18. kapitola

Té noci se vrátil pozdě. Hermiona si říkala, že kdyby jejich svíce nebyly očarované, už dávno by dohořely. Zkoušela všechno, aby se odpoutala od strachu, ale ani knihy jí nepomáhaly.
Vešel obrazem, ani si nesundal plášť, naopak popadl její a vrazil jí ho do rukou.
„Musíme jít, hned,“ nařídil.
„Co se stalo?“
„Vysvětlím ti to později, teď se potřebujeme dostat na ústředí,“ odvětil a táhl ji ke krbu. Zaletaxovali se do kuchyně na Grimmauldově náměstí 12, kde našli spícího Billa Weasleyho.
„Máš hlídat, ne spát,“ vyštěkl na něho Severus.
„Promiňte,“ ozval se Bill ospale, „co se děje?“
„Vyhlaš pohotovost, zvládneš to?“
„Ano, ale chvíli to potrvá,“ reagoval Bill ostražitě.
„Jak dlouho?“ zajímal se Severus.
„Hodinu.“
„Počkáme v knihovně,“ dokončil rozhovor, vzal Hermionu za ruku a vedl ji pryč z pokoje. Jak stoupali po schodech nahoru, slyšeli za sebou Billův hlas, který krbem svolával členy Řádu.
Hermiona počkala, než si sundal plášť a usadil se v jednom z kožených křesel knihovny, a až pak se ptala.
„Pán zla nás dnes v noci informoval, že do týdne napadneme Bradavice,“ oznámil zachmuřeně.
To jí vzalo dech.
„Co podnikneme?“
„Dávno jsme to promýšleli. Ředitel pošle studenty domů,“ vysvětloval. „Prozradil jsem Pánovi zla, jak prorazit ochranná zaklínadla u brány. Potter je připravený. Brzy bude po všem.“
Zírala do plamenů. Noční můra, která je léta pronásledovala, skončí už za pár dní. Buď se probudí ze zlého snu, nebo upadnou do mnohem horšího. Snažila se nemyslet na budoucnost, ve které by Harry neuspěl.
„Co ještě je třeba udělat?“ vyptávala se.
„Moc ne,“ odvětil. „Z mé strany je to vše, jen počkám na konečný výsledek.“
„Stojíš tedy na obou stranách?“
„Stojím na své straně,“ oznámil prostě. Smutně kývla hlavou.
„Mohla bys zůstat se mnou,“ nabídl. „Nemusíš riskovat svůj život.“
„Víš, že nemůžu. Harry je můj přítel. Neopustím ho ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebuje. Navíc nebudu sedět stranou, aby ten samý muž, který chladnokrevně zabil Rona Weasleyho, vyhrál válku. V takovém světě já nechci žít, Severusi.“
„V jakém tedy chceš žít?“ tázal se posměšně. „V zemi, kde se všichni milují, kde rostou květiny a zurčí potůčky? Tohle není pohádka, Hermiono. Ne vždy se dočkáš šťastného konce.“
„Máš pravdu,“ souhlasila. „Ne vždy se dočkáš šťastného konce. Ale nedočkáš se ho nikdy, pokud za něj aspoň nebojuješ.“
„Ty jsi blázen, naivní blázen.“ Vstal a s posměšným obličejem se na ni podíval.
„Proč? Protože jsem ochotná bojovat za to, v co věřím, a za lidi, které mám ráda a kteří mají rádi mě?“
„A mají tě rádi? Jak si můžeš být jistá, že si tě nedrží v blízkosti jen proto, že jsi užitečná? Co vlastně máš s Potterem společného? Potřeboval tě, abys mu pomohla s domácími úkoly a vymýšlením výmluv, když porušil školní řád,“ vyslovil hořce.
Sklíčeně si ho prohlédla. Za svůj život měl tak málo přátel, že nepoznal pravé přátelství, když mu ho někdo nabídl. Brumbál jí prozradil, že Severus nevěřil, když mu ředitel odpustil, a zarazila se, že jí vůbec dovolil s ním žít.
„Harry mě má rád; všichni mají… Profesor Lupin, Weasleyovi, McGonagallová, Brumbál. A tebe mají rádi taky, tak jim to dovol,“ prosila.
„Trpí mě, protože jsem užitečný; nic víc… nic míň.“
„Pokud tomu věříš, tak jsme tě všichni zklamali,“ zakončila nešťastně a po tváři se jí koulela osamělá slza.
Přála si mu říct, že ho miluje, že ho potřebuje, ne, že ho chce mít vedle sebe po celý zbytek života; ale nevydala ze sebe ani hlásku. Ve své nejistotě si postavila vlastní hradby – z knih a encyklopedií, zatímco jeho sestávaly ze sarkasmu a přesně mířených jízlivých poznámek. Jeho odmítnutí by neustála, ne takhle.
„Hermiono?“ Harry strčil hlavu do knihovny.
„Ou,“ vydechl zklamaně, když ji spatřil ve společnosti Severuse. „Setkání začíná.“
„Dej mi chvíli, Harry,“ požádala. Nemohl přijít v nevhodnější dobu, navíc tón jeho hlasu jen upevnil Severusův názor, který své ženě před momentem vyjevil. Harry se na ni mdle usmál a zavřel dveře.
„Takže půjdeš? Budeš bojovat za jejich pošetilé sny?“ otázal se Severus uštěpačně a mávnul rukou směrem ke dveřím, kterými Harry zmizel. Kývla, vstala a políbila ho na tvář.
„Za tebe budu bojovat taky… za nás,“ zašeptala při odchodu, ale on ji zastavil.
„Můžu tě ochránit,“ chytil ji za ramena, „ať už to dopadne jakkoli.“
„Můžeš, ale uděláš to?“ opáčila. „Co když manželství se mnou ohrozí tvou bezpečnost ve světě, který chce Voldemort vytvořit. Koneckonců jsem z mudlovské rodiny, a ještě ke všemu kamarádka Harryho Pottera.“ Ohromeně na ni zíral. V tichosti ho políbila na rty a odešla.
To on byl mistr manipulace, ne ona. Zkusila všechno, aby změnila jeho názor. Přišla na kloub jeho ješitnosti, jeho nesnášenlivosti vůči Jamesi Potterovi i jeho instinktům. Snažila se propašovat své názory do jejich rozhovorů hlavně v intimních chvílích, když nebyl tak ostražitý, ale stejně nakonec zklamala. Zklamala ho ve všem důležitém.
Pomalu scházela dolů do kuchyně na setkání. Severus se k nim o minutu později připojil také, přednesl svou zprávu a posadil se. Seděl na druhé straně místnosti zády k Hermioně.
Od doby, co se vzali, vždycky seděli vedle sebe, ze začátku protože spolu přicházeli, později si Hermiona začala myslet, že si ji drží vedle sebe, jelikož je s ní rád. Ona byla ráda po jeho boku. Schůze Řádu leckdy byly nudné, takže bylo příjemné mít Severuse vedle sebe, aby jí mohl šeptat své názory.
Donutila se dávat pozor na to, co právě říkají. Za dva dny končil školní rok a rozhodlo se, že bude bezpečnější poslat studenty domů až na konci vlakem jako obvykle, než předat je Voldemortovi do rukou. Hermiona měla pomoci McGonagallové a Tonksové posílit ochranná kouzla všech čtyř kolejí. Sice byl konec školního roku, ale studenti si těžko užijí nově nabytou svobodu. Místo toho je zamknou v pokojích, než nebezpečí pomine a oni se budou moci v pořádku vrátit domů. Členové Řádu přijedou do Bradavic; Smrtijedy bude čekat armáda bystrozorů a dalších bojovníků.
Jak poznamenal Severus, brzy bude po všem.