22. kapitola - Epilog

„Nechoď,“ zapřísahal ji Severus, objal ji kolem pasu a stáhl ji zpátky do postele.
„Musím,“ hádala se a znovu si sedla.
„Je tam strašná zima. Já tě zahřeju,“ prohlásil a snažil se ji zalehnout.
„Jsem si jistá, že to přežiju,“ řekla napůl se usmívajíc, napůl lapajíc po dechu. „Vždyť je teprve září.“
„McGonagallová si nevšimne, když přijdeš pozdě. Nebo se k ní zaletaxuj a pověz jí, že jsi nemocná. Vsadím se, že jeden den tě může postrádat,“ poznamenal a s neúspěchem se snažil nepustit ji z matrace. Znehybněla a podívala se na něj s předstíraným opovržením. Chopil se příležitosti, chytil ji za ruce a palcem jí vykresloval kroužky na vnitřní straně zápěstí.
„Naznačuješ, Severusi Snape, že jsem nedůležitá?“
„Ne,“ odvětil a políbil ji. „Jen otevřeně zdůrazňuji, že pro mě jsi mnohem důležitější.“ Pustil její paže a znovu ji líbal. Objala ho kolem krku a prsty ho lehce šimrala ve vlasech.
„Opravdu?“ zamumlala, když se přestal věnovat jejím rtům a přesunul svou pozornost k ušním lalůčkům.
„Ano, a převelice mne bolí, že raději strávíš ráno s hordou otravných prvňáků, kteří by nepřeměnili ani náprstek, i kdyby jim šlo o život,“ stěžoval si. Jeho hluboký hlas, který jí šeptal do ucha, ji tak omámil, že cítila v břiše motýly.
„Je první den školy,“ protestovala, když jí začal rozepínat límeček. „Přece nepůjdeme všichni za školu jen proto, že ty už neučíš. Nemáš napsat nějakou knihu? Něco jako Můj život špeha nebo Nula nula Sevie?“
„Copak jsem tě neupozornil, abys mi tak neříkala?“ zavrčel, zvedl hlavu a naoko zlobně se na ni díval.
„Proč myslíš, že jsem tě neposlechla?“ pronesla uštěpačně a stáhla ho zpátky k dalšímu polibku. Po pár chvílích sebrala veškerou sílu a odstrčila ho.
„Teď vážně, pokud si nepospíším, přijdu pozdě.“
Něco zabrblal, pak si lehnul na postel a nechal ji jít. Smála se, jak se šklebí a mračí zároveň, a jala se oblékat.
„Brumbál měl pravdu,“ prohlásila opovržlivě o dvacet minut později.
„V čem?“ zašeptal s ústy na jejím hrdle. Než ji znovu začal přesvědčovat, aby se vrátila do postele, chvíli se jen šklebil. Brzy zjistila, že zapnout si knoflíčky jde velice těžko, když ji Severus objímá kolem pasu a hlavu má zabořenou v jejích vlasech. Na moment se vzdala, pak ho chytila za ruce a obrátila se k němu čelem.
„Tvrdil, že s láskou přijde vášeň, ale že nevydrží navždy.“
„Škoda,“ prohlásil a ruce mu sklouzly ke knoflíčkům, které právě zapnula. Plácla ho.
„Říkal, že by to bylo vyčerpávající. Vůbec nic bychom nestíhali, má pravdu. Za každý knoflík, který jsem teď ráno zapnula, jsi ty dva rozepnul. Jen deset minut jsem si oblékala punčochy.“ Vzala ho za ruce a sklonila se, aby ho políbila.
„Je to starý blázen, většině toho, co říká, bys neměla věnovat pozornost.“
„Oznámím mu, cos o něm povídal,“ děsila ho hravě.
„Prosím, učiň tak. Připomínám mu to každý týden, ale neuškodí, když to od tebe uslyší také,“ uculoval se. Usmála se na něj.
„Miluju tě,“ řekla mu vážně.
„Já vím,“ culil se dál.
„Musím jít,“ pokračovala.
„Když musíš.“ Obrátila se k odchodu, ale u dveří se zastavila.
„Severusi,“ ohlédla se.
„Ano?“
„V deset mám přestávku.“
„Miluju tě,“ mrknul na ni.
„Já vím,“ zasmála se a šla na vyučování.