13. kapitola
Severus bezmocně sledoval, jak jeho syn běží tmavou chodbou očividně se snažící dostat se co nejdále, jak jen to bylo možné. Opravdu velké překvapení. Zabouchl dveře do učebny a zvažoval možnosti. Snažit se Harryho následovat? A co pak! Požadovat, aby si se mnou promluvil? A co by jsi mu asi tak řekl, idiote! Jít za Brumbálem? Už pro tebe udělal víc než se dalo. Ne, zamyslel se, otočil se do chodby, která vedla do zbytku hradu a zamířil do jeho méně známé a často přehlížené části. Lepší bude, když se vrátí do svých komnat a více tuto situaci zváží. Navíc, zrovna vedl důležitý výzkum. Zastavil se před portrétem, který kryl vstup do jeho komnat a zadíval se na něj.
„Pokud tě nevyrušuji!“ frknul na malbu ospalého mnicha, který seděl za stolem s flaškou (nyní prázdnou) od vína. Ten pomalu zvedl hlavu, Mnich Oslavovaný zastřeně kouknul po nejasné postavě, která stála před ním.
„Řekni *škyt* heslo.“
„Tri Nitro Toluen“
„Škyt, omluv mě.“
Severus netrpělivě prošel portrétem hned jak se otevřel dostatečně na to, aby se mohl dovnitř protáhnout. Když se svíce v jeho místnosti rozzářily, chvilku své komnaty pozoroval. Od tmavomodrých židlí před knihovnou, kde stál, až do studovny, kterou si vybavil nábytkem ve vedlejší místnosti, všechno mu vyjadřovalo pohodlí a mír. Vždy se sem odebral, když už měl plné zuby učení idiotských dětí nebo když se vrátil ze špehování pro Brumbála. S očekáváním vyčkával na pocit uvolnění, které se v těchto prostorách vždy dostavilo, jak procházel místností do studovny, kde měl svůj oblíbený nápoj. Nalil si plnou sklenici té nejlepší skotské a bezcílně bloumal sem a tam aniž si plně uvědomoval, kam jde. Nakonec se usadil v jednom ze svých pohodlných křesel a na kolena si položil knihu. Možná, že nějaké lehčí čtení o lektvarech ho uklidní.
„Zatracená práce!“ vykřikl nahlas a odhodil knihu přes celou místnost, přičemž rozlil své pití po podlaze. Zabořil hlavu do dlaní a oddal se mučícím myšlenkám, které ho pronásledovaly v posledních měsících, od té doby, co dostal Lilyin dopis. Proč. Proč se nemohly věci vyvíjet jiným směrem. Kdyby se posunuly jen o týden o dva, věděl by, že je Lily těhotná ještě před tím, než by odešel. Kdyby se vrátil o pár týdnů dříve, nikdy by si Jamese nevzala. Tak nebo tak, Harry by s ním vyrůstal doma, a on by věděl jak být otcem. Co si to namlouval? Šance, že by byl dobrým otcem byly opravdu malé. Podívej se na nepořádek, který jsi si udělal sám ve svém životě, jak si myslíš, že bys byl schopen řídit ještě něčí jiný?! Postavil se s umučeným povzdechem a šel do své laboratoře. Vaření lektvarů ho vždy uklidňovalo a Poppy potřebovala více lektvarů proti nachlazení, s tím jak přišlo chladné počasí.
Severus se s chloubou nadechl nad přirozeností svých pohybů, když si bral vybavení, které potřeboval na výrobu lektvaru. Choval jistou lásku k lektvarům, dumal, bral si přísady ze svých soukromých zásob a vrátil se na lavici. Jak na jemno krájel kořínky máty na požadovanou konzistenci, jeho mysl se opět vrátila k jeho současným problémům. Uvažoval jsi proč je Harry tak špatný v lektvarech? Dumal, zatímco přidával kořínky máty do kotlíku s vařícím lektvarem. Nevzpomínám si, že by Lily byla v lektvarech tak špatná. Možná nebyla nejlepší ze třídy, ale určitě nebyla na úrovni na kterou Harry spadl. Tak, nyní zamíchat pětkrát ve směru hodinových ručiček a šestkrát proti směru hodinových ručiček. Zajímalo by mě, v čem je tedy dobrý? Severus pomalu míchal směs v kotlíku, ale nepovšiml si, že se barva změnila ze světle modré na tmavo fialovou, a poté na tmavo růžovou. Tohle prostě nemůže fungovat, zamyslel se, stále bezmyšlenkovitě míchajíc; Nevím nic o tom, jak být otcem.To dítě má tolik problémů i bez toho, že mu další přidávám. Možná bychom prostě mohli.. „Co to!?!“ Podíval se do kotlíku a najednou si uvědomil, že lektvar neměl barvu jakou měl mít. Na moment úplně ztuhnul, nevěřícně koukal na lektvar, a nemohl se vzpamatovat z toho, že udělal chybu v lektvaru, který nakonec ve třetím ročníku i Neville Longbottom dokázal správně vytvořit. Zahodil míchací tyčku na zem a vrátil se zpátky do své studovny s rozhodnutím, že nepořádek ponechá k úklidu domácím skřítkům.
Chodil v kruzích kolem dokola své tiché studovny a uvažoval, co za všechno na světě má dělat teď, jak do fialova zbarvený kouř lehce stoupal zpod zavřených dveří jeho soukromé studovny.
Harry utíkal opuštěnými chodbami Bradavického hradu s jediným úmyslem, uprchnout. Uprchnout od Snapea, od lží jeho minulosti, uprchnout ode všeho. Kam by měl jít? Mohl se vrátit zpátky do věže a odpovědět na otázky svých přátel. Ne, ještě ne. Nemohl jim nyní čelit. Mohl jít za Brumbálem nebo Lupinem, ale znovu, opravdu s nimi teď nechtěl mluvit. Museli o tom vědět, jak by nemohli! Zastavil se v dlouhé nepoužívané chodbě, rozvažoval své možnosti a nakonec došel k rozhodnutí. Trik je v tom, aby to provedl rychle, aby nikdo nedostal možnost ptát se ho na otázky, přemýšlel, jak ho nohy nesly k nebelvírské věži. Zastavil se před portrétem a připravil se na to, co musel nyní udělat.
„Jsi v pořádku, drahoušku?“ zeptala se Buclatá dáma, která ho soustředěně pozorovala.
Harry se neobtěžoval odpovědí, vyslovil heslo a proskočil do společenské místnosti jakmile se portrét odklopil. Zachytil pohled Rona, Hermiony a Ginny, kteří seděli v rohu téměř opuštěné místnosti, ale spěchal dále, i když za sebou slyšel jednoho z nich říci „Harry“. Po schodech nahoru, smykem zastavil před svou postelí a vzal si svůj milovaný Kulový blesk. Otočil se a seběhl schody tak rychle jak jen mohl, stěží se vyhnouc Ronovi, který za ním po schodech stoupal, aby se podíval, co se děje. Málem porazil Hermionu, která stála dole pod schody. Opět slyšel někoho křičet „Harry, počkej!“ když proběhl portrétem, ale ignoroval to, jako všechny, kteří ho zmateně pozorovali. Pospíchal chodbou, zabočil za roh jak jen nejrychleji mohl, doufaje, že nikdo neběží za ním. Ujistil se, že ho nikdo nepronásleduje, došel ke vstupu na astronomickou věž a tiše vyšel po schodech nahoru. Nahoře nakoukl za dveře a oddychl si, že tam nikdo nebyl, dnes v noci nebylo naštěstí žádné vyučování astronomie. Strčil do dveří, došel k okraji parapetu, kde nasedl na své koště, lehce se odrazil a vletěl do chladného nočního vzduchu.
Bylo opravdu udivující, jak školní pozemky vypadaly v noci. Bez denního světla se všude komíhaly tajemné stíny. Dokonce i Hagridův dům byl zahalen v ponuré noci. Bylo zvláštní, že Hagrid ještě nebyl doma s Tesákem nebo jiným „neškodným“ mazlíčkem, a nedělal své kamenné koláče. Snad bude brzy zpátky z mise na kterou ho ředitel poslal. Aniž by Harry nějak zvláště přemýšlel o tom, kam letí, prosvištěl nad jezerem, kde se zadíval do jeho temných hlubin a uvažoval o nočních zjeveních a událostech.
No, zeptal jsi se, připomněl si, tak proč tě ta odpověď překvapila? Když o tom tak přemýšlel, uvědomil si, že nebyl ani tak překvapený, bylo tu moc dalších věcí, které jen Snapeovo odpověď podporovaly. Byla to jen ta náhlost jeho slov. Ne, že by měl být překvapen, bylo opravdu očividné, že ho Snape nikdy neměl rád. Skvělé. Nyní neměl jen tetu, strýce a bratrance, který se na něho nemohli ani podívat, měl i otce, který ho nenáviděl až k smrti. Jak se pro všechno na světě mohlo něco takového stát?! Jak jeho matka mohla vůbec mít ráda takového nešťastného muže s mastnými vlasy?
„Aaaarrrrrghhhh“ zakřičel, jak ho hlava začala bolet, ze všech těch emocí a myšlenek, které spolu dnes večer bojovaly. Už o tom nepřemýšlej, prostě leť, pomyslil se, když vyrazil do spletitých manévrů na svém koštěti. Létání mu pokaždé alespoň trochu zlepšilo náladu.
Severus, nakonec unavený z neustálého přecházení v pracovně, se usadil do jednoho z křesel a pozoroval odumírající neobvyklý oheň v krbu, Lilyin dopis držel v ruce, aniž by si to uvědomoval. Po tom, co promyslel své jednání dnešního večera, se rozhodl, že už nebude nic dělat. To bylo ale nepřijatelné, Severus Snape měl vždy plán, co by měl udělat. Tím alespoň nikdy nebyl ničím překvapen. Problém ale byl, že tato situace se týkala i jiné osoby, jeho vlastního syna, a to znamenalo, že ne všechny možnosti mohou být zváženy a zahrnuty. Možná, že trocha čerstvého vzduchu by pomohla, dumal. Zvedl se ze svého křesla a vyšel ze dveří.
Lehce procházel protivně vlhkým podzemím a rozvažoval, co by měl dále udělat. Třeba by mohl Harryho opět nechat po škole? Tak by měl alespoň čas vysvětlit, co se stalo. Jakýmsi způsobem mu ale přišlo, že by to nebylo zrovna to nejlepší řešení, kdyby Harryho do této situace nutil, a to by rozhodně Brumbál neudělal. Brumbál! Co by udělal Brumbál? Nejspíš by ho pozval na šálek horké čokolády a pár jemných slovíček. Severus se mírně ušklíbl a zvážil tento přístup. Možná by to Brumbálovi vyšlo, ale tohle rozhodně nebyl jeho vlastní styl. Když došel nahoru poschodí, na chvíli se zastavil a pozoroval hvědy, pak zjistil, že je opět v astronomické věži. Jak zvláštní, že ho sem jeho nohy opět zanesly. Uklidnil svou mysl a aniž by si uvědomil, že stále ještě v ruce drží složený kousek papíru, se pohodlně usadil vedle dveří a zády se opřel o parapet, hlavu zakloněnou, jak pozoroval spletitý tanec hvězd na noční obloze. Jeho koncentrace byla najednou narušena měkkým bouchnutím, které se ozvalo od střechy. Snažil se prokouknout tmu a pak uviděl postavu, která slézala ze svého koštěte. Když si uvědomil, kdo to je, využil šance a tiše řekl:
„Co děláš tady venku v tuhle dobu noci, Harry?“
Postava nadskočila leknutím a otočila se po hlase.
„Profesore Snape?“ řekl s neuvěřením. Prostě se toho muže nemohl zbavit. Plížil se snad za Harrym?
„Ano, často sem nahoru chodím, abych si pročistil svou mysl. Copak tu děláš? Samozřejmě když už máš být ve věži.“ Severus se kousl do jazyka, tím jak byl sám sebou znechucen. Skvělé, pomyslel si, máš to dítě přímo tady a pak to takhle zbabráš. Jak těžký zvyk k porušení. Jak tohle můžou otcové vydržet.
„Potřeboval jsem si pročistit svou mysl, a létání bylo pro mě tou nejlepší možností. Nyní, pokud mě omluvíte.“ Řekl Harry odměřeně, když šel ke dveřím.
„Ne, počkej.“ Řekl Severus, jak se hbitě pohnul ke dveřím, aby Harrymu zabránil odejít. „Nedal jsi mi šanci ti to vysvětlit.“
„Vysvětlit co?“ řekl Harry trpce, pomalu ustupujíc od Snapea. „Vysvětlit, že jste byl s mou matkou, když byl vdaná za mého tátu? Že jste ji využil?“
„Jak si vůbec něco takového můžeš myslet o své matce?“ prskal Snape šokovaný tím, co slyšel. „Rozuměl bych tomu, že si to nejhorší myslíš o mně, ale Lily nikdy neudělala nic, za co by si zasloužila, aby se o ní takhle smýšlelo.“
„A jak to mám vědět,“ Hary křičel, „Ani jsi ji nepamatuji. Ze všeho co vím, mohla být, být,... být..poběhlice!“
„Já,... kdože?“ nebyl si Snape jistý, jestli slyšel dobře.
„Slyšel jste mě, poběhlice! To je to, jak je paní Weasleyová nazývá!“ skončil Harry energicky, i když věděl, že jeho tvář žhne tím, jak se styděl.
„Ach, drahá Mollly. Jak může přežít všechny ty chlapce.. ale na tom nezáleží. Harry, ujišťuji tě, že Lily nebyla poběhlice.“ Jak se pomalu blíži k Harrymu, uvědomil si, že stále drží Lilyin dopis.
„Harry, chci, aby jsi si přečetl tento dopis. Můj jediný požadavek je, aby jsi si ho přečetl celý a pak mi ho vrátil, nepoškozený, až ho dočteš. Je mi velmi drahý.“ Podal Snape dopis Harrymu. „Je od tvé matky, dostal jsem ho až letos v létě.“
Harry si ho pomalu vzal, pátravě zahleděný na muže, o kterém věděl, že je nyní jeho otcem, a poté rychle opustil věž. Severus zůstal stát za ním, tiše pozorujíc hvězdy a doufal, že udělal správný krok. To ukáže čas.