12. kapitola

Hermiona strávila na ošetřovně víc než měsíc. Mohla odejít dřív, kdyby její zotavení nezpomaloval temný depresivní stín, který ji ovládl. Občas ji přišel navštívit Harry, posadil se vedle a mluvili o Ronovi.
„Pamatuješ, jak jsem ho porazil v šachách,“ vybavil si jedno slunečné odpoledne. „Tehdy jedinkrát jsem nad ním vyhrál. Strašně zuřil.“ Hermiona se slabě pousmála.
„Myslím, že tě nechal zvítězit, Harry,“ pronesla opatrně.
„Vážně?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Vždycky byl špatný herec.“ Přesně si vybavila onu situaci, jak ji pobavilo, když na ni Ron zamrkal za Harryho zády.
„Jo, asi máš pravdu,“ připustil, „To by byl jeho styl.“ V očích se mu leskly slzy, ale on je zadržel.
Jí už žádné slzy nezbývaly. Všechny do jediné uschly a v srdci zůstala jen obrovská prázdnota. Na druhé straně Harry se s Ronovou smrtí vyrovnával mnohem lépe než Hermiona, všechen svůj vztek a žal teď vkládal do boje, zatímco ona chřadla na ošetřovně. Seděla na posteli, koukala ven a nechápala, jak může svítit slunce, když ona se cítí tak temně a prázdně.
„Raději bych zůstala o samotě.“ Otočila se na svého přítele.
„Hermiono, jsi si jistá?“ zeptal se Harry a v hlase byly slyšet obavy. „Ron by tě takhle nechtěl vidět, víš.“
Hermiona si říkala, že kdyby Ron věděl, jakou úlohu sehrála ve hře, jež způsobila jeho smrt, nechtěl by ji vidět vůbec. Byla až příliš zaneprázdněná snahou přesvědčit Severuse, aby změnil barvu stěny jejich obývacího pokoje, než aby zpravila Řád o plánu unést ho a snažila se tomu předejít. Vskutku ironické, když si uvědomila, jak moc se ti dva nesnášeli. Stála uprostřed a bezděčně se rozhodla mezi svým nejlepším přítelem a svým mužem – a teď své volby jen litovala.
Po tom, co ho šeptem obvinila z Ronovy smrti, se Severus už na ošetřovnu nevrátil, a jí to vyhovovalo. Vyčetla mu, co se stalo, a nemohla unést zodpovědnost za to, co by mu řekla nebo udělala, kdyby ho měla znovu vidět. Naneštěstí před vlastním svědomím tak snadno neutekla.
„Prosím tě, odejdi, Harry,“ prosila. Zvedl se ze židle, naklonil se k ní a líbnul ji na temeno.
„Zítra se na tebe přijdu podívat,“ ujistil ji. Lehce přikývla a opět se zadívala ven z okna.
O několik dní později madam Pomfreyová Hermioně oznámila, že může jít domů. Cítila se nejistě, v srdci měla zmatek. Kde měla domov? Nemohla se vrátit zpátky do sklepení, stejně tak nemohla nakráčet na Grimmauldovo náměstí, kde by ji jistě zahrnuli lítostí a obavami. O návratu k rodičům do mudlovského světa ani neuvažovala – bylo to příliš nebezpečné. Chtěla být sama a utopit se v sebelítosti. Bloudila bradavickými pozemky, hloubala nad současnou situací a sotva si uvědomovala kousavý vítr nebo jinovatku, která pokrývala každou větev a každé stéblo trávy. Seděla na své oblíbené lavičce u jezera, když se k ní připojil profesor Brumbál.
„Slečno Grangerová, smím si k vám přisednout?“ požádal.
„Paní Snapeová,“ opravila ho automaticky, jako to za poslední měsíce dělala vždy. „Raději bych zůstala sama.“ Přesto si sedl.
„Domnívám se, že chvíle, kdy si nejvíc přejeme být sami, nastávají tehdy, když si potřebujeme s někým promluvit,“ oznámil jí. Neodpověděla, místo toho sledovala zamrzlé jezero. Možná že když nic neřekne, pochopí její žádost a odejde. Neudělal to. Zůstal na lavičce vedle ní a trpělivě vyčkával.
„Je to moje vina, že zemřel,“ zašeptala nakonec, bála se říct ta slova nahlas.
„To není pravda,“ prohlásil prostě.
„Ano, je,“ protestovala vehementně a otočila se k němu. „Slyšela jsem mluvit Malfoye se Severusem, když se dohadovali o plánu unést Rona, jenže jsem měla příliš starostí okolo hraní si na správnou ženušku, abych to někomu řekla nebo tomu zabránila.“
„Jak víte, že jste tomu mohla zabránit? Svět je příliš nepředvídatelný na to, abychom dleli na ‚co by kdyby‘, Hermiono. Co když nám Severus o tom plánu řekl dopředu? Co když si Mundungus odskočil na skleničku do Děravého kotle, místo aby hlídal Harryho? Co když Ron trval na tom, že půjde do Příčné ulice stůj co stůj? A stalo by se vůbec něco, kdyby se Ron na prvním místě nespřátelil s Harrym?“
Vstřebávala jeho otázky.
„Severus vám to řekl?“ zeptala se chabě o pár minut později.
„Ano, dva dny po setkání.“
„Ale… já jsem ho obvinila, že vám nic neřekl… vůbec se nezmínil…,“ selhal jí hlas, když hledala slova. Zhluboka se nadechla a začala znovu. „Obvinila jsem ho, že vám nic neřekl. Vyčetla jsem mu Ronovu smrt a on se nebránil. Jen na mě křičel, že jsem byla tak hloupá a šla ho hledat.“
„I když zvýšit hlas nebyl nejspíš nejlepší nápad, jsem si jistý, že to udělal, protože měl obavy o vaše bezpečí. Miluje vás, má drahá, ale sotva si to uvědomuje. Neví, jak naložit s takovými city. A vás podezírám, že ho začínáte milovat taktéž,“ usmál se a pohladil její ruku.
„Jak ho můžu milovat, když jsem ho poslední měsíc nenáviděla?“
„Řekl bych, že ho rozhodně neproklínáte tolik, jako potřebujete na někoho svalit vinu.“
Pečlivě zvážila jeho slova. Po tváři jí stékaly dvě slzy, o kterých ani nevěděla, že je ještě má. Ale nepatřily Ronovi; patřily Severusovi a jejich křehkému vztahu, který neuvážlivě zničila zlými slovy.
„Já se teď nemůžu vrátit,“ řekla smutně.
„Ale ano, můžete a musíte. Potřebuje vás jako vy jeho. Spolu můžete dokázat, že oběť Rona Weasleyho nebyla k ničemu. Nenechte ho zemřít nadarmo, Hermiono.“
Podívala se na ředitele. V očích mu nejiskřilo jako obvykle, a jak se nad tím zamyslela, ohromilo ji, že tam vůbec někdy jiskry najde. Musel zažít takové množství tragédií, tolik smrtí první války, a teď tohle. Jak to dělá, uvažovala.
„Uvědomím si, že ti, co milujeme, nás nikdy neopustí,“ odvětil. Lehce nadskočila, vyděšená, že odpověděl na její nevyřčenou otázku. Někdy byl vševědoucí; na jednu stranu to bylo strašidelné, na druhou to přinášelo úlevu. Věděla, že mluví pravdu. Musela se uzdravit; musela bojovat za Rona; musela se usmířit se Severusem.
Brumbál vstal a natáhl ruku. Přijala ji a následovala ho na cestě zpět do hradu.
„Profesore, něco byste měl vědět,“ řekla, když se vydali k bráně.
„Ano,“ zastavil se.
„Severus není plně oddaný Řádu. Hraje to na obě strany, doufaje, že ze situace vytěží maximum, ať už vyhraje kdokoli,“ vysvětlila rychle a obličej jí zrudnul, když si uvědomila, čí důvěru zradila. Avšak tohle bylo důležité. Brumbál si zasloužit znát pravdu.
„To jsem předpokládal. Nikdy neuvěřil, že své odpuštění za jeho předchozí činy nabídnu tak lehce. Možná že vy ho přesvědčíte o opaku, má drahá.“ Lehce jí stisknul dlaň.
Přikývla a pokračovali dál. Doprovodil ji do sklepení a zaklepal na obraz zahrady, za nímž se skrývaly jejich pokoje. Severus otevřel a zíral na Hermionu překvapen, že ji vidí.
„Našel jsem ji venku napůl zmrzlou. Postarejte se o ni, Severusi,“ oznámil Brumbál vážně a předal mu ji. Krátce přikývl, když mu vstoupila do náručí.