15. Proces

Když chtěli bystrozorové Ritu Holoubkovou z pokoje vyvést, odmítla s tím, že půjde sama. Na Harryho vrhla pohled se směsí úšklebku a zklamání…
*
Harrymu se ještě trochu houpala podlaha pod nohama, když se drápal nahoru z postele. Tahle návštěva by jindy byla příjemná, ale Sírius s Jamesem se na něj dívali, jako na dokonalého idiota. Mluvili tlumeným hlasem, ale o to vztekleji.
„To sis sakra nemoh všimnout, že piješ ‘Amorův šíp‘?!“ ptal se ho Sírius už po několikáté. „Je ti doufám jasné, že na Ginny Weasleyovou můžeš teď už klidně zapomenout?!“
„Hmmm…“ Harry jen něco zabručel.
„Legrační na tom je, že budu mít už dvě vnoučata a přitom můj syn doma ještě čůrá do plenek,“ řekl s úšklebkem James.
„Ještě, že jsme aspoň Longbottomovy zachránili,“ vzdychnul Harry. „A Lestrangeovi už nedostanou příležitost zdrhnout z Azkabanu…“
„Fajn!“ zasupěl Sírius. „A od Belatrix ses nechal chytit. Jsi neopatrný a nezodpovědný…“
„Zrovna od tebe to teda sedí, Tichošlápku!“ odsekl Harry. „Mimochodem, mám pro vás oba úkoly. A líbit se vám asi nebudou ani trochu…“
„Ten tvůj nápad, že se máme omluvit Srabusovi?!“ Sírius se tvářil vztekle. „Sám jsi říkal, že zabil, tedy zabije Brumbála!“
„Řekl bych, že teď ne nutně…“ odtušil Harry unaveně. „Pochybuju, že je Snape na Voldemortově straně, stejně jako určitě není na Brumbálově. Jediná strana, ke které bude cítit nějakou loajalitu je strana Severuse Snapea a snaha, aby nebyl mezi poraženými…“
„Aha, takže mu hodláš ukázat, že jsme vítězové!“ Sírius se ušklíbnul. „Škoda námahy, to si přeci může přečíst v Denním věštci.“
„Ty snad věříš všemu, co ten plátek napíše?!“
„No to ne, ale…“
„Snape je všechno možné, ale není hloupý!“ vysvětloval Harry. „Myslím, že budu mít tu správnou páku, abych ho donutil dělat, co potřebuju.“
Ztišil se a obkroužil místnost kouzlem ‘Ševelissimo!‘.
„Snape má podle Averyho pohár Helgy z Mrzimoru. Sice mi to k němu vůbec nesedí, ale třeba je to užitečná pomůcka při výrobě lektvarů, co já vím…“ vysvětloval Harry. „Taky potřebuju splašit Veritasérum. Předpokládám, že proti němu bude mít protilátku pořád u sebe, ale když mu zabráním, aby ji spolknul, bude mu platná, jak utopenýmu zimník. Jen nevím,jak do něj to Veritasérum dostanu, když v tom nebude chtít Brumbál spolupracovat…“
„Něco vymyslíme!“ ujistil ho Sírius. „V nejhorším ho s Jamesem podržíme a ty mu to naleješ do krku. Je to sice hrubé, ale aspoň účinné…“
„A ten druhý úkol?“ zeptal se James věcně.
„Tenhle rok budu na Bradavicích učit Obranu proti černé magii já,“ konstatoval Harry. „Při té příležitosti se pokusím Snapea ohlídat a vyřídit na škole pár drobností… Ale jestli Brumbál najde nějaké kouzlo pro můj posun v čase do budoucnosti, asi ho využiju. Vy byste se měli dohodnout ještě s Remusem, jak kdo z vás bude na té škole učit po mně. A hlavně při tom hlídat Srabuse…“
„A nechceš se oženit s Holoubkovou, když teď čeká tvoje dítě?“ zeptal se Sírius ironicky.
„Si upad!“ odsekl Harry. „Pokusím se to dítě získat do opatrování a pak bych v téhle době asi zůstal, ale Holoubkový nevěřím ani nos mezi očima a do budoucna s ní nechci nic mít!“
Harry už za ta léta trochu poznal lidskou povahu, takže věděl, že teď už nebude ‘chlapec který přežil‘, ani příliš často ‘ten, který zvítězil nad Voldemortem‘, ale že už navždy bude ‘ten, který udělal Holoubkové nemanželské dítě‘…
*
O dva dny později začal proces s Luciusem Malfoyem. Smrtijed byl nejspíš pořád přesvědčený, že se ho všichni bojí, navíc měl opravdu dobrého (a hlavně hodně drahého) advokáta…
Když přišla řada na Harryho svědectví, celý Starostolec koukal hodně podezíravě. Jeho listiny, vzdor tomu, že byly ve své podstatě falešné, je aspoň trochu přesvědčily. Představa toho, že se pro domovní prohlídku hledají důvody ve vidění starého indiánského šamana nešla mnoha členům Starostolce ‘pod fousy‘, byť nemohli popřít, že to přinejmenším na Voldemorta fungovalo…
„Příkaz k domovní prohlídce byl vydán na základě hodně sporných údajů od podezřelé osoby!“ tvrdil Malfoyův advokát. „Nějaký americký pistolník… Na základě takového svědectví dát rozkaz k domovní prohlídce u tak významné čistokrevné čarodějnické rodiny. Kdo ví, jestli tam ty věci tenhle americký ‘bystrozor‘ nepodhodil…“
„Nemohl to tam podhodit!“ zavrčel Moody. „Našli to naši bystrozorové a on v tom domě nikdy nebyl, projít jeho obrany by jen těžko dokázal tak, aby po tom nezůstaly nějaké stopy.“
„To tvrdíte jen vy…“ advokát se s tím nechtěl spokojit.
„Za spolehlivost tohoto ‘pistolníka‘, jak říkáte, se mohu zaručit plnou vahou svého úřadu!“ ozvalo se v soudní síni zvučným hlasem. „Jsem Gregory Farginman, starší tajemník odboru mezinárodní spolupráce z Ministerstva kouzel Spojených Států Amerických!“
Stále v mudlovském obleku přistoupil americký úředník před čaroděje Starostolce.
„Protože jsme předvídali podobné předsudky vůči našemu člověku, připravili jsme soupis veškerých údajů o Harvey Josephu Potterovi…“
S těmito slovy předal madam Bonesové poměrně naditou složku.
„CO vlastně americký bystrozor v Anglii POHLEDÁVAL?!“ zeptal se Malfoyův advokát trochu netakticky.
„Jel jsem sem na dovolenou za příbuznými!“ odpověděl mu Harry víceméně po pravdě.
„A vzhledem k tomu, jak se do vašich problémů zapletl, rozhodli jsme se přidělit ho dočasně k dispozici britskému Ministerstvu,“ dodal Farginman s jistým zadostiučiněním. „Zdá se, že Británie potřebuje pořád zachraňovat od Američanů. Nejdřív první, pak druhá světová válka, teď tenhle samozvaný ‘lord‘, jsem zvědavý, před čím vás budeme zachraňovat příště!“
„Starostolec se odebere k poradě!“ oznámila potom Bonesová, když se ozvalo zlobné hučení.
Během porady se proti Harrymu, alias Harveyovi Josephovi Potterovi, postavil jen Popletal s Dolores Umbridgeovou a pár svými nohsledy, takže byl po návratu k jednání uznán důvěryhodným a za důvěryhodné bylo označeno i jeho svědectví. Bylo uznáno dokonce navzdory skutečnosti, že američtí bystrozorové v dokumentech odmítli sdělit konkrétní totožnost indiánských svědků, jen potvrdili, že tito svědci skutečně existují a mohou být případně také vyslechnuti, ovšem jedině na půdě amerického Ministerstva kouzel v Bostonu…
*
Brumbálovo svědectví o podstatě sešitu Toma Rojvola Raddlea bylo přijato celkem kladně, navzdory tomu, že nebylo úplně pravdivé a sešit byl přímo během procesu před mnoha svědky zničen.
„Tohle jsou žijící vzpomínky studenta Toma Rojvola Raddlea,“ vysvětloval ředitel bradavické školy. „Celý sešit je dělaný tak, aby čtenáře přiměl darovat mu svou sílu a nechat se ovládnout…“
„Něco takového je opravdu možné?“ nezdálo se Popletalovi.
„Tom Rojvol Raddle, který si pak začal říkat lord Voldemort, byl asi nejschopnější z mých žáků,“ kývnul Brumbál hlavou. „Je škoda, že svými schopnostmi prováděl skutky toho nejčernějšího zla, ale byl to poslední známý potomek Salazara Zmijozela a jeho rodinné zázemí mu nijak nepomohlo, když jeho matka neměla dost duševních sil, aby se o něj snažila postarat a nechala ho v mudlovském sirotčinci. Jeho otec se nezajímal, jestli má nějakého potomka a ten pak celou tuhle rodinu, včetně dědečka a babičky z otcovy strany vyvraždil.“
Mezi zasedajícími čaroději Starostolce to zahučelo údivem, ale přijali Brumbálova slova.
„Co bychom s tímhle měli udělat?“ zeptal se Moody.
„Musí se to zničit, nejlépe ihned,“ odpověděl profesor.
„Tak to udělejte!“ doporučil kdosi.
„Nejprve dáme hlasovat o tom, zda tenhle důkaz přijmeme jako důkaz aktivního smrtijedství obviněného Luciuse Malfoye!“ namítnul Moody.
„Dobře, dáme hlasovat o tom, zda je to přijatelný a dostatečný důkaz!“ ozvala se Amélie Bonesová, která zasedání předsedala. „Kdo je pro odpověď ‘Ano‘?“
Ruku s hůlkou zvedlo víc, než polovina přítomných členů Starostolce.
„Kdo je proti?“
Zvedlo se deset rukou.
„Dobrá, přijato většinou hlasů,“ konstatovala madam Bonesová. „Můžete to zničit, Albusi, radši hned.“
Profesor Brumbál namířil na sešit hůlku a ten vzápětí zmizel v záblesku bílého světla. Na vteřinku z něj vystoupila stínovitá postava mladého Toma Raddlea, ale rychle zmizela.
„Obžalovanému se udílí právo posledního slova před vynesením rozsudku,“ ozvala se Bonesová. „Přeje si obžalovaný Starostolci něco sdělit?“
„Zacházíte s čarodějem ze známého starého rodu čisté krve jako s nějakou špínou. Ten americký rádoby ‘bystrozor‘ mě surově zbil a pořezal. Pak mi podstrčil ty důkazy, které zde byly předvedeny. S žádným z těch předmětů černé magie nemám nic společného…“ Malfoy mluvil víc a hloupěji, než by mu jeho advokát mohl doporučit.
„Já mám radši tu o Sněhurce a sedmi trpaslících,“ prohodil Harry divadelním šepotem, který zněl tak, že ho všichni museli slyšet.
„Zaplatíte dvacet galeonů pokuty za znevažování jednání Starostolce a vyjádřete se k obvinění, že jste manipuloval s důkazy a napadl obviněného!“ ozvala se náhle Bonesová.
Harry sáhnul do měšce a odpočítal dvacet galeonů.
„No, stálo to za to!“ konstatoval. „Obvinění z manipulace důkazy tu proti mě zaznělo několikrát a nevidím důvod se k této již jednou vyvrácené tezi vracet,“ na chvíli se odmlčel.
„Co se týká toho napadení, Lucius Malfoy na mne namířil hůlku a řekl ‚Ava…‘. Dál jsem ho nenechal domluvit, ale pochybuju, že by to bylo třeba ‚Avanti!‘ nebo ‚Avatár!‘. Když jsem ho bodnul do ruky, ve které držel hůlku, sjela z jeho hůlky do mé dýky zelená jiskra. Předpokládám, že šlo kletbu ‚Avada Kedavra!‘, kterou jen obviněný nestačil vyslovit.“
„Proč toto nebylo součástí obvinění?“ chtěl vědět Popletal.
„Protože jsme z jeho hůlky nedokázali určit, jestli se to skutečně stalo, protože jde o nedokončené kouzlo a nezanechalo jednoznačnou stopu na hůlce ani na dýce,“ odpověděl Moody.
Malfoy ještě chvíli zkoušel čaroděje ze Starotolce přesvědčit, nebo alespoň obměkčit.
„Teď projednáme rozsudek nad Luciusem Malfoyem. Kdo je pro vinen?“
Zvedla se opět většina rukou, některé trochu váhavě. Harryho napadlo, že mnozí z těch, kdo teď hlasují pro jeho odsouzení z něj mají strach a doufají, že už z Azkabanu nevyleze…
„Odsouzení bude na doživotí, nebo bude umožněno po deseti letech jednat o podmínečném propuštění?“ zeptala se znovu madam Bonesová. „Vzhledem k tomu, že obviněný aspoň částečně spolupracoval, můžeme se přiklonit k mírnějším trestu…“
‘Do hajzlu!‘ pomyslel si Harry.
Během hlasování se přesvědčil, že měl pravdu. Zavřít čistokrevného kouzelníka na doživotí se jim nechtělo. Takže za deset let tu bude ten chcípák ‘vopruzovat‘ zase…