21. kapitola

Pomalu otevřel oči a chvíli mu trvalo, než zjistil, kde se nachází.
„Co se stalo?“ zazněl jeho hlas chraplavě, jak ho již dlouho nepoužíval.
„Když Voldemort zmizel, každý se Znamením zla byl vážně zraněn. Někteří se zbláznili bolestí, zatímco jiní jako ty upadli do hlubokého spánku. Ale madam Pomfreyová mě ujistila, že budeš v pořádku spíš dříve, než později,“ oznámila mu Hermiona a vzala jeho ruce do dlaní. Navzdory domluvám Harryho a dalších se v posledních dvou týdnech od něj sotva vzdálila.
„My jsme vyhráli,“ prohlásil nevěřícně. Líbilo se jí, jak řekl „my“.
„Ano, vyhráli jsme.“ Zničehonic se jí po tváři koulely slzy. Až doteď si neuvědomila, jak moc se bála. Kdyby zemřel, odešla by s ním i část jejího srdce. Jako by poslední dva týdny zadržovala dech a teď, když se probudil, její potlačovaná emoce vyšla ven.
„Proč pláčeš?“ ptal se. Mávla nad otázkou rukou a rychle si setřela slzy.
„Nepláču,“ odvětila. Její očividné lži si nevšímal, místo toho se snažil posadit. Vstala, natáhla ruku a pomohla mu.
„Proč tedy neoslavuješ?“ zeptal se hořce a vytrhl se jí ze sevření. Hermiona se usmála, znovu posadila a nechala ho, aby se usadil sám. Vždycky byl nevrlý, když se probudil. Znepokojilo by ji, kdyby se choval jinak; naopak tohle bylo znamením, že je vše v pořádku.
„Protože čekám, abych mohla oslavovat s tebou.“
Madam Pomfreyová jí řekla, že když se brzy neprobere, nemuselo by k tomu dojít už nikdy. Hermiona sotva spala, aby jí náhodou neproklouzl, kdyby se probudil. Nezajímalo ji, že je Voldemort pryč a kouzelnický svět v bezpečí, bez Severuse by neměla co oslavovat.
„Co je za den? Jak jsem tu dlouho?“ tázal se ostře.
„Strávil jsi tu dva týdny, je čtvrtého,“ odpověděla. Vyslal k ní zmatený pohled.
„To datum něco znamená.“
„Výročí naší svatby,“ přikývla. Nic neřekl, jen se zamyslel.
„Víš, říká se, že první rok je nejtěžší,“ prozradila mu. Přikývl.
„Těžší než letos to asi nebude,“ odfrkl.
„Řekla bych, že když jsme zvládli ministerský zákon o manželství, špionáž, Pána zla a jeho Smrtijedy, tak zvládneme všechno.“
„I jeden druhého?“ nadhodil. Zakřenila se a položila mu ruku na dlaň.
„S tebou si poradím hravě, bručoune.“
„Šprtko,“ vrátil jí a pevně jí stiskl ruku. Stisk mu rychle oplatila a pak se mu vysmekla.
„Tady,“ začala se přehrabovat ve své brašně, „přeci jen jsem sešla dolů do Velké síně a přinesla ti dort.“ Vytáhla malý kousek čokoládového dortu a smála se, jak si ho hladově prohlíží.
„Mám hlad,“ přiznal.
„A taky máme co slavit,“ dodala. Sotva si ukousl první sousto, vyšla ze své kanceláře madam Pomfreyová.
„Slyším, že tady někdo mluví,“ pronesla nadšeně, ale její nadšení zmizelo, když viděla, co jí.
„Severusi Snape! Vy rozhodně nebudete jíst dort… a už vůbec ne čokoládový! Minimálně dalších dvacet čtyři hodin smíte jen tekutiny,“ vybuchla a zabavila mu talíř. „Hádám, že jste mu to dala vy… tedy, Hermiono, čekala bych od vás soudné jednání.“ Mávla hůlkou a smetla propašovanou sladkost do koše.
Hermiona se zvládla tvářit mrzutě a v Severusově obličeji se mísilo znepokojení a frustrace ze ztráty pamlsku. Ošetřovatelka si však nevšímala zlobných pohledů, kterými ji častoval, a neustále zkoušela diagnostická zaklínadla. Bránil se šťouchancům a dloubání hůlkou a zahrnoval Pomfreyovou mořem jízlivých poznámek. Ona však byla očividně zvyklá na nerudné a neomalené pacienty a nakonec po deseti minutách prohlásila, že až si řádně odpočine a vypije léčivé lektvary, bude v pořádku. Pak se otočila a nechala dvojici znovu o samotě.
„Je pryč?“ ptala se Hermiona a nakoukla za roh, jestli jsou opravdu v soukromí.
„V to teda doufám,“ zabručel Severus.
„Výborně,“ libovala si a znovu sáhla do brašny, „čekala jsem, že se něco takového přihodí.“ Vytáhla dva kusy dortu, které byly navíc o dost větší než první předešlý.
„Takže ten první byl…“
„Návnada. Přesně,“ kývala souhlasně hlavou.
„Já tě miluju,“ pronesl o pár minut později s plnou pusou. „To bylo úžasné. Naprosto geniální.“
Zamrkala na něho a její srdce málem puklo radostí. Řekl, že ji miluje. Možná protože se právě probudil nebo protože byl naživu a jedl čokoládový dort, ale nakonec vyslovil to, co si nikdo z nich zatím netroufnul. Sice se to dalo vyvodit z jejich chování vůči druhému, ale nahlas to nezaznělo. Jako by představoval starodávné město Jericho, obklíčila jeho hradby, sem tam ho zahlédla, ale dnes konečně stačila tři slova a věděla, že pevnost padla. Když se dostala dovnitř ona, třeba udělá místo i ostatním.
„Taky tě miluju,“ pověděla.
A pak si spolu snědli dort.

Láska je trpělivá, láska je vlídná… Láska neoceňuje zlo, ale raduje se z pravdy. Vždy chrání, vždy věří, vždy doufá, vždy vytrvá.