14. Soukromé peklo

Harry přišel po chvíli jakž takž k sobě. Vrhl letmý pohled do šera okolo sebe, které jen nedostatečně ředila pochodeň. Ta ovšem asi zdatně ubírala kyslíku ze vzduchu, protože Harrymu se dýchalo opravdu špatně. Nebo to bylo možná způsobeno tím, že visel ve vyčarovaných poutech nad zaprášenou podlahou.
Odhadoval, že je v nějakém sklepě, a pak také a to nejen doslova, ‘Tam, co slunce nesvítí‘…
„Nedělej, že jsi ještě v limbu!“ ozval se hlas Lestrangeové. „Zabil jsi mi mého mistra i manžela. Teď zaplatíš!“
„Bude stačit pět set galeonů?“ zeptal se Harry. „Víc nedám bez návštěvy u Gringottových dohromady…“ Harry doufal, že tuhle sadistickou čubku dožene k tomu, že ho zabije rovnou a rychle.
„Ze mě si srandu dělat nebudeš!“ informovala ho Smrtijedka trochu hystericky. „Crucio!“
Harry zjistil, doslova na vlastní kůži, že pouta jsou právě jen tak volná, aby sebou mohl zmítat, ale ne, aby mohl něco podniknout ke své záchraně. Omdlel.
*
Po nějaké chvíli znovu přišel k sobě jen proto, aby zjistil, že mučení pokračuje. ‘Bolest je jen stav mysli!‘ tohle mu vtloukalo do hlavy už několik učitelů, ale část jeho mysli se od bolesti vyvolané kletbou, co se nepromíjí, nějak nedokázala odpoutat. Další část jeho mysli to naopak sledovala jakoby zpovzdálí, radila: ‘Teď se musíš rozkřičet! Teď začni omdlévat!‘ a snažila se udržet nejdůležitější tajemství Harryho mysli uložené hluboko mimo dosah. Tohle bylo asi to, co měl kdysi Harryho naučit Snape, rozdělit mysl tak, aby jí neproniknul Nitrozpyt…
„Crucio! Crucio! Crucio!“ hlas Lestrangeové stoupal tak, že měl Harry podezření, že se asi brzy ‘udělá‘ a možná ještě spíš, než v posteli se svým manželem.
Když Harry začal znovu ztrácet vědomí, ovanul ho mráz kouzla: „Frigoráre!“ Násilím ho to přivedlo k vědomí, nebo spíš do stavu, kdy něco přeci jen vnímal.
„Hezounek!“ ocenila ho Belatrix, když hůlkou narovnávala jeho hlavu tak, aby mu viděla do tváře. „Co jsi vlastně zač?!“
Harry se pokusil dát dohromady kouzlo ‘Dotek Smrti‘, ale snad kvůli přetrvávající bolesti ho nedokázal odstartovat. Navíc Lestrangeová byla sice šílená jako švec, ale ne natolik hloupá, aby mu vešla do ‘rány‘ - do blízkého kontaktu. Svou hůlku neviděl, ale mohl vcelku úspěšně předpokládat, že nebude nadosah. S odpovědí na víceméně řečnickou otázku šílené krávy se nenamáhal.
„Zdá se, že sis dost odpočinul,“ odfrkla si Belatrix, když viděla, že se jeho oči přestávají skelnět a točit kolem dokola, ale začínají se zaměřovat k pohledu. „Crucio!“ vřískla.
Se slabým zachroptěním Harry upadnul opět do bezvědomí…
*
Dál to bylo jak z odporně děsivé noční můry. Nebyl si jist, jestli tu visí hodinu, nebo už několik dní, ale domníval se, že spíš to první. Odhadnul to prostě jen z toho, že ještě žil a občas vnímal a mohl myslet. To nemůže vydržet příliš dlouho…
Náhle jako ve snách zaslechl zvuk tichých tlap. Pak zarachocení, vrznutí pantů a tiché zavytí.
Belatrix se otočila až v tomhle momentě a to byla její chyba. Příliš se soustředila na mučení svého zajatce, takže opomněla jiné faktory. Tím nejdůležitějším faktorem se ukázal být mohutný černý pes, který rozrazil dveře. Zarazila se, jakoby viděla Smrtonoše. V okamžiku, kdy na něj zkusila zamířit hůlku, pes vyskočil a zabořil jí tesáky do krku. Po chvíli jí už jen trhal na zemi hrdlo. V poslední vědomé myšlence jí došlo, že přinejmenším pro ni to Smrtonoš skutečně byl…
Sírius Black se oklepal, když se zas přeměnil do lidské podoby.
„Pro zvěromága může někdy být těžké zvíře úplně ovládat,“ vysvětloval rozdrásané hrdlo své sestřenice.
Smrtí Belatrix zmizela i pouta, která Harryho držela ve vzduchu, takže poměrně bolestivě dopadl na zem. Bolest doznívala déle.
„Žiješ a vnímáš?“ zeptal se ho Sírius.
„Jakž, takž,“ odtušil Harry. „Dík!“ s tím vyvrátil oči vsloup a omdlel.
Sírius Black prohledal mrtvolu své ‘milé‘ sestřenice i okolí a našel Harryho zbraně i hůlku. Když se už chystal, že si bezvědomého kmotřence hodí přes rameno a odnese, přišel Pošuk Moody.
„Co se to tu stalo?!“ zeptal se bystrozor.
„Ale, nějaká potvora, co si ji tu sestřenka asi chovala, jí zakousla…“ zašklebil se Sírius.
„Jo, jistě!“ ušklíbnul se i Moody a namířil na Síriuse hůlku: „Pulírexo! Měl jsi na šatech a na obličeji dost krve, to musíme dát pryč, než odsud odejdem.“
Sírius se také ušklíbnul.
„Takže psí čich se asi hodil,“ prohodil Pošuk, když prohlížel, v jakém stavu je Harry. „Jen to chvíli nebude možné zveřejnit… No, stejně je toho i tak až dost, abys dostal nějaký metál a tvoje máti to snad uspokojí.“
„Co Longbottomovi?“ nedalo Síriusovi.
„Nevím jistě…“ Moody se cítil nejistě. „Obávám se, jestli jsme přeci jen nepřišli pozdě…“
*
Harry k sobě přišel až v Nemocnici u Svatého Munga. Rozhlížel se kolem sebe a zjistil, že na vedlejší posteli leží, zatím v bezvědomí nebo nějakém umělém spánku bystrozor Frank Longbottom. Hrudník se mu zvedal a zas klesal v nápadně pomalém rytmu. Takhle v bezvědomí nedokázal Harry určit, v jakém stavu je jeho mysl po mučení, které si zažil. Opodál uviděl i jeho manželku Alici a nějaké další lidi, jejichž obličeje mu připadaly povědomé, jako tváře bystrozorů, se kterými provedl několik domovních prohlídek. Zřejmě jich bylo zraněných dost na to, aby jim vyhradili v nemocnici vlastní pokoj…
„Tak ses probral…“ zaslechl Moodyho bručivý hlas. Otočil se po zvuku a všimnul si, že na nočním stolku jsou květiny.
„Chytli jsme Pettigrewa,“ řekl Pošuk, když viděl, že se na něj Harry dívá a že vnímá.
„Kde?“ Harrymu zněl vlastní hlas jako vrzání písku na skle.
„U Potterů doma!“ Moody se tvářil nevěřícně. „Chytlo ho kouzlo proti hlodavcům. Problém je, že nemluví…“
„Hlavně, že nikoho nezabil!“ dostal ze sebe Harry. „Ví stráž, že je zvěromág a že je dost nebezpečný?“
„Ovšem!“ potvrdil bystrozor.
„Co Longbottomovi?“ nedalo to Harrymu, aby se nezeptal.
„Jsou na tom zhruba stejně, jako ty,“ Moody se tvářil nejistě. „Léčitelé nechtějí říct nic určitého a jen se vykrucují…“
Harry nevydržel a zase upadnul do čehosi mezi spánkem a bezvědomím…
*
„Byl jsi v umělém spánku víc, jak tři dny!“ informoval ho Pošuk, který byl svědkem i druhého Harryho probuzení. „Mimochodem, máš tu návštěvu, až z Ameriky.“
Zpoza Moodyho vystoupil muž v tmavém obleku, připomínající spíš úspěšného byznysmena, než čaroděje. Doprovázel ho pomenší mužíček v šedivém hábitu, celkově připomínající malého hlodavce…
„Jsem Gregory Farginman z Ministerstva kouzel Spojených Států. Mám pro vás osobní vzkaz od Alexandra Nortmana. Máte zapomenout na vyšetřování toho podezření z finančních machinací spojených s bývalým ministrem. Ministerstvo vám přeje brzké uzdravení a něco vám posílá…“
Podal mu velkou obálku z tuhého papíru nadepsanou pro Harveye Josepha Pottera.
Harry ji roztrhnul a ven se k jeho překvapení vysypal stříbrný odznak amerického bystrozora a doprovodný dopis. Odznak připomínal tvarem odznak šerifů, také to byla pěticípá hvězda, jen v každém cípu bylo jedno písmeno slova AUROR (bystrozor). Na ‘těle‘ hvězdy bylo pod hlavou amerického bělohlavého orla jeho přijaté jméno a číslo 73589. Na dole připojené stříbrné ‘stužce‘ bylo heslo ‘Servicio et Protegio‘ – Sloužit a Ochraňovat.
Hlavně proto, že ho celé tělo bolelo, se nahlas nerozesmál. Kdysi tolik toužil být bystrozorem, že když toho teď dosáhnul polovičním podvodem, připadalo mu to nějak nevhodné…
Otevřel dopis:

‘Vážený pane Pottere!
Ministerstvo kouzel USA vám gratuluje k vašemu úspěchu. Vyšetřování týkající se machinací bývalého ministra kouzel Nicolly Luigiho Gambineho neprokázalo, že byste byl do jeho manipulací nějak zapojen, proto se vám omlouváme za náš omyl se zatykačem.
Po jednáních, které vedl náš odbor mezinárodní spolupráce vám chceme nabídnout, jestli byste po dobu vašeho pobytu ve Velké Británii nezastupoval americké bystrozory jako pozorovatel.
S přátelským pozdravem Gregory Farginman, starší tajemník odboru mezinárodní spolupráce, Ministerstvo kouzel Spojených Států Amerických‘

V dopise byl rovněž vložen pergamen, podle kterého byl Harry přijat za bystrozora v den, kdy ho v New Yorku George Wongunson víceméně násilně zverboval.
Harry se pousmál a ukázal oba pergameny Moodymu.
„Fajn, Harvey!“ kývnul bystrozor. „Být na tvým místě, podepíšu!“
„Proč?!“ zeptal se Harry udiveně.
„To je prostředek, jak se snaží americké Ministerstvo zachovat si tvář a nevypadat jako smečka hlupáků,“ vysvětloval Pošuk. „Když jim ale tu příležitost nedáš, najdou si možnost, jak ti to dát ‘sežrat‘. To mi můžeš věřit, mám s tím zkušenost. Navíc ti to může do budoucna krýt záda, tvůj čin tím bude víceméně oficiální…“ sklonil se k Harrymu a dál jen šeptal: „Taky nechceš, aby se někdo příliš šťoural v tom, kde jsi vzal ty všechny zbraně!“
„Dobře…“ odtušil Harry a podepsal pergamen, byť se mu ta myšlenka moc nelíbila.
Obličej Gregoryho Farginmana byl podivně nehybný a prost emocí. S mírně přimhouřenýma očima si prohlédl Harryho podpis na listině. Pak na Moodyho vrhnul pohled vysloveně nepřátelský.
„A co ty, Burkesi?!“ oslovil s výraznou jízlivostí Pošuk mužíčka v šedivém hábitu.
Harrymu nějak vytanulo na mysl slovní spojení ‘úředníček na klíček‘…
Mužíček připomínající hlodavce se vytáhnul do svých plných sto pětačtyřiceti centimetrů výšky a s hranou důstojností hubatého bystrozora ignoroval.
„Ministerstvo kouzel Velké Británie si hluboce váží vašeho činu a oceňuje ho…“ snažil se Harryho ujistit. „Po dohodě se zástupcem vašeho Ministerstva jsme přistoupili k tomu, že vaše připojení se k bystrozorům bude oficiální…“
Podával Harrymu pergamen s ozdobnou pečetí a druhý stříbrný odznak. Jediný rozdíl oproti Pošukovu byl nápis ‘Přidělený bystrozor‘.
Moody si prohlédnul pergamen a srdečně se rozesmál.
Harry náhle uviděl cestu ven.
„Profesor Brumbál mi navrhnul, abych tento školní rok vyučoval Obranu proti černé magii v Bradavicích, takže budu těžko moci vaše nabídky využít…“
„Ale to vůbec nevadí!“ tvrdili oba úředníci unisono.
„Naopak!“ dodal radostně Burkes. „Nikdy jsme nedokázali Brumbála přesvědčit, aby souhlasil s přítomností bystrozora přímo na škole.“
‘Takže to bych měl na Brumbála donášet?!‘ pomyslel si Harry uraženě.
„Hmmm… Nechci se chovat nespolečensky…“ řekl uvážlivě. „Ale jedna šílená vražedkyně si na mě procvičovala kletbu bolesti. Už neudržím oči otevřené…“
Moody to vzal jako pokyn a začal oba úředníky vyhánět.
Harry po chvilce opravdu znovu usnul.
*
Dalším návštěvníkem, který Harryho probudil, byl sám Brumbál. Stál u jeho postele a usmíval se.
„Harvey, slyšel jsem, že jste měli úspěch!“ tvářil se spokojeně. „A prý jsi urazil úředníky obou Ministerstev kouzel, jak britského, tak amerického…“
„Asi trochu ano…“ připustil Harry opatrně.
„Jakmile budeš moci, přijď do Bradavic, musíš si připravit učební plány a vůbec!“ řekl mu ještě ředitel školy a odešel.
Harry znovu usnul…
*
Po nějaké chvíli ho probudil zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Cítil se vyprahlý, tak se natáhnul pro skleničku s vodou.
Přišlo mu zvláštní, že z ní cítí slabou květinovou vůni, ale byl natolik zesláblý, že nad tím nijak nedumal. Jak pil, přišlo mu náhle zvláštní, že mohl někdy tak špatně smýšlet o Ritě Holoubkové. Poslední zbytky jeho zdravého rozumu ho informovaly, že ve vodě byl asi ‘Amorův šíp‘ nebo jiný ‘Nápoj Lásky‘…
Z květin ve váze na nočním stolku slezl brouk. Náhle se proměnil v blonďatou redaktorku Denního věštce. Pravda byla, že hluboko vykrojený výstřih vyplňovala docela uspokojivě…
Novinářka vytáhla hůlku a letmo jí namířila na postele ostatních bystrozorů. Chvíli vyčkávala a pozorovala Harryho. Po chvíli k němu přistoupila a nečekaně hbitě vylezla na jeho lůžko.
Harryho mysl byla rozdělená ještě hůř, než při Belatrixino mučení. Ta chladnokrevná klidná část schraňovala tajemství jako Harpagon peníze. Ta druhá část se tetelila vzrušením. Holoubková postřehla jen tuhle část reakce, proto začala Harryho ‘zpracovávat‘ a vyptávat se. Byla skutečně novinářkou ‘tělem i duší‘, když během milování dokázala diktovat svému Bleskobrku…
Vyptávala se Harryho a přitom se snažila, aby jeho vzrušení neopadlo. Stalo se ovšem to, co se dalo očekávat. V okamžiku jeho ukojení se účinky ‘Nápoje Lásky‘ vytratily. Harryho mysl se v té chvíli sjednotila a ta chladná část nabyla vedení.
„Zmizte, ženská!“ zavrčel na redaktorku.
„Hele cukrouši, před chvílí jsi byl do mě celej říčnej!“ ohradila se uraženě.
„To ještě fungoval ten váš lektvar, co jste mi přidala do vody!“ ohradil se zas Harry.
Rita vytáhla hůlku, ale do zad ji zasáhnul rudý paprsek omračovací kletby. Když dopadla na zem, Harry uviděl, že Frank Longbottom už neleží, ale je celkem bdělý a drží v ruce hůlku.
„Teda, její drzost mě opravdu překvapuje!“ řekl trochu šokovaně. „Jak ti je?!“
„Řekl bych, že líp, jak vám,“ konstatoval Harry.
„To ale není žádný kumšt!“ sdělila Frankova manželka Alice. „Já sama se probudila až dneska. Dověděla jsem se, že jsme sice ztratili tři dny života, ale naštěstí ani život, ani rozum…“
S dusáním do místnosti vtrhnul Alastor Moody a divoce se rozhlížel, s hůlkou v pravé a Harryho pětačtyřicítkou v levé ruce.
„Ahá!“ konstatoval, když uviděl ležící novinářku. „Renervate!“ probudil ji z mdlob. „Tak slečinko, copak jste tu dělala, takhle lehce oděná, nebo spíš neoděná…“
V té chvíli si všimnul jejího Bleskobrku a kusu pergamenu, na který brk zapisoval. Chňapnul po něm.
„Zabavuje se…“ zašklebil se na reportérku. Začal si pročítat zápis a chvílemi vrhal napůl pohoršené a napůl pobavené pohledy na Harryho a chvílemi se tvářil výhrůžně na Ritu.
„Tak to smrdí Azkabanem, slečno Holoubková!“ zahromoval. „Jak jste se sem vůbec mohla dostat přes stráž ve dveřích?!“
Když se redaktorka neměla k odpovědi, odkašlal si Harry:
„Je neregistrovaný zvěromág!“ řekl. „Nechala se sem přinést jako brouk a pak mi nalila do vody ‘Amorův šíp‘!“
„Tak ‘Amorův šíp‘!“ zahulákal bystrozor. „A neregistrovaný zvěromág! Tak to bude drahý!“
To už ale dorazila léčitelka. Když viděla, že novinářka leží na zemi a nehýbá se, klekla si u ní a přiložila jí ruku k podbřišku.
„Víte o tom, že jste zrovna počala?!“ zeptala se Rity.
Blonďatá reportérka vytřeštila oči. Aby získala čas, začala si vyndavat z očí kontaktní čočky. Během toho času zuřivě přemýšlela. Pak namířila modré oči chladné jako led na Moodyho.
„Dovedete si představit tu ostudu, až dítě hrdiny, který zatočil s Tím, Kterého Nejmenujeme, přijde na svět v Azkabanu a Denní věštec o tom napíše?!“
„To nejde, Pošuku!“ ozvala se Alice Longbottomová.
„Dobrá…“ Moody se tvářil jako medvěd s bolavými zuby, který by rád někoho kousnul. „Příští rok v květnu budete vy mít buď dítě, který půjde magicky i mudlovsky ověřit, že je tady Potterovo, nebo budete hnít v Azkabanu!“