11. kapitola

Harry se společně s Hermionou přemístil do Příčné ulice. Použila stopovací zaklínadlo a mohla s jistotou určit, že vzali Rona někam na sever Anglie.
„Tak pojďme,“ prohlásil Harry zbrkle.
„Ne, Harry,“ pronesla rozhodně, „ne dokud nemáme plán – a už vůbec ne sami. Budeme potřebovat pomoc, abychom ho našli a přivedli zpátky.“
„Ztrácíme čas,“ hádal se.
„Já vím, já vím.“ Snažila se rychle vymyslet strategii. Měl pravdu, čím déle čekali, tím hůř na tom Ron bude, až ho najdou, tedy pokud ho najdou. Mohli by se přemístit na sever a pak dál. Nevěděla, jak dlouho bude stopovací zaklínadlo působit.
„Poslouchej, musíme dát vědět členům Řádu o tom, co se stalo a co podnikneme. Běž a sežeň sovu, já napíšu vzkaz,“ nařídila. Utíkal pryč, zatímco ona prohrabávala kapsy, aby objevila brk a kus pergamenu. Právě dokončovala dopis, když se Harry vrátil s malou, ale spěšnou sovou.
„Jaký je plán, Hermiono?“
„Pošleme vzkaz Fredovi a Georgeovi – jejich obchod je blízko, ne? Oni zalarmují Řád. My vyrazíme, skryjeme se pod neviditelným kouzlem, kterým tě vždycky chrání Pošuk, a obhlédneme situaci. Mohli se přesunout na jiné místo, v tom případě bychom znovu použili stopovací zaklínadlo. Jinak zůstaneme v klidu a počkáme na pomoc. Jsme jen dva, Harry, nemůžeme se postavit celé bandě Smrtijedů na vlastní pěst,“ řekla a zdůraznila poslední část. Jen kývl hlavou. Věděl, co je v sázce.
Přivázala dopis sově na pařát a pak na oba použila neviditelné kouzlo.
„Připravena?“ zeptal se a vzal ji za ruku. Přikývla a oba se přemístili.
Na pohled, který se jim v mžiku naskytl, Hermiona nikdy nezapomněla, pronásledoval ji ve snech po dlouhá léta. Stáli v kruhu tvořeném prastarými kameny, kterých bylo na anglickém venkově hromady. Obloha byla zbarvená děsivou zelenou od Znamení zla, které se vznášelo ve vzduchu, a pod ním ležel její přítel, se kterým kamarádila téměř osm let. Ve tváři měl prázdný, zděšený výraz – přišli pozdě.
Sotva zpracovala v hlavě obrazy před sebou, uslyšela výkřiky a zvuky kleteb, které svištěly kolem.
„Někdo nás sledoval!“ zaslechla.
„K zemi!“ zašeptala urychleně Harrymu a stáhla ho k sobě.
Byli neviditelní, ale hlasité prásk, které doprovázelo každé přemisťování, upozornilo Smrtijedy na jejich přítomnost. Ačkoli je nemohli vidět, vyslali jejich směrem příval kleteb a zaříkadel. Museli se co nejrychleji přemístit pryč, ale než mohla Hermiona cokoli navrhnout, Harry vstal a napřáhl hůlku. S hrůzou sledovala, jak s výkřikem vyrazil vpřed, aby pomstil kamarádovu smrt. Nemohla ho tam nechat samotného, takže rovněž vyskočila na nohy a jala se rozsévat kletby všemi směry, modlíc se, aby se členové Řádu brzy objevili.
Měli výhodu neviditelnosti, ale Smrtijedi si snadno domysleli, kde stojí, podle záblesků jejich kouzel; a navíc byli v přesile. Přecházela z místa na místo, aby se nikde nezdržela příliš dlouho. Bylo jich zhruba šest a čtyři z nich vypadali, že se soustředí na ni.
Kdyby věděli, že bojují s Harry Potterem, o mě by se tak nezajímali, pomyslela si ironicky, když jednoho trefila svazujícím kouzlem.
Zdálo se, že si Harry vede dobře, právě srazil k zemi dalšího. Uskočila dvěma zaklínadlům, když se k nim přemístili dva lidé. Doufala, že dorazila pomoc, ne další Smrtijedi; víc už by jich rozhodně nezvládli. Hermiona se otočila a spatřila Tonksovou a Pastorka, svou chybu si uvědomila příliš pozdě – všechno zmizelo ve tmě, jakmile ji kletba zasáhla přímo do zad.
Probudila se v Bradavicích na ošetřovně a vedle její postele seděl Harry. Vlasy měl rozcuchané ještě víc než normálně, brýle nasazené nakřivo, nepochybně se zlomily v bitvě.
„Hermiono!“ vykřikl. Pevně ji objal, až si byla jistá, že se jen tak nenadechne.
„Co se stalo?“ zeptala se, hlavu zabořenou v Harryho hrudi. Když se odtáhla, spatřila v jeho očích slzy, které se marně snažil zadržet.
„Crabbe starší tě trefil velice ošklivým kouzlem, ale Pastorek se o něho postaral. Za pár minut bylo po všem, hned jak dorazili další členové Řádu.“
„A ty jsi v pořádku?“ zjišťovala.
„Jo,“ řekl slabě. Sáhla pro hůlku, která ležela na nočním stolku.
„Oculus reparo,“ zamumlala a namířila na jeho brýle. Okamžitě se daly do pořádku, jak si Harry ověřil, když se jich dotkl.
„Tohle kouzlo si nikdy nezapamatuju,“ poznamenal. Slabě se usmála.
Rozhostilo se kolem nich ticho, neboť ani jeden nevěděl, co říct; pořád byli v šoku z událostí onoho dne. Rány byly ještě čerstvé, nemohli o nich mluvit ani mezi sebou. Z myšlenek je brzy vytrhlo prásknutí dveří ošetřovny. Severus vtrhnul dovnitř a hábit za ním jen vlál. Došel k nohám její postele a změřil si Harryho pohledem.
„Odejděte,“ požadoval.
„Nikdo vás tu nechce, Snape,“ odvětil Harry, pak vstal a vytáhl hůlku.
„Harry,“ zastavila ho, „dej nám chvíli.“ Překvapeně na ni pohlédl, ale udělal, oč ho prosila.
„Vrátím se později,“ řekl spíš Snapeovi než jí a v hlase se mu zračilo varování. Když odešel, Severus se usadil na židli vedle postele. Čekala, že po Harryho odchodu nasadí přívětivější výraz, ale pokud ho vůbec nějak změnil, pak byl ještě přísnější než předtím.
„Co tě to k sakru napadlo – vyrazit sama za skupinou Smrtijedů?!“ vybouchl. Zaskočil ji – žádné obavy o její bezpečí, žádné dotazy ohledně jejího zdraví, jen hlasitá obvinění. Zaťala ruce v pěst a pouze silou vůle se udržela, aby nevytáhla hůlku.
„Snažila jsem se zachránit svého nejlepšího přítele,“ odpověděla a hlas se jí zlomil.
„A zatraceně ti to prospělo. Málem tě zabili taky.“ To by stačilo. Už toho měla dost. Zvedla hůlku a namířila na jeho hruď.
„Tohle je tvoje vina,“ zašeptala nebezpečně. „Tys to věděl. Věděl jsi to, a nic jsi neudělal. Byl jsi moc zaneprázdněný svými špiónskými pletichami a Ron je teď mrtvý. Mrtvý a je to tvoje vina.“ Zíral na ni neschopen slova. Prudce se zvedl ze židle a vyklouzl ven z pokoje. Viděla, jak prošel dveřmi ošetřovny, a pak upustila hůlku a padla v slzách zpátky na postel.