12. Padouch, nebo hrdina?

Harry měl pocit, že se pod ním zahoupala židle, na kterou se vytáhnul do sedu.
„To snad NE!“ vydechl.
„Bohužel,“ přikývnul Brumbál. „Obvykle se mají používat jen tak na jednu nebo dvě hodiny, to se na člověku ani moc neprojeví, když je prožije víckrát… Tys to ale vzal opravdu z gruntu… Pokusím se najít nějaké jiné kouzlo, kdysi jsem o něčem takovém četl. Ale to bude na dlouhou přípravu. Taky bys mohl vyškemrat od Nicolase Flamela trochu elixíru života, abys oddálil o těch dvacet let stárnutí, ale dávkování pro takhle subtilní účely není z nejjistějších. V Bradavicích by taky šlo zajistit kouzelnou stázi, ale tohle kouzlo bych taky musel nejdřív prostudovat a musím se ti Harry přiznat, že teď mám aktuálnější věci na práci. Jestli budeš chtít, tenhle první rok bys mohl s využitím těch dobře připravených dokumentů a s pověstí, kterou ti tady můžeme pomoci vybudovat, učit Obranu proti černé magii…“
McGonagallová se na Brumbála podrážděně otočila a Harry se trochu nešťastně rozesmál.
„Jestli se pak budeš chtít nějak posunout do budoucnosti, nikdo z nás ti v tom asi nebude bránit,“ Brumbál vypadal zamyšleně. „Pokusím se ti v tom pomoci, ale opravdu až později…“
„Ale Harry, to od nás takhle utečeš?!“ zeptala se jeho matka.
„Promiň Lily, ale rád bych viděl své přátele tak, jak jsem na ně byl zvyklý…“
„Lily, Jamesi, ne mami nebo tati?!“ ozval se James Potter.
„Promiň Jamesi, ale já jaksi vyrůstal bez rodičů. Lilinino sestra a její manžel se synem jsou taková zlatíčka, že by bylo nejlepší je pohřbít zaživa… Samozřejmě žertuji,“ vysvětloval honem Harry. „Kmotra Síriuse jsem poznal, až když se mu podařilo zdrhnout z Azkabanu a dva roky na to se nechal zabít na Odboru záhad, na profesora Brumbála jsem se jako na náhradního otce upnout dost dobře nemohl. Tak trochu mi dělali rodinu Weasleyovi. Když jsem se připravoval na tuhle akci, složil jsem i přísahu věrnosti Spojeným Státům. Teď budu muset navíc zapomenout na Ginny, ta by to teda chytla s chlápkem o dvacet let starším, navíc s nemanželským synem… Ze školy bude znát toho ‘zdejšího‘ Harryho, který bude mít snad lepší, normální život…“
„Třeba se na něco přijde…“ tvrdila Molly nepřesvědčivě. „Taky by ses mohl ucházet o mou sestřenici Lucindu. Je ještě svobodná, hezká a je taky zrzavá…“
„To je všechno moc hezké,“ zavrčel Moody. „Harryho budoucnost je sice docela důležitá záležitost, ale máme na práci věci, které opravdu nepočkají… Kdyby se tu Harry rozhodl zůstat, můžeme ho s těmi výsledky klidně zaměstnat jako bystrozora. Jenže to by se musel stát zas poddaným Jejího Veličenstva. Ale důležitější je jiná otázka, totiž, co řekneme novinám, jestli dnešní večer utajíme a pokud ne, tak jaká bude verze pro tisk…“
„Rozhodně musíme za každou cenu utajit tohle!“ ukázal Harry na urnu s polapeným Voldemortovým přízrakem. „Kdyby se tohohle domákli Smrtijedi, bylo by to ztracené vítězství.“
„Dobře, to je pravda…“ souhlasil profesor Brumbál. „O tomhle bychom měli uzavřít Neporušitelný slib, že to neprozradíme…“
Pohledy, které všichni přítomní na Brumbála vrhli, byly poněkud nevraživé.
„Tu urnu bych mohl ukrýt v Tajemné komnatě v Bradavicích,“ navrhnul Harry. „Málokdo kromě samotného Voldemorta ví, jak se tam dostat a hadích jazyků je celkem málo…“
„To není špatný nápad, Harry,“ přikývnul Brumbál. „Asi to tak i uděláme, ale musíme i tak existenci téhle nádoby s jeho duchem utajit, jinak bude každý Smrtijed zkoušet mučit lidi okolo nás, abychom ji vydali. Novinářům prostě řekneme, že byl Voldemort zastřelen při pokusu o vraždu Potterových a ti zůstanou zatím raději skryti pod Fideliovým zaklínadlem. Harryho budeme muset tak nějak ‘předhodit‘ tisku, aby měli v Denním věštci o čem psát a nepletli se nám pod nohama. Zprávu bychom ale měli zveřejnit až během zítřka nebo pozítřka, déle se to asi neutají. Snad nám to dá čas dostat se alespoň k některým viteálům, hlavně k tomu sešitu, co má Lucius Malfoy. Duše se nedá úplně zničit, to nedokáže ani Voldemort. Ale ten dílek jeho duše, co jste uvěznili, ten ze světa odejde teprve, až se podaří zničit všechny viteály, které ho ke světu kotví. Proto musíme ty věci najít a zničit a pak o tom teprve budeme moci mluvit mimo náš užší kroužek…“
„Dobře!“ zavrčel Moody. „Složíme tedy tu Neporušitelný slib! Budeš nám k tomu dělat pečetního svědka, Albusi?!“
S tím se všichni postavili a dali všichni ruce k sobě do kruhu. Brumbál vytáhnul hůlku a dotknul se spojených rukou všech.
„Nikomu neprozradíme, že jsme uvěznili část Voldemortova ducha, dokud se nám nepodaří získat a zničit všechny jeho viteály a neprozradíme, že není úplně mrtvý!“ odrecitoval Brumbál a po souhlasném: „ANO!“ se od jeho hůlky odvinuly plameny, které spojily celou skupinu jako zářivý ohnivý kruh.
Ten chvíli plápolal, když plameny pohasly, cítil Harry ve svém nitru podivné napětí a změnu.
„Ano, Neporušitelný slib vyvolává nerovnováhu,“ potvrdil Moody, který si všimnul výrazu Harryho obličeje. „Přeješ si, abychom do Slibu zahrnuli i tvou totožnost?!“
„Ne, díky!“ odpověděl Harry. „Spíš bych vás chtěl naopak požádat, abyste mi ji případně dosvědčili za pár let od teď, když to bude zapotřebí…“
„Nevím, jestli tě bude Ginny chtít…“ řekla zamyšleně Molly. „Ale budiž…“
*
„Než se rozejdeme, podíval bych se na ty viteály, které jsi zatím našel Harry!“ řekl Brumbál. „Povíš nám, jaks je sebral?!“
Když Harry rozbaloval rukavici se Zmijozelovým prstenem, cítil se podivně nesvůj. Vyprávěl o ‘lovu‘ na oba předměty a o tom, co věděl z dřívějška.
„Když jsem vás s tím prstenem viděl, měl jste ruku spálenou, jako mrtvou,“ řekl Brumbálovi. „Nevím, jestli to bylo nějakým obranným kouzlem toho místa nebo prstenu samotného…“
„Dobře…“ Brumbál vytáhnul hůlku a namířil s ní na prsten, ležící na stole. Ten se po chvíli rozzářil. „Ano, je to jedna jeho kotva…“ zašeptal. „Nejdřív ho vyfotografujeme a pak s ním půjdeme raději ven…“
Počkal, než James Potter přinese fotoaparát a vyfotografuje drahocennou pamětihodnost, kterou mají zničit. Pak vzal rukavici z dračí kůže a zas do ní prsten zabalil. Venku vysypal prsten na chodník a nechal ho znovu rozzářit.
„Deletrius!“ přikázal.
Prsten se rozzářil mocným bílým světlem a zdálo se, jako by byl stravován plameny.
Z domu se ozvalo nelidské kvílení a bouchání. Když se podívali dovnitř, viděli, že urna věznící poslední díl Voldemortovy duše nadskakuje a je z ní slyšet jekot a řev.
„Zdá se, že teď to cítí…“ poznamenal Harry skoro spokojeně.
Sebrali ožehlou trosku Zmijozelova prstenu.
„Teď už to horcux není…“ řekl Brumbál a Harry si až teď všimnul, jak moc má zpocené čelo. „Ale bránil se dost a dost. Medailon si teď jen prohlédnu, zničení bude muset počkat, než naberu trochu sílu…“
„Doufám jen, že jsem byl rychlejší, než ten R.A.B., ať už to byl kdokoli!“ pronesl Harry.
„R.A.B.?!“ zeptal se Sírius. „To by mohl být můj brácha Regulus. Ale ten se stal Smrtijedem a když se nepohodl s kamarády, tak ho asi před měsícem zabili… Ale nikdy by mně nenapadlo, že by se postavil proti Ty-Víš-Komu!“
Harryho zaplavila neblahá předtucha. Když rozbalil rukavici, ve které byl zabalený medailon z jeskyně, zjistil, že je to bohužel pravda. Medailon byl mnohem prostší, tentýž, který tehdy našel v kapse pláště u mrtvého Brumbála. Byl ozdobený písmenem S, znakem Zmijozelu a uvnitř byl už trapně známý pergamen:

‘Pánovi Zla
Vím, že budu mrtev dlouho před tím, než to budeš číst. Chci jen, abys věděl, že jsem to byl já, kdo objevil Tvé tajemství. Ukradl jsem celý Viteál a zamýšlím ho zničit co nejdřív budu moci!
I tváří tvář smrti věřím, že jednou nastane osudový zápas, jenž bude Tvým smrtelným…
R. A. B.‘

„A kurva!“ uklouzlo Harrymu…
Pak se zamyslel a došlo mu to.
„Budeme muset do Domu Blacků na Grimauldovo náměstí,“ poznamenal. „Myslím, že jsem tam ten medailon viděl…“
„Jak jsi ho tam mohl vidět?!“ nechápal Sírius. „Už pěkných pár roků tam nejsem vítán a dokud ‘matinka‘ neumře, tak mě snad ani nepropustí hlídací kouzlo.“
„Vidět jsem to mohl snadno,“ vysvětloval Harry. „Ty jsi poskytnul dům Fénixovu Řádu jako ústředí a při čištění nástrah jsme našli velký zlatý medailon. Když jsi umřel, ten dům jsem zdědil, ale Mundungus Fletcher ho vykradl… Moment, tak to on měl tehdy v MÉ době Voldemortův viteál!“
„To je hezké, ale já fakt nevím, jak se tam dostat!“ odsekl Sírius.
„Já bych jeden nápad měl,“ řekl pomalu Harry. „Síriusova matka byla asi vždycky nafoukaná. Takže on by se mohl účastnit boje o Voldemortovo ústředí, jestli tedy vymlátíme z Malfoye, kde je. Pak by mohl dostat nějaký řád za statečnost a s ním se přijít ‘pochlubit‘…“
„To by máti nejspíš kleplo!!“ řekl Sírius rozhodně.
„Taky řešení, ty bys ten dům zdědil a ten medailon bysme vyzvedli…“ uchechtnul se Harry. „Nejdřív ale potřebujem nějaké povolení k prohlídce v Malfoy Manor!“
„To zařídím já!“ konstatoval Moody. „A seženu taky pár bystrozorů jako posily a taky lokalizační vysílačky, jako má mudlovská policie. Mohlo by to fungovat tam, kde selžou kouzla…“
„Kam dáme tu urnu s Voldemortovým duchem?!“ zeptal se James prakticky.
„Vezmu jí zatím do úschovy!“ nabídnul se Brumbál. „Dokud o ní nikdo neví, nebude mi snad ani hrozit nebezpečí…“
„Takže se rozloučíme!“ řekl Moody. „Harry, ty si jdi ještě lehnout, vstáváš hodinu před úsvitem a to je za chvíli. Přemístím tě k Malfoy Manor, ale nejdřív musím dát dohromady lidi a papíry k prohlídce."
Harry viděl, jak Arturovi až 'jezdí' oči, jak si prohlížel jeho zbraně. S lehkým povzdechem vybil pistoli pro pravou ruku a rozebral ji, aby si pan Weasley mohl všechno prohlédnout.
„Ty ostatní bych raději nerozebíral," usmál se.
Ostatní přítomní se na sebe navzájem podívali s trochu pobaveným úsměvem, jak už Artura znali. Když Harry usoudil, že se pan Weasley dost vynadíval, dal pistoli zase dohromady a těžkou výzbroj umístil do očarovaného měšce…
*
„Hledáme asi čtyřicet let starý sešit s černými deskami a s nápisem T. R. Raddle, podle značky koupený v krámku s novinami ve Vauxhallské ulici v Londýně…“ vysvětloval bystrozorům v krátkém briefingu před prohlídkou Harry. „Dál hledáme jakékoli předměty spojené s černou magií, lordem Voldemortem a taky se zakladateli Bradavic. Podle důvěrných informací mají Malfoyovi skrytou místnost pod přijímacím pokojem.“
„Takže, všichni na svá místa!“ rozkázal Moody a všichni bystrozorové se Přemístili tak, aby mohli krýt a hlídat jednotlivé východy z domu.
„Zaklepeme?!“ zeptal se Harry a namířil na dveře Malfoy Manor bazuku.
„Zdá se, že to nebude nutné,“ odtušil Moody.
Lucius Malfoy skutečně vyšel z domu ven, aby se porozhlédl. V ruce držel svou hůl s rukojetí připomínající hadí hlavu a tvářil se, jako kdyby mu patřilo celé širé okolí, včetně přilehlých britských ostrovů…
„Co tu chcete, Moody?!“ vřísknul.
Harry uložil bazuku. Ten jeho arogantní obličej by nejraději zašlapal do chodníku, ale to před tolika svědky nešlo udělat. Třeba bude ještě příležitost…
„Mám tu příkaz k domovní prohlídce, Malfoyi!“ ujistil Smrtijeda Pošuk a přistrčil mu pergamen s razítkem až před oči.
Malfoy instinktivně trochu zaklonil hlavu.
„Aha! Hmmm! Dobře! Stejně tu nemám co skrývat!“ pokoušel se hrát jistého.
Část bystrozorů vtrhla do domu, asi osm jich ale zůstalo venku hlídat východy.
„Kde je vchod do místnosti pod přijímacím pokojem?!“ vypálil na Malfoye Harry, když spolu na chvíli osaměli ve vstupní hale.
„Pod přijímacím pokojem NENÍ ŽÁDNÁ TAJNÁ MÍSTNOST!“ zařval Malfoy a vytáhnul svou hůlku.
„Pokud vím, tak je,“ odtušil Harry klidně, jakoby chtěl Smrtijeda vyprovokovat. „Nevím,jestli to, co hledám, je tam, ale vím, že to je v tomhle domě a neodejdu, dokud to nenajdu, i kdybych měl tohle zatracené hnízdo vyhodit do povětří ekrazitem,“ dodal.
Ta zjevná neúcta a drzost rozvrátila Malfoyovo duševní rovnováhu a sebeovládání fataálním způsobem. Napřáhnul hůlku:
„Ava…“
Dál se nedostal, protože Harry byl rychlejší. Kouzlem se Přemístil až k Malfoyovi nadosah a bodnul ho do pravé ruky postříbřenou dýkou. Zelená jiskřička nedokončené kletby se neškodně vybila do stříbra dýky. V pravačce držel Harry pětačtyřicítku Colt a vrazil ji Malfoyovi do pootevřených úst. Podle směsi slin a krve stékajících po závěru mohl odhadnout, že mu buď pochroumal některý zub, nebo poranil dásně.
„Tak hele, blbečku!“ začal Smrtijeda 'zklidňovat'. „Teď hezky upustíš tu hůlku, jinak se tu bude muset vymalovat, protože ti vystřelím to hovno, co máš v hlavě místo mozku a tvoje žena bude rodit sirotky.“
Malfoy se zdál být ztuhlý hrůzou a vztekem. Jen v koutcích očí se mu objevovaly slzy, těžko říci, zda bolesti, nebo zuřivosti. Harry ho tedy kopnul kolenem do rozkroku. Smrtijed s překvapeným výdechem bolesti konečně upustil hůlku. Zdálo se, že je podobný mnoha jiným násilníkům, kteří sice sami rádi a s chutí ubližují druhým, ale když někdo stejně 'poslouží' jim, nevydrží to. Navíc, bolest způsobená kletbou 'Cruciatus' je spíš otázkou ducha a Malfoy ji dokázal docela dobře čelit, bolest obalů varlat byla něco 'zemitě' jiného…
„Vidíš, že to šlo!“ pochválil ho Harry, když mu hůlku odkopnul z dosahu. „Takže teď chvíli nemluv, abys mě zas zbytečně nenasral… Hledám vchod do tajné místnosti, kterou tu máš. Vím, že jednu máš pod přijímacím pokojem a možná je tu i jiná. Hledám Voldemortův školní sešit, který ti svěřil. Pokud nevíš který to je, tak je to ten z krámku s novinami ve Vauxhallské ulici v Londýně. Pokud ale máš i nějaký jiný, sem s ním! Taky hledám všechno, co s Voldym nějak souvisí a pro našeho ministra taky nějaké památky na zakladatele Bradavic. Takže, teď už bys zas naopak mluvit měl!“ řekl a vytáhnul Malfoyovi pistoli z úst.
Namířil mu její ústí místo toho doprostřed čela tak zblízka, že Smrtijed začal skoro šilhat.
„Ale Popletal fe pfeci…“ Hary Malfoyovi asi vyrazil nebo rozviklal zub, takže si trochu šlapal na jazyk. „Fen by nedofolil byftroforum fe roflejfat po mém domě!“
Aha, takže Kornélius Popletal je už na cestě stát se ministrem, nebo se jím dokonce už v mezičase stal… Škoda se už stala a nejspíš se nedá odestát.
„Tady snad někdo hovořil o Popletalovi?!“ zeptal se Harry Malfoye. „Já ale mluvím o Alexandru Nortmanovi, NAŠEM ministru kouzel.“
Malfoy se zarazil. Tohle byla nečekaná překážka.
„Amerifané tady nemají fádné prafomofe!“ zašišlal vzdorně.
„Já tu jsem taky jen jako pozorovatel!“ ujistil ho Harry. „Jen jsem si všimnul nějakých věcí, které zdejšímu Ministerstvu kouzel unikly a upozornil jsem je na to…“
„Pán Fla fi váf vfechny ftejně najfe!“ zkoušel trapně vyhrožovat Malfoy.
„Se mi zdá, že chceš vážně zdechnout!“ řekl na to Harry. „Jestli to nechceš zbytečně uspíšit, tak mi to konečně ukaž. Můžu ti zaručit, že stříbrnou kulku z pětačtyřicítky žádné kouzlo na světě nezastaví…“ s těmi slovy odjistil a znovu zajistil pojistku na zbrani.
Když Lucius Malfoy zaslechl kovové cvaknutí, krve by se v něm nedořezal. Harry ucítil divný pach a když risknul pohled na podlahu uviděl, že z levé Malfoyovy nohavice vytéká pramínek nažloutlé tekutiny.
„Pochcal sis fusekli, ty čuně!“ řekl Smrtijedovi. „Dobby!“ zavolal Harry ještě a uviděl, jak Malfoy vytřeštil oči. „Přines pánovi čisté trepky!“
Za chvíli se objevila ušatá postavička domácího skřítka.
„Pán Dobbyho volal?“ obrátil se nejistě na Malfoye.
„Přines mu ty trepky!“ štěknul Harry a Malfoy na potvrzení přikývnul.
„Sundej si tu mokrou ponožku a dej ji tomu skřítkovi!“ přikázal mu ještě Harry. „A nediskutuj se mnou!“ dodal, když viděl, že Malfoy otvírá ústa.
„Pán dal Dobbymu svobodu?!“ skřítkova tvář byla plná svářících se emocí. Pak mrsknul trepkami na zem a popadnul počůranou ponožku, jako by to byla nějaká svátost.
„Dobby je teď svobodný!“ zajásal a několikrát si poskočil. „Co má Dobby udělat pro laskavého pána, co mu dal svobodu?!“ podíval se trochu vychytrale na Harryho.
„Jak dlouho pro mne budeš pracovat za čtyřicet galeonů?!“ zeptal se Harry.
„To si předplácíte na dva roky!“ plácnul bez velkého rozmýšlení skřítek.
„Fajn!“ Harry přendal pistoli do levé ruky a vytáhnul hůlku: „Ševelissimo!“ zajistil si soukromí pro rozhovor.
„Potřebuju sešit s nápisem T. R. Raddle, který byl před čtyřiceti lety koupený v krámku s novinami ve Vauxhallské ulici v Londýně a který má Malfoy někde tady schovaný. Pak potřebuju najít pohár Helgy z Mrzimoru a památky po zakladatelích Bradavic, které sesbíral Voldemort se svými Smrtijedy.“
Když Harry vyslovil jméno Voldemort, domácí skřítek poděšeně vypísknul a zakryl si ústa dlaněmi.
„To je těžký úkol, ale Dobby se vynasnaží…“
„Fajn, ale nejprve ten sešit…“
To se už ale do předsíně hnala skupina bystrozorů. Jeden držel v ruce navlečené do pracovní rukavice známý tmavý sešit.
„Sešit, který sám odpovídá, to se hned tak nevidí!“ konstatoval cestou. „Našli jsme toho víc, je to tak na dvacet roků… Hádám, že si pan Malfoy prohlédne Azkaban zevnitř dost důkladně!“
„Tak a už se vezeš, kreténe!" informoval Harry Malfoye.
„Pán Zla se vám pomstí!" tvrdil Smrtijed. Zub už se mu asi přestal viklat.
„Leda, jestli bys uměl vrátit mrtvé zpátky na tenhle svět!" ušklíbnul se Moody. „Tady mladej mu vystřelil mozek z hlavy…"
Lucius Malfoy se na Harryho zahleděl se směsí hrůzy a překvapení v očích.
„To jsem netušil…"
„Copak, nekoukal ses na Znamení Zla na předloktí?!" zeptal se ho Harry s hranou dobrosrdečností, ale dva bystrozorové Malfoye popadli a stáhli mu rukáv tak, aby bylo Znamení vidět. Bylo stále černé, ale už před očima vybledalo…
„No blbečku, budeš moct v Azkabanu pozdravovat!" ušklíbnul se Harry, když Smrtijedovi spoutávali ruce za zády. „Ty dlouhé blond vlasy ti tam zajistí asi dostatečnou popularitu mezi všemi násilníky, kterým nadrženost ještě neudolala společnost mozkomorů."
Harry uviděl rozzuřenou Narcissu Malfoyovou. V náručí držela malé blonďaté nemluvně.
„Co to tu provádíte?!" rozkřikla se, když viděla, jak jejímu manželovi vytéká koutkem úst krev smíšená se slinami.
„Sbíráme odpadky a posíláme je na skládku do Azkabanu!" odseknul jí někdo z bystrozorů…
„Tohle si k nám NEMŮŽETE DOVOLIT!" začala ječet Malfoyová. „My jsme starý čistokrevný kouzelnický rod!"
„A co má bejt?!" zeptal se Harry. „Když už vám jde tolik o tu čistotu krve, tak vážně nechápu, že jste se zapletli s tím míšencem Voldemortem…" zavrtěl hlavou v hraném údivu.
„CO SI TO VŮBEC DOVOLUJETE?!" ječela Narcissa jako požární siréna. „Kdo vůbec sakra jste?!"
„Potter," informoval ji Harry. „Harvey Potter z Ameriky. Představte si to moje překvapení, když jsem přijel navštívit bratránka Jamese a našel jsem tam hnusáka, co na mě zkusil použít Kletbu Smrti. Tak jsem toho sráče odstřelil…" řekl Harry, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc, jakou dělává před večeří.
„Ty skončíš v Azkabanu, Malfoy," ujistil Smrtijeda Pošuk. „Jen na tobě ale záleží, na jak dlouho. Potřebujem nějaké informace, takže je možná vyměníme za možnost, že odtamtud vyjdeš jinak, než nohama napřed ve smrkovým montgomeráku."
Malfoy nebyl skutečně pevný a silný a po nějaké době výslechů se konečně zlomil…
Moody přikázal několika bystrozorům, ať ho i se sešitem dopraví před Starostolec, sám pak se dvěma dalšími vyrazil pro Brumbála a Voldemortovu mrtvolu. Jejich Přemístění zapůsobilo na Ministerstvu kouzel jako bomba. Zvláštní vydání Denního věštce pak přineslo palcovými titulky na čelní straně titulek:
'Bizarní kovboj z Ameriky zastřelil obávaného černokněžníka!' 'Lucius Malfoy obviněn ze Smrtijedství!' 'Kdo je Harvey Joseph Potter?! Padouch nebo Hrdina?!'
Rita Holoubková je opravdu zlatíčko…