2. kapitola - 2. září v Bradavicích

Hned jakmile jsem se ráno probudila, bylo mi jasné, že dneska bude krásný den! Nejenom proto, že venku svítilo sluníčko, ale navíc jsem se těšila na naši první hodinu se Snapem ! Ještě včera v noci jsem se rozhodla, že prozatím povedu válku na frontě verbální, frontu praktickou přidáme později.  Hodím na sebe černý hábit – dneska budeme se Snapem ladit, a jdu se nasnídat do Síně. Po snídani se ještě vrátím do pokoje pouklidit a mám stále skvělou náladu, protože jsem nepotkala Snapea. Doufám, že se mu ze včerejší večeře udělalo špatně.

Za dvacet minut devět se vydávám z pokoje, abych stihla najít cestu do učebny lektvarů. Prostě jen tak směřuju stále dolů a  bezmyšlenkovitě zahýbám, až tam doopravdy dorazím. Zaťukám na dveře Snapeovy pracovny a čekám.

Po chvíli se ozve nerudné: „Dále“. Nadechnu se a vkročím do jámy lvové. Doufám, že ten lev už snídal.

Vejdu dovnitř a Snape se zatváří šokovaně : „Cože, slečno Vixenová, je za deset minut devět a vy jste už tady?“

„Ano, pane profesore, a přišlo mi vhodné zastavit se za Vámi, abyste mě poučil, co jako Vaše ASISTENTKA budu vykonávat.“

„Jen se nebojte, nějaká práce se pro Vás VŽDYCKY najde.“ odvětí Snape s úsměvem, z kterého na sto honů čiší sebejistota.

Jak já bych chtěla setřít ten samolibý výraz z jeho tváře… No nic.

„Slečno Vixenová, v dnešní hodině se budeme věnovat zmenšovací dryákům. Návod na přípravu je v učebnici na straně 98, všechny přísady už mám připravené, vy mi budete pomáhat, jen když vám ŘEKNU!“

„OK, profesore, ale NEMUSÍTE na mě ŘVÁT.“ 

Snape zvedne obočí, ale neřekne nic, takže se v místnosti rozhostí trapné ticho. No, naštěstí už zvoní na hodinu.

Vejdeme do ponuré učebny lektvarů, kde už jsou nashromážděni studenti. Při pohledu na ně trochu znervózním, protože je mi jasné, že budou sledovat každý můj pohyb. Snape se zastaví kousek za mnou a nenápadně mě jemně zatahá za malíček pravé ruky, čímž mě  příšerně vyděsí, takže sebou trhnu.

Snape asi pochopí, že jsem nic takového nečekala a řekne mi tak tiše, abych to mohla slyšet jen já: „Nebojte se slečno Vixenová, přesuňte se prosím asi o tři kroky doleva a tam zatím zůstaňte. A hlavně nebuďte napjatá – je smůla, že jsme hned na první hodinu vyfasovali tu nejhorší třídu, ale určitě to zvládneme. Hodně štěstí.“

Se svými závěrečnými slovy mě lehce šťouchne do ruky, takže mi dojde, že se mám konečně pohnout. Teda, tohle bych od něj fakticky nečekala – myslela jsem, že je lidožrout prvního formátu a on je zatím takovej cíťa. Nasadím na tvář neproniknutelný výraz profesionálního hráče pokeru a posunu se na místo, kde bych měla podle Snapeových pokynů stát. Pak už  běží všechno raz dva. Snape svým mrazivým hlasem autoritativně vykládá novou látku a já zatím jen tak pozoruji studenty. Je vidět, že se většina z nich Snapea bojí – a to je nejspíš dobře. Když se podívám na Snapeovy pevně sevřené rty, zatímco on pozoruje studenty opisující text, až mě zamrazí. Neříct mi před chvílí ty uklidňující slova, bála bych se taky. Pak už se ovšem musím soustředit, protože se začnou vyrábět zmenšovací dryáky.

Z místa mě vytrhne Snapeova ledová žádost: „Slečno Vixenová, podejte mi krysí slezinu.“

Konečně se můžu pohnout a aktivně se zapojit! Ani nevím jak a zmenšovací dryák je připraven. No, nic těžkého na tom není – vždyť přece jen podávám podnosy s přísadami.

Po zazvonění se všichni studenti vyhrnou ze třídy, takže tam zbydeme jen my dva. Pomáhám Snapeovi s úklidem a mlčím, protože jediné, co bych mu mohla říct je pochvala, jenže to nechci, moc by si o sobě myslel. Ale na druhou stranu přiznávám, že je fakt dobrej.

Oplachuji kotlík a jen tak přemýšlím, když mě najednou přenese zpátky do reality Snapeův hlas : „Slečno Vixenová, ten kotlík už má vody dost, a koneckonců, vy TAKY.“

No jo, najednou mi dojde, že si celou dobu leju vodu na hábit. Kruci, zčervenám jak malina, ale Snape pokračuje nerušeně dál: „Musím přiznat, že jste mě příjemně překvapila – myslel jsem, že nerozeznáte krysí slezinu od  kořene mandragory.“

„No, já  dokonce poznám některá koření podle vůně, ale jsou to spíš ta  používaná v kuchyni – jako je třeba majoránka, bazalka nebo i oregano.“

Navíc mě dokonale překvapilo, že nikdo ze studentů neměl kecy na mojí osobu, a to i přestože mi Snape řekl, že jde o nejhorší třídu. Nějak mi to sem nezapadá, a proto se na to taky Snapea zostra zeptám: „Pane profesore, jestliže jste mi řekl, že jde o nejhorší třídu, pak jak to, že se neděly žádné nepřístojnosti?“

„Slečno Vixenová, jistě je Vám znám pojem milosrdná lež. Tak toto byl její ukázkový příklad.“ zašklebí se na mě ten proradný skunk.

Nejradši bych ho přetrhla! A taky že jo, jako spouštěcí mechanismus zapůsobil Snapeův cynický úsměv, kterým mě vítězoslavně obdařil hned v příští vteřině.

„Ty,… ty jeden…arogantní hajzle, co si sakra myslíš, že se mnou můžeš jednat jako s nějakým idiotem, nebo co???“ vřeštím mu zblízka do obličeje, zatímco jemu se z tváře vytrácí úsměv. Nakonec mě umlčí tak, že mi stiskne bradu tak silně, že nemůžu vydat ani hlásku.

„Marníte čas, slečno Vixenová, vy a Potter byste byli skvělá dvojka – oba dva mě celou duší nenávidíte, a přitom…“ najednou pochopí, že myslí nahlas, pustí mou bradu a urychleně odchází.

Přemýšlím o tom, co nedopověděl a mířím k sobě do pokoje – ještě, že máme dnes odpoledne volno, nebyla bych schopná se mu ani podívat do očí.

Celý večer si pořád dokola přehrávám tu scénku ve sklepení a myslím na Snapea – zkoumám jeho osobnost z mě známých informací. Je strašně zvláštní. V jednu chvíli je samý cit a pochopení a v další vteřině vás seřve na tři doby. Není on tak trochu schizofrenik???A co to kecal o mě a nějakém Potterovi? Kdo to sakra je? Možná, že když se dozvím, kdo je to Potter, přijdu na další důležitý věci. Možná, že právě on je klíčem k záhadnému Snapeovi.

1. kapitola - 3. kapitola