18. kapitola

Nastávající dny byly pro Darii utrpením. Snape se zachoval jak předpokládala. Nenašli byste dva lidi, kteří se sobě tolik vyhýbali, a tak se vzájemně ignorovali. Jako by pro každého ten druhý neexistoval. Snape si Darie nevšímal ani na hodinách a pokud to bylo možné, rovnou předešel setkání s ní. Avšak i Daria se chovala stejně, hodiny lektvarů nesnášela víc, jak všichni Nebelvírští studenti dohromady a pokud se mohla jakýmkoli způsobem vyhnout Snapeovi, udělala to.

A tak nebylo divu, když se konala další návštěva Prasinek, byla Daria pevně rozhodnuta, že půjde taky a zůstane tam co nejdéle. Není potřeba prozrazovat, že na hradě opět zavládlo veselí, protože návštěva Prasinek byla velkou událostí pro všechny studenty, kteří se jí mohli zúčastnit, konečně nemuseli být zavření mezi čtyřmi stěnami hradu, nebo na bradavických pozemcích. I kdyby se náhodou nechtělo někomu jít, tak by ho stejně ven vylákaly květnové sluneční paprsky, které začínaly přibývat na síle a zahřívat okolí.
Prasinky hýřily životem a bradavičtí studenti zaplnily všechny obchody, které jim připadaly jakkoli poutavé. Harry, Ron, Hermiona a Daria prošli obchody, nakoupili pár důležitých drobností, zastavili se v Medovém ráji a U tří košťat si dali každý máslový ležák. Všichni byli spokojení a bylo to na nich vidět. Pak se chtěli Harry s Ronem ještě podívat do famfrpálových potřeb, což už tolik nezajímalo Darii s Hermionou.
„Páni, vidíš ho? Ten aerodynamický tvar. Je naprosto úžasné.“ vzdychal Ron přilepený obličejem na výloze obchodu a obdivoval nový model koštěte, Kulový blesk turbo.
„Je vážně skvělé.“ nadšeně pronesl Harry, který byl nalepený na skle hned vedle Rona.
„Hm,“ odtušila Darí, která si udržela zdravý odstup od skla výlohy.
„Já nevím jak ty, ale mě to koště připadá jako každé jiné.“ tiše pronesla Hermiona k Darii.
„To mě taky… Co kdybychom se šly projít?“ prohodila Darí.
„Super, co třeba ke Chroptící chýši? Ta mi teda připadá zajímavější.“ navrhla Hermiona.
Daria se pokusila oznámit Harrymu a Ronovi, že odchází, ještě pro jistotu dodala kam jdou, kdyby je náhodou třeba hledali, ale bylo na první pohled patrné, že ti dva nevnímají nic jiného než koště, a tak se jimi nenechaly dále zdržovat a odešly.
Okolí Chroptící chýše bylo jako vždy prázdné. Její pověst nejstrašidelnějšího domu v Británii stále přetrvávala, i když se nebylo vůbec čeho bát. Daria s Hermionou tam byly samy, široko daleko ani živáčka, a protože Chroptící chýše se nacházela kus od posledního okrajového domu vesnice, nebyl zde slyšet ani pouliční ruch, pouze uklidňující ticho přerušované zvuky přírody a Dariiným a Hermioniným rozhovorem. Jenže ve vzduchu viselo jako závoj něco záludného. Poklidné okolí se pomalu, ale jistě začínalo přetvářet na království beznaděje, které mělo každou chvíli zasáhnout i nic netušící Darii a Hermionu. V této chvíli však ani jedna nevěděla, co si pro ně zrádný osud nachystal. Bezstarostnost postupně uvolňovala místo strachu, který se blížil stále blíž. Pozvolna nastávala tma, jako by se nebe zatáhlo temnými mračny a přišly zimní mrazy. Všechno živé v bezprostřední blízkosti okamžitě umíralo pod ledovými prsty vraždící zimy, jediná Daria a Hermiona stále dýchaly ten chladný vzduch, avšak s malým rozdílem, frekvence dechu i tep srdce se jim zrychlovaly. Jejich mysl přepadla nejistota a pomalu ji ovládala panika, pocit štěstí vyprchal a vládu nad jejich myslí převzal strach a zoufalství. Podívaly se na sebe s hrůzou v očích, ale zároveň s jiskřičkou naděje. Darí se pomalu otočila, hůlku držela křečovitě před sebou a mířila někam mezi stromy, odkud se blížily děsivé přízraky. I poslední naděje vyprchala, pokud byla ještě nějaká šance, že to nejsou mozkomoři, tak právě teď zhasla jako plamen svíce v průvanu. Avšak nebyli sami. Společnost jim dělal člověk s kápí staženou do obličeje, nebo spíše, mozkomoři doprovázeli jeho.
Vystoupil zpoza stínu stromů a stáhnul si kápi.
„Bellatrix Lestrangeová.“ vydechla Darí a sevřela hůlku ještě pevněji.
„To je mi ale milé překvapení.“ děsivě pronesla Bellatrix.
„Kdybych bývala věděla, že vy jste ta, kterou mi Pán nařídil zabít, vzala bych si sebou větší doprovod.“ odtušila.
„Co po nás chcete?“ tázala se Daria.
„Teď když je Pán Zla zase při moci se konečně zbavuje všech, kteří mu odporují a vy jste na řadě, i když účelem vaší smrti není zbavit se jen vás, ale zničit někoho dalšího.“ pronesla záhadně Bellatrix.
„Někoho jiného?“ nechápala Daria.
„Po tomhle skončíte v Azkabanu, o to se postarám.“ pohrozila jí Darí, ale její hrozby se zdály pouze jako zbožná přání.
„A jak se o to chcete postarat, když budete mrtvá, slečno Morsiová?“ pronesla posměšným hlasem. „Azkaban je pro smrtijedy bezpečný. Vy jste si vážně naivně myslela, že mozkomorové zůstanou na vaší straně? Můj Pán jim mohl nabídnout mnohem více.“
Daria nevěděla co říct, tohoto dne se obávala už delší dobu a teď to přišlo. Mozkomoři se přidali k Voldemortovi a ještě horší na tom je fakt, že nikdo na ministerstvu neví, že přestoupili na stranu strachu a beznaděje, jejímž jsou doslovným obrazem.
„To bude mít Pán Zla radost, když mu oznámím, že ta dívka, které se chtěl zbavit byla Daria Morsiová, dcera ministra kouzel. A určitě ho potěší, když se zároveň s vámi zbavím i téhle mudlovské šmejdky,“ otočila se Bellatrix směrem k Hermioně, která nebyla s to se pohnout, nebo promluvit. „což bude zajisté velká rána pro jeho největšího nepřítele, Pottera.“ pokračovala v rozmluvě.
„Nemůžete se nás jen tak zbavit, to vám neprojde.“ vydechla Daria.
„Nemusíte mít strach, jsem si jistá, že se mi to podaří. A mimochodem nikdo tady neříkal, že vás zabiju přímo já.“ Bellatrix pokynula hlavou v náznaku, aby se otočila. Daria s Hermionou se svorně otočily a zahleděly se vzad, kde se ve vzduchu vznášeli další dva mozkomoři, což bylo s těmi, co stáli po boku Bellatrix Lestrangeové dohromady čtyři. Hermiona vyjekla zděšením, a když se porozhlédla dokola, postřehla ještě další dva mozkomory. Darí s Hermionou byly obklíčené a jejich šance na únik se každou vteřinou radikálně snižovala. Daria se otočila zpět na Bellatrix a zahlédla v jejích očích náznak uspokojení. Ještě jí věnovala vzteklý úšklebek, než se přemístila pryč.
V tu chvíli se začali mozkomoři nebezpečně přibližovat. Daria zamířila hůlkou na toho nejbližšího a křikla: „Expecto Patronum!“ Z konce její hůlky vyskočila kočkovitá šelma podobná panterovi a zakousla se jednomu mozkomorovi přímo do místa, kde by měl pravděpodobně srdce. Tento mozkomor se okamžitě vzdálil a zmizel mezi stromy. Hermiona se také pokoušela vykouzlit Patrona, ale zprvu se ji to moc nedařilo, nakonec ho však na krátkou chvíli vyčarovala. Ostatní mozkomoři na nic nečekali a vrhli se na Darii s Hermionou. Obě měly pocit, jako by jim někdo vysával duši zaživa. Hlavou se jim honily ty nejhorší vzpomínky a ty šťastné ustupovaly do pozadí, ne-li přímo mizely z jejich hlav do nenávratna. Jejich síly vyprchávaly a ani jedna se už neudržela na nohou. Dariin Patron stihl zlikvidovat ještě dva další mozkomory a ten Hermionin si připsal na svůj účet dalšího, v pořadí čtvrtého, načež se oba rozplynuli a zmizeli. Ani jedna z nich už neměla dostatek sil, aby Patrony vykouzlily znovu, a tak zůstaly tváří v tvář zbývajícím dvěma mozkomorům bez ochránců.
Daria věděla, že by se mohla přemístit pryč, ale s největší pravděpodobností by na to neměla dostatek sil a stejně by tu nemohla nechat Hermionu.
„Co budeme dělat!“ křikla vyděšeně Hermiona.
Daria jí však nedokázala odpovědět, netušila, co si počít. Jenže nesměla dlouho přemýšlet, protože čas bylo to jediné, co neměly a co postupovalo zásadně proti nim. Tady byla už jen jediná možnost. Sebrala veškeré zbývající síly a se značnou námahou se proměnila v pantera s dokonale černou lesknoucí se srstí a nebezpečnými ostrými zuby a drápy. Její oči žhnuly zlostí a vztekem. Ještě postřehla, jak se na ni s údivem podívala Hermiona, než omdlela. Okamžitě se vrhla po mozkomorech, kteří teď věnovali svou pozornost Hermioně a snažila se je zastavit, ale i toto už bylo nad její síly. Neudržela svou zvířecí podobu a proměnila se zpět.
Ještě se naposled podívala do příšerných úst mozkomora, který se nad jejím nehybným tělem nakláněl. Věděla, že teď už nic nezmůže, nedokáže pomoci sobě ani Hermioně. Z posledních sil se držela při vědomí. Jako by v hlouby její hlavy, tam někde daleko a tlumeně zaslechla hlas, který křičel: „Expecto Patronum!“ snad poslední pokus o záchranu. Pak nadobro omdlela a ztratila kontrolu nad celou situací i vlastním tělem.

Daria se pomalu a ztěžka probrala, pokusila se otevřít oči a zjistit kde se nachází. Celé tělo jí bolelo únavou a nedokázala se ani pohnout. Její zrak se zaostřoval a ona rozpoznávala bílé plachty ošetřovny. Nedovedla si vysvětlit, jak se sem dostala, byla by přísahala, že nepřežije. Vzpomněla si na Hermionu a pokusila se porozhlédnout po místnosti. K její úlevě ležela na vedlejším lůžku a klidně oddechovala. Opět zavřela oči a hlavou se jí prohnaly děsivé zážitky ze setkání s mozkomory.
Venku byla tma a ani ve vedlejší místnosti u madame Pomfreyové se nesvítilo. Jediné, co trochu ozařovalo místnost byl svit měsíce v úplňku, který zářil jako desítky svící.
Daria pohlédla na Hermionu, která se právě taky probrala a vypadala stále mírně vyděšeně.
„Co se stalo? Já myslela, že… umřeme.“ pípla Hermiona.
„Já taky…“ dodala Darí.
„Ale jak to, že nás nezabili?“ divila se Hermiona.
„Já vůbec nevím, omdlela jsem, takže nevím, co se dál dělo, ale asi nám někdo pomohl.“
„Hm…“ odtušila Hermiona a zase zavřela oči. Netrvalo dlouho a obě opět usnuly. Daria však nedokázala dlouho spát, stále byla vyděšená z útoku mozkomorů, a snad ještě více jí tížil rozhovor s Bellatrix a veškerá slova, která řekla. Když se znovu vzbudila, bylo už ráno a Hermiona už taky nespala. Jakmile madame Pomfreyová postřehla, že je Darí vzhůru, zamířila za ní, aby zjistila jak na tom je a nalila do ní nějaký lektvar.
Daria už se cítila mnohem lépe, než když se probrala v noci. I Hermioně už se vracela zdravá barva do tváře.
Po chvíli přišli na ošetřovnu Brumbál spolu s McGonagallovou a Campbellem. Všichni vypadali, že se jim nesmírně ulevilo, když zjistili, že jsou obě v pořádku.
Příjemný rozhovor ale nakonec chtěj nechtěj musel vyústit v palbu otázek. Daria však byla sdílná ostatně jako Hermiona. Obě si uvědomovaly, že čím víc toho řeknou, tím spíše dopadnou Bellatrix a budou moci varovat ministerstvo.
„To snad ne! Mozkomoři jsou na straně Vy-víte-koho a před ministerstvem hrají, že stojí stále při nás?“ vyhrkl profesor Campbell.
„Ano, je to tak. Všichni smrtijedi jsou v Azkaban v bezpečí a řekla bych, že by pro ně byl útěk to nejjednodušší.“ pokračovala Darí.
„Je jasné, že Voldemort se začíná mstít.“ doplnila Hermiona.
„To je vskutku velice zajímavé.“ nepřítomně prohodil Brumbál.
„Albusi, měli bychom s tím něco udělat a to rychle. Musíme to oznámit na ministerstvu.“ vydechla profesorka McGonagallová.
„Minervo, to zajisté uděláme.“ odpověděl jí Brumbál.
„Pane řediteli, můžu se zeptat, co se stalo? Myslím, jak to, že jsme přežily.“
vyzvídala Hermiona, kterou tato otázka stále tížila.
„Pan Potter s panem Weasleym vás našli a pomocí patrona zahnali ty dva mozkomory.“ odtušil Brumbál.
„Smím se zeptat ještě na poslední otázku?“ tázal se ředitel. „Kolik bylo těch mozkomorů?“
„Šest.“ odpověděla Daria.
„Dobrá tedy, teď musíte odpočívat.“ ukončil Brumbál konverzaci a odešel spolu s Campbelem i McGonagallovou z ošetřovny.
Hermiona se na Darii podezřívavě podívala a počkala až odejde i madame Pomfreyová.
„Já vím, na co se chceš zeptat.“ zarazila Hermionu Daria, ještě než vyslovila svou otázku.
„Já jsem to nemohla říct nikomu, ví to jen Brumbál…“ pokračovala.
„A profesor Campbell, nebo mám říct spíš tvůj strýc?“ doplnila Darii Hermiona. Darí na ni vyvalila nechápavě oči: „Jak to víš?“
„Já už tuším delší chvíli, že se jmenuješ Daria Morsiová, že tvůj otec je ministr kouzel a profesor Campbell tvůj strýc.“
„Ale jak jsi to zjistila?“
„To nebylo tak těžké. Na tvém vztahu k profesoru Campbellovi mi bylo něco podivné už od začátku, pak jsi mě párkrát utvrdila a já si nakonec o něm něco zjistila a jednou z těch věcí bylo, že má neteř a to tebe. Nebyla jsem si sice jistá, ale Bellatrix Lestrangeová mě mé podezření potvrdila.“
„Já… promiň.“ Darí se nezmohla na nic jiného. Ještě se o tom chvíli bavily a Daria Hermioně nakonec všechno řekla, ale pod podmínkou, že to nikomu neprozradí. Hermiona si konečně vyjasnila spoustu nesrovnalostí, která s tímto faktem nabyla smyslu.
Po vyučování je přišla navštívit pomalu polovina nebelvírské věže, což se madame Pomfreyové nezamlouvalo a všechny kromě Harryho, Rona, Ginny a Lenky vyhodila. Hermiona s Darií musely samozřejmě všechno dopodrobna povědět svým zvědavým spolužákům. Harry s Ronem, Ginny a Lenkou se zapřísáhli, že nikomu nic neřeknou. Ostatní žáci neměli šanci zjistit něco víc, a tak jim musely posloužit ty útržky, které nešlo utajit. Nakonec se z nouze po škole začaly šířit fámy o hrdinském boji se stovkami mozkomorů, minimálně desítkou smrtijedů a finálním Harryho vítězstvím