12. kapitola
Hermiona a Ron pozorovali svého kamaráda, jak v zhroucení dřímal v křesle ve velice nepohodlně vyhlížející pozici.
„Myslíš, že bychom ho měli vzbudit?“ zeptal se Ron šeptem. „Propásne snídani, pokud se brzy nevzbudí.“
„Nevím, vypadá tak mírumilovně, jako už dlouho nevypadal.“ rozvažovala Hermiona možnosti, očividně se rozhodla, protože přistoupila ke křeslu.
„Harry.“ Řekla, když mírně zatřásla s jeho ramenem. Jeho zelené oči se pomalu otevřely a dívali se na ni mírně zmateně.
„Hermiono? Co pohledáváš v chlapecké ložnici?“
„Harry, jsi ve společenské místnosti. Jestli si nepospíšíme, zmeškáme snídani.“ Hermiona neochvějně ignorovala Ronovo úšklebky, které za ní vydával.
Harry se začal zvedat, rychle zas přestal, jak ho svaly na zádech a rameni bolely z noci strávené v neobvyklé pozici. Ron se neúspěšně snažil nesmát, když k Harrymu přišel, aby mu pomohl.“
„To tě aspoň poučí ze spaní v křesle. Proč jsi vlastně nepřišel do postele?“ zeptal se Ron, když došli k portrétu. „Měl jsem hodně věcí k přemýšlení. Potom přišla dolů Ginny studovat, a chvíli jsme spolu mluvili. Dala mi mnohem více věcí, o kterých jsem zase mohl přemýšlet. Harryho oči se mírně zasklily, když si vzpomněl na to, co Ginny říkala.
„Harry, promiň mi ten včerejší večer.“ Začala nekomfortně Hermiona.
„To je v pořádku. Ne, opravdu.“ Pokračoval, když do Hermiona chtěla přerušit. „Dělala jsi, o co jsem tě žádal. Jen jsem z nějakého důvodu prostě nebyl připravený na to, že najdeme důkaz. I když jsme po něm přeci pátrali.“
Hermiona zalapala po dechu a chytila Harryho ruku, když šli chodbou na snídani. „Harry, zrovna jsem si vzpomněla, co lidem řekneš, až se tě budou vyptávat, proč nemáš brýle?“
„Úplně jsem na to zapomněl!“ zasténal Harry.
„Nemáš ty brýle s sebou?“ zeptala se Hermiona.
„Ano, ale k čemu to bude, když s nimi nic nevidím.“
„Podej mi je prosím, myslím, že znám kouzlo, které je přemění v obyčejné sklo. Jen nikoho nenech se přes ně dívat.“ Hermiona zamumlala pár slov a zamávala hůlkou nad brýlemi. „Jaké to je?“ zeptala se, když podala brýle zpátky Harrymu. Ten si je nasadil na nos a rozhlédl se.
„Vidím dobře. Díky Hermiono. Kde jsou všichni?“ zeptal se, když vstoupili do téměř prázdné Velké síně.
„Říkala jsem ti, že jsme málem nestihli snídani.“ Odpověděla mu Hermiona, když si sedali k nebelvírskému stolu. Když si začali dopřávat jídlo a dýňový džus, malá červenohlavá skvrna se zrovna vřítila dveřmi dovnitř a zamířila k jejich stolu.
„Uf, už sem myslela, že to nestihnu!“ oddychovala Ginny, když se natahovala pro džus.
Ron s pobavením pozoroval svou mladší sestru, jak si nakládá na talíř párky s vejci.
„Opravdu jsi asi hodně chvátala, že?“ zeptal se Ron s úšklebkem.
„Z čeho tak soudíš?“
„Podívej se na svý nohy.“ Uchechtnul se Ron, když jeho sestra zvedla nohy na lavici.
„Při Merlinových vousech.“ Řekla Ginny zlostně, když uviděla bačkory s plyšovou zlatonkou na každé z nich. Hermiona, Ron a Harry si prostě nemohli pomoci. Při tom pohledu propukli v hlasitý smích. Ginny nedokázala odolat jejich halsnému veselí a přidala se. Smích najednou utichl, když všichni uslyšeli samolibý, výsměšný hlas říkat:
„Cože Wealseyová, tvůj otec už si nemůže dovolit ti koupit ani decentní obuv?“
Hbitě se otočíce, uviděli Malfoye, který je pozoroval od zmijozelského stolu. Hermiona a Harry drželi Rona zpátky, protože ten se snažil na Malfoye vyřítit. „Rone, přenech mi to.“ Řekl Harry tiše. Otočil se na lavičce, aby čelil svému protivníkovi, Harry se rychle zamyslel a sáhl si do kapsy.
„Takže Malfoyi, proč si sledoval Ginny tak zblízka, aby jsi viděl, co má na sobě?“ zeptal se, když se zvedl a bezděčně kráčel přímo k zmijozelskému stolu. Tyčil se nad usazeným chlapcem, který si najednou uvědomil, že u stolu seděl pouze on sám. „Máš pro ni něco?“ skončil Harry zatímco nedotěrně něco vyndal z kapsy.
Dracovo obličej temně zrudnul, trochu kontrastně k jeho blond vlasům, a něco na Harryho nesrozumitelně drmolil.
„Co, nějak jsem tě neslyšel starý příteli. Mám to brát tak, že pro ni něco máš? Zmijozel a Nebelvír? Jak šokující, co by na to asi řekl tvůj tatík?“ Harry se pomalu posunul, takže se Draco musel otočit, aby na něj viděl. Když se otočil od svého talíře, Harry rychle nalil trochu nějaké tekutiny na jeho nedojedenou snídani.
„Pottere, to je to nejvíc, sprostý, to nejvíc směšný, prostě ode mě vypadni!“ skončil Draco, skoro se třesoucí vztekem.
„Fajn. Nech si svý urážlivý poznámky, nebo už příště Rona neudržíme.“ Odkráčel Harry zpět na jeho stranu místnosti, ignorujíc rozhořčené drmolení, které se za ním ozývalo.
„Co jsi to udělal?“ zeptala se Hermiona s rozšířenýma očima.
„Jen počkej!“ řekl Harry s tím nejpobavenějším výrazem, který u něho za poslední dobu viděli. „Mělo by to být velice zábavné.“
Ginny bez mrknutí pozorovala Harryho. Cítíce se nepohodlně pod tím stálým pohledem, odtažitě se zeptal „Co?“
„Proč jsi to udělal?“
„Udělal co?“ zeptal se s výrazem, jakoby nevěděl, co tím myslela.
„Ty víš, co tím myslím.“ osopila se „Proč jsi se ho zeptal, jestli pro mě něco nemá?“
„Jen jsem se ho snažil přivést k šílenství, a to byla jediná věc, která mě v tu chvíli napadla, a která mohla fungovat. Promiň.“ Skončil Harry.
„Už mě takhle nevyužívej, jasný?“
Když Harry otevíral pusu k souhlasu, uslyšel náhlý překvapený výkřik od zmijozelského stolu. Všichni zbývající v síni se rychle otočili, aby viděli co se stalo a propukli v hurónský smích, když uviděli velké fialové kuře, které pobíhalo okolo oblečení Draca Malfoye. Nahlas pípajíc vyběhlo ven ze síně.
„Co jsi mu to udělal!“ lapal Ron po dechu, který mu docházel už jen smíchem.
„To je nový lektvar na kterém pracují Fred s Georgem. Dali mi nějaký k použití po tom, co se stalo na začátku roku. Ještě jsem neměl příležitost ho použít, zapomněl jsem na něj a ten zůstal trčet v mojí kapse až do teď.“ Šklebil se Harry na ostatní. V tu chvíli na sobě ucítil něčí pohled a tak se otočil. Profesor Snape ho pozoroval od učitelského stolu s nevyzpytatelným výrazem na tváři. Harry se setkal s jeho pohledem se zvednutým obočím. Snape uhnul pohledem, když se k němu naklonila profesorka Prýtová,aby mu něco pověděla. Harry si nemohl pomoci, ale cítil, že z toho utkání vyšel lépe. Nebylo to dříve než vyšli ze síně, když si uvědomil, že ředitel zmijozelské koleje mu neubral žádné body za to, co udělal.
Harry stále myslel na to, co mu včera večer poradila a řekla Ginny. Možná, že měla pravdu.
V pondělí ráno, jak všechny páté ročníky seděly při snídani spolu, Ron řekl na hlas, o čem všichni tři uvažovali.
„První hodinu máme dneska lektvary. Řekneš něco Snapeovi?“
„Upřímně Rone, co by asi tak měl říci?“ zeptala se Hermiona, jasně frustrovaná, že nikde nebyla knížka, která by na tuto situaci dala odpověď.
„Předpokládám, že bych za ním mohl jít a říci ‚Tak, slyšel jsem, že jste vy a má matka byli pár, jste můj otec?‘ před celou třídou, ale mám pocit, že by mě proměnil v mloka, nebo něco takového.“ Řekl s volností u srdce Harry.
„Co to do tebe vjelo?“ zeptala se Hermiona, jasně přesvědčená, že ztratil smysl pro realitu, zatímco Ron vykuckával snídani a prskal drobty všude kolem.
„Přemýšlel jsem o tom, co mi Ginny řekla tu noc. Myslím, že míč je nyní na Snapeově straně hřiště, počkám a uvidím, co udělá.“ Řekl Harry tiše.
„Co ti řekla?“ zeptal se Ron značně zvědavě.
„Řekla něco, co tvá matka říká. Něco o tom, že se máme ohlížet na to, co ta druhá osoba cítí.“
„Och ano, tohle. Nejsem si jistý, jak to pasuje dohromady s tvojí nynější situací.“ Řekl trochu zmatený Ron.
„Měli bychom se raději pohnout, pokud chceme přijít na lektvary včas.“ přerušila je Hermiona. „Poslední věc, kterou potřebujeme, je dát Snapeovi příležitost, aby nás všechny nechal po škole.
Běželi chodbami do podzemí s úmyslem dostavit se do třídy dříve, než zazvoní zvonek. Vklouzli na svá místa právě včas.
Profesor Snape vpadl do třídy svým obvyklým způsobem, zamračený, oči nenávistně pozorující třídu. Rázoval uličkou mezi stoly a uděloval instrukce, jak tak kráčel. Tou dobou, co se dostal do přední části místnosti, si studenti horlivě zapisovali a zoufale se snažili pochytit všechny přísady a instrukce pro uzdravující sirup, který měli dnes vytvořit. U stolu se studentskými potřebami byla šílená tlačenice, jak se každý student snažil dostat k přísadám, které potřeboval a po té zavládlo ticho, když se všichni usadili a soustředili se na přípravu lektvaru. Snape rázoval mezi studenty, kteří míchali a míchali, a volně uděloval body zmijozelským, zatímco je volně ubíral nebelvírským. Většina hodiny proběhla bez větších incidentů, ve skutečnosti, většině třídy se podařilo vyrobit složitý lektvar správně a nyní ho pilně nalévali do lahviček, které se měly později přenést Madame Pomfreyové, když se najednou ozval hlasitý dunivý zvuk ze vzdálenější části místnosti. Všichni se otočili právě včas, aby spatřili fontánu záhadné, citronově zelené břečky, která explodovala a celého Nevilla zalila. Snape se ihned přemístil, aby Nevilla vypeskoval a podcenil, nakonec ho však poslal na ošetřovnu. Když se zbytek třídy přichystal k odchodu, Snape se zastavil u stolu, kde pracovali Ron, Hermiona a Harry.“
„Pane Pottere, máme nějaké nevyřízené účty. Očekávám vás dnes večer v této třídě, aby jste si odsloužil trest, který vám byl udělen na začátku roku.“
„Ale pane, dnes mám famfrpálový trénink!“ Harry vzplanul, zasažen nespravedlností, že měl dnes večer být po škole.
„Nebelvírský tým si dnes bude muset vystačit bez svého ‚hvězdného chytače‘. Možná, že už se dnes večer naučí hrát.“ Snape odkráčel s výsměšným výrazem na svém místě.
Harry ho v neuvěření pozoroval, nakonec přicházejíc k sobě, když ho Ron drapnul za ruku a řekl „Harry, kámo, nebude to tak zlý.“
„Jak to můžeš tvrdit?“ zeptal se Harry, roztržený mezi tím, jestli má být na svého kamaráda naštvaný, nebo zvědavý, co tím za všechno na světě myslel.
„Alespoň budeš mít o problém míň.“
„Rone, já jsem myslel, že už na to zapomněl, ne že mu to stále ještě dlužím.“
Hermiona tiše poslouchala jejich škádlení, když šli halou na přeměňování. Nemohla si pomoci, ale musela stále uvažovat nad tím, co nakonec přijde při dnešním večerním setkání.
Večeře byla opravdu krátká, jak se Harry cítil znepokojen. Odpykávání si trestu se Snapem bylo pouze jeden stupeň nad trestem s Filchem. Seděl v rohu společenské místnosti s Ronem, snažil se soustředit na hru kouzelnických šachů a sledovat hodiny, když ucítil něco se přes něj nejasně rýsovat. Vzhlédl a uviděl George s Fredem, kteří stáli hned vedle něho a přímo se na něj dívali.
„Tak Harry,“ začal Fred „slyšeli jsme, že máš dnes večer být po škole se Snapem?“
„Naneštěstí.“
„No, jen jsme chtěli říct,“ George pokračoval „že pokud by sis s někým potřeboval potom promluvit, budeme k dispozici.“ Chvíli ho vážně pozorovali a poté prošli portrétem s košťaty v rukou. Harry s Ronem je sledovali jak odcházejí, žádný z nich chvilku nic neříkal. Geogre vykoukl zpoza portrétu ještě před tím, než ho zavřel za sebou a řekl,
„Rone, očekáváme tě na tréninku hned jak budeš moci přijít.“
„Něco vědí.“ Řekl Ron bez známky otázky.
„Harry, je téměř osm, neměl bys raději jít?“ Hermiona s Ginny zkoumali Haryho s obavným pohledem.
„Počkáme tu na tebe.“ Řekl Ron soucitně.
Harry tiše vyšel z místnosti, uvažoval o všech informacích, které se v posledních dnech dozvěděl. Zastavil se přede dveřmi, rozhlédl se a uvědomil si, že ho nohy zanesly přímo k učebně lektvarů aniž by si to přitom uvědomoval. Dveře byly otevřené a tak se podíval za roh, uvažujíc jestli by měl vejít nebo počkat na Snapea.
„No, chlapče, nečíhej tu. Vejdi dál.“ Snapeův netrpělivý hlas přišel zpoza skladovacích prostorů vedle učebny. Harry vešel do Snapeovo nory s mírným chvěním. Nějakým způsobem bylo toto místo ještě více zastrašující, bez ostatních studentů. Vypadalo mnohem tmavší a uvězňující než bylo obvyklé.
„Dnešní večer budeš drhnout stoly a dřezy. Bez kouzel pane Pottere. A očekávám, že budou po skončení vaší práce zářit. V kabinetě jsou kartáče a vědra.“ usadil se Snape za stůl s hromadou pergamenů. Začal je známkovat s brkem namočeným v červené barvě, když si Harry vyndal kartáč a vědro z kabinetu zaplněného různými čistícími prostředky. Uvažoval, kolik studentů muselo tenhle úkol dělat před ním. Prohlédl si všechny čistící prostředky a pak se rozhodl pro vše-čistící prášek, který už viděl v domě tety Petunie. Díky jí!
Když Harry začal čistit stoly, což bylo velmi podobné pracím, které musel dělat u tety a strýčka doma, uvědomil si, že ho Snape často pozoroval. Protože se chtěl vyhnout dalšímu setkání jejich pohledů, rozhodl se Snapea ignorovat.
Severus se přistihl, jak neustále sleduje svého syna, který drhl špínu ze stolů. Byl tak nějak překvapený, že Pottera tahle práce nijak nezatěžovala, zdálo se, že mu celkem i vyhovuje. Většina čistokrevných kouzelnických studentů neměla žádné zkušenosti s uklízením mudlovským způsobem a byly znechuceni, když museli tímto způsobem uklízet. ‚Dovednosti, které se musel naučit v domě své tetičky‘ pomyslel si s ohrnutím rtů. Jak hodiny plynuly, a Harry byl skoro u konce své práce, Severus zjistil, že na Harryho vysloveně zírá a uvažoval, jak mu říci o Lilyině dopise. Věděl, že už možná nebude mít další šanci zastihnout ho o samotě, takže buď mu to bude muset říci teď nebo to nechat na Brumbálovi. Když Harry dočistil poslední dřez a narovnl se, Severus ustrnul, připravujíc se Harryho oslovit, když byl najednou sám přerušen.
„Pane,“ řekl Harry, statečně čelíc profesorovi. „Uvažoval jsem od té doby co dvojčata, no, vy víte. Ehm, uvažoval jsem, jestli to co jste řekl, byla pravda.“ Dokončil Harry statečně.
Severus v šoku zíral na Harryho, ohromený, že měl tu odvahu se na tuto otázku zeptat. Harry, který nepohodlně stál pod tím pohledem, se rozhodl, že raději odejde, než se dostane ještě do větších problémů. „Um, promiňte profesore, už půjdu, už jsem se vším skočil.“ Skončil tiše Harry, dívaje se na podlahu.
„NE! Počkej!“ řekl Severus, když Harry zamířil ke dveřím. „Proč se ptáš?“ Jeho černé oči byly pronikavé, jak shlížel dolů na svého syna.
Harry se pomalu otočil na profesora, oddechnul si, když viděl, že se nezlobí, že je jen zvědavý. „Já um, no, hodně jsem se za poslední měsíce změnil.“ Harry pod Snapeovo nadzvednutým obočím zčervenal, ale pokračoval, „Vím, že se lidé mění, když rostou, ale já se změnil tolik, že mí přátelé mě po prázdninách ani nepoznali. A včera, po zápase, jsem zjistil, že už nepotřebuji své brýle, Hermiona tyto proměnila v obyčejná skla.“ Sundal si Harry brýle a zadíval se na Snapea.
Severus stále Harryho pozoroval, očividně přemýšlel. „Ještě něco?“ zeptal se nakonec.
Harry byl neochotný zmiňovat se o obrázcích, které Hermiona našla v ročence, ale nyní nebyl schopen přestat mluvit, když už začal.
„Hermiona našla knížku, ročenku, v knihovně. A vy jste, um, na jedné z těch fotek stál vedle mé matky. Tak, jste tedy?“ skončil Harry statečně, zvedajíc oči, aby se zadíval do profesorovo.
Snape se na chvilku na Harryho zadíval a po té řekl. „Věřte slečně Grangerové, že najde něco, co je zapadlé a staré. Ano, jsem.“
Harry na profesora Snapea zíral v šoku. Jakýmsi způsobem bylo slyšet tak jednoduchou odpověď moc hutné, tak neočekávané. Otočil se a vyběhl z místnosti, zanechávajíc svého otce za ním křičícího, ať se zastaví. Snape se díval za svým synem, klejícího si pod vousy. A co nyní?