11. Půlnoční zvony

Vlkodlačí vytí se přibližovalo a zase vzdalovalo. Vypadalo to, že si s nimi útočníci jen pohrávají, ale šlo hlavně o to, aby byla kořist pokud možná ochromená hrůzou. Jediní, na koho to viditelně snad vůbec nezabíralo, byli kromě skřítků také Butler a Pošuk Moody. Ostatní cítili pozvolna se prohlubující paniku.
„Sakra!“ uklouzlo Harrymu polohlasem. „Vždyť úplněk je až za pár dní…“
„To je sice pravda, ale Šedohřbet se naučil přeměňovat se i mimo úplněk. Naučil to i své spojence…“ Lupin zněl nečekaně unaveně. „Já už to umím taky. Ve skutečnosti je rozdíl hlavně v tom, že za úplňku se nedá na měsíčním světle přeměně bez lektvaru zabránit.“
„Myslel jsem, že je Šedohřbet v Azkabanu,“ postěžoval si Pošuk.
„Voldemort ho dostal ven,“ odtušil Remus.
„Připravte si brokovnice!“ zavelel polohlasem Butler. „Skřítci by se měli zneviditelnit a držet mimo palebnou linii. Myrto, snaž se dostat hlavně jejich vůdce.“
Sláma Hraboš vytáhnul své Neutrino a nastavil na něm třetí stupeň – ‘na škvarek‘, totéž udělala i Myrta a Artemis, který ale skřítkovskou zbraň zase uložil a připravil brokovnici. Butler přípravy poočku sledoval, aby mohl odhadnout, kdo by se eventuálně mohl v kritické situaci duševně zhroutit. Pak oslovil ‘spojeneckého‘ vlkodlaka, jehož loajalitou si nebyl úplně jist:
„Pane Lupine, mohl byste nám prosím udělat světlo, pokud možná co nejsilnější?!“
„Pokusím se,“ slíbil Lupin a vytáhnul hůlku. „Jsem rád, že po mně chcete tohle a ne, abych začal zabíjet své soukmenovce.“
„I na to možná dojde…“ poznamenal chmurně Artemis a opatrně si v rukou nadhodil brokovnici.
Bývalý bradavický profesor se světlem v ruce zvednuté nad hlavou připomínal trochu parodii na logo společnosti Columbia Picures…
„Zkusíme použít košťata?“ zeptal se Harry.
„Radši ne,“ odmítl osobní strážce. „Při útoku nastane zmatek a při tomhle bychom se potmě nejspíš povraždili sami navzájem, leda, kdybychom tu zůstali do rána…“ odmlčel se a zaposlouchal se do změn v tóninách vytí.
„Zavřete oči a postavte se zády ke světlu!“ zavelel konečně.
Kdyby jim řekl: ‘Nedívejte se do světla!‘, podívali by se nejspíš všichni, to už je tak v lidské přirozenosti.
„Dobře,“ ocenil Butler to, že se rozdělili natolik, že pokrývali celý prostor. „Teď otevřete oči, a připravte si do dobře přístupné kapsy čtyři rezervní náboje do pušky. Tak a teď odjistěte. Zatím nestřílejte. Kolik jich tak asi může být?!“
„Asi čtyřicet, možná padesát…“ odpověděl mu Remus.
V magicky vyvolaném světle bylo vidět rychle se míhající stíny, jejichž tvar toho s lidským měl společného jen málo. Scéna připomínala známé obrázky posledního boje generála Custera…
*
Bystrozor Gregory Fastwell do blízkosti Raddleova statku v Malém Visánku dojel i s desetičlenným úderným týmem autem patřícím Ministerstvu kouzel. Chvíli obhlíželi okolí, ale našli jen zbytky maskovacích kouzel. Celá věc se zdála trochu podezřele zavánět. Rozdal všem beze slova pergameny s pečetí Ministerstva a očarovaná zrcátka, kterými se mohli navzájem domlouvat. Na pergamenech bylo Brouskem vlastnoručně napsané a podepsané oprávnění k použití kleteb, v normálních časech zapovězených, včetně: ‘Avada Kedavra!‘, kletby která zabíjí…
Bohužel nemohli zůstat sedět v autě a bát se vystoupit. V poslední době se snažili vyhnout posílání velkých skupin bystrozorů, protože už o dvě desetičlenné skupiny Ministerstvo přišlo. Stejně tak nechtěli posílat jednotlivce, to už ho můžou snáz zabít sami a nemusí se nikam trmácet. Proti Smrtijedům teď nejčastěji používali taktiku oblíbenou u partyzánů stejně jako u teroristů – udeřit, snažit se napáchat co největší škody a ztráty, pak utéct. Smrtijedi se chovali stejně. Vzdor tomu, že na jednoho zabitého bystrozora připadalo asi pět mrtvých Smrtijedů, pokud nepřijdou s něčím novým, Voldmeort vyhraje už jen díky množství svých příznivců…
„Vy tři zůstanete v autě a budete nám jistit ústup!“ přikázal Fastwell. „Z auta nevylézejte nikdy víc než jeden a jestli se tomu něco stane, dáte nám vědět, ale pomáhat se mu nebudete pokoušet, protože to bude skoro určitě léčka…“
Ostatní s ním vyšli ven.
Dvojici určil, aby hlídala venku, ještě aspoň trochu v dohledu poslední stráže v autě.
„Alohomora!“ zaklínadlo se od začarovaného zámku odrazilo.
Nebylo to zas až takové překvapení, nikdo nečekal, že by zabralo takhle základní kouzlo. Po chvíli se ale podařilo dveře otevřít a dokonce se bystrozorové i vyhnuli otrávené šipce, která z nich vylétla. Jednoduchý samostříl ve vstupní hale se zdál vysmívat jejich detekčním kouzlům, protože byl sice zcela nekouzelný, ale prach, který jeho tětiva rozhodila z malého pergamenového pytlíku po podlaze, už takovým nebyl. Vylézali z něj jakoby odnikud sice nevelcí, ale hbití škorpioni a s protivným šustěním se vrhli v ústrety příchozím. Chování naprosto neodpovídalo skutečným zvířatům, ale dalo se čekat, že jed bude přinejmenším stejně účinný.
„Pěkný dárečkové!“ ocenil je Marvin Homestead, nejmladší ze šestice.
Odpálil proti nim plamenné kouzlo ‘Incendio!‘ a teď se dívali, jak se dohořívající krunýřky vyčarovaných pavoukovců mění v nicotu.
„Šikovnej hajzl!“ ocenil Fastwell s kroucením hlavou tvůrce pasti. „Dokud ten sajrajt byl v pytliku, kouzlo ho nenašlo. Když se otevřely dvéře, kuše nám přihraje pozdrav a rozsype to svinstvo po podlaze.“
Všech šest už dávno drželo hůlky v rukou a rozhlíželi se po zdánlivě nevinné vstupní hale venkovského statku. Vycházely z ní dvoje dveře dál do domu. Fastwell ukázal prstem na trojici bystrozorů a pak jim ukázal na jedny dveře. Sám pokynul zbývajícím dvěma kolegům k těm druhým.
Nenacházeli zatím žádné stopy po hlídacích kouzlech ani žádné pasti,až to bylo podezřelé.
Dveřmi prošli do chodby, ze které ústily schody do patra i na půdu, stejně jako troje další dveře. V obývacím pokoji, koupelně spojené s toaletou ani v kuchyni nenašli nic zajímavého.
Ze zrcátka se ozval Steven Biggins:
„Tady je jen garáž a v ní nic pro nás zajímavého…“
„Dobře, přijďte za námi!“ přikázal Fastwell.
Pořád se nedokázal zbavit podivného dojmu, že tady není vše v pořádku. Jen přijít na to, co to je…
„Chcete nahoru, nebo do sklepa?!“ zeptal se příchozí trojice.
Bystrozoři pokrčili rameny.
„Takže do patra, my si berem sklep…“ rozhodl Fastwell. „Hledejte kouzla a hlavně místa, co drží zábrany proti Přemisťování. Kdyby se něco dělo, dejte nám HNED vědět.“
Ve sklepě se konečně začalo aspoň něco dít. Fastwell si ale myslel, že nudě a nedostatku zajištěných stop a věcných důkazů by dal přeci jen přednost. Ze stěny se vynořil duch, kterého identifikovali jako kdysi zabitého Smrtijeda Evana Rosiera.
Duch s trochu nepříčetným úsměvem ‘připlachtil‘ až k trojici a trochu nečekaně zarazil svou ‘ruku‘ do hrudníku Martina Hodkinse. Napadený bystrozor vytřeštil oči a zblednul v obličeji. Fastwell sáhnul levačkou do kapsy, odkud z připraveného sáčku vytáhnul hrst mořské soli a hodil ji po duchovi. Duchovo ‘tělo‘ se po zásahu solí zamihotalo a proměnilo v dým. Martin Hodkins se zhroutil na zem a dotek na krku nezaznamenal tep.
„SEM!“ vykřikl do zrcátka. „Zabili Martina!“
Bystrozor Benny Crocken se sice pokoušel o oživení jak kouzly, tak srdeční masáží, duch ale druhého bystrozora opravdu zabil. Tiché kroky trojice přicházející shora skoro nebylo slyšet.
„Stevene, vem ho do auta!“ ukázal na mrtvé tělo. „Pak si někoho vezmi k ruce a vrať se.“
Zaměřili pozornost na zeď, kterou duch přišel a po nějaké chvíli našli očarovaný průchod, podobný vstupu na Příčnou ulici. Otevřeli průchod a snažili se najít stopy toho, co za ním číhá…
*
Butler zauvažoval, jestli nemá začít boj se svým Uzi Mini, ale vzhledem k ‘hladovosti‘ zbraně, její vysoké kadenci (950 ran za minutu, 16 za sekundu), neměl v žádném zásobníku nabité stříbrné náboje, aby jimi zbytečně neplýtval. Nakonec se rozhodl, že raději využije momentu překvapení. Sledoval taktiku vlkodlačí smečky a připadalo mu, že je podobná taktice tlupy pouštních beduínů. Své oběti nechají nejprve trochu změknout strachem a odříznou jí ústupovou cestu. Určitě nebylo náhodou, že nejvíce stínů bylo ve směru, kterým by se nejlépe a nejrychleji dostali ke skřítkovskému transportéru.
Ponořil se do místa plného klidu ve svém nitru, jak to radila svým adeptům Madam Ko. Po chvíli zpozoroval, že se stíny vlkodlaků přibližují a odhadnul správnou chvíli:
„PAL!“ přikázal nahlas.
Salva sice nebyla tak úplně jednotná, jako by byla u dobře secvičené vojenské jednotky, ale i tak to skupinu vlkodlaků opravdu překvapilo. První ranou se totiž trefili všichni a po smrti osmi soukmenovců začali být vlkodlaci opatrnější. Jednolitá útočná řada se rozpadla. Někteří začali couvat z nebezpečí pryč, někteří zpomalili více, jiní méně a před skupinkou se tak vytvořil chumel nepříliš koordinovaně útočících jedinců, do kterých se všichni obránci či menší přesností snažili strefit…
Harry zasáhnul první ranou a náhle se před ním objevil s vyceněnými tesáky sám Fenrir Šedohřbet. Harry stisknul spoušť, ale rána nevyšla, protože ve stresu zapomněl ‘zapumpovat‘ předpažbím. Sice si to vzápětí uvědomil a udělal to Klik-Klak, které bylo zapotřebí. Nebýt ale Myrty, která vše sledovala shora, vlkodlačí vůdce by ho byl dost snadno dostal. Myrta se ale Neutrinem trefila a Harry mohl vystřelit na jiného vlkodlaka, který projevil zájem o návštěvu… Zasáhnul i třetím nábojem, až čtvrtým minul. Nezdržoval se dobíjením, ale vytáhnul Smith &Wesson Centennial, kterým zasáhl čtvrtého útočníka. Byl by jich mohl zasáhnout víc, ale zrovna v té chvíli se přeživší vlkodlaci dali nejprve na strategický ústup, který se záhy změnil ve strategický útěk. Harry, na rozdíl od Butlera nebo Pošuka, ještě neměl žaludek na to, aby někoho střelil do zad…
Vzdor skřítkovským sonickým houbičkám byli všichni po kanonádě z brokovnic skoro ohlušení.
Butler sám dokázal brokovnici ještě jednou nabít a při rychlosti a přesnosti jeho palby nebylo až tak udivující, že ubylo osm vlkodlaků. Další tři zasáhnul Sig-Sauerem na útěku, než se dostali mimo účinný dostřel. Oba sourozenci Weasleyovi se projevili jako výborní střelci, čtyřikrát trefili a čtyřikrát zasáhli. Když začali dobíjet, zavyli zrovna vlkodlaci k ústupu. Hermiona dokázala zasáhnout jen první ranou, protože jí vytrysklé slzy trochu rušily při míření. Mundungus Fletcher se také nedokázal další ranou trefit a zbylé tři rány prachsprostě vyplýtval. Alastor Moody si skoro užíval, když vystřílel první čtyři náboje, vytáhnul hůlku a předvedl, že nebyl mistrem mezi bystrozory nadarmo. Šest vlkodlaků se díky němu mohlo prohánět tak leda ve Věčných Lovištích. Artemis Fowl se, podobně jako Harry, z brokovnice trefil třikrát. Když čtvrtý výstřel minul, vytáhnul své Neutrino a dva další vlkodlaci shledali, že sem neměli chodit. Sláma Hraboš sice nebyl takový expert, jako Myrta, ale svým Neutrinem jich šest taky složil. Myrta měla shora dobrý přehled a kdyby nemusela pořád někomu zachraňovat kůži, možná by jich zasáhla víc, než těch sedm. Rehek Mandragora zasáhnul dva jakýmsi kouzlem, po kterém z nich zbyla jen hromádka nazelenalého slizu, ve kterém se rozpouštěly deformované kosti. Teď ležel na zemi tváří dolů, svíral v pěstičkách drny trávy a usedavě plakal, protože byl v šoku. Něčemu podobnému se nevyhnuli ani mladí čarodějové, Artemis své pocity ‘uzamknul‘ vevnitř mysli ‘k pozdější analýze‘…
První útočnou vlnu tedy dokázali téměř vygumovat, ale stranou, mimo dostřel účinný ve tmě, už bohužel čekala druhá vlna, ke které se těch pár přeživších přidalo. Bylo docela snadné poznat, které mrtvoly má na svědomí střelba z brokovnic nebo pistolí a z Neutrin. Vlkodlaci zasažení stříbrnou munici se v okamžiku smrti měnili zpět do lidské podoby, mrtvoly těch zasažených skřítkovskými paprskomety si naopak zachovaly vzhled nelidské bestie…
„Zdá se, že budou potřebovat trochu dorostu…“ zkonstatoval permoník, když se rozhlédl po všech těch ležících mrtvolách.
Skoro všichni vypadali otřeseně, jen Butler s Moodym už byli na podobné věci zvyklí. Mundungus Fletcher naprázdno polykal, zatímco Ron zvracel a Harry se neovladatelně třásl a třeštil oči před sebe. Ginny ho držela, jakoby se ho pokoušela zahřát vlastním tělem a Hermiona se raději trochu těžce zvedla ze země a začala všem kouzlem: ‘Aguamenti!‘čistit oděvy a hlavně kůži od rozprášené vlkodlačí krve a slin.
Butler se rozhlédl po situaci. Mají sice chvilkový odklad, ale druhá vlna vlkodlačího útku na sebe určitě nenechá dlouho čekat. Tohle už znal ze zkušenosti, mnoho vojáků je otřeseno prvním zabíjením a někdo se i psychicky zhroutí. Bude teď tedy potřeba ve všech znovu probudit bojového ducha. Nejrychlejší řešení bude vzhledem k situaci asi i nejlepší…
Přistoupil k Harrymu, levou ho podržel a pravou mu vrazil pár facek. Ne moc velkých, aby mu nějakou hloupou náhodou nezlomil vaz, ale takových, aby se mu v hlavě trochu rozsvítilo. Ginny se sice zaškaredila a zdálo se, že vzdor zdravému rozumu Butlera napadne, ale když se na ní bodyguard ‘zatvářil‘, skoro couvla. V den, kdy se mu nepodaří bez násilí zastrašit namyšlenou puberťačku bude Butler muset rezignovat na funkci Artemisovo osobního hlídače…
„Jestli se chcete psychicky zhroutit, tak můžete, pane Pottere…“ zamračil se. „Ale NE DŘÍV, než skoncujeme s Voldemortem! Teď na vás závisí příliš mnoho lidí svými životy, takže se koukejte vschopit a zas jednat a vést! Potom si můžete smutnit a depresit si až do alelujá, ale zatím ne!“
Máchnul rukou, aby Harrymu ukázal ležící mrtvoly vlkodlaků po okolí.
„Chtěl byste snad, abychom tady leželi my, případně teď pobíhali s tou zatracenou smečkou?!“
„Ne to ne…“ zaprotestoval Harry slabě. „Jen jsem si neuměl zatím představit, jak je zabíjení strašné…“
„Tak to teď už umíte, ne?!“ kývnul osobní strážce oholenou hlavou. „Takže teď se budeme muset dohodnout, co dál. Jestli bychom se neměli radši stáhnout do transportéru?“ navrhnul Butler. „Už víte, proč jste sem měl přijít, pane Pottere?“ zeptal se ještě.
Harry pokrčil rameny, ale než se stačili rozpohybovat, s hrozivým vytím se na ně hnala druhá útočná vlna. Byla sice méně početná, ale vlkodlaci si tentokrát na nic nehráli a prostě jen rychle přibíhali, přikrčení, aby z nich byly co nejmenší terče pro obnovenou salvu z brokovnic…
*
Začarovaná chodba ve sklepě statku se nezdála být ničím zajímavá, přesněji nenacházeli stopy přítomnosti kohokoli jiného, než byli oni sami.
Fastwell poslal druhou trojici doleva začarovanou chodbou sám ještě s dalšími dvěma vyrazil doprava. Cestou pátrali po kouzlech, zkoušeli Čidla tajností a podobně, celý efekt se ale rovnal nule. Tedy do té doby, kdy se ze zdi, okolo které prošli, vyhrnuli nemrtví do mezery mezi obě trojice. V tentýž moment se objevili skupiny zombivců i zepředu, takže byli bystrozorové obklíčeni. Přinejmenším na tu chvíli, než si ohňovými kouzly okolo sebe zas udělali místo a pak chvíli kráčeli vzduchem ztěžklým dýmem páchnoucím spálenu rohovinou a pod nohama jim křupaly ohořelé ostatky…
Velitel bystrozorů měl stále se zesilující pocit, že je něco strašným způsobem v nepořádku…
*
Palba z Butlerovo Sig-Saueru ‘sundala‘ ze vzduchu dva letce na košťatech, kteří se pokoušeli Harryho skupinu v Godrikově Dole napadnout klopýtacími a omračovacími kletbami. Když už byli útočící vlkodlaci prakticky v kontaktní vzdálenosti a přelézali val navršených mrtvol svých méně šťastných předchůdců, ozvala se shora Myrta:
„Otevřete všichni ústa!“
BŮŮŮŮMMM!!!!! Výbuch sonického granátu podzemní policie na okamžik přehlušil snad všechno.
Omráčení vlkodlaci se potáceli okolo a drželi si pracky střídavě na uších a na mordách, ve kterých se jim alespoň část zubního vzorce proměnila ve střepy…
Chvíli poté začaly brokovnice zas vybubnovávat smuteční pochod za populaci divokých vlkodlaků. Po nedlouhé chvíli se ale odkudsi ozval zvuk, který prorazil i navzdory hluku střelby, stejně jako vytí útočících a chroptění raněných vlkodlaků. Byl to zvuk zvonu z nedalekého kostela, který oznamoval půlnoc, půlnoc, kterou začínal den, ve kterém se měl stát Harry Potter dospělým…
Vzápětí na to se ozval jiný zvuk, nadpozemsky krásný zpěv fénixe. Všichni chvíli fascinovaně sledovali přilétajícího Fawkese
Pod vlivem fénixovo zpěvu Harry zažil podivnou chvilkovou vizi, ve které viděl dům svých rodičů ne jako rozvalinu, kterou byl teď, ale jako jejich sídlo, ve kterém se černovlasý obrýlený otec spolu s ryšavou matkou starali o nemluvně. Zvláštní bylo to, že se prolínala vize staršího domu s historickým nábytkem, ve kterém byli James a Lilly Potterovi, s paralelní vizí nově, trochu jinak postaveného domu, ve kterém o dítě pečovali Harry s Ginny…
Vlkodlaci, kteří byli ještě naživu, se s poděšeným kňučením stahovali z doslechu fénixovy písně. Napadení naproti tomu přestávali cítit strach a únavu a vypadalo to, jakoby každý na malý okamžik o kousek povyrostl. To pochopitelně netrvalo dlouho.
Harry nevěděl, jestli ostatní viděli totéž, co on, ale neodvážil se jich zeptat. Stejně nakonec nemusel, protože se k němu otočil Artemis Fowl:
„Zvláštní vize, řekl bych,“ usmál se. „Myslíš Harry, že tenhle pták ohnivák umí věštit budoucnost?!“
Výraz, se kterým Harryho pozorovala Ginny vypovídal celkem jasně o tom, že ona viděla totéž, co on sám a asi není nějak zvlášť proti…
*
Bystrozorové Steven Biggins, Charles Hotham a Marvin Homestead došli na konec chodby a našli tam jedno z předpokládaných ohnisek zábran proti Přemisťování. Biggins pokynul Homesteadovi, aby jako nejmladší z přítomných vše nahlásil veliteli, zatímco: „My dospělí se na to podíváme…“
Gregory Fastwell s Bennym Crockenem a Johnem Humffrayem zatím našli vchod do očarované místnosti která zřejmě nějakou dobu sloužila jako vězeňská cela. Na zemi napůl seděl napůl ležel starý muž, ve kterém až po velmi podrobném prohlížení poznali pana Ollivandera, proslulého výrbce kouzelných hůlek z Příčné ulice. Podrobné ohledání jim bohužel také prozradilo, že je pan Ollivander už den nebo dva po smrti. Snad jediné, co na jeho těle nebylo nějak poraněno, byly oči a ruce, pochopitelně i mozkovna. Z pořezané a popálené tváře strnule zíraly oči zabitého kletbou: ‘Avada Kedavra!‘ Zvláštní bylo, že obličej vypadal, jako by pan Ollivander smrt spíš vítal jako poslední úlevu…
„Pane Fastwelle, našli jsme ohnisko zábran!“ ozval se hlas mladého bystrozora. „Charles se Stevenem se to pokusí zrušit…“
Fastwellovi někde vzadu v mozku zaklinkal varovný zvoneček.
„Zakazuji!“ vykřiknul do komunikačního zrcátka. „Okamžitě se stáhněte, mizíme odsud!“
Konečně mu totiž došlo, co se mu celou dobu nezdálo. Veškeré hlídky byly postavené z již mrtvých, smrtící kouzla byla rezidentní. Dům vyzařoval atmosféru, jako by byl opuštěný a kdyby tu někdo přebýval, třebas i utajeně, vypadalo by to tu jinak…
Rozkaz přišel pozdě. Bystrozor Marvin Homestead mohl jen bezmocně přihlížet ohromnému zášlehu plamenů, ve kterém se rozhořela i sama kamenná zeď. Těla obou bystrozorů studujících kouzlo se v několika okamžicích rozpadla v prach, který plameny rozvály. Marvin dokázal utéct, ale sám byl poměrně těžce popálený.
Fastwell katastrofu sledoval v kouzelném zrcátku a chvíli nevěřil vlastním očím.
„Vemte ho!“ pokynul rukou k Ollivanderově mrtvole a sám s připravenou hůlkou obhlížel, odkud přijde další útok.
Připotácela se k nim postava, ze které se kouřilo, ale byl to jen Homestead. Fastwell mu pomohl běžet rychleji, protože požár se k nim neúprosně blížil chodbou. Z domu vyběhli s těžkým lapáním po dechu…
Jakoby to nestačilo, venku čekalo šest nemrtvých. K ohni šlehajícímu z budovy statku se přidala ohnivá kouzla čtyř přeživších bystrozorů i plameny od auta, ze kterého vyskočili dva z trojice. Zadní stráž se rovněž přidala k ničení nemrtvých…
Konečně se všichni i s mrtvolou pana Ollivandera dostali do auta a vyrazili od hroutícího se domu zpátky do Londýna. Tam nejprve zajeli do Nemocnice u Svatého Munga, aby svěřili bystrozora Mavina Homestada do péče léčitelů, sami se s mrtvolami Martina Hodkinse a pana Ollivandera vrátili na Ministerstvo Kouzel, aby si nechali ‘umýt hlavy‘ za spackanou akci…
*
Voldemort zrovna pročítal články v Denním věštci a oceňoval, jak tisk dokáže lidi vyděsit snad ještě účinněji, než on sám. Vtom dorazil Avery, kterého pověřil sledováním skleněné věštecké orbity.
„Tak přišli do toho baráku!“ chrlil ze sebe. „Tři tam umřeli!“
„Hmmm… Na to, že kvůli tomu shořel dům po mém otci, to je trochu hubený výsledek. Jakto?!“
„Zasáhla je jen past ve sklepě, oni na půdu vůbec nepřišli…“
„Dobrá…“ přikývnul svou hadí hlavou. „Nějaké zprávy o Potterovi?!“
„Nic pane…“ Averyho hlas se zachvěl.
„Tak hledejte dál!“ rozkázal Voldemort a zamračil se na svého nohsleda. Ten se směšným vyjeknutím uprchnul pryč…
*
„Měli bychom zmizet, Harry!“ řekl naléhavě Pošuk Moody. „Zkus zapátrat ve svých myšlenkách a citech, jestli tě sem táhne ještě něco jiného, ale řekl bych, že to byl vzkaz ve fénixově písni, který tě sem popoháněl. Teď máme za Fawkese odpovědnost a nesmíme dopustit, aby ho dostal Voldemort do rukou.“
„Ale fénix přeci dokáže kdykoli zmizet a znovu se objevit. Že jeho zpěv zvyšuje odvahu čistého srdce a zlé plní strachem jsme teď přeci viděli sami…“ namítala Hermiona.
„To je sice pravda, ale spousta věcí byla před Voldemortem jinak, než je teď!“ namítl bývalý bystrozor.
„Dobře, půjdeme,“ prohlásil Harry, když mu Fawkes usedl na levé předloktí a podal mu zapečetěný pergamenový svitek, který nesl. Vzápětí fénix ‘přehřadoval‘ na Harryho rameno.
Harry rozlomil pečeť a otevřel dopis. Uvnitř byla druhá rulička s pečetí Ministerstva kouzel, ale harry začal číst Brumbálovo písmo:

“Zdravím tě, Harry!
Jestli čteš tenhle dopis, znamená to, že jsem nedokázal přežít. Od kletby spojené s prstenem Rojvola Gaunta se cítím příliš slabý na to, abych celou věc dokončil. Mrzí mne, že to musím nechat na tobě, ale nemám jinou možnost… Doufám, že jste to ani ty, ani tví přátelé, nepřeháněli s truchlením, užil jsem si světa drahně let a jak jsem ti již před lety říkal, i smrt je pro spořádanou mysl dalším dobrodružstvím…
Chtěl bych ti předat svého fénixe, Fawkese. Na Ministerstu jsem na odboru péče o kouzelné tvory objevil skoro zázrak, rozumného úředníka, který vyřídil mou žádost na počkání. Kvůli zvláštnostem fénixe věděl dobře sám, že fénix nezůstane u nikoho, u koho by zůstat neměl. Přesto ale bude povolení, které k dopisu přikládám, platit až ode dne tvé plnoletosti. Věřím, že ti bude Fawkes ještě velmi užitečný. Protože je v podstatě nesmrtelný, jednou, doufám že zadlouho, mu budeš moci doporučit nového společníka.
Přeji ti, abys následující boj přežil a zvítězil. Doufám, že jsem tě něco naučil, zbytek se už budeš muset už naučit sám nebo s přáteli…
Fénixův Řád si možná bude přát, abys působil jako jejich maskot, ale to není tvůj úkol. Jednou z bolestí tvé úlohy je skutečnost, že někdy budeš muset využívat jiných lidí a někteří z nich možná zaplatí za vítězství životem. Jinak to ale nejde a pokud selžeš ty, nevím, kdo jiný by čaroděje i mudly před Voldemortem zachránil. Budeš se muset zatvrdit a dokázat vše překousnout a překonat.
Hodně zdraví a dlouhý další život přeje Albus Brumbál”

„Já s vámi nepůjdu!“ řekl náhle Remus. „Musím zůstat se svými, s vlkodlaky!“
„Když tu s nimi ale zůstaneš, tak tě zabijí!“ vyhrknul Harry. „Buď oni, nebo Voldemortovi Smrtijedi!“
„Já vím…“ přikývnul smutně bývalý učitel Obrany proti černé magii. „Přesto tu ale musím zůstat!“
„Myrto!“ obrátil se Artemis na skřítku. „Dokázala bys omráčit vlkodlaka?!“
„Jistě Artemisi!“ pokývla hlavou elfka a vytáhla své Neutrino 2000 a pohnula na něm ovladačem.
„Pane Lupine, buď budete jednat podle mého návrhu, nebo vás omráčíme a vezmeme s sebou proti vaší vůli…“ oznámil mladý Fowl vlkodlakovi.
„A jaký je ten návrh?!“ zeptal se trochu naštvaně Remus.
„Jak byste se mohl stát vůdcem všech vlkodlaků, tak, jako byl tenhle Fenrir Šedohřbet?“
„Musel bych holýma rukama přede všemi roztrhnout jeho hrudník a sníst jeho srdce!“ Lupin vypadal zděšen tou představou.
„Tak to udělejte!“ konstatoval mladý irský gangster nemilosrdně. „Tak alespoň způsobíte neklid a zmatek mezi Voldemortovými stoupenci a možná se vám podaří vlkodlaky přesvědčit, aby za něj nenasazovali svůj krk…“ ukázal rozmáchlým gestem po ležících mrtvolách.
„Dobrá, ale už zmizte!“ řekl na to bývalý bradavický učitel. „Nevím, jestli by někdo z nich nedokázal zjistit, že tu slídíte i s tím neviditelným letadlem…“
„Stejně se tu už můžeme zdržet nanejvýš hodinu a půl,“ odpověděla Myrta. „Pokud se máme dostat zpátky na základnu před svítáním…“ s tím na zem upustila skřítčí ‘štěnici‘ a odkopla ji stranou tak, aby ji zakrývala hromada trosek z bývalého domu Potterových. „Nasedat!“ dodala.
Po pár Fawkesových nesouhlasných skřecích nastoupili do skřítčího transportéru a zmizeli do noci…
*
Pro člena kouzelnické Bezpečnostní stráže Ministerstva Kouzel Erika Munche to byl poněkud překvapivý den. Přišel k obchodu s kouzelnými hůlkami, který patřil nebohému panu Ollivanderovi, aby ho úředně zapečetil z moci Ministerstva kouzel. V krámě ale narazil na asi čtyřicetiletého muže, který nejen rozevlátou hřívou vlasů připomínal mrtvého.
„Kdo jste?!“ zeptal se člen Bezpečnostní stráže trochu ostřeji, než by se dalo považovat za slušné.
„Říkejte mi prosím pane Ollivandere, stejně, jako jste všichni říkali mému otci,“ odpověděl tázaný.
„Kde jste byl?!“ Erik Munch nebyl člověk s příliš velkou fantazií ani schopnostmi vyrovnat se situací, kdy nemůže splnit zadaný rozkaz.
„Sice vám do toho nic není, ale v Kantonu. Studoval jsem metody výroby kouzelnických hůlek u Sun-Weng-Monga, asi jejich nejlepšího výrobce v Číně. Některým Číňanům usazeným v Británii nesedí hůlky vyráběné v evropském stylu…“ pan Ollivander mladší kormidloval Munche ke dveřím ven z krámu. „Naše rodina vyráběla opravdu HODNĚ DLOUHO ty nejlepší hůlky přinejmenším v Británii a protože jsme mohli vyrábět ty nejlepší, tak musíme vyrábět ty nejlepší, to je tak ve smlouvě, vždycky je nějaký Ollivander, který se čarodějům postará o jejich hůlky…“
„Ve smlouvě?“ Erik se zatvářil nechápavě.
„To se vás netýká!“ zamračil se obchodník.
„Možná ne, ale přesto vás musím požádat, abyste mne laskavě doprovodil na Ministerstvo kouzel k podání vysvětlení,“ nechtěl se Munch nechat odbýt. „Váš obchod jsem dostal rozkaz zapečetit!“
„Když rozkaz, tak holt rozkaz…“ zabrblal pan Ollivander mladší.
Vyšli ven. Když pan Ollivander máchnul hůlkou, bylo slyšet, jak se zavírají závory zámků a na mnoha místech se dveře přímo slily se stěnou. Erik se nechtěl nechat zahambit, takže máchnul hůlkou také a na dveřích se objevila cedulka: ‘ÚŘEDNĚ ZAPEČETĚNO Z MOCI MINISTERSTVA KOUZEL!‘
Potom se oba společně Přemístili k zabezpečenému vstupu na Ministerstvo…
*
Remus Lupin se přesvědčil, že člun s Harrym i jeho přáteli zmizel, pak se proměnil do své vlkodlačí podoby. Jeho už tak dost zničené šatstvo vzalo definitivně za své. Zvednul hlavu k nebi a začichal. Vlčí nos mu hlásil spoustu podivných pachů, ale nic jistého, co by se dalo vztáhnout k návštěvníkům a hlavně k jejich pronásledování. Zavyl tedy svou výzvu všem vlkodlakům, kteří by měli odvahu popřít, že je z nich ten ze všech nejsilnější. Když viděl, že se k němu z okolí stahují těžko zaměnitelné stíny, sklonil se k mrtvole Fenrira Šedohřbeta. S dalším zavytím roztrhnul její hrudník tak, aby to všichni svědci viděli, vytrhnul zevnitř srdce a napůl se šíleným sebezapřením, napůl naopak s jen těžko překonatelnou chutí ho sežral.
„Tak co, je tu někdo mezi vámi, kdo by chtěl popřít, že jsem váš nový vůdce?!“ zeptal se nahlas. „WHAÚÚÚÚ!!!“ vykřičel svou výzvu ještě jednou do noci.