10. Večerní soaré

Lord Voldemort se cítil být ošklivě podveden… Takhle to přeci ve scénáři nebylo! Neměl tu být nikdo cizí, kdo by Potterovým došel na pomoc. Měl tu být jen ten zatracený čtverák a vtipálek James Potter, který mu už potřetí nevyklouzne a jeho roční syn, který se už nikdy nedožije věku, kdy se o svou osobní hygienu dokáže postarat sám…
Zprudka se otočil.
Dole pod schody viděl v šeru stát podivnou postavu v dlouhém koženém kabátě a kovbojském klobouku. Ruka s napřaženou hůlkou se k té postavě skoro ani nehodila… ‘Kavalérie přicválala!‘ pomyslel si znechuceně.
„Avada Kedavra!“ kletbu Smrti měl už připravenou, tak proč ji nevyužít na nečekanou komplikaci, stejně ji zvládne zopakovat kolikrát se mu jen zachce. Myslel si, že to bude jako by jen zaplácnul nějakou neodbytnou mouchu.
„Sectumsempra!“ vykřikl Harry. Ani on neměl chuť jednat se svým protivníkem nějak jemně nebo milosrdně. Pokud kouzlo zasáhne, přál si udeřit opravdu hodně tvrdě…
Kouzla se cestou srazila jako tenkrát během turnaje tří čarodějů a spojující paprsek opět zezlátnul. Protože, na rozdíl od svého protivníka, věděl, co má čekat, soustředil se Harry na to, aby udržel svou hůlku a vůlí posunul podivnou ‘kapičku‘ putující po zlatém vlákně směrem k Voldemortově hůlce. Oproti tehdejšímu dni měl teď Harry k dispozici pár let tréninku a vůli, kterou by mohl roztloukat křemeny. Okolo obou protivníků se rozprostřela klec ze zlatavých vláken a Harry by byl ochoten přísahat, že slyší Fawkesův zpěv Fénixe. Nevznášeli se tak volně v prostoru, nakonec tady bylo k dispozici méně místa, než 'tehdy' na hřbitově.
„Kdo tě ssem ssakra zval, ssráči?!" dodal Harry trochu zbytečnou otázku tvrdým hlasem hadím jazykem.
„Co jssi zač?!" Voldmeort byl vyvedený z míry.
„Ossina tam, co Sslunce nessvítí."
Voldemortova hůlka začala opět vřískat a vyvrhovala jednotlivé stínové postavy. Otisky duší Voldemortových obětí. Ty pak chodily okolo svého vraha a syčely na něj své výhrůžky.
Harry poznal tvář Fabiána Preweta, kterého si pamatoval z fotografie.
„Dobrá práce, chlapče!“ pochválil ho stín.
„Pozor, teď mi jděte z cesty, mám pro toho hajzla malé překvapení!“ řekl Harry a levou rukou tasil zpod kabátu výrobek puškařského mistra Jarwise Purcella, Colt M 1911 pro levou ruku. Skoro mazlivě obemknul prsty rukojeť, která jakoby mu do ruky sama vklouzla, instinktivně zamířil a odjistil. Pak dvakrát stisknul spoušť. V magickém poli vytyčeném zlatou klecí se vystřelené projektily pohybovaly tak pomalu, že měl Harry pocit, jakoby je skutečně viděl letět. Jedna kulka se zanořila do Voldemortova hrudníku, druhá do břicha. Protože černokněžník s nelidským řevem stále stál, zvednul Harry trochu záměrnou a třetí kulku mu poslal na mozkovnu. Voldemortova hlava po zásahu připomínala poněkud neodborně připravenou dýni na Halloween, jak z ní prolétající kulka vymetla mozek zadem ven.
Fénixův zpěv už nebylo slyšet, klec ze zlatavých paprsků se začala zcvrkávat a Harry se snažil běžet směrem k černokněžníkově mrtvole. V magickém poli měl stále pocit, jakoby se brodil medem. Od mrtvého těla se zvednul tmavošedý útvar, připomínající zmenšený stín horní části Voldemortova těla. Tento 'stín' se pokusil uprchnout, ale klec ho nepustila pryč. Harry se konečně dostal k Voldemortově hůlce a oběma hůlkami pak začal ovládat tuto klec. Obě hůlky pak držel pravou rukou stejně, jako se drží čínské jídelní hůlky. Levou rukou vytáhnul z vnitřní kapsy kabátu past od Dascalescua, ale jednou rukou nedokázal odšroubovat víčko z urny.
Celá věc se musela odehrát ve skutečnosti během několik sekund, ale Harrymu to dík vyplavenému adrenalinu připadalo jako celá věčnost.
Dolů sešel po schodech Harryho otec, James Potter. Harry ho konečně poprvé skutečně uviděl. James se udiveně díval na prostřílenou mrtvolu černokněžníka i na podivína, který ho zřejmě na poslení chvíli zachránil.
„Hej Jamesi," zavolal ten divný zjev. „Nestůj tu jako špatně vyřezanej svatej a pojď mi tohle otevřít!" podával mu lapací urnu na ducha.
Překvapený James Potter převzal nádobu a s jistou námahou odšrouboval víko. Pak udiveně pozoroval, jak do nádoby jeho podivný host tlakem dvou hůlek dopravuje jakýsi tmavošedý stín.
„Dosstal jssem tě, ššmejde…" konstatoval syčivým pološeptem Harry hadím jazykem.
„Co to bylo?!" zeptal se James.
„Bohužel to ještě je. To je útržek Voldemortovy duše," vysvětlil Harry, zatímco společně dotahovali šroubovací uzávěr na urně.
„Co jsi zač?!" zeptal se znovu James Potter. „Chápej, ne, že bych za záchranu svého života nebyl vděčný, ale…"
„Ale nevíš, jestli to není zas nějaký podraz od Smrtijedů," doporvěděl za něj Harry se smutně pobaveným úsměvem. „Já jsem s tebou nějak příbuzný, aspoň myslím. Harvey Joseph Potter," podal otci kromě ruky také falešný pas a doklad o zkoušce OVCE. „Asi budu něco jako tvůj bratranec, takže mi říkej Harvey."
James si pozorně prohlížel jak oba doklady, tak Harryho tvář.
„Vůbec jsem netušil, že mám v Americe nějaké příbuzné…" řekl James opatrně.
„Donedávna jsem to taky nevěděl. Něco ale společného mít budem, hele," řekl Harry a zvednul hůlku. „Expecto patronum!"
Když James viděl stříbřitého jelena, Harry se usmál.
„Jo, jo, Dvanácteráku!" oslovil otce. „Neměli jsme náhodou mezi předky nějaké Cernunovy kněze?" pokusil se otce splést otázkou zcela mimo soubor problémů. „Co bych tak řekl o sobě, abych tě přesvědčil?! Oba mí rodiče jsou už po smrti a já si po ukončení Bostonské Školy udělal 'sabatový'* rok u indiánů kmene Hopi. Jejich šaman Tezcatlipoca mi tam najednou začal věštit, že tu najdu příbuzného v nebezpečí života a dostanu příležitost zničit největšího britského černokněžníka. Tak jsem dal ty jeho vize dohromady a sepsal, našel dva Voldmeortovy viteály a pěkně si tu toho sráče vyčíhal, abych ho odbouchnul. Bohužel nemám všechny viteály, jeden má doma nějaký Lucius Malfoy, ten má formu starého Voldemortova školního sešitu. Jedním je pohár Helgy z Mrzimoru, po kterém nemůžu najít žádnou stopu. Jeden je něco, co bývalo v majetku buď Godrika Nebelvíra, nebo Roveny z Havraspáru, ale nezjistili jsme s tím indiánem, co to má být. Taky by měl jedním viteálem být velký Voldemortův had jménem Nagini…"
(*sabatový rok - zvyk zvláště ve Spojených Státech, kdy studenti po ukončení studia jeden rok věnují cestování a 'odpočinku'. Některé univerzity jej periodicky umožňují i svým profesorům)
„Takže Malfoy říkáš…" řekl James s jistou nenávistí v hlase. „Toho si podáme…"
„Teda bratránku Jamesi," zarazil ho Harry. „Když se chystáš bojovat, bojuj sakra tak, abys vyhrál, ne abys nepřítele jen zdržel, to propříště! Pokud se opravdu hodně nepletu, tak po tobě nešel jen ten pytel sraček, co jsem tu odstřelil, ale i jeho spolupracovníci… Teď bysme měli dát dohromady některé lidi a třeba chytit toho zrádce Červíčka, který tě prozradil Voldemortovi, zachránit manžele Longbottomovy, potrestat Severuse Snapea…"
„Co s tím má společného Srabus?!" zeptal se James udiveně.
„Severus Snape prý nějakou hloupou náhodou vyslechnul v putyce věštbu, kterou vyslovila Sibila Trelawneyová, podle které má nějaký chlapec narozený koncem července loňského roku mít moc Voldemorta zničit…"
„Někdo bere vážně věštbu takové šílené slepice?!" nechápal James.
„Jo, támhle to hnusné!" ukázal Harry palcem na Voldemortovu mrtvolu.
*
Do domu Potterových se až nečekaně svižně vřítil Hagrid s mohutnou sukovicí v rukou. Zastavil se, když uviděl Jamese v rozhovoru s neznámým cizincem v širáku.
„Ahoj Hagride!“ uvítal ho James. „Copak nám neseš?“
„Poslal mě sem Brumbál, že budete potřebovat pomoc!“
„To se nespletl!“ potvrdil mu James.
„Hagride, mohl bys prosím pozvat profesora Brumbála sem mezi nás?“ požádal Harry.
Poloviční obr si Harryho udiveně prohlédnul.
„A ty seš kterej?!“
„Harvey Potter, bratránek ze Států,“ řekl James, který této Harryho lži uvěřil snadno, protože jí prostě uvěřit chtěl. „Odstřelil Voldmeorta jako kočku!“
„COŽE!! ON ZABIL TY-VÍŠ-KOHO?!?“ Hagridovi málem vypadly oči z důlků.
„Nezabil,“ řekl Harry posmutněle. „Je to trochu složitější, ale na to bysme potřebovali Brumbála, aby poradil…“
„Hned mu pošlu sovu,“ začal se Hagrid přehrabovat po kapsách.
Harry ho obešel a zavolal otevřenými dveřmi:
„Xi-Xao, pojď ssem prossím!“
Když se obrátil k Jamesovi a Hagridovi, ti na něj třeštili oči.
„Ty máš hadí jazyk!“ obvinil ho James. „Měl jsem dojem už prvně…"
„Jo,“ připustil Harry. „Pozval jsem dovnitř jednoho Hagridova nového přítele…“
To už James pevně svíral v ruce hůlku a tvářil se ve stylu: ‘Et tu, Brutus!‘
Dveřmi prolétl s jistými obtížemi opeřený had a přistál na Harryho natažené pravici.
„Zavřete pusy, nalítaj vám tam mouchy!“ konstatoval ještě ‘Harvey‘. „Tohle je Quetzalcoatl, slyší na jméno Xi-Xao a rozumí hadí řeči…“
Hagrid na Opeřeného Hada hleděl jako uhranutý a zdálo se, že moc nevnímá…
„Hagride, jestli nepošleš Brumbálovi tu sovu HNED, tak ti Xi-Xaa nenechám!“ pohrozil Harry žertem.
„Ty bys mi ho vážně nechal?!“ poloviční obr se tvářil, jako by přišly znovu Vánoce.
„Až zas vyrazím na cesty, nemohu ho tahat s sebou,“ přikývnul Harry. „Předpokládám, že se na něj můžu přijít občas mrknout. Jo, nejradši žere ptáky, ale sežere asi leccos…“
Hagrid se sklonil nad kus pergamenu a nevšímal si, jak ho pomačkaná sova klove do prstu.
Zvenku se náhle ozval rachot motoru silné motorky. V nočním tichu zněl až nepatřičně…
Hagrid s Jamesem sebou trhli.
„To bude Tichošlápek, tedy Sirius Black,“ dodal klidně, když uviděl otcův udivený výraz.
„Je něco, co nevíš?!“ zeptal se Harryho James.
„Toho by bylo… Ale to teď není důležité…“
Do předsíně rodinného domku vpadnul otevřenými dveřmi Sírius Black s nepříčetným leskem v očích a hůlkou v ruce.
„Nazdar Tichošlápku!“ přivítal ho Harry. „Naštěstí jdeš pozdě!“
„Co jsi zač?!" zeptal se podezíravě Sírius a mířil na Harryho hůlkou.
„Dej to pryč, Tichošlápku!" požádal James. “Tenhle mi právě zachránil život a zabil Voldemorta…"
„COŽE?!?!" Sírius Black vytřeštil na podivnou postavu na schodech oči.
„Harvey Joseph Potter, k vašim službám!" smekl Harry širák a vysekl posměšnou poklonu. „Jo a s tím zabitím to bohužel není tak žhavé. Ten sráč se na tomhle světě drží víc, jak klíště krávě v kožiše. Zbývá nalézt pár věcí, do kterých si odložil kus duše…"
„Voldemort má viteál?!" Sírius vypadal překvapeně. „Myslel jsem, že si věří natolik, aby tohle nedělal."
„Možná si věří, ale není úplný blázen ani hlupák!" ujistil ho Harry. „A viteálů má víc. Já sám našel dva a o dvou dalších vím jistě, že existují…"
„To je jak nějaký dementní seriál v mudlovské televizi!" řekl Sírius znechuceně. „A co ty, kde ses tady vlastně vzal?!"
„Jeden indiánský šaman mi řekl, že příbuzný v Británii bude mít potíže…“ lež už šla Harrymu docela dobře. „Pak mi začal v ohni ukazovat obrazy a do mysli se mi dostávala jména i údaje. Byl mocný, ale na rakovinu nestačil…“
Sírius se na Harryho podíval nedůvěřivě až nedůtklivě.
Harrymu došlo, že ho bude muset zaměstnat něčím jiným, aby mu náhodou nedošlo, že tu něco nějak nesedí…
„Síriusi, prosím tě, v zahradě je ve skalce asi tři metry od vchodu pod velkým trojúhelníkovým kamenem igelitový pytel. Prosím, přines ho sem, ale neotvírej to.“
Tichošlápek se zatvářil pochybovačně, ale na Jamesův prosebný výraz vyšel ven.
„Co v tom má být?!“ zeptal se Harryho.
„Dva Voldemortovy viteály a sešit se soupisem vidění starého Tezcatlipocy.“
Hagrid s povyplazeným jazykem dopsal dopis Brumbálovi a dal ho své pocuchané sově.
Když Harry viděl, že sova odlétla, podal mu Opeřeného Hada:
„Xi-Xao, jdi ss tímhle mužžem. Posstará sse ti o žrádlo líp, nežž já a možžná ti dokážže ssehnat i ssamici.“
Quetzalcoatl přeskočil na Hagridovo předloktí, kde se usadil a zaryl drápy (nejen) do Hagridova kabátu.
„Budeš potřebovat pořádnou sokolnickou rukavici, dokud moc nevyroste!“ konstatoval Harry, když zahlédl, jak Hagrid zaťal zuby.
Hagrid fascinovaně zíral na Xi-Xaa a zdálo se, že nevnímá…
To se už objevil Sírius a podal Harrymu igelitový pytel. Harry ho rozvázal a vytáhnul sešit. Dal si záležet, aby si každý všimnul toho, že je vyrobený v Americe. Pak začal vysvětlovat jednotlivá Tezcatlipocova ‘vidění‘. Po asi půl hodině oslovil Jamese:
„Nejsem moc dobrej v domácích pracích. Jamesi, mohl bys prosím trochu uklidit ten svinčík, co tu po sobě Voldemort nechal a pak zajít říct Lily, že je to jakž takž v pořádku?“
Konsternovaný James se podíval směrem, který ukazoval Harryho prst a několika kouzly ‘Pulírexo!‘ odstranil rozlitou Voldemortovu krev a mozek. Pak vyšel po schodišti nahoru.
„Docel jsi s sebou hodil!“ ocenil Sírius. „Já půjdu ulovit toho zrádce Pettigreewa…“
„To nepůjdeš!“ řekl Harry a ukázal mu pasáž, která mluvila o smrti dvanácti mudlů. „Jestli na něj půjdeš sám, řeknu azkabanskejm strážnejm, že seš zvěromág a měníš se do psa. Takže z Azkabanu nezdrhneš, ale shniješ tam. Na něj musíš jít ještě s někým dalším, třeba s Moodym… Krom toho, nejdřív sem musíme dostat manžele Longbottomovy, než jim Bellantrix Lestrangeová s partou nezničí rozum kletbou Bolesti.“
„Drahoušek Bellantrix?!“ Sírius se otřásl. „Ty jsi opravdu ‘Viděl‘, jak je ta zatracená sadistická čubka, moje sestřenice, mučí?!“
„Ne, ‘Viděl‘ jsem manžele Longbottomy v nemocnici se zničeným rozumem…“
„Aha. Dobře, když jim řeknu, co se tu stalo, určitě přijdou…“ Sírius se odmlčel. „Ty Voldemortovy viteály, kolik jich podle těch ‘Vidění‘ je?“
„Ještě vím o poháru, který patřil Helze z Mrzimoru, po něm ale nejsou stopy od té doby, co ho Voldemort štípnul Hepsibě Smithové. Je to takový malý pohár s dvěmi zdobenými držadly a rytinou jezevce. Pak je tu Voldemortův deník, je to zdánlivě obyčejný sešit. Ten bude asi v tajné místnosti pod přijímacím pokojem v Malfoy Manor. Možná bude jeden viteál ve Voldemortově oblíbeném hadovi, Nagini. Pak to bude něco, co kdysi patřilo buď Godrikovi Nebelvírovi, nebo Roweně z Havraspáru. Nevím co a nevím, kde některé věci jsou, ale něco by mohl vědět buď Lucius Malfoy, případně Severus Snape.“
„Srabus?!“ Sírius Snapea také stále srdečně nesnášel. „On je opravdu Smrtijed?!“
„Jednak je Smrtijed, jednak slyšel věštbu kvůli které teď Voldemort naháněl Potterovy. Myslím že z něj dokážu dostat nějaké užitečné informace… Ale bude to něco chtít od tebe i od Jamese. Něco nepříjemného, totiž omluvit se Srabusovi, aby měl pocit aspoň morálního vítězství…“
*
Po chvíli rozhovoru sešel dolů James s Lily, která nesla v náručí malé dítě. Pohled na Voldemortovu mrtvolu jí zřejmě moc po chuti nebyl…
„Chtěla bys tu snad radši ležet sama?!“ zeptal se Harry matky trochu necitlivě.
„To ne, ale zabíjet a takhle…"
„Občas to jinak opravdu nejde. Navíc není skutečně mrtvý. To vysvětlím, až se nás sejde víc," Harry se cítil vyčerpaný. „Nebylo by kafe?!" zaprosil.
Pohled, který si vyměnili James s Lily a Síriusem, Harry přehlédl.
James odešel někam, snad do kuchyně. Lily mávnutím hůlky vykouzlila stolek a židle. Harry se na jednu z nich vděčně svalil. Jmes přinesl tác s hrnky a konvici příjemně vonící kávou. Nalil všem okolo stolu. Chvíli počkali, než nápoj zchladnul natolik, že se dal pít.
'A do prdele!' pomyslel si Harry, když v kávě našel cizí příchuť asfodelu zkombinovanou s odpornou hořkostí pelyňku, chuť Doušku Živé Smrti. Pak už jen upadnul do bezvědomí…