Stručné dějiny
De facto prvním nám blíže známým "potomkem z rodu Přemyslova", který začal významněji tvořit Přemyslovskou doménu byl Bořivoj, ten si již za vlády získal jakési výlučné postavení. Dopomohli mu k tomu zajisté styky s Velkomoravským Svatoplukem, jeho pokřtění a snaha o christianizaci zbudováním kostela sv. Klimenta na Levém Hradci a Panny Marie na Pražském hradišti, kam přenesl své sídlo, přihlásil se tak vlastně k vznikající tradici křesťanských panovníků v "nové" Evropě.
Po jeho smrti převzal vládu nad nezletilými potomky Spytihněvem a Vratislavem právě Svatopluk, připojující Čechy k Moravské říši. Když roku 894 zemřel připadly Čechy do držení Spytihněvovi, který využil nesnází v nichž se Velká Morava ocitala, okamžitě se od ní odtrhl a v Řezně roku 895 poddal bavorskému vévodovi Arnulfovi. Velkomoravský kníže Mojmír II. na to odpověděl vojenskou výpravou, ovšem bez výsledku. Spytihněv tak o 180° otočil politiku svého otce od východu k západu. To nalinkovalo vývoj Čech na další řadu let. Patrně on jako první začal s vytvářením promyšlené soustavy opevněných hradišť (Mělník, Stará Boleslav, Tetín, Libušín, Lštění).
Po Václavově, možná i "hlučném", nástupu na trůn roku 924/5 okamžitě Drahomíru poslal do vyhnanství. Mladý panovník počal se svou politikou snahy o posílení postoje Čech v kontextu střední Evropy. Obratnost na poli vyjednávání prokázal v roce 929 kdy do země vpadl saský král Jindřich I. postupně přebírající vůdčí postavení v oblasti bývalé Východofrancké říše (921 podřízení bavorského vévody Arnulfa). Václav s ním za cenu placení "daně z míru" (tributum pacis) uzavřel spojenectví, stvrzené na říšském sněmu v Quendliburku. Tam také od krále získal jako projev "přátelství" rámě svatého Víta, na jehož počest nechal na Pražském hradě vystavět kostel jemu zasvěcený. Václavova v jistých ohledech možná nadějná prosasko církevní vláda se střetla s odporem předáků, kterým se nově zaváděné pořádky zdáli jako nežádoucí příkoří a byla předčasně ukončena. Stalo se tak 28. září 935 ve Staré Boleslavi, kde spolu s bratrem Boleslavem oslavoval kníže křtiny. Není stoprocentně jisté zda šlo o předem připravenou akci pod přímým vedením právě Boleslava, ale z dalšího jeho počínání to lze logicky vydedukovat.
Na přelomu tisíciletí začal Polský stát pod vedením Boleslava I. z rodu Piastovců nabývat na síle a jako skála bránil Přemyslovcům v expanzích. Stejné to bylo i s Uhrami v čele s Arpádovci. Do své smrti roku 999 přišel Boleslav II. prakticky o všechna mimočeská území, přišel tak o hlavní přísun zdrojů. Čechy byly nucené ukončit výboje a přetransformovat základy státu. Začalo se tak ale dít až po překonání krize. Možnost upevnění knížecí vlády ochromovaly neustálé rozepře mezi Boleslavovými syny Boleslavem III., Jaromírem a Oldřichem. Boleslav, aby se udržel u moci, nahrazoval svou neschopnost krutostí, oba bratři před ním uprchli do zahraničí, ale pro české předáky byla jeho politika nepřijatelná a proto ho roku 1002 svrhli a na knížecí stolec dosadili Vladivoje, polského příbuzného Přemyslovců. Tento neschopný opilec, který jako první přijal České země v léno od římského panovníka, zemřel již po osmi měsících panování. Trůnu se na necelé dva měsíce zmocnil opět Boleslav III., záhy však dobyli Moravu a Čechy Poláci pod vedením Boleslava I. Chrabrého.
Polský panovník však nedokázal upevnit své postavení v zemi a byl hned roku 1004 Jaromírem vytlačen za vydatné podpory římského krále Jindřicha II. jemuž Jaromír na oplátku přislíbil věrnost. Roku 1012 se vlády opět zmocnil Oldřich a začal v "zesláblých" Čechách znovu upevňovat knížecí moc. Roku 1019 nebo 1020 dobyl zpět na Polácích Moravu a svěřil ji svému synu Břetislavovi, zrozeného nelegitimním svazkem se selkou Boženou. Když na podzim 1034 zemřel, byl Břetislav ve vyhnanství, čeští páni se proto rozpomněli na vězněného Jaromíra, který byl v té době již prakticky bezmocným slepcem a jeho návrat byl tedy spíše jen prázdným gestem, bez šance na jakoukoliv dlouhodobou vládu. Hned poté co se na začátku příštího roku objevil v Praze Břetislav, Jaromír v jeho prospěch dobrovolně rezignoval.
Opojné Břetislavovo vítězství však bylo přerušeno zlobou nového římského krále Jindřicha III., který se ve svůj vlastní prospěch snažil udržovat mezi východními zeměmi rovnoměrný poměr sil. Do Čech vpadl příštího roku v srpnu, Břetislav využil pradávné výhody Českých obránců, totiž mohutného prstence hor a lesů podél hranic a přepadl neočekávaně Jindřicha v jednom z průsmyků u vsi Brůdek (22 - 23. srpna 1040). Avšak vojska zaútočila i dalšího roku, tentokrát si dokázala proklestit cestu až před Prahu, kam dorazila 8. září. Čeští předáci začali Břetislava postupně opouštět a přebíhat do nepřátelského tábora, za takové situace mu nezbývalo nic než kapitulovat. Zavázal se k náhradě polské kořisti, pomoci v boji proti Uhrám a dalším dílčím ústupkům.
Nakonec se z bývalého vzdorovatele stal kýžený spojenec. Břetislav se po uklidnění a smíření s předáky opět pustil do upevňování Českého státu, který se stále cítil po krizi z minulých let nestabilní. Návrat ke kořistným praktikám získávání prostředků nebyl již dlouhou dobu možný, a proto se pozornost musela přetransformovat do nitra státu. Začal vznikat tzv. beneficiární řád, postavený na pravidelně odevzdávaných dávkách, břemenech, službách apod. Základem toho byla hustá síť správních hradů, zajišťující fungující úřednický aparát dohlížející na dodržování těchto povinností. Správní hrady byly budovány již za časů Boleslava I., ale k jejich plnému využití došlo až v 11. století.
Dalším význačným odkazem, který Břetislav zanechal svým potomkům byl tzv. seniorátní řád. Tušil, že před jeho dosti rozsáhlým potomstvem vyvstane problém posloupnosti panovníků, což by mohlo vést k opětovným rozepřím příbuzných Přemyslovců. Aby tomu předešel, ustavil, že nastoleným "knížetem Čechů" se vždy může stát jen nejstarší z rodové linie. Nový zákon byl použit již po jeho smrti (1055), kdy na trůn nastoupil Spytihněv II. Ten chtěl oslabit moc moravských údělníků a pevněji připoutat moravská knížectví přímo pod svou nadvládu, ovšem krom uvěznění několika předáků ničeho většího nedosáhl, jelikož zemřel po pouhých šesti letech vlády.
Sám Kosmas, děkan Pražské kapituly, která takovou politikou dostála značného oslabení, se nevyjadřoval o králi Vratislavovi II. příliš lichotivě opomíjeje téměř veškeré jeho klady. Roku 1085 se mu podařilo dosáhnou, za soustavnou podporu císaře ve vleklém boji s papežství, královského titulu. Přesto si tím v domácím prostředí trvalou podporu nezajistil. Několik málo měsíců před jeho smrtí způsobenou pádem z koně byl přinucen čelit povstání svého syna Břetislava. Pod nátlakem zradil svůj cíl a zřekl se pro své potomky královské hodnosti. Zemřel jako zhrzený a zlomený člověk, jemuž se během několika týdnů zhroutil celý svět, celý životní sen, o kterém věděl, že jej již nikdy nedobude zpět.
Václav jehož vláda byla více méně epizodická. Po pouhých třech měsících se Prahy a kamenného stolce zmocnil Přemysl Otakar I., syn Vladislava II. Zapuzený Václav se samozřejmě nevzdal jen tak, sebral vojsko a Přemysla oblehl, mezitím pražský biskup Jindřich Břetislav, který proti Václavovi intrikoval po celou dobu jeho vlády vyrazil k císaři, kde od něj za příslib 6000 hřiven žádal pro nového knížete pomoc. Ten svolil a ústy císařského zmocněnce sjednal mír. Václav ze strachu před pomstou uprchl ze země. Nakonec byl jeho život stejně ukončen v žaláři Přemyslova švagra markraběte Albrechta.
Přemysl ihned vstoupil do vysoké politiky, avšak nutno konstatovat, že ne příliš šťastně. Zúčastnil se spiknutí proti císaři Jindřichovi VI., který své odpůrce odhalil a potlačil. V Čechách se rozhodl porušit právo volby "všech Čechů", jednoduše Přemysla zbavil vlády a udělil české léno právě pražskému biskupu Jindřichu Břetislavovi, čímž vznikla velmi neobvyklá situace. Jak knížecí tak i biskupský stolec byl v rukách jediného člověka. V Praze se tento čin shledal s nepochopením, předáci nesouhlasící s nedodržováním jejich práv slibovali Přemyslovi věrnost, když ale jejich vojsko skutečně vytáhlo vstříc postupujícímu Jindřichovi Břetislavovi, jeden po druhém ho začali opouštět. Chuť zrady okusil i Břetislav, když po několika letech úzkostlivé vlády a téměř přátelství s císařem byl, jako je předchůdce před léty, zbaven trůnu.
O moc se ihned přihlásil Přemysl, marně, předáci prosadili z obavy po Přemyslově pomstě za předešlou zradu jeho bratra Vladislava Jindřicha (1197). Protože se zesnulým knížetem zemřel zároveň i pražský biskup, odhodlal se k velmi radikálnímu činu, nerespektoval dosud dodržovanou pravomoc císaře udílení investitury a jednoduše ji "svému" biskupu udělil sám. Mezitím se odbytý Přemysl stáhl do ústraní, aby mohl nabrat nové síly k útoku. Udeřil v listopadu téhož roku. Vladislav mu vyjel vstříc a obě vojska se setkala kdesi u Zdic. V předvečer očekávané bitvy vyzval Vladislav Přemysla k dohodě o míru, ten s radostí přijal a podle dohody převzal vládu v Čechách s tím, že bývalý kníže se spokojí s Moravou.
Přemyslova vláda byla přímo zlomová. Starý beneficiární systém začal uvolňovat prostor pro dědičnou pozemkovou šlechtu. Valnou část své vlády věnoval dění v říši. Ponaučení z neúspěchů z let 1192 až 1193 plně zužitkoval a obratným přeléváním z jednoho tábora do druhého si vysloužil pro sebe, ale i své potomky královský titul, uznaný nakonec jak císařství tak papežstvím. Na rozdíl od dvou předešlých králů propagoval svou hodnost jako pokračování českého knížectví, ve Zlaté bule Sicilské je výslovně psáno, že bude zachována tradice volby všech Čechů, s tím, že takto zvolený zástupce bude vždy v říši uznán (..kdokoliv od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal..). Po nejistých diskuzích okolo Přemyslova nástupce získal moc jeho syn Václav.
Václav přestal další politiku tímto směrem nevyvíjel, neboť ho zaneprázdnilo domácí povstání (1248 - 1249) šlechty, která do svého čela dosadila moravského markraběte Přemysla, mladšího z Václavových synů. Odbojné nálady vřely v Čechách pravděpodobně již delší čas, zejména s vzrůstající královou pasivitou, ale hned po prvním otřesu opět prokázal svou sílu a soudržnost jemu přikloněného tábora. Rychle začal nabývat ztracených pozic, až 5. srpna 1249 dobyl Staré město Pražské a 15. srpna vyhlásil příměří, tím se odboj prakticky rozpadl. Králevic Přemysl vyšel z nezdaru celé kampaně prakticky bez úhony, žaláře obsadili jeho důvěrníci a "našeptávači", jimž předsedaly dva odstrašující případy jakéhosi popraveného Ctibora se synem Jarošem.
I z příčiny Václava I. se nese 13. století ve znamení změny, vzniká již zmíněná pozemková šlechta, rozšiřují se města, narůstá počet obyvatel, pod tlakem kolonizace ustupují pomezní hvozdy. Objevení stříbrných ložisek okolo Jihlavy v padesátých letech a o něco později v Kutné hoře zajistilo Čechám jedno z prvních míst evropského žebříčku v dobývání této suroviny, dokladem toho je tzv. Jihlavské horní právo.
Po Václavově smrti 22. září 1253 převzal korunu jeho vzpurný syn Přemysl Otakar II. V té době již neměla Svatá říše římská takovou moc jako za dob knížecích. Český král se stal jedním z nejmocnějších mužů střední a východní Evropy.
Přemysl se ocitá na vrcholu své moci a také proto se uchází o post římského krále. Přes očekávání však byl zvolen Rudolf Habsburský, toto konání však Přemysla Otakara II. urazilo a s hrdostí se vrhl do boje s císařem. Tento neuvážený čin zaplatil roku 1278 v bitvě na Moravském poli životem.
Protože kralevic Václav byl ještě nezletilý, byla tato situace pro Čechy o to horší, neboť vláda byla svěřena do poručnických rukou Oty V. Jen zásluhou šlechty byl Václav II. vyplacen z Polského zajetí 15. tisíci hřivnami stříbra a za veliké slávy dopraven do Prahy. Václav se s pomocí Záviše z Falkenštejna příslušníka rodu Vítkovců pustil do obrody zbídačené země, zasáhla proti "zemským škůdcům" a sídlům lapků, kteří v nechráněné zemi hospodařili. Nakonec i Záviš, jemuž pohyb v okolí královského trůnu začal stoupat do hlavy doplatil na moci chtivost sebe a svých příbuzných, byl uvězněn a roku 1290 před zdmi hradu Hluboké popraven.
Počáteční krize byla relativně rychle zažehnána, Kutná hora vydávala stále více stříbra, čímž byly veškeré nedostatky zaplaceny. Český panovník se opět stával mocným a Čechy prosperujícím královstvím. Dokonce natolik, že byla Václavovi po vymření Piastovců nabídnuta polská koruna a pro jeho syna po vymření Arpádovců Václava III. koruna Uherská. Přemyslovci tak drželi ve svých rukách tři největší říše východní i střední Evropy. Tato situace však netrvala dlouho. Takto silný soused znepokojoval na jihu usazené Habsburky i samotného papeže, v jejich zájmu bylo Přemyslovce co možná nejvíce oslabit. Události v Uhrách donutili Václava III., tam korunovaného jako Vladislava V. vrátit se do Čech, kde následovně král Václav II. čelil nájezdu Albrechta Habsburského proti Kutné hoře, úspěšně, záhy ale oslaben nemocí zemřel. Mladý král Václav III. se pokusil zvrátit situaci a udržet alespoň Polsko. V červenci roku 1306 vytáhl v čele vojska, aby sjednal pořádek. Nedosáhl ani Polských hranic, jelikož byl 4. srpna v děkanském paláci v Olomouci zavražděn. Panující linie Přemyslovců tímto okamžikem vyhasla.