2. kapitola 6. část
“Pokrytče,” zašeptala a vzlykla. To drobné fyzické násilí, kterého se na ní dopustil, ji přivedlo zpět k sobě. Hněv víly byl ten tam a zvítězila lidská polovina její duše. Zelené oči se zalily slzami. Snape od ní okamžitě ustoupil.
“I tak by se to dalo nazvat,” přisvědčil temně.
“Takoví jako on by měli pochcípat!” vzlykala dál.
“O tom nepochybuji, ale tímhle stylem se to zařídit nedá. Chápete mě?” snažil se o klidný tón.
“Ne,” koulely se jí po tvářích obrovské kapky.
“Vezměte si to,” vtiskl jí do dlaně hůlku. “A přestaňte s... tím,” ukázal na její mokrou tvář.
“Když já nevím, co mám dělat...” štkala. “Mám hrozný vztek a nevím, na koho se tu spolehnout...”
“Můžete se spolehnout... na mě,” řekl pevně a trochu zbledl. “Ale nikdo, opakuji nikdo, to nesmí vědět. Rozumíte mi?” upřeně jí hleděl do očí.
“Ano, pane,” sklonila hlavu.
“Nebudu se vás v žádném případě zastávat při žádných šarvátkách! Je to jasné?”
“Ano, pane.”
“Budu na vás dokonce zlý, a to samé vy na mě.”
“Dobře.”
“Pouze v případě opravdu nejvyšší nouze se na mě můžete obrátit. Ale nikdo to nesmí zjistit!”
“Rozumím,” zvedla již trochu klidněji hlavu Julie a zadívala se do černých očí. Leskly se zvláštním, teplým světlem. Muž pojednou vypadal hrozně unaveně. Na chvíli zavřel oči.
“Doufám, že to někomu nevyžvaníte,” vydechl vyčerpaně. Už teď věděl, že, co udělal, byla chyba a cítil se mizerně. Co kdyby ji dostali Smrtijedi? Všechno by hned řekla po několika Cruciatech.
“Asi zas tak dobře neznáte víly,” pousmála se, jako by slyšela jeho myšlenky.
“Nemáme dáno svou přirozeností zrazovat. A je to navždy, pokud se pro něco rozhodneme.” Potom se přiblížila levou tváří k jeho a tiše dodala:
“A já už jsem se rozhodla.”
Zůstal stát jako opařený, když lehkým krokem opustila místnost.
Bylo něco kolem páté odpoledne, když za sebou s úlevou zavřel dveře kabinetu. Ztěžka klesl do křesla a unaveně si rozepnul několik prvních spon hábitu. Potom sňal z krku na dlouhém řetízku obraceč času, doposud skrytý před zraky všech v záhybech černé látky, a odložil jej na stůl vedle sebe. Měl toho dost. Byl dokonce tak unaven, že se rozhodl nejít na večeři. Pro něho již stejně panovala noc. Tolikrát se dnes vrátil v čase...
Bylo to strašně vyčerpávající, tenhle způsob vyučování, ale nebyla jiná možnost. Brumbál mu to místo obrany proti černé magii dal pod podmínkou, že za sebe nalezne kvalifikovanou náhradu na lektvary. A on ji nenalezl. Zvolil si sám, že bude učit oba předměty, protože tolik stál o to místo. Opřel si hlavu do lenošky.
Doufal, že je jeho únava jen přechodný vedlejší účinek vracení se časem a on si na ni brzy zvykne.
‚Ten výstup s Readovou mi byl čert dlužen,‘ blesklo mu hlavou, když vytahoval z náprsní kapsy placatku s povzbuzovacím lektvarem a polykal několik doušků na posilnění. ‚Ale jak jsem mohl vědět, že Read zabil svou ženu? Nikdy se s tím nepochlubil! Nemohu tedy za to, co se stalo.‘
Potom se ale v duchu napomenul. Nebylo jeho zvykem trávit večery ve svém kabinetu planým přemýšlením nad svým nelehkým postavením, a ani dnes k tomu nehodlal sklouznout. Rozhlédl se po stole. Zatím tu nebyly žádné odevzdané domácí úkoly, které by mohl opravit. Vstal tedy a přistoupil k malé knihovničce. Jistou rukou sáhl po velké knize v hnědé vazbě a brzy se zahloubal do čtení.
Následující dny plynuly celkem klidně. Julii se většina studentů na chodbě vyhýbala širokým obloukem, poté, co se rozkřiklo, že Malfoy skončil na ošetřovně, a učitelé s ní jednali s tichým respektem. Jediný, kdo se odvážil ji provokovat, byl profesor Severus Snape. Neuplynula hodina, aby ji neobdařil nějakou ironickou kousavou poznámkou, nebo jí neuložil speciální domácí úkol navíc. Jasně jí naznačoval, že nepatří do jeho koleje a tedy ani mezi protekční dítka. Julie mu ovšem oplácela pohledy plnými opovržení a bylo zřejmé, že kdyby se odvážila, uslyšel by od ní profesor dost nepěkná slova. Každý, kdo je mohl pozorovat, by řekl, že ti dva si vyhlásili válku. A Brumbál se jen spokojeně usmíval.
“Tak co, už jsi konečně změnila názor?” usmívala se Niké, když vycházely z učebny lektvarů. Julie se jen zamračila. V zádech cítila Snapeův pohled.
“Je to zatracenej bastard,” zavrčela tak, aby ji slyšel. Byl nyní otočen zády, takže nikdo nemohl vidět ten podivný úsměv, jež se mu rozhostil ve tváři při jejích slovech.