13. kapitola

Pomalu se blížily Vánoční prázdniny, tudíž se celková nálada na škole opět zvedla. Většina žáků už se nestarala o učení a užívala si zimních radovánek, což zase štvalo všechny učitele, kteří měli dost práce s napomínáním za zapomenuté nebo ztracené úkoly.

Další novou aktivitou žáků bylo shánění dárků, které zabralo celou víkendovou návštěvu Prasinek. Tentokrát šli opravdu všichni studenti, kteří měli povolení, a v obchodech bylo narváno.
Velká síň, vyzdobena svícemi a jmelím, působila úchvatně. U učitelského stolu stál krásný vysoký smrk ozdobený sušeným ovocem a baňkami, ve kterých se neustále sypal sníh.
Na nástěnkách ve společenských místnostech se objevily papíry, na které se měli zapsat ti žáci, kteří zůstanou přes Vánoce ve škole. Ale papír byl skoro prázdný. Harryho pozvala paní Weasleaová do Doupěte a ten s radostí přijal a Hermiona jela domů. Jen Daria nebyla stále rozhodnutá. Pořád váhala, jestli zde má zůstat nebo jet se strýcem domů do Londýna. Jelikož však budou Harry s Ronem a Hermionou pryč, rozhodla se, že v Bradavicích nezůstane.
Nastal první den prázdnin a všichni studenti, kteří měli namířeno domů, byli už dávno sbalení a nachystaní na odjezd. Nebelvírská společenská místnost se hemžila vzrušenými studenty, z nichž někteří lítali sem a tam a hledali poslední své věci, které by se jim doma během prázdnin mohly hodit. Harry s Ronem, Hermionou a Darií nebyli výjimkou. Ron se sice ještě vracel pro Papušíka, kterého nechal v pokoji, ale jinak už byli připraveni k odjezdu.
Před hradem nastoupili do černých kočárů, které je dovezly na nádraží, kde už na ně čekal vlak. Ještě se spěšně rozloučili s Hagridem a nastoupili do posledního vagónu a zabrali jedno z volných kupé.
Cesta do Londýna utíkala velice rychle. Ani se nenadáli a už vlak zastavoval na nádraží King´s Cross. Vyhrnuli se z vlaku a jen tak ledabyle se rozloučili, protože věděli, že se zase za chvíli uvidí. Harry s Ronem odešli s panem Weasleym, paní Weasleyová se dostavit nemohla. Hermiona odešla se svými rodiči a Daria osiřela. Nástupiště devět a tři čtvrtě se pomalu vyprazdňovalo, když Darí zahlédla svého strýce a zamířila k němu. Cestou zavadila pohledem o Draca Malfoye, pro kterého si přišla matka. Ten jí věnoval vzteklý úšklebek, Daria mu ho opětovala a dál si jej nevšímala, Malfoy jí rozhodně vrásky nedělal.
„Tak jedeme domů?“ otázal se Danniel Darie hned, co k němu dorazila. Porozhlédla se kolem dokola, aby zkontrolovala, jestli je někdo nepozoruje, ale většina studentů byla dávno pryč a ten zbytek si jich nevšímal.
„Samozřejmě.“ odvětila.
„Venku na nás čeká Albert.“ dodal její strýc a vyrazil směrem k východu z nástupiště. Albert byl jejich sluha a šofér v jedné osobě. Nebyl mudlou, ale ani kouzelníkem. Byl to moták a jen z tohoto důvodu pracoval pro Henryho Morsiho. „Ahoj Alberte!“ pozdravila Daria.
„Dobrý den slečno, dobrý den pane Campbelle.“
„Dobrý den Alberte, Henry je doma?“ neotálel Dann a rovnou vyslovil otázku, která jej tížila.
„Když jsem odjížděl, tak byl pan Morsi ve své pracovně, pane.“ zdvořile odpověděl Albert.
„Děkuji.“ dodal Campbell a nastoupil do auta. Daria ho následovala.

Jejich dům se za tu dobu, co tu nebyla, ani trochu nezměnil. Mramorové schodiště stále dominovalo vstupní síni, pracovna jejího otce se nacházela pořád na stejném místě a všude kolem bylo opět dokonale uklizeno.
Darii přelila vlna radosti. Zase byla doma, tam, kde se cítila nejvíce v bezpečí, mezi lidmi, kteří ji měli rádi. Konečně si mohla pořádně odpočinout. Ani sama nevěřila, že by ji všechny události, které se staly v Bradavicích, mohly tak unavit.
Jak se říká, člověk není spokojený s tím, co právě má a o pravdivosti tohoto rčení se přesvědčila i Daria. Když chodila normálně do práce, tak si mnohdy ze srdce přála, aby se mohla vrátit do dětských let a aby její jedinou starostí byly jen domácí úkoly. A teď? Konečně dostala tu příležitost vrátit se do minulosti a její jedinou touhou je zbavit se toho učení, profesora Snapea, který jí vrtal hlavou víc, než by si přála a spousty jiných nepříjemností spojených se školní docházkou.
Z pracovny vyšel Dariin otec s panem Kingsleym Pastorkem.
„Ahoj tati,“ pozdravila Daria otce a zaměřila svůj pohled na Pastorka: „Ahoj Kingsley, co tady děláš?“
„To víš, pracovní záležitosti.“ odpověděl jí jeden z nejlepších bystrozorů v Anglii. „A jak se líbí tobě ve škole? Nejsou tam na tebe moc přísní? Nenutí tě příliš se učit?“ popichoval Darii.
„Znáš to, ale ty jsi vlastně ve škole neposlouchal, že?“ oplatila mu stejnou notou. Ještě se chvíli přátelsky pošťuchovali, než musel Pastorek odejít. Daria se zavřela v pracovně s otcem a znovu se s ním přivítala. Bavili se spolu hodně dlouho. Darí svému otci převyprávěla všechno co zjistila ohledně smrtijeda v Bradavicích, pravdou bylo, že toho moc nevěděla, takže se svého otce spíš jen pokoušela opít rohlíkem, ale moc se jí to nedařilo. Pan Morsi jí zase pověděl všechny okolnosti smrti těch pěti bystrozorů. Nakonec se Henry pokusil uvolnit napjatou situaci, která v jeho pracovně zavládla a zeptal se Darie, jako starostlivý otec své dcery, jak se jí daří ve škole. „Ale tati, prosím tě, tady o to přeci vůbec nejde. Ty sám víš nejlíp, proč jsem tam jela.“ nechápala otcův zájem o její učení.
„A to se ani nemůžu zeptat, jak se daří mé dceři ve škole?“ odvětil uraženě.
Daria nakonec rezignovala: „Ale jo, je to tam v pohodě. Všichni učitelé,“ odmlčela se a vzpomněla si na profesora Snapea, jehož obličej jí uvízl v paměti. „no, jsou fajn.“ dokončila nejistě větu a doufala, že si otec nevšimne jejích rozpaků.
„A co Severus Snape?“ otázal se Henry.
„Cože? Snape?“ vyděsila se Darí, že by na ní poznal, co k němu cítí? To by ale sama musela vědět, co jí na něm tak fascinuje a musela dokázat rozluštit své emoce. Ale jak by se o tom mohl dozvědět?
„Ano, ten, pořád ještě někam odchází? A už jsi přišla na to kam?“ trochu překvapeně vysvětloval Henry.
„Aha to!“ Darii se značně ulevilo. Nebude muset svému otci vysvětlovat nic ohledně svých citů.
„Jo to, co jsi myslela?“
„Ale nic.“ bezduše odpověděla. „Pořád někam mizí, ale nemůžu zjistit kam. Jeho sledovat prostě nejde. Takhle ostražitého člověka jsem v životě zatím potkala jen jednoho a to Pošuka, i když Alastor Moody je extrémem mezi extrémy.“ pokračovala. „Ale nemyslím si, že by dělal něco špatného. Rozhodně už není smrtijedem.“ ještě dodala.
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Protože to vím. Věř mi, z jeho strany nikomu nic nehrozí, snad jen studentům pár stržených bodů.“
„Ale…“ zaprotestoval její otec.
„Opravdu, profesor Severus Snape je naprosto neškodný.“ zarazila svého otce, ale sama svým slovům nevěřila, protože v jejím případě až tak neškodný není.
Daria se zatvrdila a radikálně změnila téma rozhovoru. Po chvíli se rozešli, protože její otec musel odjet za prací, ale na to už si zvykla. A to, že dnes bylo 24. prosince nijak neovlivnilo jeho rozhodnutí o odchodu.
Na večeři se dostavili jen Daria a Danniel, Henry se ještě nevrátil. Protože byl Štědrý den, měli dnes trochu slavnostnější večeři. Po jídle Daria se svým strýcem nazdobili stromek v salonku.
Když se vrátil Henry Morsi rychle se navečeřel a přidal se k Darii a Dannielovi, kteří seděli v salonku a vášnivě o něčem debatovali. Dann probíral vztahy mezi profesory v Bradavicích a Daria raději mlčela. Její strýc, stejně jako většina lidí, kteří kdy měli tu možnost seznámit se s profesorem Snapem, nebyl moc nadšený, že se mu kdy připletl pod nohy. Profesor Campbell a profesor Snape byli na sebe pomalu alergičtí. Každý z nich nesnášel toho druhého. Měli však něco společné. Oběma jim záleželo na Darii, i když každému po svém. Jediné štěstí bylo, že ani jeden nevěděl o citech toho druhého. Daria už nemohla déle poslouchat jak její strýc nadává na Snapea a raději se rozhodla odejít. Rozloučila se s otcem a strýcem, podívala se na stromeček a opět pocítila radost, že je zase doma. Odešla do svého pokoje. Pořád musela myslet na Snapea. Byla tak naštvaná, že se o něm Dann zmínil, protože kdyby to neudělal, tak by si na něj byla ani nevzpomněla, snad. A teď byl zase v její mysli, opět ji nečekaně přepadl a ani u toho nemusel být osobně.
A pak si vzpomněla. Jak jen na tohle mohla zapomenout? Rychle přidřepla ke svému kufru a začala v něm něco lovit. Po chvíli přehrabování vytáhla tlustou knihu v kožené vazbě, která byla celá černá se zlatým nápisem, kde stálo: SÍLA A MOC LEKTVARŮ. Daria se pousmála a mrkla na druhý, úplně stejný svazek ve svém kufru. Na tuhle knihu čekala hodně dlouho, a teď se dočkala. Ani nevěděla, proč koupila jednu i pro Snapea. Ale když už to udělala, tak mu ji přeci pošle.
Pečlivě ji zabalila a váhala, jestli má přidat vzkaz, ale nenapadlo ji nic, co by mu napsala a tak to nechala být. Však on už bude vědět, kdo mu ji poslal i bez podpisu. Pootevřela okno a tiše zahvízdala. Netrvalo to dlouho a do jejího pokoje vlítl její výr velký.
„Ahoj Caress, promiň, že tě ruším z nočního lovu, ale potřebuju službičku.“
promluvila k sově. Caress zahoukala na souhlas a nastavila pařát.
„Ale je to dost těžké, zvládneš to?“ pokračovala.
Caress však po ní vrhla uražený výraz a klovla jí do prstu jako náznak, aby jí ten balíček přidělala.
„Ano, promiň, já vím, že ty to dokážeš, ale stejně...“ provinile se na ni Daria usmála a použila na balík odlehčovací kouzlo, než jí ho přivázala k pařátku.
„Jen ještě… zkus Severusi Snapeovi ten balík nechat v kabinetu nebo v jeho pokoji, hlavně tak, aby tě neviděl.“
Caress zahoukala, vyletěla otevřeným oknem do ulic londýnského předměstí a zmizela v temnotách noci. Daria si lehla na postel a snažila se představit si Snapeův udivený výraz v obličeji, až tu knihu najde.

Venku svítalo a profesor Snape ležel ve své posteli. Nemohl spát. Zase byly Vánoce a on svátky nesnášel. Bude muset vstát a zajít do Velké síně na snídani a dívat se na tváře veselých studentů. Při tomto pomyšlení se jeho obličej zkřivil do znechucené grimasy. Ale věděl, že mu stejně nic jiné nezbývá, a tak vstal a oblékl se. Zamířil ke dveřím ze své ložnice, avšak měl chuť nějakým způsobem se vyhnout svému kabinetu, protože věděl, že tam, jako každý rok, najde nějakou pozornost od Brumbála. Ale bylo mu jasné, že se nedokáže této místnosti vyhnout, protože jediný východ z jeho pokoje je přes jeho kabinet a dál učebnou lektvarů. Mohl by ještě vylézt oknem, ale představte si Snapea soukajícího se uzounkým sklepním okýnkem ven na Bradavické pozemky. S jeho štěstím, by ho viděl nějaký student a v horším případě, by ho zahlédl samotný Potter, který by se z nějakého důvodu rozhodl vrátit do školy značně předčasně. A tohle nebyl ochotný riskovat. Jednou z možností také bylo, že by se mohl schovat v koupelně a nevylézt, dokud nezačne znovu vyučování, ale tento návrh neobstál už při prvním hlubším prozkoumání. Naštval se sám na sebe, že se chová jak idiot a bojí se toho dárku jako čert kříže. Prostě vejde do kabinetu a bude veškeré věci, které budou v této místnosti nepůvodní, ignorovat. Ignorace a přehlížení, to mu šlo vždycky nejlíp.
Vstoupil do místnosti a snažil se nevšímat si ničeho neobvyklého, ale Snape i přes svou neprostupnou slupku je taky jen člověk, jeho zvědavost byla silnější. Otočil se ke stolu a zarazil se.
„Cože? Dva?“ zíral na dva balíčky na jeho stole, které se tam uvelebily mezi hromadou neopravených domácích úkolů. Nic nechápal. Jeden je od Brumbála, to mu bylo jasné, ale co ten druhý? Okamžitě mu hlavou probleskla myšlenka, kterou ale ihned zahnal, ale i tak mu daná osoba uvízla v mysli.
Vzal do ruky menší balík a pomalu jej otevřel. Vytál malý kus pergamenu a přečtením se ujistil, že tenhle dárek je od Brumbála. Podíval se dovnitř. Balíček byl plný různých přísad do lektvarů a většinou to byly ty, které mu právě došly, nebo které mu brzy dojdou. Už se ani nesnažil pochopit, jak mohl Brumbál vědět, které přísady mu chybí.
Pak jeho zrak spočinul na druhém velkém balíku. Zvedl jej a zjistil, že není nejlehčí. Otevřel ho a vytáhl knihu vázanou v černé kůži. Přečetl si název a na jeho obličeji se objevil náznak úsměvu. Tuhle ještě nemá. Nehledal vzkaz, věděl, že tam nebude. Teď si byl skoro jistý tím, kdo mu ji poslal. Nečekal to, on vlastně nečekal nic. I přesto byl rád. Znovu si za tento pocit vynadal. Už od začátku věděl, že ta žena je výjimečná, ale snažil se jako vždy tento fakt přehlížet. To co si k němu dovolovala bylo až neuvěřitelné a on jí všechno toleroval.
Moc dobře věděl, že mu není lhostejná, ale nepřiznal nic a asi ani nepřizná. Ať už touží po čemkoli, ženy v jeho srdci nemají místo a to i v případě, že by se tam nějaký ten volný kousíček našel.
Uchvacovaly ho její rovné černé vlasy, které jí splývaly do poloviny zad, její zářivý úsměv a ten tajemný pohled jejích překrásných tmavě hnědých očí, ale rozhodl se, že nepodlehne, prostě nesmí. On je přeci Severus Snape, chladný a bezcitný člověk, který ostatním jen ubližuje a ona je úžasná žena, která by byla schopna změnit i celý svět, pokud by to ovšem šlo.
A i kdyby snad jen přiznal své city, pořád tu bylo něco, co by ho nutilo vrátit se zpět do reality, spadnout z nebeských výšin na pevnou tvrdou zem. Vždyť je jeho studentkou, je to jen šestnáctileté dítě a on by klidně mohl být jejím otcem. Opět si vynadal za představu, že to by byla opravdu veliká škoda, kdyby byla jeho dcerou. Chtěl zaplašit myšlenky na Darii, a tak usoudil, že by měl jít konečně do jídelny. Nasadil svou ledově chladnou masku, otočil se k východu, jeho černý plášť stále pokračoval v rotaci, pak se ještě zavlnil, než zmizel spolu se svým majitelem za těžkými dubovými dveřmi kabinetu.