14 – Zabít či nezabít

22.04.2012 15:15

Bella:

„Proč sedíš tady?“ přišel za mnou Edward.

„Nechce se mi dovnitř a zabývat se neuspokojenými touhami našeho souseda.“ Odpověděla jsem.

„To docela chápu, ale co mé touhy?“ zeptal se a dosedl na houpačku.

„Ty musí počkat,“ usmála jsem se na šestiletého Edwarda.

„Jo, já vím!“ povzdechl si.

„Blíží se Hallowen, jaký bys chtěl kostým?“ zeptala jsem se.

„To myslíš vážně? To že jsem upír, nestačí?“ ptal se šokovaně.

„Já se neptám, kvůli sově, ale kvůli Alice. Chce slavit tyhle svátky a Hallowen je její oblíbený.“ Vysvětlila jsem.

„To nechápu,“ zakroutil hlavou Edward.

„To nemusíš, jen si vymysli kostým.“ Uculila jsem se.

„Aha…“ povzdechnul si.

„Nebo to nech na Alice, ale pak za nic neručím.“ Zasmála jsem se.

„Tak jo a za co jdeš ty?“ zeptal se.

„U mě už je pozdě, vloni jsem jí nedopatřením slíbila, že mě obleče.“ Odpověděla jsem mu. „V lepším případě budu převlečená za zajíčka.“

„Za zajíčka?“ nechápal Edward.

„Takovýho toho vyzývavýho.“ Vysvětlila jsem a Edward hlasitě polkl.

„Ou,“ zamyslel se.

„Neboj, budeš v normální podobě…“ zamyslela jsem se. „Vlastně my všichni.“

„Proč?“ zeptal se.

„Jedeme do Voltery.“ Zasmála jsem se.

„Cože!?!“ vytřeštil na mě oči.

„Ten dopis před stěhováním,“ vysvětlila jsem. „Vychází to na Hallowen.“

„Co vlastně chtěli?“ ptal se starostlivě.

„Jen mě a mou rodinu pozvat na slavnost – karneval.“ Objasnila jsem.

„To není tak hrozné,“ zakroutil hlavou Edward. „Proč ses bála ho otevřít?“

„To je složité a souvisí to s mou minulostí ve Volteře.“ Zadívala jsem se do dálky, jak jsem vzpomínala na všechny ty ukrutné boje.

„Povíš mi o ní někdy?“ zeptal se zvědavě, ale zároveň tak, abych mohla odmítnout.

„Budu muset, pokud nechci, aby sis to sám přečetl ve hlavách gardy.“ Usmála jsem se smutně.

„Nemusíš mi to říkat,“ ujistil mě.

„Musím, pokud spolu chceme být tak musím!“ usmála jsem se trochu víc povzbudivě.

„Nemusím to vědět, je to minulost.“ Ujistil mě.

„Minulost, bez které by nebyla přítomnost.“ Pohladila jsem ho po vláskách. „Je to součást mě a dost velká.“

„Bello,“ zakroutil hlavou.

„Nebudu ti lhát,“ přerušila jsem ho. „Byla jsem jako oni, chvíli. Prostě mi vyhrožovali a mě trvalo se vzepřít. Kdyby mě nutili pít lidskou krev, přišlo by to dřív, ale Aro byl chytrý. Dovolil mi zvířecí krev a díky tomu mě u nich udržel dýl. Pak jsem se vrátila k Esme a mohla jen doufat, že mě příjme zpět. Měla jsem štěstí a spolu s ní našla novou sestru.“

„Nemysli na to,“ pohladil mě po vlasech a silně objal.

„Kdepak jsou mé dětičky?“ vyrušila tuhle krásnou chvilku Mary.

„Vevnitř,“ odpověděla jsem.

„A co ty, ještě tě nezpráskali?“ zeptala se naštvaně.

„Ne, měli by?“ zeptala jsem se s úsměvem – já nic já muzikant.

„Měli!“ odsekla vztekle a vpochodovala do domu.

„Já se z ní zblázním!“ postěžoval si Edward.

„Mě o tom povídej,“ pokrčila jsem rameny.

„Dělej!“ slyšela jsem štěknout Mary, pak ránu a Thomasův pláč.

„Já tu ženskou nesnáším!“ zavrčela jsem.

„S tím nic neuděláš, tak pojď.“ Usmál se povzbudivě Edward.

„Zase máš pravdu!“ uculila jsem se a nechala se odvést do domu.

„Kde jste byli?“ zeptal se s potutelným úsměvem Emmet.

„Asi tě zklamu, ale jen na verandě.“ Uculila jsem se nazpět.

„Bello?“ zadívala se na mě Esme, když uviděla můj výraz.

„Asi bychom si měli promluvit. Jde o ten dopis z Voltery.“ Usmála jsem se nejistě.

„Když budeme u toho probírání, co uděláme se sousedkou? Ke svému synovi se chová jak…“ soptila Rose a nám bylo jasné, že by za tokového Thomáska dala první i poslední.

„Tak ji zakousnem!“ navrhl Emmet s úsměvem.

„Ten nápad se mi líbí,“ zamyslel se Jasper.

„Doufám, že mluvíte pouze hypoteticky!“ varoval je Carlisle.

„Copak by jí bylo škoda?“ opáčila jsem chladně a Carlisle na mě jen vyvalil oči.

„Nemusíš všem dávat najevo, že jsi člen gardy!“ vyštěkla na mě Esme a já se jen omluvně usmála.

„Promiň mami, nemohla jsem si pomoct.“

„Jsi… člen gardy?“ dostal ze sebe po chvíli Carlisle.

„Bohužel,“ kývla jsem hlavou. „Proto ten dopis, mají tam na Hallowen karneval a já bych měla přijít.“

„Pojedeme samozřejmě s tebou,“ ujistil mě okamžitě.

„Děkuji, ale každý by se měl rozhodnout sám.“ To už stáli všichni v normální podobě.

„Bello, přece si nemyslíš, že tě necháme jet samotnou!“ vykřikla Alice a Jasper se k ní přidal pokyvováním hlavy. Zdá se, že by za ní šel i do pekla.

„Jdu taky!“ rozhodla se Rose.

„Aspoň bude psina!“ zasmál se Emmet.

„Jedu taky, nenechám tě tam jet samotnou.“ Objal mě kolem pasu Edward.

„Tak myslím, že jedeme všichni!“ prohlásila Esme a já se na ni vděčně usmála.

„Jdu balit!“ vypískla Alice a já si jen povzdechla.

„Nezapomeň, kam jedeme!“ vykřikla jsem za ní.

„Neboj!“ zavolala zpátky a jediné co po ní zbylo, byla žižlavá čára uprostřed chodby.

„Bojím,“ zašeptala jsem, ale díky upířím smyslům mě slyšela.

„Neštvi mě!“ zavrčela mi do obličeje. Jak se tak rychle dostala z patra?

„Neštvu!“ štěkla jsem na ni. „Co nechápeš na tom, že jsou to Volturiovi.“ Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. „Omlouvám se.“ Zašeptala jsem.

„To je dobré, neboj, já se udržím!“ objala mě a rychle pustila, jak vystřelila zpět do patra.

„Tak jo, věřím ti.“ Zasmála jsem se do domu.

„Bych prosila!“ zavolala nazpět.

„Co zajít na lov?“ zeptal se mě Edward u ucha.

„Ten nápad se mi líbí,“ zašeptala jsem nazpět a vydala se i s ním z domu.

***

„Zpomal!“ zavolala jsem na něj se smíchem a zastavila.

„Copak, upírek nestíhá?“ zašeptal mi v mžiku do ucha.

„Jsi neuvěřitelně rychlý, nikoho takového jsem zatím ještě nepotkala.“ Vysvětlila jsem.

„Jo, jsem nejrychlejší z rodiny – tedy pokud vím…“ zamyslel se. „Nepočítám holky, ale pochybuju, že by mi stačily!“

„Hele nevychloubej se!“ zasmála jsem se.

„To je prostý fakt.“ Konstatoval.

„Jo, ale já nemám vychloubačné upíry ráda.“ Utla jsem ho. „Víš, aby si pak tvůj bimbásek měl s kým hrát.“

Fotografie použita dle Creative Commons SheldonPhotography  © 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode