13 – Tak budeme se stěhovat

Bella:

„Prosím, nezesměšňuj můj penis víc, než je nezbytně nutné.“ Obořil se na mě Edward.

„Jestli tě to potěší, tak než přišla, mu to šlo skvěle!“ usmála jsem se povzbudivě a něžně mu ho pohladila.

„Nepotěší, protože to zdá se bylo naposledy.“ Kouknul se na svého parťáka, který pod mým dotekem nijak nereagoval.

„Tak zlé to snad nebude,“ utěšovala jsem ho. „Třeba se jen bojí koštěte.“

„Prosím, už jednou jsem tě žádal, abys ho nezesměšňovala!“ štěknul.

„Promiň,“ usmála jsem se. Vyskočila jsem na nohy a začala se oblékat, během chvilky jsem zase scházela schody dolů, kde naše milá sousedka stále kárala a poučovala Esme.

„Esme, vždyť je jí šestnáct, má čas na takové věci jako jsou kluci a to okolo.“

„Mary, podle mého názoru, to není tak hrozné. No tak se chtěla vyspat s klukem.“ Uklidňovala ji Esme.

„A tobě to jako nevadí? Co až přijde s nějakým parchantem?“ ptala se Mary a bylo vidět, jak moc neschvaluje Esmeinu liberálnost.

„Tak to bude hlavně její starost.“ Utla ji Esme s pohledem, jako by snad mohla otěhotnět!

„Ale ta ostuda!“ valila na ni oči Mary.

„Mary, klid! Nech výchovu mých dětí na mě!“ obořila se na ni Esme a já jen valila oči, tak takhle jsem Esme neznala.

„Tak myslím, že své šmudlíčky už k Vám nepustím!“ štěkla vztekle Mary a vyběhla z našeho domu. Posadila jsem se na schody a čekala, kdy mi Esme vynadá.

„To jste se nemohli zamknout?“ zeptala se.

„A kdo ji vůbec pustil do domu?“ opáčila jsem.

„Tak se zdá, že si otevřela sama.“ Usmála se omluvně Alice, která i s Jasperem přicupitala po jejím odchodu.

„Super, takže si k nám chodí, jak se jí chce?“ valila jsem oči.

„Už to tak vypadá,“ uslyšela jsem Edwarda na schodech, během chvilky si sedl za mě na schody a láskyplně mě objal.

„Vy jste se dali dohromady? To je skvělé!“ zaradoval se Jasper.

„Takže ten vykastrovaný nápadník…“ zamyslel se Carlisle.

„Jsem já,“ povzdechl si Edward.

„Ona tě vykastrovala!“ začal se neskutečně smát Emmet, který i s Rose scházel schody.

„Nevím, jestli by ses smál, kdyby šlo o tvého šmoulu!“ štěkl vztekle Edward.

„Neříkej mu šmoula!“ zaječel Emmet a já jen čekala kdy se na sebe vrhnout.

„No tak dost!“ přerušila jejich dohadování o pytlících Esme. „Máme jiný problém! Budeme se stěhovat, nebo ne?“

„To je dobrá otázka…“ zamyslela jsem se.

„Není hezké, jak jsme se spárovali? Kdo by si to pomyslel.“ Usmívala se Alice jak měsíček na hnoji.

„Alice, na to není čas.“ Krotila ji Esme, ale s chutí se přitáhla do Carlislovy náruče.

„Jen to konstatuji Esme.“ Zasmála se Alice.

„Máš pravdu,“ usmála jsem se taky a opřela se Edwarda, ten mě políbil na tvář a něco mezi jeho nohama mě šťouchlo do zad. „Tak to s tou funkcí nebude tak zlé, že?“ usmála jsem se na něj a políbila ho.

„Vypadá to, že přežil,“ zašeptal a přitáhl si mě blíž.

„To jsem moc ráda,“ usmála jsem se a zavrtěla svými zády v jeho rozkroku.

„Bello,“ zasípal.

„Nechte si to!“ štěkl Jasper.

„Promiň,“ usmála jsem se omluvně a stočila pohled k Esme.

„Tak co to stěhování?“ zopakovala otázku.

„Mě se nechce stěhovat jen proto, že máme otravnou sousedku, co vykastrovala Edwarda.“ Postěžovala si Rosalie.

„Jak by se ti líbilo, kdyby přetáhla ptáka Emmetovi?“ zeptala jsem se naštvaně a Emmet si rychle chytil rozkrok.

„Nelíbilo,“ posteskla si Rose.

„Tak co necháme si otrávit pár let tady, nebo se přestěhujeme?“ zeptal se pro změnu Jasper, který měl z emocí v místnosti, co dělat.

„Ale je s ní sranda,“ zasmála se Alice.

„To nemyslíš vážně!“ vytřeštil na ni zrak Edward.

„Tak uznej, že je roztomilá.“ Uculila se na něj.

„Není!“ štěkl a přitáhl si mě jako nějaký štít.

„Zůstaneme a v případě nutnosti se odstěhujeme.“ Rozhodl nakonec Carlisle.

„Souhlasím, ještě se mi nechce do školky.“ Usmála jsem se.

„Takže příště ti bude kolik?“ zeptala se Esme.

„Pokud mohu prosit… Tři!“ zasmála jsem se.

„Tři?“ zadíval se na mě Edward.

„Jo, já nikdy nenastupuju přímo do první třídy.“ Mrkla jsem na něj.

„Iluze!“ zavelela Alice a já na ni nechápavě pohlédla. „Dělej!“ Udělala jsem, co chtěla a o vteřinku později zjistila proč. Do našeho domu znovu vlítla Mary.

„Ahoj,“ zašvitořila. „Potřebuji, abyste mi pohlídali děti!“ rozkázala, postavila Thomase na zem a vyběhla z domu.

„Co to má znamenat?“ zeptal se popuzeně Emmet.

„Mamina si chce užít s otcem a tak se nás musela zbavit.“ Objasnil Jacob.

„Hmmm, tak jsem ji nakonec inspirovala.“ Zasmála jsem se a Emmet se skácel v záchvatu smíchu.

„Cože?“ zeptal se popuzeně Jacob.

„No coby?“ opáčila jsem.

„Ty čůzo! Mě nedáš a kdejakému nýmandovi jo?“ vřeštěl na mě Jacob.

„O co ti jde? Tebe sem nikdy nechtěla, ani to tintítko, kterému pyšně říkáš penis!“ obořila jsem se na něj.

„Chtěla a za tyhle řeči se jen schováváš!“ štěkal dál.

„Povol si trenky, nedokrvuje se ti mozek!“ opáčila jsem pobaveně a odcházela ke klavíru.

„Ty malá…“ soptil dál Jacob, zatímco Emmet se válel smíchy někde pod stolem.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Štětko!“ zaječel a vyběhl z domu.

„Já za to nemůžu,“ otočila jsem se na Esme, která si mě měřila naštvaným pohledem.

„To jsem neřekla!“ opáčila mírně naštvaně.

„Ne, ale tvářila ses tak!“

„Běž za ním, než udělá nějakou pitomost,“ poprosila mě.

„To si děláš legraci!?!“ vytřeštila jsem na ni zrak.

„Nic si neudělá,“ uklidňovala ji Alice.

„Máme se o ně postarat, takže Bello.“ Pokynula mi rukou ke dveřím, ve kterých zmizel Jacob.

„Chjo,“ povzdechla jsem si a vyrazila na zahradu.

„Pojď dovnitř, než mě Esme uškrtí.“ Požádala jsem ho, on se však ani nehnul.

„To ho mám fakt tak malýho?“ zeptal se zkroušeně.

„Ne, jasně že ne.“ Zakroutila jsem hlavou. Měl ho prostě průměrnýho – no na Edwarda neměl – co si budem povídat.

„Tak proč mě nechceš?“ ptal se dál a vypadal jako štěňátko.

„Už někoho mám,“ objasnila jsem.

„No tak si to jednou rozdáš se mnou, co je na tom?“ zeptal se nadšeně.

„To by asi nešlo!“ odmítla jsem rázně.

„Jasně proč by ses zabývala mým tintítkem co!“ štěkl a vběhl rychle do domu. Jen jsem zavrtěla hlavou a posadila se na houpačku, která dominovala naší verandě.