14. kapitola

Daria se probudila do mrazivého rána. Převalila se na druhý bok a ještě více se zabalila do přikrývky. Poslední co by si teď přála bylo vylézt z pohodlné měkké postele. Nahmatala na stolku budík, ale takovým způsobem, aby nemusela obnažit více než dva prsty osudné ruky a vystavit je chladnému vzduchu v pokoji, který byl natolik vlezlý, že se pokoušel prostoupit každou skulinkou a sebemenší škvírkou až pod její peřinu. Pokus byl úspěšný. Mrkla se na hodiny a uvědomila si, že je dost pozdě, ale ani tento argument ji nedonutil vzdát se vyhřátého místečka s posteli. Vzpomněla si na chladné kamenné zdi Bradavického hradu a otřásla se zimou.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Daria věnovala pohled tomuto kusu lakovaného dřeva a vyzvala návštěvníka ke vstupu. Najednou se do jejího pokoje vedral další ještě ledovější vzduch z chodby a Daria si v duchu vynadala, proč se vůbec ozývala. Na prahu stál domácí skřítek, který jí oznámil, že za chvíli se podává oběd. Zamručela na souhlas, otočila se zády ke dveřím a dál ignorovala skřítkova slova.
Následoval zvuk, který se nápadně podobal zaťukání. Daria měla chuť vraždit. Zase ji někdo ruší. Vrhla se po polštáři, přičemž vystrčila z pod peřiny ruku, kterou jí okamžitě olízla vlna studeného vzduchu. Daria se zachvěla, ale i tak pokračovala v činnosti, kterou započala. Jeden ze svých polštářů vrhla směrem ke dveřím a druhým si zakryla hlavu. Ještě si zanadávala, než opět pokračovala v přehlížení dění kolem.
Ale ťukání neustávalo. Daria pod hromadou přikrývek pomalu začínala soptit. Pevně rozhodnuta vynadat narušiteli jejího dokonalého klidu a pohody, setřásla si z hlavy polštář a začala svým zrakem přejíždět po pokoji. Zastavila se až u okna, kde seděly hned dvě sovy a vypadaly asi stejně naštvaně jako ona samotná. Povzdechla si a s velkou námahou se posadila, nakonec vstala a zamířila k oknu. Otřel se o ni příval mrazivé zimy v jejím pokoji. Ihned začala litovat tohoto činu a říkala si, že ty sovy měla nechat venku. Otevřela okno a do místnosti se vlila vlna čerstvého ledového vzduchu. Jejím pokojem se prohnal vítr, který převrátil vše naruby. Dariina nálada poklesla ještě víc a rovnala se těm nejkrutějším zimám na Sibiři. Vpustila sovy do pokoje a hbitě za nimi zavřela okno. Až teď jí pořádně došlo, že je ráno po Štědrém dni, ohlédla se k nohám své postele a zahlédla dva dárky. Sundala oběma sovám balíčky a položila je k ostatním. Přečetla si dopisy, z nichž jeden byl od Harryho s Ronem a ten druhý od Hermiony. Hedvika začínala být neklidná a vypadala, že už chce odletět zpět, a tak jí Daria přivázala dárek pro Harryho a Rona a otevřela jí okno. Hedvika zmizela během chvilky. Daria se začala věnovat druhé sově, která vypadala docela ztrhaně. Nechala ji chvíli odpočinout, a pak ji poslala na zpáteční cestu i s dárkem pro Hermionu .
Chtěla se vrátit zpět do postele, ale zjistila, že se mrazivý vítr zmocnil jejího pelíšku a změnil jej k nepoznání na ledovou kru. Okamžitě si to rozmyslela. Rychle se teple oblékla a zamířila dolů do jídelny. Cestou ke dveřím vedoucím z jejího pokoje zavadila pohledem o dárky u její postele, ale hlavou se jí prohnala myšlenka, že na ni určitě počkají, takže je rozbalí později.
V jídelně nikdo nebyl, a tak se aspoň mohla dál topit ve své mizerné náladě. Sotva dojedla, zazvonil zvonek a za hlavními dveřmi stáli její mudlovští přátelé William s Davidem a Debbie.
Seděli spolu v salonku a Daria jim vyprávěla příhody, které v Bradavicích zažila. Ani je nemusela moc upravovat, protože studenti jako je Draco Malfoy nebo Hermiona s Ronem a Harrym, jsou asi na každé škole a to i mudlovské.

Čas plynul takovou rychlostí, že by zahanbil i rychlost Kulového blesku. Ale Daria si užívala každé minuty každého dne. Většina věcí se zdála být stejná jako před jejím odjezdem do Bradavic. Denně se scházela s přáteli jak mudlovskými, tak i z kouzelnických rodin. Stavila se několikrát na ministerstvu, aby zjistila, co je nového a jestli nepotřebují její pomoc. Ale očividně si zvykli na fakt, že tam není, což ji docela mrzelo a štvalo.
Konečně měla ten vytoužený klid. Žádné úkoly, žádný Harry Potter a hlavně žádný profesor Snape. Nikdo jí nelezl na nervy a nevytáčel až do nepříčetnosti. Ještě nikdy před tím si tak plně neuvědomila, jak jsou vlastně prázdniny skvělé. Málokterý pracující mudla nebo kouzelník vůbec zná pravý význam tohoto slova, poněvadž tohle je komfort, který si mohou dovolit jen žáci a studenti. A co je tedy dovolená? Je to jen den, kdy si myslíte, že do práce nemusíte, dokonce to máte i potvrzené, ale nakonec si vás stejně zavolají a vy, ať chcete nebo ne, se tam musíte dostavit. Ale tohle teď nebyl Dariin případ. Rozhodně jí nehrozilo, že by ji do školy povolali dřív, jak na konci prázdnin.
Ale vše, co jednou začalo, musí také skončit. A to příjemné končí mnohem dřív, než to, co byste nejradši měli během pár minut za sebou. A tak i prázdniny se posunuly na svůj poslední den, den návratu do školy. Daria by nejraději zůstala v Londýně, ale pořád byla jedna věc, která ji tam táhla zpět. Ten arogantní a egoistický profesor Snape a snad taky skutečnost, že v Bradavicích je stále smrtijed a ona jej pořád ještě neodhalila.

Nakonec zase seděla ve spěšném vlaku do Bradavic spolu s Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny, Střelenkou a Nevillem a jedla skvělou večeři ve Velkém sále Bradavického hradu.
„Tyhle prázdniny byly vážně skvělý.“ radostně pronesl Ron, když si vzpomněl na všechny ty lumpárny, co s Harrym prováděli v Doupěti.
Celá nebelvírská společenská místnost štěbetala jako vrabci na střeše. Každý student se svěřoval svým kamarádům, co dělal o prázdninách a co dostal za dárky. Společenská místnost byla centrem veškerého dění v Nebelvírské koleji a v ostatních kolejích tomu nebylo jinak. I kdybyste se snažili sebevíc, nenašli byste tam jediný klidný kout a ticha byste se nedočkali ani v případě, že byste byli schovaní pod stolem umístěným v nejvzdálenějším rohu místnosti a měli byste u toho zacpané uši. Veselí studentů stále přetrvávalo, i když někteří studenti si začínali uvědomovat, že radosti skončí zítřejší první hodinou.
Darii pomalu začínala bolet hlava a litovala, že nezůstala doma, kde by měla rozhodně desetkrát více klidu jako tady. Přepadla ji deprese, která se jí rozhodně nezeptala, jestli jí smí navštívit.
Nakonec společně s Hermionou odešla do knihovny, ve které panovalo rozhodně větší ticho než v Nebelvírské věži. Bylo zde liduprázdno, což Darii vyhovovalo. Posadily se ke stolku a Hermiona se okamžitě vrhla po některých svazcích a začala si je pročítat. Dokonce si stíhala i popovídat s Darií.
Po chvíli Darii přestalo bavit hledět do knih, a tak se šla projít. Bloudila ztemnělými chodbami hradu, které ozařovaly pochodně s uměle vykouzleným ohněm. Protože ještě nebylo po večerce, nehrozilo jí žádné nebezpečí za strany Filche, Snapea nebo jakéhokoliv profesora.
Nad hlavou jí proletěl Tlustý mnich, Mrzimorský duch. Slušně ho pozdravila, ale jako odpovědi se jí dostalo jen vzteklého úšklebku na duchově stříbřité tváři. Zamračila se, ale dál si ho nevšímala.
Pokračovala loudavým krokem. Někde v dáli zaslechla podivné zvuky. Vypadalo to, jako by se tam někdo o něčem dohadoval. Došla na konec chodby a výjev, který se jí naskytl jí vzal dech. Nedovedla si vysvětlit, co se tady stalo. Nebyla s to promluvit.
„Pottere, to je všechno tvoje chyba!“ obviňoval Draco Malfoy Harryho s rukou, ve které křečovitě svíral hůlku, nataženou směrem k Potterovi.
„Jak moje chyba? Já jsem nic neprovedl!“ bránil se Harry, který mířil hůlkou jednu chvíli na Malfoye a poté na Krvavého barona.
„A myslíš, že já jo?“ vypískl Draco.
Teď už měli oba nasměrované hůlky na Krvavého barona.
Daria konečně našla ztracenou řeč a rázně křikla: „Co tady proboha provádíte? Co… co to má znamenat?“ začal se jí třást hlas, když se zadívala na stříbřitou záplavu, která obtékala Harryho s Dracem. Oba totiž stáli uprostřed kruhu tvořeného desítkami duchů. Daria by přísahala, že se tu shromáždili všichni duchové, kteří jsou v Bradavicích. Což by za jiných okolností nebylo divné, i duchové potřebují společnost a určitě se pravidelně schází, ať je to kdekoli na hradě. Jenže všichni se tvářili naprosto vztekle a rozhodně nebylo radno je jakkoliv provokovat.
Teď už duchové obklíčili i Darii a donutili ji dojít až k Potterovi s Malfoyem, kteří se tvářili dokonale nechápavě a vyděšeně zároveň. Jenže nebyli v kruhu jediní. I Protiva byl mezi těmi, kteří byli v nevýhodě a obklopeni spoustou rozzlobených duchů.
„Protivo, tohle je vrchol všeho! Tímhle jsi urazil naši podstatu.“ Krvavý baron promluvil hlasem, ze kterého šel strach. Otočil se na Harryho, Darii a Malfoye a vyčítavě s děsivým tónem pronesl: „A vy za to můžete také. Vy kouzelníci si myslíte, že jste něco víc a přitom o skutečném životě nic nevíte. Netušíte, co je utrpení.“
„Ale Barone, já to neudělal. Vážně ne, to ona… ona…“ Protiva se bránil ze všech sil, ale nedokázal ze sebe vykoktat, kdo zapříčinil tuhle situaci.
Všichni duchové postoupili o kousek dopředu a tím zmenšili prostor uprostřed. Harry s Darií a Dracem se k sobě přitiskli ještě těsněji. Nikdo z nich si netroufl utéct, protože kdyby prošli touto zdí tvořenou z duších těl, tak by je pravděpodobně ještě víc namíchli. „Ale tohle bylo naposled. Tohle je tvůj konec.“ křikl Baron směrem k Protivovi a chytil ho za límec. Protiva sebou trhal, ale nebylo to nic platné.
„B-barone? Co s ním chcete udělat? Určitě se jeho čin dá vyřešit bez násilí.“ pípla Daria. Sice nevěděla, co se stalo, ale Baronovo odhodlání jí děsilo. Protiva se na ni s vděčným výrazem ve tváři podíval, ale potom se mu vrátila ta vyděšená grimasa.
Jenže to, že promluvila, nebyl zrovna nejlepší nápad. Baron se vztekle otočil a přiblížil se k ní tak blízko, že jí to rozhodně nebylo příjemné.
„Co si myslíte? Že mi budete říkat co mám a nemám dělat? Já moc dobře vím, co jste zač.“ byl k ní nakloněný tak blízko, že pokud by měl nějaký dech, tak by jej teď cítila na své tváři.
„Zavřete je támhle, já se o ně potom postarám.“ zavelel ostatním a ti okamžitě začali konat, jak jim přikázal.
„B-barone, t-to p-přeci ne… ne… nemůžete. Já… já jsem z v-vaší koleje.“ vykoktal opatrně Draco, který byl naprosto zoufalý.
Harrymu zbělaly klouby prstů, jak křečovitě držel hůlku v jedné ruce a druhou měl sevřenou v pěst. Daria se nedokázala ani pohnout. Nikdy se duchů nebála a to ani Krvavého barona, ale tentokrát byla vyvedená z míry.
„Ty nejsi o nic lepší.“ tvrdě pronesl a odešel s Protivou, kterého celou dobu držel za límec. Protiva se sice bránil, ale jeho snaha vedla spíše k jeho vlastnímu vyčerpání a ne k toužebnému osvobození.
Zbytek duchů zahnal Darii s Harrym a Dracem do přístěnku pro košťata, který byl velký sotva dvakrát dva metry. Dveře se zabouchly a všude kolem se rozhostila tma, kterou narušoval jen úzký proužek světla procházející z pode dveří.
„Wottonová, ta jsi vážně kráva.“ vydechl Malfoy.
„Drž hubu!“ okřikl ho Harry.“
„A kdo se nás snažil zachránit?“ ironicky vyštěkla na Malfoye Daria. „Ale já jsem z vaší koleje.“ pisklavým hlasem citovala Dracova slova. „To bylo vážně odvážný!“
vztekle dodala.
Ozvalo se tiché: „Lumos,“ a Harryho hůlka se rozsvítila.
„Já tu s váma dvěma nebudu!“ sykl Malfoy a chtěl se k nim otočit zády, ale zavadil o košťata a svalil se na Harryho a Darii.
„Co děláš?!“ osopil se na něj Harry.
„Hele, když se ti tu s náma tak nelíbí, tak běž pryč. Budeme ti jen vděční, když se ti ty dveře podaří otevřít.“ Daria prskala jako kočka.
„Klidně. To pro mě není žádný problém.“ arogantně prohodil a napřáhl ruku s hůlkou směrem ke dveřím. „Alohomora,“ zazněl Drakův hlas. Natáhl se po klice, zatáhl, ale dveře se ani nepohnuly.
„Hm, to jsi vážně skvěle otevřel.“ sykl na něj Harry.
„Chtěl bych vidět tebe.“ vztekle se bránil.
„Dissendium,“ křikl Harry, ale dveře se stále nedaly otevřít.
„Opravdu chytrý, Pottere. Připadá ti tenhle přístěnek, jako tajná chodba?!“ vyprskl Malfoy. Oba se začali hádat a pokud by tu měli víc místa tak by se snad i porvali. Daria usilovně přemýšlela.
„Finite incantatem,“ klidným hlasem pronesla a zkusila zatlačit do dveří, ale ty se očividně nehodlali posunout byť jen o píď.
„Už vím, proč se nemůžeme dostat ven.“ ozvala se hned po tom, co se pokusila zrušit účinky veškerých kouzel.
Po tomto prohlášení se na Darii upřely všechny zbývající oči v místnůstce. „Ty dveře nejsou začarované, jsou jen zaklíněné.“ pokračovala.
„Cože?“ podivil se Harry.
„Zaklíněné, chápeš? Zaklíněné! Víš co to znamená?“ zaútočil na něj Malfoy, který se již delší dobu nedokázal ovládat.
„Ty…“ Harry se chystal na něj vrhnout.
„Dost! Co kdybychom se do nich pokusili opřít celou silou? Třeba s tím pohnem.“ zarazila je Daria.
„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ naježil se Malfoy.
„Zmlkni a dělej!“ vyštěkla na něj a dál s ním o ničem nediskutovala.
Na tři všichni zabrali, avšak bezúspěšně.
„Sakra!“ ulevila si Daria a snažila se přijít na jiný způsob, jak se odsud dostat.
Harry s Malfoyem se zase začali hádat a teď na sebe dokonce i fyzicky útočili. Daria si raději stoupla mezi ně a snažila se je krotit. Odtáhla je od sebe a držela je v co největší vzdálenosti, která byla za těchto okolností a v tomto prostoru možná.
„Nesahej na mě!“ rozkřikl se na ni Draco.
„Já chci odtud pryč. Já odcházím.“ nasupil se Malfoy, pozvedl hůlku a křikl:
„Bombar…“
Dariina pěst našla svůj cíl na Malfoyově obličeji. Ten zavrávoral a skácel se do rohu mezi košťata.
„Ty jsi vážně idiot!“ rozzuřila se Daria.
„Chceš nás všechny zabít? Jak tě mohlo napadnout použít Bombarda?!“ pokračovala s takovým vztekem v hlase, že se samotný Draco nepokusil protestovat.
„Co si myslíš, že oplývám štěstím, že jsem s tebou a Potterem zavřená v jedný místnosti? Mám vás obou plné zuby. Lezete mi na nervy!“ přímo soptila.
Najednou dveře zaskřípaly a otevřely se. Před nimi stanul Krvavý baron. Ostatní duchové je vytáhli z přístěnku a zahnali je ke stěně chodby. Vrhali na ně nenávistné pohledy.
„Co jste udělali s Protivou? Barone, je Vám doufám jasné, že Brumbál Vám to pěkně vytmaví?!“ ozvala se Daria.
„Ale ten tu teď není nebo ho tu někde vidíte?“ ušklíbl se Baron a vyrazil Darii hůlku z ruky.
Harry si instinktivně stoupl před ni a snažil se ji bránit. „Jestli jí něco uděláte, tak budete mít co dočinění se mnou.“ hrdinsky křikl.
„Tak to si dnes užiju dvojnásob.“ s děsivým výrazem se Baron pousmál.
Všichni se ještě víc přimáčkli ke zdi a vyděšeně koukali na desítku vzteklých duchů. „Co to tady… Barone!“ vyděšeně vykřikla profesorka McGonagallová, která se nějakým zázrakem objevila právě v této chodbě.
„Okamžitě je nechte být!“ křikla, ale Baron ji ignoroval. „Já jdu pro Brumbála, vydržte, za chvíli jsem zpět.“ vydechla směrem k Harrymu, Darii a Malfoyovi, poté, co se marně snažila zadržet Krvavého barona. A jelikož tu nebyl nikdo jiný, koho by pro Brumbála mohla poslat, musela jít sama. On je totiž jediný, který dokáže tuto situaci vyřešit.
Otočila se na podpatku a spěšně zmizela za rohem.
„Kam jdete? Nesmíte nás tu nechat! Až se o tomhle dozví můj otec…“ Malfoy hystericky ječel směrem k místu, kde naposledy stála McGonagallová.
„Zmlkni a braň se!“ napomenul ho Harry.
Snažili se odolávat, ale veškerá kouzla, která vyslali proti duchům jimi buď jen prošla, nebo je pouze na chvíli zastavila. Daria se bez hůlky cítila skoro jako nahá. Chtěla se k ní dostat, ale byla moc daleko.
Situace začínala být zoufalá, když se zpoza rohu vyřítila McGonagallová s Brumbálem. Všichni tři si skoro jednotně oddechli. Teď si byli jistí, že už se nemůže nic stát.
Brumbál si během několika vteřin sjednal pořádek. Baron byl nucen odejít, ale ještě neměl vyhráno, to co si na něj Brumbál nachystá, nebude žádná slast. Ostatní duchové se taky raději stáhli a zmizeli, jak nejrychleji dovedli.
„Tohle je neslýchané! Ti duchové jsou velice nebezpeční. Jen počkejte, až se to dozví můj otec…“ Malfoy si zase vrátil ke svému charakteristickému arogantnímu chování.
Ale Daria měla všeho už tak dost. Napřáhla se a uštědřila mu takovou ránu pěstí, dnes už druhou, jakou ještě nikdy nikomu nevěnovala. Malfoy se svalil na zem a ležel bez hnutí. Profesorka McGonagallová se zatvářila přísně, ale tento výraz posléze vyprchal, Brumbál vypadal, jako by si ani ničeho nevšiml.
„Co přesně se tady stalo?“ to bylo jediné, na co se zeptal. Harry s Darií mu společnými silami převyprávěli všechno, co se zde odehrálo. Byli zvědaví, co jim na to odpoví.
„Hm, zajímavé, velice zajímavé.“ zamumlal si spíše sám pro sebe.
„To co se stalo je vskutku podivné.“ pokračoval v samomluvě.
„Radil bych vám, abyste se pokud možno vyhýbali všem bradavickým duchům.“ otočil se na ně bez jediného slova vysvětlení.
„Pane profesore, co se jim vlastně stalo?“ zeptala se Daria.
„To bych také rád věděl, slečno Wottonová.“
„Vraťte se do společenské místnosti a Vy Minervo, buďte tak laskavá a odveďte pana Malfoye na ošetřovnu.“ s těmito slovy ukončil veškerou debatu.
Ještě než odešel, dodal směrem k Darii: „Mimochodem, hezká rána.“
Daria nechápala, ale když viděla jak se Brumbál dívá na Malfoye, a pak na ni ještě mrká, okamžitě jí to došlo. Ještě se usmála a zamířila s Harrym do nebelvírské společenské místnosti.