15. kapitola

19.04.2012 17:24

Jelikož se Hermiona zavřela v ložnici, Severus tu noc přespal na pohovce. Ráno spolu vůbec nepromluvili, ovšem ledy začaly tát při večeři, kdy ji požádal, aby mu podala slánku, a nahlas si pochvaloval ovocný koláč. Další noc už spal v posteli a k ránu se zdálo, že je vše odpuštěno, i když rozhodně ne zapomenuto.
Na příštím setkání Řádu přišly na přetřes jeho špionské povinnosti, ale podle Hermiony nedošli k ničemu zvláštnímu. Jenom řekli Severusovi, aby zvážil, jestli stojí za to riziko odpovědět na případné zavolání.
„Nehraj si na hrdinu, Severusi,“ řekl mu Artur Weasley.
„Přesně tak, to je Harryho práce,“ zažertovala. „Kdo by ho pak zachraňoval?“ Harry nevypadal zrovna pobaveně, avšak Severus se uculoval, což ji potěšilo. Každopádně se sama musí Harrymu po setkání omluvit.
„Navíc by nám nesmírně chyběla vaše usměvavá tvář,“ dodala Minerva ironicky. Severus odpověděl, že si celou záležitost promyslí, ale Hermiona už věděla, že se rozhodl dál shromažďovat informace, což ji děsilo. Snažila se na to moc nemyslet a jen doufala, že ho nezavolá brzy.
O pár dnů později debatovali nad článkem o lektvarech, který jí Severus přečetl, ale jak rozhovor skomíral, chopila se příležitosti změnit téma.
„Karkarov odešel,“ pronesla prostě.
„Karkarov byl zbabělec,“ řekl posměšně. „Navíc už je mrtvý.“
„Ano, ale…“ Severus do ní zabodl svůj pohled a dal jí tím jasně najevo, že odmítá v této konverzaci pokračovat. Věděla, že pokud ho přinutí, rozčileně opustí pokoj nebo ji zakleje. Párkrát už to udělal. Potřebovala novou taktiku.
Příští pátek seděla u stolu a pečlivě prostudovávala svou nejnovější knihu, když k ní přišel a dal jí ruce na ramena. Bylo pozdě, ale povinnosti v Řádu a učednictví ji zaměstnávaly natolik, že byla pozadu se čtením, což chtěla napravit.
„Jak vidím, stále se snažíš být nesnesitelná šprtka,“ prohlásil přezíravě.
„Lepší než být přerostlý netopýr,“ opáčila, podívala se na něj a opřela si hlavu o jeho pas.
„Výtržnice,“ zabručel.
„Umaštěný mizero.“
„Hloupá holko.“
„Sarkastický bastarde,“ dodala blazeovaně. „A vůbec – jak je možné, že jsem nesnesitelná šprtka a hloupá holka v jednom?“ Ignoroval její poznámku, což Hermiona brala jako znak vítězství v této bitvě.
„Pojď do postele, už je po půlnoci,“ řekl potom.
„To nemá cenu, stejně neusnu,“ odvětila mu a vrátila se ke knize. Problémy se spaním měla od té doby, co Harry oznámil Řádu své zprávy. Severus sundal ruce z jejích ramen a odhrnul jí vlasy na jednu stranu, aby tak odhalil její krk.
Kdo tady mluvil o spaní,“ zašeptal jí do ucha svádivým hlasem. Vydechla překvapením a hned vzápětí rozkoší, protože jí krk zasypával polibky. Pak ji vzal za ruku a zvedl ze židle.
„Ale já se teď nebudu moct soustředit na práci,“ protestovala.
„To byl účel,“ mrkl a vedl ji do ložnice.
Jakmile zavřel dveře pokoje a otočil se k ní s jiskrami touhy v očích, projel jí tělem záchvěv nervozity.
„Já jsem nikdy… já nevím… tedy chci říct, že vím, něco jsem četla, ale…,“ koktala.
„Ššš,“ řekl a položil jí prst na rty, „za to tě nikdo známkovat nebude, Hermiono.“
Nervózně se zasmála, nicméně ho nechala, aby ji jednou rukou hladil ve vlasech, druhou jí položil na bok a přitáhl si ji k sobě. Ovinula mu paže kolem krku a on se sklonil, aby ji políbil. Líbali se už dřív, ale doteď to ani jeden z nich nenechal zajít do takové míry. O chvilku později už bojovala s knoflíčky jeho košile a on ji vedl k posteli.
Později v životě, když na tu chvíli vzpomínala, usoudila, že byla naprosto perfektní, i když se teď cítila trochu nesvá a nervózní. Ale Severus byl jemný a ona našla potěšení v jeho dotecích, když jeho ruce a ústa cestovaly po jejím těle. A najednou byl i uvnitř; bylo to bolestivé i povzbuzující najednou.
Otevři oči,“ zašeptal. Udělala, jak řekl, a zadívala se do inkoustových hloubek jeho černých očí.
Legilimens,“ zamumlal. Kdykoli předtím napadl její mysl se zuřivostí pramenící z paranoidních obav, teď ji jen jemně hledal a dotýkal se jejích myšlenek. Předtím viděla jen obrazy, tentokrát však zažívala čistě pocity a mlhavou nitku, která je všechny spojovala – nekonečná samota, hořkost odmítnutí, lítost, že se kdy připojil k Voldemortovi, úleva a zároveň neochota uvěřit tomu, že ho Brumbál přijal zpátky, hluboko zakořeněný vztek a láska. Soustředila se na to poslední a hledala další podobné pocity. Zahlédla starosti o její bezpečí po Ronově smrti; zoufalou touhu ji chránit; pobavený výraz nad způsobem, kterým okusovala toast nebo vrtěla prsty u nohou, když usínala; úctu k jejímu intelektu; vděčnost za to, že ho neopouštěla i v jeho nejhorších náladách; překvapení z její bystrosti nebo z toho, jak rychle ji něco vytočí; klid, který mu přinášela jen ona – všechny ty věci, které nikdy nevyslovil nahlas, protože ho to nikdo nenaučil.
Teď zase on proudil její myslí, nacházeje pocit pochybností o jejích schopnostech, horlivost dokázat všem, kdo opravdu je, když zjistila, že má čarodějné vlohy, smutek nad Ronovou smrtí a nenávist k sobě, že tomu nijak nepředešla, podráždění, když si ji dobíral, štěstí, když trávila čas s rodinou, Harrym, Ronem, s Weasleyovými nebo s ním, a bezrozměrnou lásku.
Na krátkou chvíli byli jedno tělo a jedna duše; jeho bolest i štěstí patřily jí, jemu zase její úspěchy i strachy. Pevně ho sevřela v objetí a ani jeden nevěděl, kde jeden končí a druhý začíná.
Když bylo po všem, uvelebila se na jeho hrudi a ještě než usnula, zamumlala, že byl úžasný. Dalšího dne se probudila pozdě a cítila, že ji objímá.
„Co jsme to udělali?“ zeptal se. Očividně pochyboval o moudrosti činů minulé noci, ačkoli to celé byl jeho nápad.
„Nic, co by jiný manželský pár příležitostně neudělal,“ odvětila ospale s hlavou stále na jeho hrudi.
„Já myslel, že člověk právě že přestane mít sex po tom, co se ožení,“ poznamenal suše.
„Weasleyovi jsou důkazem opaku,“ zazívala. Uchechtl se. Protáhla se, pak si podepřela rukou hlavu a zadívala se na něj.
„Víš, já toho nelituju,“ oznámila.
„Čeho?“
„Že jsem si tě vzala.“
„Vážně? Tak na tom budu muset zapracovat. Býval bych si s jistotou myslel, že touhle dobou budeš už dávno pryč,“ provokoval ji.
„Čaroděje z Nebelvíru tak snadno nevyděsíš,“ pokrčila rameny.
„Vybavuji si, že pan Longbottom ze mě byl vyděšený k smrti,“ protestoval.
„No, ale mě neděsíš.“ Zamručel, popadl ji, svalil ji zpátky na postel a hrubě ji políbil.
„Pořád ti ještě nenaháním strach?“ popichoval ji, zíraje do jejích očí.
„Ne,“ řekla měkce, „myslím, že jsi statečný, inteligentní a úctyhodný.“
„Pokračuj,“ pobídl ji s úsměvem. Smál se. Nikdy předtím ho neviděla smát se doopravdy. Uculoval se, kabonil se, občas se pobaveně uchechtl, ale spíš to připomínalo výsměch. Zářivě se na něho usmála a vzala do prstů pramen jeho vlasů. Nikdy nebude krásný muž – měl moc veliký nos, příliš žluté zuby, ale stejně ji přitahoval a ona přemýšlela odkdy.
„No, taky je s tebou těžké pořízení, jsi lakomý…“
„Přestaň!“ poručil a dal jí prst na rty.
„A co já?“ zeptala se a štípla ho do konečku prstu. Pomalu jí prstem přejel po rtech, tváři a sjel až ke krku.
„Ty,“ řekl tiše, „jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo.“ Políbil ji.
„Nechoď,“ zamumlala mezi polibky.
„Co?“ zeptal se náhle a sedl si. Posadila se také a dala mu ruku kolem ramen.
„Nevracej se k Ty-víš-komu,“ poprosila ho a on ztuhnul.
„O tom nebudeme mluvit, Hermiono,“ pronesl ostře a natáhl se pro hábit.
„Prosím, Severusi, myslím, že bychom měli…,“ začala.
„Ne!“ Postavil se, zapnul si hábit a vstal. Sledovala ho, jak odchází. Uhodila polštář pěstí a proklela se za to, že zničila jejich chvíli. Poprvé se jí úplně otevřel a stačila pouhá dvě slova, aby kolem sebe opět vztyčil hradby. Byla naštvaná na sebe i na něj. Odmítal vzít v potaz její city. Nedokázala pochopit, jak jí v jeden moment může říct, že je to nejlepší, co se mu kdy přihodilo, a v další minutě být schopný zahodit celý svůj život jen proto, aby se cítil užitečný. Copak nechápe, že je pro ni důležitý? Rozhodla, že ho donutí to pochopit; přiměje ho, protože ho miluje a závisí na tom její život.        

Fotografie použita dle Creative Commons SheldonPhotography  © 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode