá, žádné květinky. Ale co takhle změnit odstín?“ otázala se.
„Odmítám žít v nebelvírských barvách,“ procedil přezíravě, „nebo v růžové.“ Hlasitě si povzdechla, aby dala najevo zklamání, pak se znovu usadila a vyčkávala.
Netrvalo to dlouho.
„Modře,“ řekl krátce.
„Prosím?“ optala se.
„Mohli bychom tu vymalovat modře.“
„Modrá,“ odvětila, „je hezká barva. Jaký odstín máš na mysli?“
„Nic pastelového. Řekl bych tak o jeden či dva odstíny světlejší než námořnická modrá. Zítra si o tom promluvím s domácími skřítky.“
„To zní skvěle,“ ujistila ho. Napadlo ji, že by mohla trvat na tom, že místo skřítků vymalují oni sami, ale svou představu zavrhla. Vyhrála bitvu a nechtěla si kazit pocit úspěchu. Ale prosadí si, aby vymaloval Dobby, který dostával za práci plat; navíc by mu mohla věnovat nějaké ponožky jako příplatek.
Její spokojenost zmizela v okamžiku, když si šli lehnout.
„Nemysli si, že nevím, cos dneska udělala,“ řekl jí.
„Co?“ zeptala se a doufala, že to zní nevinně. Nikdy nebyla dobrá lhářka.
„Navrhla jsi růžové květinky nebo nebelvírské barvy, abych byl přístupnější něčemu méně extrémnímu… třeba modré,“ vysvětlil. Ve tmě neviděla jeho obličej, přesto se jí v duchu vznášel jeho výraz.
„Vždyť změnit barvu v pokojích na modrou byl tvůj nápad,“ ohradila se.
„Jenom jsi chtěla, abych si to myslel.“
„Takže to znamená, že zkysnu ve zmijozelské zeleni?“ tázala se zničeně.
„Ne,“ odvětil, „ale znám tvoje triky. Jsem mistr v manipulaci – na to nikdy nezapomínej.“ Otočil se na bok, načechral si polštář a ulehl.
„V tom případě se učím od nejlepšího,“ pronesla měkce, nevědouc, jestli ji slyšel.
Druhý den se Hermiona vrátila z vyučování do modře vymalovaných pokojů. Se spokojeným vzdechem se zhroutila na pohovku. Po několika měsících, kdy se ve svém vlastním domově cítila jako cizinec, Hermiona usoudila, že když tmavě zelenou nahradila poklidná modrá, konečně by se jí tu mohlo začít líbit. Už to nebyly jeho pokoje, ale jejich pokoje. Udělali symbolický, přesto důležitý krok.
Tok jejích myšlenek byl nicméně přerušen náhlým zjevením Harryho hlavy v krbu.
„Hermiono,“ zakřičel zběsile, navíc se mu v hlase odrážela panika.
„Co se děje?“ vyděsila ji jeho nečekaná přítomnost.
„Rona, unesli Rona!“ zvolal. Hermioně ztěžknul žaludek, jak se její nejhorší strach naplnil.
„Kdo?“ zeptala se, i když odpověď znala předem. Harry byl už teď na prášky, ale ona se snažila zůstat klidná.
„Smrtijedi… Malfoy, myslím… a další.“
„Co se přesně stalo, Harry?“ vyptávala se.
„Šli jsme Příčnou ulicí a oni se zčistajasna vynořili, popadli ho a přemístili se pryč. Nevím, co mám dělat. Zkoušel jsem se zaletaxovat k Albusovi, ale nikdo neví, kde je. Lupin je ve Walesu, poslal jsem sice sovu Weasleyovým, ale paní Weasleyová se ještě nevrátila. Hermiono, co budeme dělat?“ supěl Harry. Věděla, že myslí na Siriuse. Nechtěl, aby se historie opakovala, stejně však nemohl jen tak sedět a nic nedělat, když jeho přítele unesli.
„Musíme se vrátit do Příčné ulice. Existuje kouzlo, které odhalí, kam se kdo přemístil. Až přijdeme na to, kam se s ním přemístili, můžeme dát dohromady plán,“ řekla mu. „Zaletaxuji se k tobě a vyrazíme společně.“ Přikývl a uhnul stranou, když vstoupila do krbu.