13. kapitola

Severus ji dovedl k pohovce naproti krbu, pak vzal přikrývku a obtočil ji kolem jejích ramen.
„Není zahřívací kouzlo jedno z prvních, které se v Bradavicích učí?“ zeptal se sarkasticky, než se odtáhl a opustil pokoj. Odpověděla mu drkotáním zubů. Vůbec si neuvědomila, jaká je jí zima, dokud nepřišla dovnitř; jak seděla před krbem, končetiny jí pomalu rozmrzávaly.
„Tady máš čaj,“ řekl a podal jí hrnek, ze kterého stoupala pára. Vzala ho do dlaní a opatrně usrkla. On se mezitím usadil na druhý konec pohovky a sledoval ji.
„Takže jsi zpátky,“ prohodil stroze. Přikývla.
„Musím přiznat, že jsem překvapen.“
Otočila se na něj a nadechla se. Tohle bude těžší, než si kdy myslela.
„Odpusť,“ zašeptala.
„Co?“ utrousil.
„Co jsem řekla, že jsem tě nenáviděla. Že jsem ti nedůvěřovala natolik, abych tě požádala o pomoc… Odpusť. Brumbál mi dnes řekl, žes ho informoval o Malfoyově plánu.“ Tak a bylo, řekla to. Čekala na jeho odpověď, očima zkoumala jeho výraz, aby zjistila, jakou odezvu měla její chabá omluva, ovšem jeho obličej pro ni zůstával tajemstvím. Nic neřekl, jen stále zíral do svého šálku.
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Protože to, co jsi řekla, je pravda. Vcelku jsem předpokládal, že naše manželství, možná spíše fraška na manželství, skončí tvou nenávistí ke mně; tím lépe že to byla nefalšovaná nenávist než něco kvůli hloupé potyčce kvůli barvě pokoje nebo sdílení koupelny.“
„To není pravda. Udělal jsi víc než já. Já nikomu nepověděla, co jsem slyšela,“ pronesla hořce a žluč jí naplnila vnitřnosti. Přisunul se blíž k ní, teď byli těsně vedle sebe.
„Není to tvoje vina,“ řekl přesvědčivě.
„To mi říkají všichni,“ zasmála se zasmušile. Pohlédla mu do očí a slabě se pousmála. „Není pravda, že tě nenávidím… teď už ne. Spíš myslím, že nenávidím sebe… nenáviděla… sebe rozhodně víc.“
„Vlastně jsem si myslel, že mě stejně jako tví otravní přátelé nesnášíš už od školy,“ oznámil jí. „Docela mě překvapilo, když jsem si přečetl dopis z ministerstva, že přijímáš mou nabídku k sňatku. Jsi stále stejná.“
„Jaká?“
„Pořád mě překvapuješ,“ vysvětlil a pak se lehce dotkl jejích vlasů. Kolem prstu si obmotal hnědou kudrlinu. V očích se jí zalesklo nad jeho jemností; bylo to víc, než očekávala. Popravdě řečeno očekávala příkrá obvinění v podobném stylu, kterými ho počastovala ona sama. Způsob, jakým ji přijal zpátky do svého života, ji velice zasáhl, až jí vytryskly slzy. Proklela svou slabost.
Vzal její obličej do dlaní a palcem jí setřel slzu. Naklonila se blíž k němu a zavřela oči, když si ji přitáhl ještě blíž a políbil ji. Pak se lehce odtáhl, ale Hermiona ho zastavila a znovu políbila, tentokrát vroucněji. Celý měsíc si odpírala jakoukoli útěchu a zjistila, že zoufale potřebuje jeho dotyky a polibky. Jeho ruce teď putovaly od vlasů k bokům, pečlivě probádaly křivky jejího těla, zatímco jazykem zkoumal její ústa. Nakonec se od sebe oddělili a hlavou se opřeli o čela druhého.
„Musím opravit úkoly,“ oznámil jí žalostně.
„Samozřejmě.“
Vstal a usedl zpátky ke své práci. Hermiona pozorovala oheň v krbu a došlo jí, že tentokrát mu jejich líbání nic nevyneslo. Mohl na ni křičet a poslat ji pryč, aby neztratil poklidnou samotu, kterou přinesla její měsíční rekonvalescence. Možná má Brumbál pravdu. Možná ji miluje.
„A zrovna když jsem si myslel, že jsem se tě zbavil,“ ušklíbl se, zatímco se vracel na pohovku s domácími úkoly v ruce, „tak jsi zase zpátky, rušíš mě, když se snažím pracovat, a okupuješ koupelnu.“ Zazubila se a podívala se na něj právě ve chvíli, kdy zakaboněný výraz nahradil nepatrným úsměvem. Trval jen chvilku, a kdyby se před několika minutami tak vášnivě nelíbali, usoudila by, že se jí všechno jenom zdá. Pořád to byl sarkastický mizera, ale byl to její sarkastický mizera a zároveň muž, jehož pomalu ale jistě začínala milovat.