24. kapitola

„Harry, jsi si jistý, že víš co děláš?“ Hermiona pozorovala obrovskou klec, která obsahoval dárek pro profesora Snapea, s očividně velkými pochybami.
„Ano.“ Zahekal Harry námahou, když nesl klec se sovou po chodníku nahoru směrem k hradu. Vzrušené jednání sovy, která klec obývala, mu to moc neusnadnilo. Ron Harrymu pomáhal nést balíček, který obsahoval soví jídlo a potřeby, zatímco Ginny nesla zakrývač klece v zelené zmijozelské barvě. Snažili se klec zakrýt na cestu do hradu, ale sova začala dělat takový povyk, že ho v momentě zase sundali.
„Jak ho před ním chceš schovat Harry? Není moc nenápadné, když budeš mít v místnosti další sovu.“ Ginny vypadala více méně celou situací pobavená.
„Myslel jsem, že bych mohl požádat Brumbála, aby mi ho opatroval do Štědrého dne. Jediný problém je v tom, ho k němu nějak donést, aniž by ho viděl můj otec.“ Harry byl tak zaujatý tímto problémem, a tak vyrušovaný sovou, že si ani neuvědomil, že o Snapeovi mluvil jako o svém otci. Nicméně, ostatní si toho všimli a sdíleli mezi sebou překvapené pohledy.
Tou dobou došli právě k lesu. Zastavili se u louky, která vedla k hradu a zvažovali své možnosti. Rozlehlý zelený trávník jim neposkytoval žádnou možnost, aby nebyli se sovou spatřeni. Jediná možnost byla jít podél pole mezi stromy, a vklouznout do hradu postranními dveřmi. Odtamtuď už to byl jen kousek cesty opuštěnými chodbami do Brumbálovi pracovny, a s trochou štěstí by ani nikoho nemuseli potkat.
Podařilo se jim dojít k postranním dveřím bez problému. Trochu váhali, když dveře hlasitě skřípaly, jak je Hermiona otvírala, ale s úlevou přijali fakt, že chodba před nimi byla prázdná. Vyslali Hermionu napřed, aby jim dávala čas se když tak schovat,a zrovna když na ně zamávala, aby šli za ní, skrytými dveřmi zrovna vyběhli Fred a Geroge a spěchali k nim.
„To je nějaká sova, Harry, stalo se něco Hedvice?“ zeptal se Fred s pohlédl úkosem na sovu, která stále hartusila v kleci.
„Erm, ne.“ Začal Harry, zrovna ho ale přerušila Hermiona, když na ně syčela a pospíchala co nejtišeji a nejrychleji k nim.
„Snape!“ zašeptala, když k nim doběhla. „Zrovna zabočil do chodby!“
Harry tiše v nechuti zasténal. „Proč zrovna teď?“
„Je tu nějaký důvod, proč zrovna teď nechceš natrefit na Snapea?“ zeptal se George se zvědavým pohledem na sově. „Nějaký jiný než obvykle, myslím.“
„Snažíme se dostat tuhle sovu nahoru k Brumbálovi, aniž by ho někdo viděl.“ Řekl Ron s balíčky v rukou. „Fajn, to si žádá taktiku rozptýlení pozornosti.“ Fred si vyměnil s dvojčetem rozpustilý pohled.
„Prostě tu počkejte a nehte to na nás, nikdy si vás tu nevšimne!“ George pokračoval, když s Fredem vklouzli k rohu, kde se chodby setkávali a nakoukli za něj. Pak si sáhli do kapes.
Rozmazaným pohybem, obě dvojčata vyprázdnila ruce. George prášek z rukou hodil za roh doleva, a Fred ho rozprášil k zemi za ním. Ohlušující výbuch se rozlehl chodbami a kotouče modrého dýmu se roztahovali až ke stropu vytvářejíc neprohlédnutelnou stěnu, za kterou se bylo možno schovat. Fred a George vyběhli z chodby, kde byli chovaní, když kouř začal ještě více houstnout.
Harry a ostatní uslyšeli nezaměnitelný hlas profesora Snapea jak křičí „Weasleyovi!“, tiše čekali, zatímco zvuk kroků rychle mizel v dáli, potom se pomalu vydali chodbou, když kouř začal řídnout. Ron opatrně nakoukl za roh a poté ostatní pobídl, aby ho následovali.
„Už to teď není daleko!“ Harry láteřil s klecí v ruce snažíc se pospíchat.
K Brumbálově pracovně došli bez dalších obtíží a byli překvapení, když uviděli dveře otevřené. Rychle vylezli po schodech nahoru a prošli opuštěnou čekárnou. Když přišli ke dveřím do ředitelovy studovny, Harry postavil klec na zem, utřel si zpocené ruce do hábitu a zaklepal.
„Ach, Harry, Rone, Hermiono, Ginny, čemu vděčím za vaši návštěvu?“ řekl Brumbál s pohledem na ně upřeným přes své půlměsícové brýle.
„No, pane,“ Harry se odmlčel, nejistý si kde začít. V té chvíli sova netrpělivě zahoukala a začala podrážděně mlátit křídly do klece.
„Harry koupil tuto sovu, pane.“ začal Ron, a pak se také odmlčel.
„Ach, není Hedvice dobře Harry?“
„Ne, pane! Přemýšlel jsem o tom, co jste říkal včera večer. O tom, jakou nejlepší věc bych měl svému ot... uh, profesoru Snapeovi koupit. A já vůbec nemohl na nic přijít. Ale když jsme přišli do obchodu se sovami, tahle sova mi přišla jako báječný nápad!“ Harry zářil na ředitele, očividně nadšený touto koupí.
„Vezmi ho dovnitř; podíváme se na něj!“ Profesor Brumbál se zdál velice zaujatý touto sovou z nějakého důvodu. Harry vnesl klec do pracovny a lehce ji položil na Brumbálův stůl.
Pokud by se dalo říci, že nějaká sova zírá, tak o téhle to teda platilo! Očividně byla smutná ze svého uvěznění, a neustálé cvakání zobáku naznačovalo, co by nejradši svému vězniteli udělal.
Brumbál mírně pobaveně sovu pozoroval, jak poskakuje po kleci a stále cvaká zobákem.
„Pane, ta prodavačka řekla, že tahle sova je doopravdy svízel, myslíte, že bude profesor Snape uražen?“ řekl Ron nejistě.
„Říkala, že potřebuje někoho se silnou osobností, někoho, kdo si bude umět získat jeho důvěru a lásku.“ Opravil ho Harry. Brumbálovo obočí vystřelilo překvapením vzhůru nad Harryho poznámkou.
„Ale Harry, opravdu si myslíš, že bude mít trpělivost si tuhle sovu získat? Myslím tím, podívej jak se chová k Nevillovi.“ Řekla nejistě Hermiona.
„Harry myslím, že jsi přišel na perfektní dárek pro profesora Snapea. Už dlouho potřebuje někoho, o koho se bude moci starat. Slečno Grangerová, myslím, že zjistíte, že má všechnu trpělivost, kterou potřebuje, aby si tuto sovu získal.“
Fawkes stojící na bidýlku v rohu, tiše pozoroval nového příchozího v kleci, zatímco Brumbál a studenti hovořili. Tiše se vznesl do vzduchu, zamířil ke stolu a lehce přistál vedle klece. Sova v ní se rychle otočila a zadívala se na Fawkese. Fawkes zaujatý naštvaným vetřelcem, naklonil hlavu na jednu stranu a tiše zatrilkoval pár tázacích tónů. Sova, který najednou ztratil svůj pohled ‚mám špatnou náladu‘, naklonil svou hlavu a poslouchal. Přešel ke straně klece a zahoukal v odpověď.
Brumbál ten rozhovor pozoroval s pobavením, děti se zaujetím. Očividně sova a fénix směřovali k přátelství. „Chceš, abych si tady tu sovu ponechal do Vánoc, Harry?“
„Doufal jsem v to, pane.“ Odpověděl Harry.

Severus Snape byl hluboce zamyšlen, když procházel dolů postranní chodbou. Kdyby přidal nějakou dračí žluč do lektvaru, zvýšilo by to jeho účinnost nebo by to „Prásk!“ Zaváhal, podíval se chodbou dolů právě včas, aby viděl dvě červené hlavy Weasleyů, jak prchají chodbou v hustém mraku kouře. „Weasleyovi!“
Jasně dvojčata viděl, když se prodral odporně zapáchajícím kouřem. Jeden z nich, Fred pomyslel si, na něj přes rameno koukal s pobaveným úšklebkem, a potom něco řekl svému bratrovi. Dal se do běhu a vydal se za nimi, lehce klouzajíc na rohu na konci chodby. Ach, už je skoro měl! Už jednoho málem čapl, když Sybila Trelawneyová vyšla z jedné tajné postranní chodby a zastavila se přímo před ním.
Naštěstí se mu podařilo zastavit než přeběhl přes do všeho se míchající, er, váženou profesorku.
„Severus, ten koho jsem hledala. Něco jsem VIDĚLA,“ řekla s pohledem, který mohl být nazván pohledem důležitosti.
„Ano, no, pokud mě teď omluvíš Sybilo,“ řekl Snape a snažil se proběhnout kolem malé čarodějky s očima na rychle mizících dvojčatech. Marné sláva, teď už je nechytí.
„Och, ale Severusi, musíš mi věnovat pozornost. Seděla jsem před svou křišťálovou koulí, a najednou se tam objevilo něco tak jasného.“
„Sybilo, oceňuji tvé úsilí, ale co právě musím udělat je...“Bylo očividné, že ani Severus ani Sybila nevěnují tomu druhému žádnou pozornost.
„Severusi, je velice důležité, aby si nezapomněl, že modrá aura je znamením..“
„A teď se dostali tam, já potřebuji.. Cože jsi to říkala?“ Severusova pozornost byla zachycena zmíněním modré. Zajisté ne!
„Nevěnoval jsi mi pozornost? Modrá Severusi, modrá! Musíš dávat pozor na tu jasně modrou auru, je všude kolem tebe!“
„Sybilo, Weasleyova dvojčata právě hodila do jedné z chodeb smradlavou modrou bombu, to je ta modrá, kterou si myslíš, že jsi viděla.“ Snape se znovu pokusil proklouznout kolem profesorky Trelawneyové.
„Nyní Severusi, samozřejmě že to vím, ale pravý význam toho je.. Co to děláš?“ Sybila byla šokovaná, že ji Severus uchopil za lokty a odsunul na stranu. Severus jí postavil zpátky na zem, otočil se a rozběhl se chodbou, znovu pronásledoval dvojčata, černý hábit povlávající za ním. „Severusi!“ Sybila zvýšila hlas, aby na něj zakřičela. „Nezapomeň, vem si dnes při svačině citrónový koláček, ne ten borůvkový!“
Tou dobou Severus doběhl ke konci chodby a ihned se rozhlédl. Naneštěstí, tou dobou co se tam dostal, Fredovi a Georgeovi se podařilo utéct a nebyli nikdy v dohledu.
Tiše stál a uvažoval, že použije polohu ukazující kouzlo. Ne, jen ať si myslí, že se jim podařilo utéct, chytnu je až to budou nejméně očekávat. Severus pomalu vešel do rovné chodby, která ho zavede ke schodům do podzemí, a do jeho laboratoře, nevšiml si ani nezaslechl tiché vrznutí, když se za ním otevřely dveře a čtveřice hnědých očí sledovala jeho odchod. Snape zase začal uvažovat o tom, jestli opravdu dračí žluč způsobí výbuch lektvaru. Nakonec, už v sobě obsahoval dračí drápy a ještěrčí žluč, ale přeci jen, dračí žluč je trochu silná..

Ginny se s povzdechem položila zpět na Hermioninu postel. Ostatní dívky z pátého ročníku byly dole ve společenské místnosti a studovali nebo četli „Týdenník čarodějek“.
„Co budeš mít na tom plese v sobotu na sobě?“ Ginny malinko povyskočila jak se jí Křivonožka vrhl do klína. „Mamka mi poslala nové společenské šaty! Tady, podívej.“ Hermiona odsunula nakupené pergameny a knihy ze svého kufru a otevřela ho. „Proč si také nedojdeš pro své Ginny?“
Ginny opatrně sundala Křivonožku z klína, k jeho velké nelibosti, a odešla do ložnic čtvrtých ročníků. Měla štěstí, že nakonec odrostla z té příšerné věci, co musela mít na sobě minulý rok. Mamce se podařilo sehnat dostatek peněz na jedny opravdu pěkné! Vzala opatrně zabalený balíček ze svého kufru a spěchala zpátky do Hermioniný ložnice.
Hermiona stále uprostřed místnosti oblečená v elegantních večerních šatech z levandulového hedvábí. „Ach Hermiono! To je překrásné!“ Ginny se cítila trochu stydlivě, když ukazovala své šaty. Sice byly nejkrásnější, jaké kdy měla, ale to vybledlo v porovnání s Hermioninými.
„Proč s nevezmeš na sebe svoje?“ zeptala se Hermiona a postavila se před zrcadlo.
„Opravdu krásné drahoušku. Ta barva na tobě vypadá opravdu rozkošně.“ Řeklo zrcadlo, když si Hermiona začala kartáčovat vlasy. Nakonec kartáč ve znechucení odložila; očividně bude muset přistoupit k magickým prostředkům, aby opět trochu zkrotila své husté vlasy jako minulý rok.
„Hermiono,“ malý, plachý hlas se za ní ozval. Hermiona se rychle otočila, překvapená, že vidí vysokou, štíhlou, elegantní mladou dámu ve smaragdově zelených hedvábných šatech, jak před ní stojí. Ta zelená jen prohloubila ohnivě červené Ginnyiny vlasy do tmavší červeně.
„Ach, Ginny,“ bylo vše co mohla říci.
Ginny ihned zčervenala jako její vlasy. „Jsou docela ošklivé oproti těm tvým, že.“
„Už jsi se v nich viděla Ginny?“ Hermiona nemohla uvěřit, že by Ginny považovala své šaty za ošklivé, kdyby se v nich alespoň jednou viděla.
„Ne, ještě jsem neměla příležitost. Mamka a já jsme šli k jedné švadleně, když jsme byli na Příčné ulici, ale šaty nebyly hotové do doby, kdy jsme odjížděli do školy. Poslala mi je sovou, a já neměla ještě čas si je vyzkoušet.“
Hermiona přitáhla Ginny vedle sebe k zrcadlu a postavila se za ní, takže jí poskytla perfektní výhled. Ginny se zalkla překvapením.
„Jsem to já?“ zeptala se ještě stále nejistým hlasem.
„Drahoušku, v téhle barvě budete lámat srdce.“ Řeklo laskavě a obdivně zrcadlo.
„Ginny, musíš mě v sobotu jít po schodech napřed.“
„Ale proč Hermiono?“
„Protože chci vidět Harryho výraz až vejdeš takto oblečená!“
Ginny v úžasu koukala na Hermionu, opět prudce zrudla, a pak se začala smát!

Harry seděl na své posteli a znovu pročítal dopis, který dostal to ráno od Siriuse. Stále se schovával, pták, kterého naposled poslal, měl opravdu krásné barevné zabarvení. Harry doufal, že se mu stále daří dobře a že je na bezpečném místě. Pomalu si začal uvědomovat tiché sténání na vedlejší posteli. Vzhlédl k Ronově poseli a uviděl ho, jak sedí na okraji postele, jednu botu na noze, druhou někde na zemi, a s hlavou v rukou. Další sten přišel z toho směru, který Harryho pobídl, aby slezl ze své postele a sedl si vedle Rona.
„Co se děje Rone?“
„Zrovna jsem se podíval do kalendáře. Uvědomuješ si, co následující sobotu bude?“ zeptal se Ron, pozvedl hlavu a zadíval se na Harryho.
„Ano, to je den plesu, a dostatečně šokující je, že nejen že máme partnerky, ale také pro ně máme dárky!“ Harry byl stále mírně v úžasu, jak snadlo to nakonec všechno dopadlo.
„Ne, já myslím mnohem důležitější věc než je tahle!“
„Rone, já to nechápu.“
„Ten večer hrají Kudlejští Kanonýři další zápas! Pokud se jim podaří porazit Vosy, dostanou se do semifinále! To je poprvé co se jim tak daří, och,alespoň v posledních sto letech!“ Ron začal být nadšený už jen popisováním situace.
„Ale Rone, stejnak by jsi je nemohl vidět!“ Harry mírně nechápal, proč byl Ron tak nešťastný.
„Ale bude to v rádiu!“ vykřikl Ron, hlas se mu zvyšoval zklamáním. „A já nebudu moci poslouchat, co se děje, protože budu na tom pitomým plese!“
„Rone, vždyť nemáš rádio!“
„Fred a George ho mají, a nechali by mě s nimi poslouchat!“
„Nemyslíš, že budou také na tom plese?“ Harry se začínal docela bavit Ronovo uvažováním. Věděl, že Ron je fanouškem Kanonýrů, ale zdálo se, že bere věci až moc vážně.
„Jo, a to je to, proč je to tak nespravedlivý, nikdo z nás nebude vědět, co se děje!“ Ron se začal nořit do zoufalství. „Budeme muset čekat až do rána, než zjistíme, jak to dopadlo!“
Harry ho povzbudivě poklepal po zádech a šel zpátky do své postele. Možná by měl věnovat větší pozornost těmto profesionálním týmům. Třeba až bude odcházet ze školy, jeden z nich bude mít volné místo chytače.