26. kapitola

Týden následující ples byl klidný a tichý, vítaná změna od čilého ruchu při přípravách na vyučování a ples. Profesorům netrvalo moc dlouho, aby zjistili, že Fred a George jsou viníky za výbuch stolu s občerstvením, a tak ti dva trávili mnoho hodin plněním úkolů kolem hradu, a navíc ještě museli ručně seškrabovat jídlo ze stěn ve Velké síni. Zdálo se, že si profesoři myslí, že čištění mudlovským způsobem je dobrý trest.
V úterý se studenti, kteří odjížděli domů na Vánoce, napakovali do vlaku, zanechávajíc školu hrstce studentů, kteří se rozhodli zůstat. Samozřejmě Harry zůstával, doopravdy neměl žádné místo, kam by šel, a jako obvykle Hermiona i Weasleyové zůstávali také. Poprvé za celou dobu budou všichni Zmijozelští pryč, stejně tak jako Mrzimorští. Vpravdě kromě jednoho havraspárského studenta z prvního ročníku, budou jediní žáci, kteří budou trávit prázdniny ve škole.
Šest nebelvířanů strávilo posledních pár dnů před Vánoci balením a posíláním dárků domů, a hraním kouzelnických šachů a jiných her. Den před Štědrým večerem spadlo ještě několik palců těžkého sněhu a oni si všichni užili zuřivou sněhovou bitvu. Byli mírně překvapeni, když se k nim přidal profesor Lupin a Madame Hoochová, ale rychle zjistili, že to jsou úžasní taktici, a akorát přidali k zábavě hry!
Harry opřel svou hlavu o chladné sklo okna vedle své postele, sledujíc Freda a George, jak staví podivně tvarovaného sněhuláka. Posadil se na parapet, oči nezaostřené na dvůr, znovu uvažujíc o rozhovoru, který slyšel, mezi Lupinem a jeho otcem v noc plesu. Čím více o tom přemýšlel, tím více si byl jistý tím, že by mnohem více postrádal rodiče, kterého znal, než litoval, že ho nepoznal, zatímco tu šanci měl. Když nakonec dospěl k tomuto rozhodnutí, problém byl, jak Snapea donutit, aby změnil své rozhodnutí.
„Hej! Harry!“ Harry ucuknul překvapením, když vedle sebe zaslechl Ronův hlas.
„Promiň Rone, jen jsem přemýšlel.“ Harry si protáhl své ztuhlé svaly, uvažujíc, jak dlouho tam na okně vůbec seděl, zatímco přemýšlel. Zadíval se z oka, aby se podíval jaký tvar nakonec zaujal sněhulák, kterého stavěla dvojčata, a zamrkal v úžasu. Dozajista tam neseděl tak dlouho! Kde byl ponejprve jeden jediný bílý podivně tvarovaný sněhulák, nyní stálo v řadě pět dalších naprosto stejných. Všech pět bylo levandulově zabarvených se stěží postřehnutelným jiskřením.
„Rone, kolik je?“
„Zrovna čas na večeři, Harry, proč?“
„Pak jsem tu tedy seděl asi tak hodinu. Fred a George museli pracovat opravdu tvrdě, aby ty sněhuláky postavili tak rychle, naposledy co jsem se podíval, neměli dostaveného ani jednoho.“
Ron se zadíval z okna, sledujíc dvojčata jak ustoupili od své práce. Zadívali se na každou postavu, chvilku si povídali, a pak došli na druhou stranu dvoru. „Zajímalo by mě, co mají za lubem. Téměř to vypadá jakoby měli strach z toho, co vytvořili!“
Chlapci se zájmem sledovali, jak dvojčata něco po dvoře hledají, odhrnujíc sníh do stran jejich botami. Někdy se jeden z nich pokaždé zastavil, sehnul se, a něco sebral ze země.
„Nevidíš, co to tam dělají?“ Harry si opravdu nedokázal představit, co teď zrovna dělali.
„Skoro to vypadá jakoby hledali oblázky nebo něco. Nemyslíš, že se dostali do všech těch problémů jen kvůli troše procvičování!“ Ronův obličej byl tak blízko ke sklu, že jeho dech na skle vytvářel zamlžené flíčky.
Fred a George očividně našli, co hledali; přestali po zemi hledat věci, chvilku se radili, a pak se postavili stranou, čelem ke sněhulákům, které postavili. George natáhl ruku za hlavu, a hladkým pohybem poslal jeden objekt vzduchem k jednomu ze sněhuláků. Ozvalo se tlumené ‚prásk‘, a výhled jim zakryla sprška sněhu, jak jeden ze sněhuláků vybuchl.
„U sta hromů, co to bylo?“ Ronovi se vytratila barva z tváře, když pomyslel na tu neplechu, kterou mohli dvojčata udělat s věcí jako byla toto.
„Nevím, Rone, ale bylo to ohromující.“ Oba chlapci sledovali jak Fred hodil další pravděpodobně kámen a druhá barevná socha vybuchla do sprchy sněhu. Nakonec, když každá ze soch vybuchla a světlo se pomalu vytrácelo, dvojčata si potřásla rukama a zamířila ke vstupním vratům.
„Myslím, že bychom měli jít na večeři.. a po večeři si ty dva najdu a zjistím, co to zase mají za lubem!“ Ron měl v obličeji výraz přesvědčení, když zamířili dolů po schodech.

Harry se pokradmu zadíval na druhý konec stolu, kde seděl Snape. S tak málo lidmi, kteří zbyli přes Vánoce v hradu, Brumbál trval na tom, aby se všichni posadili kolem jednoho stolu. Studenti se tlačili u sebe na jednom konci stolu, zatímco profesoři se tiše usadili na druhý. Ticho u stolu Harrymu umožnilo, aby se vrátil zpátky k uvažování, jak načít Snapeovo téma a jeho vztahu ke svému otci. Nevšiml si, že Ron na dvojčata hází frustrované pohledy, kteří seděli přímo naproti němu, a zcela snadno se jim dařilo ho ignorovat. Harry si povzdechl a zadíval se dolů na svůj prázdný talíř. Nezdálo se, že by dospěl k nějakému řešení.
„Jdeš Harry?“ přerušil Ronův hlas Harryho tok myšlenek.
„Jo, už jsem skončil.“ Harry se zvedl a následoval Rona z místnosti.
„Pane Pottere, mohu Vás obrat o trochu Vašeho času?“ Profesor Brumbál se též zvedl a připravoval se k odchodu.
Harry si s Ronem vyměnil pohled, předtím než přikývl a následoval Brumbála z místnosti.
„Tvá sova a Fawkes se spolu docela dobře skamarádili, Harry,“ řekl Brumbál, když oba kráčeli chodbami do Brumbálovy pracovny. „Ve skutečnosti si myslím, že Fawkes bude osamocený, až odejde. Budu si muset promluvit s profesorem Snapem, aby ho někdy nechal navštívit ho.“
Tak nějak si Harry nedokázal představit, že by Snape pro svou sovu sjednával schůzky. Tahle myšlenka byla až příliš absurdní! Klec černé sovy trůnila na prostředku ředitelova stolu. Fawkes byl také na stole, posazený na hromádce pergamenů a mírně hvízdal do klece. Sova se nakláněl k fénixovi, tiše zpátky houkajíc. Za všechno na světě vypadali jako dva sousedi drbajíc všemožné přes plot, a Harry si nemohl pomoci než se trochu uchechtnout.
Oba ptáci se otočili a zadívali se na nově příchozí, fénix se zvedl a přiletěl Brumbálovi na rameno, zatímco sova na Harryho zíral.
„Měl by jsi si ho vzít zpátky do ložnice a zabalit jeho klec, Harry. Domácí skřítci ho pak doručí tvému otci v noci, takže si s tím nemusíš dělat starosti!“ Brumbálovi oči zajiskřily, jako by shledával myšlenku o Harrym nesoucím do podzemí ptačí klec humornou.
„Ano pane.“ Harry přistoupil ke kleci s obavami, a byl odměněn sovou vrhající se na jeho ruku a klapající zobákem. „Pane, co když bude profesor Snape na chodbě zrovna když půjdu zpátky?“
„Proč nepoužiješ školní krbovou síť? Je předně pro profesory, ale věřím, že tohle bude vhodné použití. Víš jak se používá letax, že Harry?“ Brumbál ho dovedl ke krbu a římsy sebral zdobený květináč plný létajícího prachu.
„Ano pane.“ Harry se natáhl pro hrst plnou prachu a přistoupil k ohni, ve volné ruce klec. Vstoupil do krbu, hodil prachem o zem a řekl ‚Nebelvírská věž‘ jasným hlasem. Jak se točil kolem dokola, mohl slyšet, jak sova křičí zlobou co mu plíce stačily. Svět se uklidnil a on natáhl volnou ruku před sebe, aby neupadl.
„Co je to proboha za hluk?“ Geroge se rozhlížel po zdroji hluku, který se najednou rozlehl místností.
„To je zas ta zatracená sova!“ Ron si položil ruce na uši, a sledoval jak Harry vylézá z krbu s resignovaným výrazem na tváři.
„Omlouvám se za to, ale musím ho zabalit.“ Harry postavil klec doprostřed stolu blízko krbu a ustoupil od ní. „Tak to ti přeju hodně štěstí, Harry, ale já bych tu práci nevzal ani kdybys mi zaplatil milion galeonů!“ Fred posbíral šachové figurky a vydal se ke dveřím do chlapeckých ložnic.
„Možná bys ho tu měl dneska přes noc nechat, domácí skřítkové ho doručí, a on nás alespoň nevzbudí.“ Geroge také odešel.
Harry pozoroval sovu s obavami. „Rone, jak myslíš, že bude nejlepší ho zabalit?“
„Zabalit ho? Proč jsi kruci tu zatracenou věc neutopil a neušetřil nás trápení?“ Sova zlovolně hleděl na Rona, dávajíc najevo, že mu moc dobře rozuměl. „Jen jsem si dělal srandu, kámo.“
„Nemyslím, že tě má rád, Rone.“ Přišel Ginnyin hlas ode dveří. Ona a Hermiona zrovna vešli do místnosti, a sledovali hru mezi chlapci a sovou v pobavení.
„Zkus obyčejný balící papír, Harry, nikdy nevíš, mohlo by to fungovat!“ Výraz na Hermionině tváři dával najevo, jak moc si myslela, že by to mohlo fungovat.
Harry pokrčil rameny a zamířil ke schodům, říkajíc. „Možná, že jo, nemám stejnak lepší nápad.“

Severus seděl u stolu ve svých soukromých komnatách, zvažujíc balíček dopisů ležících před ním. Strávil poslední týden čtením dopisů, které mu Lily poslala v době, kdy chodili do Bradavic, a po tom. Byl to těžký úkol, ale podařilo se mu vybrat ty, které si myslel, že by mohly zajímat, pobavit, nebo Harrymu dát nějaký obrázek o osobnosti jeho matky a pořídil jejich kopie. Myšlenka, že Harry nikdy neměl možnost Lily poznat, poznat, že nebyla jen inteligentní a všímavá osoba, ale jak její smysl pro humor a vůbec všechno vždy dodalo Severusovi v těžkých chvílích oporu.
Vedle jeho pravého lokte byla druhá, menší hromádka. Severus ji zvedl a začal si procházet hromádku obrázku, občas se zastavujíc s úsměvem nad tím, co viděl. Byla tam jedna, kdy Remus Lupin vzal Lily a jeho na jejich svatbu. Oba vypadali tak šťastni. A tak mladě! Tak hrozně mladě. Dívajíc se více zblízka na obrázky ve svých rukou, Severus mohl mnohem jasněji vidět, jak moc vypadal Harry jako on. Bylo až udivující, že si zatím nikdo nevšiml jejich podobnosti; Harry by byl v mnohem větším nebezpečí, kdyby si toho někdo všiml. Obával se, že je to jen otázkou času. Odložil fotky s povzdechem, a natáhl se pro prázdný pergamen na stole.
Když mu minulý týden Brumbál připomněl, že by měl dát Harrymu nějaký dárek, mohl popravdě říci, že už o tom dávno uvažoval. Problém byl v tom, že nemohl přijít na žádný vhodný dárek. Žádný, který by byl oceněn. Naneštěstí, každý nápad se zdál být špatným. Harry už měl to nejlepší koště, a nepotřeboval žádné jiné. Sada exotických přísad do lektvarů se zdála být slibná, ale Severus si uvědomil, že Harry by to nemusel považovat za tak zajímavé, jako on sám. Dlouhé večery přemýšlení k ničemu nevedly až do jeho rozhovoru s Lupinem minulý týden o plese. Severus si možná nepřipouštěl, že se chtěl Harrymu přiblížit, ale bylo důležité, aby se nezapomnělo na Lily. Byla tak neuvěřitelnou ženou. Jedinou ženou pro něho. Zadíval se dolů na prázdný pergamen, uvažujíc, co má napsat. Mnoho minut minulo, jak byl zahleděný do dáli, svým brkem poklepávajíc na rty. Nepřítomně kývl, když ho udeřila myšlenka, položil brk na pergamen a začal psát. Po několik minut jediným zvukem v místnosti bylo suché škrábání brku. Nakonec to dopsal, znovu si přečetl dopis, který napsal, složil ho, a položil na obrázky a dopisy, a ty pak spolu vložil do spletitě vyřezávané dřevěné truhličky. Víko truhličky bylo ozdobeno Snapeovým rodinným erbem. Severus zamával nad ní hůlkou, mumlajíc zamykající a jiná kouzla. Tak to by bylo!
Zadíval se nyní na obyčejnou krabičku s uspokojením. Nikdo jiný než Harry nebude moci odkrýt skrytá tajemství této krabičky. Nyní to už jen zabalit!

Harry si povzdechl v pocitu marnosti, odhrnujíc si černé vlasy z obličeje. Po celé společenské místnosti bylo rozházeno několik velkých hromad roztrhaného balícího papíru, a sova stále seděl v kleci, zírajíc na ně všechny nenávistně přes mříže, ne blíže tomu být zabalen jak před hodinou a půl, kdy začali. Ginny, Ron a Hermiona odpočívali ve svých křeslech zírajíc na ptáka, když si lámali hlavu nad způsobem, jak by mohli zabalit klec, aniž by jim sova neroztrhal papír na kousky. Hermiona i na tu hloupou věc zkusila svazující kouzlo, a té se podařilo jí uhnout třikrát, než to vzdala.
„Harry,“ Ginny se naklonila dopředu, dívajíc se na sovu s jistým záměrem. „Co ti ta prodavačka v obchodě řekla, že ta sova potřebuje?“
„Co tím myslíš, Gin?“ Harryho obočí se zamračilo, jak zavzpomínal zpátky na ten den.
„Řekla ti, že potřebuje jistý typ vlastníka, nevzpomínáš si přesně, co řekla?“ Ginny vstala a přešla ke kleci. Sova ji podezřívavě pozoroval, jak k němu došla.
„Uhm..říkala, že potřebuje někoho se silnou osobností.“ Harry si nebyl jistý čeho tímhle chce Ginny docílit. „Také říkala něco jiného, ne? Nevzpomínáš si, co přesně?“
Harry se na chvilku zamyslel. „Potřebuje někoho, kdo bude schopen si získat jeho důvěru a lásku.“
„Myslela jsem si to.“ Ginny se spokojeně usmála, když si sedala na jeden z gaučů vedle Hermiony. „Šli jsme na to špatně. Myslím, že ten sova je mnohem chytřejší, než bychom na to vsadili.“
„Nikdy jsem neřekl, že je natvrdlý, Ginny, jen výstřední!“ Ron očividně nechápal, kam tím vším Ginny míří.
„Hermiono, Křivonožka je docela chytrý kocour, když chceš, aby něco udělal, co uděláš ty?“ Otočila se Ginny na Hermionu a zadívala se na ni, zatímco mluvila.
Hermiona se trochu zamračila, když uvažovala o Ginnyině otázce. „No, vysvětlím mu situaci, a požádám ho, aby to udělal....Och! Chápu, co tím myslíš!“ Vstala a přešla ke kleci.
„Harry, proč mu nezkusíš vysvětlit, proč chceš tu kec zabalit a nepožádáš ho, aby byl pro dnešní noc potichu? Budeš překvapen jak to funguje!“
Harry se zadíval na Hermionu a Ginny v neuvěření. Vysvětlit tomu pošahanýmu ptákovi, co chce udělat a proč? „Vyzkoušeli jsme všechno na co si můžu jen vzpomenout, Harry, proč to nezkusit.“ Ron byl ponořený ve svém křesle, vypadajíc vyčerpaně.
„To bych řek.“ Harry přistoupil ke kleci, sledujíc sovu, jak si načechrává peří a hrozivě klapá zobákem.
„Podívej, vím, že nechceš mít na svojí kleci obal, ale potřebuji to. Jsi dárek pro mého otce, první, jaký jsem měl kdy šanci mu dát, a já chci, aby to bylo perfektní. Myslím, že ho budeš mít rád, je taky trochu nevrlý, ale nabídne ti skvělý domov. V každém případě, aby tohle fungovalo, potřebuji tvou klec zabalit do papíru, a potřebuji, abys byl potichu dokud z tebe zítra ráno ten papír nesundá. Mohl bys to udělat?“ Harry se cítil trochu hloupě mluvíc k sově, ale zjistil, že mu snad i naslouchá, jeho hlava byla vzpřímená a oči pevně zafixované na Harrym.
„Tak to zkusme znovu.“ Ginny našla nějaký temně zelený papír, a pomalu se přiblížila ke kleci. Sova si jí podezřívavě prohlížel, ale seděl tiše na bidýlku. „Tohle vypadá slibně.“ Ginny začala balit papír okolo klece, zastavujíc se ihned, kdy sova vydal hlasitý skřek. Papír spadl k zemi nepotrhaný, a sova se zadíval na Ginny. Překvapivě se pak otočil na Harryho, načechral si peří a mírumilovně se na něho zadíval.
„Uhm, Harry?“ Hermiona se nakláněla ke kleci, výraz naprosté fascinace na tváři.
„Jo, Hermi?“ Harry opatrně ptáka sledoval a uvažoval, co dělat dál.
„Myslím, že chce, abys tu klec zabalil ty.“
„Nevím, jak jsi na tohle přišla, ale je to můj dárek, takže předpokládám, že bych to měl zkusit.“ Harry pomalu přistoupil ke kleci a natáhl ruku, aby uchopil balící papír. Pomalu ho obtočil kolem klece, očekávajíc, že sova na něj opět vyjede nebo začne vydávat hlasité skřeky. Nic! Střelil rychlý pohled překvapení na své přátele, a pomalu pokračoval v balení klece. Hotovo! A z klece ani zvuk! Rychle přichytil na špici objemného balíčku mašli, našel psaní, které předtím napsal, mezi hromadou roztrhaného papíru, a připíchl ho vedle mašle. Nakonec! Se naklonil k zabalené kleci říkajíc „Díky“ sově.
„Ginny, jak jsi přišla na takový nápad?“ zeptal se Ron zvědavě.
„Posledních pár měsíců jsem sledovala, jak si Hermiona hraje a stará se o Křivonožku, a zdálo se mi očividné, že ten sova je docela chytrý. Myslela jsem, že taktika pro vypořádání se s Křivonožkou by mohl s tím sovou také zabrat.“ Ginny zazívala a protáhla se. „Jsem unavená; Myslím, že si půjdu lehnout. Uvidíme se ráno!“
„Počkej na mě, Ginny.“ Hermiona ospale přešla ke dveřím do jejich ložnic.
„Počkejte, a co tenhle nepořádek?“ Harry se zadíval na papír povalující se všude klem.
„Nezabere vám moc dlouho to uklidit, řekni Ronovi ať ti ukáže nějaká uklízecí kouzla, která nás naučila mamka doma.“ Ginny jim zamávala na dobrou noc a zmizela za dveřmi.
Ronovi a Harrymu úklid doopravdy zabral jen pár minut díky kouzlu, které Ron Harrymu ukázal. Harry se zastavil na cestě do postele, aby trochu obdivoval nepořádně zabalený balík sedící tiše na stole. To nebyla špatně vykonaná práce!

Vánoční ráno se probudilo jasné a slunné. Slunce se stěží začalo drát do ložnice, když Ron Harryho vzbudil hlasitým výkřikem překvapení. Harry ve své posteli vystřelil vzhůru a vystrčil hlavu zpoza závěsů, aby se podíval, co se dělo.
„Já je zabiju!“ Ron seděl na kraji postele, vlasy totálně mokré a přilepené k hlavě.
„Co se stalo?“ Harry se neúprosně snažil nesmát.
„Můžeš se klidně smát, kámo, tvoji bláznivý bratři ti nehodili na hlavu balón s vodou při rozbřesku!“ Ronova tvář byla červená rozhořčením.
„Jsi si jistý, že to byli oni? Protiva by něco takového také udělal.“ Harry se snažil být objektivní, ale musel přiznat, že to bylo více než pravděpodobné, že viníky byla dvojčata.
„Bez pochyby, tohle mi udělali i o Vánocích, když jsem byl naposledy doma!“ Ron potřepal hlavou v nechuti, stříkajíc vodu všude kolem. „No, už jsme vzhůru; tak se podíváme, co sme dostali za dárky, ne?“
Harry se zadíval na dárky nahromaděné v nohách jeho postele. Mohl slyšet Rona jak se noří do svých a papír strhávaný s nadšením. Harry měl rád pozorování tohohle na pár chvil. Připomnělo mu to těch mnoho let, kdy nedostával žádné dárky, a jak úžasné to bylo mír lidi, kteří se o něho starali.
„Ještě jsi neskončil, Harry?“ Ron na něho dotazujíc se koukal z místa, kde seděl obklopen otevřenými dárky. „Ne, ještě jsem ani nezačal.“
„A na co čekáš, až se otevřou sami?“ Ron nerozuměl, jak mohl Harry jen tak sedět a na dárky se pouze dívat.
Harry se usmál a začal je otvírat. Dostal obvyklé věci jako cukrovinky, knihy, potřeby na údržbu koštěte od svých přátel a ručně pletený, zelený svetr od paní Weasleyové. Jeden balíček tam stále ale ležel. Byl to krásně zabalený, hranatý objekt, který nerachotil, když s ním zvědavě zatřásl.
Ron tou dobou skočil na Harryho postel, a sledoval se zájmem, jak otvíral své dárky. „Od koho to je?“
Harry se podíval na cedulku se jménem. Nebyla podepsaná, ale byla napsána purpurovým inkoustem a ještě tam bylo připsáno ‚Scolopendra Reperire‘.
„Tohle musí být od profesora Snapea.“ Harry si vzal ze stolku hůlku a rozbalil papír. Znovu poklepal na víčko krabičky a řekl „Scolopendra Reperire“, a sledoval v úžasu, jak se krabička odhalila v to, co doopravdy byla. „Harry, to je neuvěřitelný.“ Ron se zadíval na truhličku, přemýšlejíc o tom, že to je ohromný dárek. „Je v tom něco?“
Harry zvedl víko truhličky a pomalu odhalil obsah, nejistý si, co může očekávat. Zadíval se dovnitř, a zvedl složený kus pergamenu, který trůnil na vršku kopičky papírů. Byl to dopis psaný stejným purpurovým inkoustem jako jmenovka a podpis byl Snapeův.
„Co se tam píše, Harry?“
Harry se zhluboka nadechl, popostrčil si brýle na nose a začal číst.
„Drahý Harry, zdálo se mi, že jsi měl jen málo příležitostí k tomu, abys poznal jaká tvá matka doopravdy byla. Jsem si jist, že jsi od jiných slyšel nějaké příběhy, ale to se nedá srovnat s tím, jaké vzpomínky bys mohl mít, kdyby tu s námi byla. V téhle krabičce najedeš dopisy, které mi Lily napsala. Doufám, že ti dají přesnější obraz toho, jaká tvá matka byla, žena obrovské srdečnosti a humoru. Také jsem přiložil pár fotek. Tyto věci jsou tvé, nevracej mi je.
Pěkné Vánoce přeje, Severus Snape.
P.S. Krabička je začarována tak, aby po uzavření skryla opět svůj obsah. Abys ji mohl otevřít, zopakuj frázi na vrchu.“
Harry v neuvěření zíral na hromádku dopisů a fotografií.

Severus se pomalu probudil, postupně si přivykajíc na světlo přicházející do jeho místnosti, kde spal. Další Vánoce, pomyslel si. Ne že by tu toho bylo nějak hodně k oslavám, opustil místnost a přešel ke kouzelnému čajovému šálku na svém stole. Poklepal na něj, aby mu uvařil čaj, a zamířil zpátky do ložnice, když jeho pozornost upoutala malá hromádka zabalených balíčků, která ležela přímo u dveří do ložnice. Nebyl překvapen když rozbalil dárky od Brumbála a McGonagallové, ale překvapen byl, když uviděl velký, chabě zabalený dárek. Naklonil se k němu a sundal červeno-zlatou mašli. Nebelvírské barvy. Natáhl se po pergamenu lehce připíchnutému vedle místa, kde byla mašle, uvažujíc jestli měli Weasleyové tu drzost poslat mu Vánoční dárek po těch žertících, které mu celou dobu dělali před nosem. Zajisté by nebyli tak drzí! Rozložil ho a započal číst.
„Milý Pane, Veselé Vánoce! Prosím, otevírejte tento balíček opatrně, je to poněkud lehce narušitelné.
Harry.“
Jeho obočí se zvedlo v překvapení, Severus zkusmo nadzvedl roh balícího papíru pod objektem. Klec? Rychle sundal zbytek papíru a usadil se na paty v překvapení, dívajíc se záměrně na sovu, který na něj zpátky pokukoval stejným pohledem.
„No tak, ty jsi překvapení. Neměl jsem sovu roky.“ Sova natočil hlavu do strany, jak k němu Severus mluvil. „Vypadáš jako velice urozený pták.“ Sova se při tomhle mírně vzedmul. „A také velice inteligentní. Jak bych tě měl pojmenovat?“
Severus se zadíval na zbylé balíčky, zatímco uvažoval o vhodném jménu pro svého nového mazlíčka. Byla tam malá hromádka balíčků zabalených ve stejném papíru jako byla klec. Rychle je rozbalil a byl potěšený, když našel potřeby pro sovy, jídlo a přikrývku klece. Otevřel dvířka klece se záměrem naplnit misky vodou a jídlem. Sova využil situace a vyletěl ven, obletěl několikrát místnost a usadil se na římse krbu, tiše houkajíc a otáčejíc hlavu k prozkoumání místnosti.
„Ach, nemáš rád svou klec. Nemohu říci, že tě za to obviňuji, být zamčený je nepříjemné.“ Severus vyndal misky z klece, naplnil je a položil je na svůj stůl. Později pro ně najde lepší místo.
Pomalu se přiblížil k sově. Jaké jménu by mu nejvíce příslušelo? „Jak by se ti líbilo jméno Essadarius?“ Sova se na něj v nechuti zadíval a otočil se k němu zády. „To je asi ne.“ Řekl Snape, povytahujíc obočí v pobavení nad sovím názorem.
„No tak tedy, co třeba Venator. To znamená lovec, zajisté je to vznešené jméno.“ Sova otočil hlavu a začal se škrábat křídlem. „Ne, eh..“ Severus stále bez hnutí po několik minut než navrhl „Vincdicis? Hm, tak... zajisté Avenger je dobré jméno pro sovu.“ Stále ho ignoroval. Severus zamířil zpátky ke stolu, hluboce v myšlenkách, a nalil si šálek horkého čaje.
„Praesidis?“ Sova se otočil na římse až se nakonec zadíval na Severuse s hlavou nakloněnou na stranu. „Znamená to ‚Ochraňující‘. Akorát si nejsem jist, že bych teď potřeboval nějak moc ochrany.“ Sova seděl na římse pár dalších sekund, pak se vznesl a letěl k Severusovi, lehce se usazujíc na jeho rameni. „Tak tedy Praesidis!“ Severus natáhl ruku a mírně pohladil sově hlavu. Jaký neobvyklý den!

Harry strávil většinu rána čtením dopisů, které mu dal jeho otec, a prohlížením si fotografií. Ron se ho snažil nalákat na snídani, ale on si raději zvolil to, že zůstane vzadu a bude si tak alespoň moci dopisy přečíst v klidu. Jen na chvilku se čtením přestal, převlékl se, a pak se znovu ponořil do dopisů.
„Harry, nepůjdeš na oběd?“
Harry vzhlédl od pergamenu, který držel v ruce, a uviděl Rona, který ho pozoroval očividně starostlivě.
„Ne, nemám hlad, a chci ještě číst.“ Harry se skoro bál, že by krabička zmizela, kdyby ji na chvíli opustil.
„Ale Harry, ani jsi nesnídal.“ Ron rozhodně nyní vypadal starostlivě.
„Je mi fajn, Rone, chci si přečíst své dopisy. Půjdu na večeři, slibuji!“ Harry se na Rona usmál, rád za to, že měl přítele, který si o něj dělal starosti. Teta Petunie a strýc Vernon by si zajisté nedělali starosti s tím, kdyby propásl jídlo. Spíš by to ještě povzbuzovali.
„Fajn, Harry.“ Ron tiše za sebou zavřel dveře a šel dolů ze schodů. Prokouzl dveřmi do společenské místnosti, hluboce zamyšlen.
„Rone, kde je Harry?“ Ginny doufaje koukala na dveře, očekávajíc, že uvidí Harryho.
„Říkal, že nejde.“ Ron pokrčil rameny. „Stále ještě čte ty dopisy, co mu dal Snape.“
„Och, to je prostě směšné. Vždyť nezmizí hned jak se k nim otočí zády!“ Hermiona v tu ránu svižně přešla ke dveřím, otevřela je a zmizela na schodech.
„Hej, Hermiono! Kam jdeš?“ Ron celý bez sebe sledoval dveře, jak se pomalu za Hermionou zavírají.
„Pro Harryho!“
„Ale Hermiono! To jsou chlapecké ložnice!“ Ron byl jasně překvapen, že se tam Hermiona odvážila.
„Myslím, že to ví, Rone.“ Ginny se bavila Ronovým šokováním. Nemohla si představit, co by dělal, kdyby zjistil, že chodila do jeho ložnice a kradla Harrymu boty.
Zanedlouho se Hermiona vrátila, s Harrym v závěsu. Když kráčeli opuštěnými, pochmurnými chodbami do Velké síně, Ron házel po Hermioně dotazující se pohledy. Nakonec unavená z těch pohledů, Hermiona čapla Rona za paži a odvlekla ho do postranní chodby. Harry a Ginny hluboko v rozhovoru o Harryho dopisech, si nevšimli, že zmizeli.
„Co je problém, Rone?“ Hermiona měla ruce složené na hrudi a vypadala netrpělivě.
„Co jsi řekla Harrymu, že jsi ho přesvědčila, aby opustil naši ložnici?“
„Poukázala jsem na to, že ty dopisy nikam nepůjdou, pokud by je přečetl všechny najednou, tak by v jeho mysli byly akorát míchanicí, a že by to byla dobrá příležitost vidět, jestli se profesorovi Snapeovi líbil jeho dárek.“ Hermiona vyjmenovávala, co mu řekla, na prstech, vypadajíc přesně jako profesorka.
„Och.“ Ron byl v rozpacích z logického tónu Hermioniny odpovědi.
„Nyní, pokud mě omluvíš, mám hlad.“ Hermiona se otočila a vklouzla do hlavní chodby a zamířila na oběd. Ron ji následoval, a dostihl ji zrovna, když došla ke dveřím do velké síně. Profesoři jako obvykle síň vyzdobily a místnost zářila hvězdami, svíčkami, jmelím a cesmínou. Hagrid dovnitř dovlekl několik obrovských stromů, které byly vyzdobeny různými kouzelnými věcmi. Harryho oblíbený stál v pozadí místnosti. Madame Hoochová ho vyzdobila miniaturními létajícími košťaty a famfrpálovými míči. Každá sekce stromu byla vyzdobena do jiného typu herních manévrů, což byla fascinující podívaná.
Harry a Ginny se usadili ke stolu, zanechávajíc vedle sebe dvě volná místa pro Rona a Hermionu. Naložili si na talíře jídlo a zaměstnaně jedli a pili. V přestávce konverzace, Harry na sobě ucítil něčí pohled. Vzhlédl, nepřekvapený, že ho sledovali temné oči jeho otce. Harry se usmál, jeho radost jasně zářící z jeho obličeje.
Severus překvapeně zamrkal, vypadá úplně jako Lily, když se takhle směje! A zkusmo se usmál zpátky. Harry na něj přikývl a otočil se zpátky k Ginny, která mu právě adresovala otázku.
„Toto je šťastný mladý muž, pokud mě neklamou mé oči.“ Albus sledoval interakci mezi nimi, a mírně se usmíval. „Tuším, že jsi našel perfektní dárek?“
„Vypadá to tak, pane.“ Snape se zadíval do těch modrých vědoucích očí.
„A co jsi si myslel o dárku, který dal tobě?“
„Navrhl jste mu to pane?“ Severus zvažoval, že to bylo pravděpodobné, že Albus Harrymu nějaké návrhy dal. „Překvapivě, ne. Měl jsem důvěru v to, že přijde na něco vhodného sám, tak jako ty. Uvažoval jsi více o té druhé věci, o které jsme mluvili?“ Řekl Brumbál s pozdviženým obočím v otázce.
„Ano, Albusi. Ve skutečnosti, hodlám si s Harrym po obědě promluvit a stanovím to na zítřejší ráno.“
Brumbál souhlasně pokýval hlavou. „To dává smysl. Jen vy dva, nebo sebou vezmeš i ostatní?“
„Jen mi dva. Pane Pottere, na minutku prosím.“ Snape se zvedl od stolu, když si všiml, že Harry se připravuje k odchodu.
„Ano pane.“ Naznačil ostatním, aby šli bez něho a čekal na Snape, až k němu dojde. Vyšli spolu s Velké síně a zastavili se u vstupních dveří.
„Harry, nejprve ti chci poděkovat za tu sovu. Neměl jsem žádnou hodně dlouho, a on se zdá prvotřídním!“ Snape si to neuvědomoval, ale měl na tváři výraz schválení a díků, což naprosto měnilo celý jeho vzhled.
Harry vzhlédl na svého otce, okouzlený tím, jak jen jediná změna jeho výrazu udělala to, že Snape vypadal mnohem mladší a více přístupný.
„Jsem rád, že se Vám líbí, pane, čarodějka v tom sovím obchodě si nebyla jistá, jestli mi ho má dát, prý jí způsobil nespočet problémů. Už jste mu dal jméno?“
Snape se uchechtl, znějíc trochu rezavě, jako by to nepoužíval už celou věčnost, což, ve skutečnosti, opravdu nepoužíval. „Shodli jsme se na jméně. Zkusil jsem mu dát několik jmen, a vybral si ‚Praesidis‘, což znamená ‚ochraňující‘. Nejsem si jistý, co chce ochraňovat, ale byla to jeho volba!“
„Pane, já nemám dostatek slov k poděkování za ty dopisy a fotografie.“ Harryho hlas odumřel, když cítil, že se mu oči zaplňují slzami. Nebyl tu žádný způsob jak vyjádřit, co pro něj ty dopisy znamenaly. Rychle mrkal očima, aby zabránil slzám téct.
„Nemáš zač, Harry. Jsou tu i další věci, které bych ti chtěl ukázat, ale musel by jsi se mnou někam jít, abych ti je mohl ukázat. Nechtěl bys jít zítra ráno se mnou na menší výlet?“ Snape si nebyl jistý, jestli mu Harry důvěřuje natolik, že by s ním opustil školní pozemky.
„Jen my dva?“ Harry byl vzrušený při myšlence, že by měl příležitost zeptat se Snapea na otázky, které ho napadly po těch dopisech.
„Bude to v pořádku?“
Harry otevřel pusu v odpověď, ale nikdy nedostal šanci ji vyslovit. V tu chvíli se do Vstupní síně vřítil velký černý pes, který proklouzl škvírou mezi dveřmi, do kterých strčil čenichem. Jeho oči hořely, když zaznamenal scénu před sebou, chlupy na zádech mu stouply, a z hrdla se mu vydralo zavrčení. Pes se řítil přímo jejich směrem.
„Pozor!“ Snape spatřil psa právě v moment než na něj skočil, srážejíc ho tak na zem. Pes stál na jeho hrudi, ceníc zuby přímo před jeho obličejem. Harry, překvapený náhlým zjevením psa, chvilku stál na místě jak zmražený, předtím než se vydal na pomoc svému otci. Čapnul psa za kůži na krku, snažíc se ho strhnout na stranu ze Snapea, předtím než by ho vážněji zranil.
„Siriusi, přestaň! Slez z mého otce než ho zraníš!“

pokračování příště…