27. kapitola

Harry se sesunul na sedadlo v čekárně profesora Brumbála. Jak se mohl den, který začal tak slibně, tak rychle pokazit? Tohle ráno otvíral první skutečný vánoční dárek, který kdy od své rodiny dostal. Tohle ráno strávil čtením dopisů své matky adresovaných tátovi, vyplňujíc tak mezery ve svých znalostech o obou z nich, a pak se najednou objevil jeho kmotr. Fakt, že on a Snape se srdečně nenáviděli, ho nikdy předtím netrápil. Ve skutečnosti ho ani nenapadlo, že Siriusova reakce na zprávy, že Snape je Harryho otec, bude problém. Do té doby než uviděl Siriuse stát ve dveřích a vrčet na Snapea. Harry si opřel hlavu o opěradlo židle a nechal mysl zatoulat zpátky do úděsné scény před chvilkou v hale.
Harry byl zmrazen v šoku Siriusovým útokem, trvalo mu chvilku než si uvědomil, že by měl radši sehnat nějakou pomoc než bude z jeho otce žrádlo pro psi. Běžel zpátky do Velké síně, zamýšlejíc požádat někoho z učitelů, když profesor Lupin vystrčil hlavu ze dveří, přilákán rámusem z haly.
„Profesore Lupine! Pomozte mi! Sirius…“ bylo všechno, co Harry stačil vydechnout než kolem něho Lupin proletěl směrem k Siriusovi, psovi stojícímu na Snapeovi, který ležel na břiše. Snapeovi se podařilo jednou rukou šáhnout do kapsy a vytáhnout hůlku, ale měl problém zacílit. Vypálená skvrna na velkém černém psím ocasu ukazovala, že Severusovi se nejméně jednou podařilo zakouzlit.
„Siriusi!NE!“ Lupin rozhodně trhl psem za krkem, vlečíc ho, stále vrčícího a rafajícího, pryč od Snapea. Severus vstal, v obličeji rudý zuřivostí, když vrhal pronikavý pohled na Siriuse a Remuse.
„Drž ho ode mě!“ namířil Snape kopanec na Siriuse.
„Otče! Ne, neubližuj mu!“ chytl Harry Snapeovu ruku,čímž Snape nepatrně ztratil rovnováhu a jeho kopnutí vyšlo naprázdno.
„Vezmi ho do mé kanceláře, Remusi.“ Brumbál přilákaný zvuky sporu se objevil na scéně.
„Pojď Severusi.“ Zvolil Brumbál cestu do jeho kanceláře jinou chodbou, zmenšiv tak šanci, že se vrhne na Siriuse a Remuse. „Harry, už můžeš jít.“
„Ne pane, chci zůstat.“ Harry si nebyl jistý, jestli dokonce i Brumbál může těm dvěma zabránit, aby se navzájem nezabili.
Brumbál se na Harryho pozorně zadíval, zdánlivě zvažujíc jeho rozhodnutí.
„Dobře Harry, můžeš zůstat tady v čekárně, než tě zavolám.“
Což je místo, kde Harry strávil poslední dvě hodiny. Za tu dobu si nechal vykouzlenou čajovou obsluhou přinést nespočet šálků čaje a sušenek, ale neslyšel ani neviděl jakékoliv znamení ať už od svého kmotra nebo otce. Unaven sezením na jednom místě, se Harry zvedl ze židle a bloumal po elegantně zařízené místnosti, pozorujíc obrazy na stěně. Většina znázorněných předchozích ředitelů tvrdě spala. Nicméně jeden si Harryho pozorně prohlížel, jak urazil svou cestu kolem pokoje. Když byl Harry přilákán, aby se před ním zastavil, malba se na něj sympaticky usmála.
„Přemýšlím, kdy se ke mně dostaneš. Jen jednou jsem viděl jinou mladou osobu, která vypadala tak světem znavená jako ty. Co je problém?“
Harry pokukoval po tabulce se jménem pod obrazem. –Gandalf! Jistě ne!-
„Emm..jste opravdu Gandalf?“
„To říká ta tabulka, takže předpokládám, že jsem.“ Gandalf vytáhl dýmku ze své hole a váček z kapsy, nacpal trochu tabáku do její hlavičky, zapálil si a vyfoukl lenivý kroužek dýmu.
„Gandalf z Pána Prstenů?“ Harry si myslel, že vyrostl jenom pro samá překvapení, která na něj kouzelný svět házel, ale tohle bylo dokonce zvláštnější než obvykle!
„Ano, to jsem vskutku já.“ Zatřpytily se na něj Gandalfovi oči. „Chtěl si něco říct?“ Harry měl úžasem napůl otevřenou pusu.
„No ano, to je, jestli to není moc drzé.“ Zakoktal Harry nejistý, jak by měl položit svou otázku.
„Och, pochybuji, že by si mohl říct něco drzejšího, než míval ve zvyku mladý blázen Peregrin Bral.
„Říkáš, že ty příběhy jsou pravdivé? Že byli skutečně hobiti a elfové a trpaslíci a tohle všechno? A prsten? A celý ten příběh!“ Harry byl přerušen bujným smíchem z obrazu.
„Uklidni se mladíku. Mimochodem, jak se jmenuješ?“
„Och, ehm, Harry pane, Harry Potter.“ Začervenal se trochu Harry zahanbený, že zapomněl na své chování a nepředstavil se.
„Ach ano, jiný mladý nositel prstenu, jak se říká.“ Gandalf umlkl a na chvilku pátravě hleděl na Harryho. „Tak Harry, některé z těch příběhů jsou skutečně pravdivé, některé z nich jsou vymyšlené. Tak například, samozřejmě byli hobiti, trpaslíci a elfové. Ve skutečnosti stále jsou.“ Gandalfovo vysvětlování bylo přerušeno, když se dveře do Brumbálovi pracovny konečně otevřely. Prošedivělá hlava profesora Lupina vykoukla ven.
„Teď můžeš jít dovnitř Harry.“
„Omluvte mě prosím. Můžu přijít zpět za chvíli a poslechnout si zbytek vašeho příběhu, pane Gandalfe?“ Zeptal se Harry, když zamířil ke schodišti.
„Samozřejmě Harry. Budu přesně tady jako vždycky jsem.“ Gandalf pozoroval Harryho, jak vystoupal do schodů a prosmýkl se kolem profesora Lupina, mumlaje omluvu. Starý čaroděj vyfoukl lenivý kroužek dýmu, přemýšlejíc, jestli si má s Albusem promluvit o tomhle mladém muži.
Snape seděl na jedné straně pokoje, zatímco Sirius seděl na druhé straně naproti němu. Žádný z nich nevypadal zraněný, ačkoliv ani jeden nevypadal příliš šťastně.
„Ahhh, Harry, proč se neposadíš než probereme to, co bylo rozhodnuto.“ Brumbál pozoroval, když Harry vstoupil do místnosti a byl zvědavý, které místo k sezení si vybere.
Harry se podíval na svého otce a potom na svého kmotra. Posadil se na židli přesně uprostřed místnosti, aniž by si uvědomil, že si sedl přesně napůl cesty mezi Severusem a Siriusem.
Brumbál rukou pečlivě skryl svůj široký úsměv. Bylo to přesně tak, jak předpokládal. Harry byl očividně rozpolcen mezi tyto dva muže. Měli by se kvůli němu velmi opatrně sblížit.
„Harry, jak vidíš, rozhodli se, že budou v těchto věcech rozumní.“ Brumbál byl přerušen ironickým odfrknutím ze Snapeova rohu. Krátce se na Severuse zamračil a ten umlkl. „Sirius tady bude moci strávit zbytek dne, ale obávám se, že potom se bude muset přemístit. Je mnoho příležitostí, že byl objeven, jestliže tu zůstane moc dlouho a musíš uznat, že klec není opravdu vhodné místo k bydlení za takového počasí.“
Tentokrát se odfrknutí ozvalo ze Siriusova rohu. Brumbál se zamračil na Siriuse, který přestal, tak jako předtím Snape. Harry pozoroval tuhle souhru, když se v jeho mysli začala formovat náhlá myšlenka. Tihle dva muži měli mnoho společného. Jeho obočí se zvedlo překvapením a rychle se podíval na Brumbála, který pozoroval Harryho s malým úsměvem ve tváři. Brumbál na Harryho nepatrně kývl, zdánlivě dávaje najevo, že jeho myšlenka byla správná. To bylo překvapení!
„Nyní Siriusi, ty a Harry očividně nemůžete opustit hrad, abyste si promluvili, takže předpokládám, že vy dva tu dnes odpoledne zůstanete. Přesvědčím se, jestli domácí skřítkové vědí, že vám sem mají přinést večeři. A Harry,“ Zvedl Brumbál ruku, aby umlčel Harryho, který chtěl začít mluvit, „Za chvilku sem pošlu Rona, Hermionu a Ginny.“ Harry zavřel pusu a zadíval se dolů na své ruce.
„Severusi, Weasleyova dvojčata nás požádala, abychom se dnes odpoledne zastavili na dvoře. Chtějí nám něco ukázat. Nemyslíš, že teď je ten správný čas?“ Albus se zvedl a šel ke dveřím.
Harry se zadíval na otce, překvapený tím, že na něj upírá pohled, trošku zamračený pohled na jeho obličej. Obával se Snape něčeho? Harry převracel v mysli tuhle myšlenku, když pozoroval, jak otec tiše opouští místnost a neotočil se k Siriusovi dokud se dveře za Snapem a Brumbálem nezavřely.

Snapeovo obočí se svrašťovalo obavami, když s Albusem opouštěli jeho pracovnu a zamířili na vnější nádvoří.
„Albusi, jste si jistý, že je to dobrý nápad nechat Harryho o samotě s Blackem? Vy víte jak je vznětlivý.“
„Myslím, že se není čeho obávat Severusi. Sirius je snad vznětlivý jen když se jedná o jeho vlastní blaho, ale nikdy by Harryho neohrozil.“
Severus se nezdál být přesvědčený Brumbálovým zodpovědným tvrzením, když mu otvíral venkovní dveře, ale rozhodl se o svém mínění pomlčet.
Hlavní schodiště stále ještě neslo stopy poprašku bílého sněhu z vánice před několika dny, ale dvůr byl od sněhu prakticky uklizen. Bylo tu několik sněhových postav, některé zářily bíle, jiné zářivě fialově a některé se ještě rozsvěcovaly matnými fialovými jiskrami. Fred s Georgem na ně čekali se zářivě červenými nosy z dlouhé doby, kterou strávili na chladném vzduchu, stavíc sněhové postavy.
„Co to je? Sněhová sochařská soutěž? Viděl jsem lepší sochy v denním pečovatelském centru!“ Snape věděl, že si vylévá svou zlost na Blacka na dvojčatech, ale nemohl se udržet. Popravdě se ani příliš nesnažil.
„Jsem si jistý, profesore Snapee, že je lepší vysvětlení pro tohle umění!“ Kývl Brumbál konejšivě na dvojčata. Fred se zhluboka nadechl, letmo pohlédl na George a potom začal s vysvětlováním.
„Narazili jsme na něco, co by mohlo být užitečné, ale nejsme si jistý, jak k tomu dochází, a mysleli jsme, že profesor Snape by nám mohl říct, o co se jedná. Mysleli jsme, že následuje nějaká reakce, ale dost dobře nemůžeme říct o co jde.“ Fredovi se znatelně ulevilo, když domluvil.
„Profesore Brumbále, myslíme si, pokud zjistíme, co se to děje, že jsme potom našli něco užitečného pro válku proti Vy-víte-komu.“ Pohrával si George s kapsou, když mluvil.
„Aha.No tak proč nám potom neukážete, co jste objevili?“ Profesor Brumbál byl zřetelně zaujat myšlenkou na novou zbraň proti Voldemortovi.
„Prosím pojďte zpátky sem, je to poměrně účinné a my nechceme, aby se někdo z vás zranil.“ George je vedl k nepatrně nízké prohlubni v trávníku.
Fred vytáhl kámen z kapsy a řekl „Chceme, abyste si udělali vlastní závěry, takže všechno co vám můžu říct je, že barva těch postav je důležitá.“ Napřáhnuv ruku, nechal kámen vyletět na bílou postavu. Ozvalo se tiché plácnutí, jak se kámen ponořil do sněhu.
„Weasley, kdybych se chtěl dívat na vaše házecí dovednosti, mohl jsem sledovat váš poslední famfrpálový trénink.“ Snape se stával netrpělivým, jak mu vystoupení přišlo stále zbytečnější.
„Jen počkejte pane, tohle není o tom, jak umím házet.“ George přešlapoval vedle Freda s kamenem v ruce a mrštil ho proti zářivě fialové postavě. Tenhle kámen se ponořil do sněhu zrovna tak jako první.
Fred měl připravený další kámen a hodil ho jakmile ten Georgeův zmizel z dohledu ve fialové postavě. Fredovým terčem byl nyní světlejší jiskřící cíl a jakmile do něj kámen udeřil, ozvalo se hlasité „PRÁSK“. Sníh se rozlétl na všechny strany, jak postava explodovala.
Severus Snape ztuhl šokem. Nikdy ani za milion let by nevěřil, že uvidí něco takového! Co na světě tyhle dva zastaví?
Brumbálova reakce byla trochu jiná. Lehce si promnul ruce, otočil se na George a zeptal se „Nemáš po ruce ještě nějaký kámen?“
George tiše přikývl, odevzdal kámen do rukou ředitele a poodstoupil, když Brumbál mrštil kámen na další světle fialovou postavu. Vybuchla s toutéž silou jako ta první.
„To je opravdu zcela úchvatné. Nemyslíš Severusi?“ Brumbál se otočil, aby zjistil, co si myslí profesor lektvarů, který s nedůvěrou hleděl na ten masakr, který zůstal poté, co druhá postava explodovala.
„Co jste to udělali?“ Zabodl Snape pohled do dvojčat, v duchu se třesouc, když uvažoval, jaký zmatek by mohli tihle dva spáchat tak silnou výbušninou.
„To je právě ten problém pane,“ Řekl George, setkav se přímo se Snapeovým pohledem, „nevíme co byl ten základní lektvar, takže nevíme proč to takhle vybuchuje.“
„Jak to že nevíte co..“
„Severusi,“ přerušil ho Brumbál, „pokračujme v tomto rozhovoru uvnitř. Snad v tvojí kanceláři?“
„Samozřejmě pane řediteli.“ Snape je vedl do své pracovny, nevšímajíc si kaluží, které jeho boty zanechávaly na dlažbě, když procházeli opuštěnou síní. Roztržitě mávl hůlkou na dveře od své třídy a vedl přes ní své hosty do kanceláře za ní. Profesor Brumbál se usadil za psací stůl, pokynuv dvojčatům Weasleyovým na židle naproti němu, zatímco Severus si kouzlem nechal přiletět židli ze třídy a posadil se vedle Brumbála.
„Tak tedy, proč jste nám neřekli, jak jste se dostali k té výbušnině.“ Brumbál se nakláněl přes stůl k dvojčatům, ruce lehce stisknuté před sebou.
„Začalo to, když nám domácí skřítek přinesl lékárnickou lahvičku nějaké fialové žbrundy. Ten skřítek řekl, že je to z něčeho z vaší laboratoře. Takže jsme vážně nevěděli, co to je. Dlouho jsme si s tím pohrávali, ale nenašli jsme nic užitečného.“ V tomhle okamžiku se Fred zadíval na George, jasně očekávajíc, že převezme vypravování.
„Vy jste to získali z mojí laboratoře?“ Pozvedl se Snape napůl v šoku a napůl v zlosti.
„Nyní, profesore Snape, je nechme říct jejich příběh bez přerušování.“ Položil Brumbál uklidňující ruku na Snapeovu paži, povzbuzujíc ho, aby se posadil.
„Do té doby, než jsem toho trochu vylil na svůj brk. Potom jsme zjistili, že to byl napodobovatel. Když jsem se podíval zpátky na svojí práci, měl jsem najednou dva brky. Jeden byl hnědý a druhý zářivě fialový. Postavili jsme jen jednu sněhovou postavu, ty ostatní byly kopie.“ Fred se zadíval na George, teď byl na řadě on.
„To vysvětluje tu bílou a ty fialové postavy, ale jsem přesvědčený, že tam byla ještě třetí barva, že ano?“ Brumbál pozoroval, jak si chlapci vyměnili další nervózní letmý pohled.
„Měli jsme legraci vytvářením kopií různých věcí a potom jsme měli nápad, že bude zábava přidat do té žbrundy nějakou jiskru. Takže tu noc o plese, jsme vzali trochu té žbrundy a přidali do ní trochu hvězdného prachu, vytvarovali do růže a dali na jídelní stůl.“
Fred trochu polkl a potom pokračoval. „Byli jsme v šoku jako všichni ostatní, když ten stůl explodoval. Předtím to nikdy neneslo známky toho, že je to výbušnina. Takže na Štědrý večer jsme postavili postavy ze sněhu, namnožili je s jiskřivou žbrundou a čekali jsme. Ale nic neexplodovalo. Jen každou chvilku ušel obláček fialového kouře.“
George se naklonil dopředu, dychtivý dokončit vyprávění. „Nakonec jsme se rozhodli zjistit, jestli to potřebuje ránu, aby to vyvolalo explozi. Nestáli jsme u stolu, když ta růže explodovala, takže jsme nevěděli, jestli na ní někdo něco neupustil. Výsledek vidíte sami. Problém je, že nevíme z čeho se ten lektvar skládá kromě hvězdného prachu.“
Snape na ně nedůvěřivě zíral. Myšlenka, že tihle dva si nevědomky zahrávali po několik posledních měsíců se silnou výbušninou byla zdrcující.
„Věděli jste, že je to z mojí kanceláře, neměli jste ponětí, co to je a přesto jste si s tím zahrávali?“ Severus věděl, že jeho hlas stoupá rozčilením, ale nemohl si pomoci. „ Mohli jste zabít sebe a všechny kolem!“
„Severusi, tohle můžeme projednat později. V tomhle okamžiku je nejdůležitější zjisti z čeho se to skládá a jaké jsou toho plné schopnosti.“ Brumbál se vážně zadíval na dvojčata, která jeho pohled nervózně opětovala.
„Chci abyste přinesli zbytek toho lektvaru sem dolů k profesoru Snapeovi.“ Brumbál se opřel zpět do židle, pozorujíc, jak ti dva spěšně odcházejí.
„Severusi, nemáš ponětí, co je ta látka zač?“
Snape byl hluboko usazen do židle zírajíc na strop. „Ty víš, že ten den kdy jsem Harrymu řekl, že je můj syn, jsem připravoval nějaký uzdravující lektvar pro Poppy. Z nějakých důvodů jsem se nemohl soustředit a pokazil jsem to. To je jediný lektvar z nedávné doby myslím, který jsem nechal uklidit domácím skřítkům. Ale nevím, co by se mělo smíchat, aby to vytvořilo tak silnou výbušninu.“
Fred s Georgem se vrátili, opatrně našlapujíc, aby nerozvířili zjevně těkavou žbrundu v lékárnické lahvičce. „Tady to je pane profesore. Budete moci říct, co to je?“ Předal George lahvičku Snapeovi.
„Myslím, že ano.Nyní ven, potřebuji pracovat.“ Snapeova mysl byla již zcela zaměstnána problémem, když procházel třídou. „Albusi, nevadí vám to.“
„Vůbec ne, Severusi, vůbec. Buď si jistý a dej mi vědět až něco objevíš.“ Albus se zvedl a odcházel ze sklepení lektvarů, tiše se pro sebe pochichtávajíc. Tohle by mělo zaměstnat Severuse po zbylý čas, který Sirius stráví na hradě!

Harry pozoroval, jak Sirius urazil další okruh po ředitelově pracovně. Pravidelně zastavoval, podíval se na Harryho, zdánlivě na pokraji něco říct, potřásl hlavou a pokračoval v obchůzce.
„Siriusi, prosím tě, mluv se mnou!“ Nemohl již Harry snést nekonečné přecházení.
Sirius se otočil, chvilku na něj zíral a potom vyskočil do židle naproti němu.
„Siriusi, já vím, že nemáš profesora Snapea rád..“ Začal Harry, jen aby byl Siriusem přerušen.
„Nemám rád! Nemám rád? Myslím, že je příliš mírné použít tohle slovo Harry. Nenávidím toho slizkýho parchanta! A vždycky jsem nenáviděl. A tenhle pocit je vzájemný. Nemůžu uvěřit, že jsi mi o celé téhle situaci neřekl! Proč jsi mi neřekl, že tě Dursleyovi takhle týrali! Výš, že bych okamžitě přišel!“ Sirius zabodával pohled do Harryho.
„To je přesně to, proč jsem ti to nemohl říct! Co kdyby ses mi pokusil pomoct a Ministerstvo kouzel by tě chytlo? Nikdy bych si to neodpustil!“ Harry opětoval pohled Siriusovi, cítíc, že jeho obvinění byla nespravedlivá.
„To není důležité! Co je důležité je, že nejenom že jsi mi nezavolal o pomoc, ale dokonce jsi mi ani nedal vědět o téhle bryndě se Snapem.“
„Udělal by jsi to samé Siriusi! Přiřítil by jsi se sem, abys mě ochránil, tak jako jsi to udělal minulý rok během turnaje. Nechci jim dát příležitost, aby tě chytli! Nejsem tak důležitý!“ Harryho obličej byl rudý vzteky, jak se hádal se svým kmotrem.
„Co tím myslíš, nejsi tak důležitý! Pro mě jsi tak důležitý! A byl jsi taky pěkně důležitý pro svojí matku a také pro Jamese!“ Část hněvu Blacka opustila a on se unaveně sesul do židle. „Harry, už přede mnou takové věci netaj, ano?“
„To nemůžu slíbit Siriusi. Neslíbím něco, o čem nebudu vědět, jestli to budu moct splnit. Asi to nebudu moct splnit. Ačkoliv můžu slíbit, že to zkusím.“ Harry se také unaveně opřel do židle. „A co bude teď, Siriusi?“
„Co tím myslíš?“
„No, Snape je můj táta, o tom už teď není pochyb a ty ho nemůžeš vystát. Znamená to, že už nebudeš můj kmotr?“ Harry byl slabě napjatý, obávajíc se odpovědi.
„Samozřejmě jsem stále tvůj kmotr! James a Lily byli oba mí dobří přátelé. Vybrali si mě, abych byl tvým kmotrem a tím také zůstanu. Snape s tím nemá co dělat! Ačkoliv řeknu ti, že vypadáš tak moc jako Snape, když byl ve tvém věku, až je to zvláštní. Nemohu uvěřit, že si té podoby lidi nevšimli.“
„To je jedna z věcí, na které pracujeme. Hermioně se podařilo najít kouzlo, které může být použito na změnu lidského vzhledu na delší dobu. Zkoušeli to na nějakých sovách, ale profesorka McGonagallová chce, aby vyzkoušeli víc proměn než to zkusí na mě.“
„Minervě zcela důvěřuji, je to ta nejlepší profesorka přeměn jakou kdy po celé generace měli. Ale zpátky k Snapeovi. Dal mi drobné vysvětlení o tom ,co se bude dít, ale bylo to spíš zamotané. Chci od tebe také slyšet, co si o té situaci myslíš. Možná tomu lépe porozumím, když si vyslechnu obě strany.“
Po celé další hodiny Harry mluvil a mluvil, vyprávějíc svému kmotrovi, jak bylo těžké žít s Dursleyovými, o setkání v domě Weasleyů a o dni, kdy k nim přijel, dál a dál až se dostal k vánočnímu ránu, k sově kterou daroval Severusovi a ke krabici dopisů kterou mu dal. Sirius ho jen příležitostně přerušil, aby se na něco zeptal, ale po většinu času tiše seděl, pozorujíc Harryho, jak vypráví.
„Musel jsi mít opravdu rušné pololetí.“ řekl Sirius, zvedajíc se, aby otevřel dveře, na které někdo zaklepal. „Ah, Ron a Hermiona! Jsem rád, že vás znovu vidím! Ty musíš být Ronova sestra Ginny!“ Sirius jim pokynul dovnitř a zavřel za nimi dveře.
„Jsem rád, že vás vidím, pane Blacku.“ Řekl Ron, když si sedal na židli vedle Harryho.
„Vypadáte mnohem lépe než minulé léto!“ Myslela to Hermiona dobře, ale přesto to nebylo příliš taktní.
„Díky Hermiono.“ Na Siriusově tváři se objevil ďábelský úšklebek, který způsobil, že Hermiona s Ginny zamrkaly překvapením. Byl přece tak pohledný, když se usmíval! „Harry mi řekl o všem, s čím jste mu pomáhali. Vypadá to, že to kouzlo přeměny už budete mít hotové.“
„Není to ještě hotové, abychom to mohli použít na Harryho, ale jsme už velmi blízko.“ Prohlásila Hermiona důvěrně.
„Nemám pochyb. Áaah..večeře!“ Vstoupilo několik domácích skřítků, nesouc zakryté mísy a džbánky s džusem. Za nimi přišli ještě další dva a přinesli stůl. Postavili stůl doprostřed pokoje a odstoupili, zatímco druzí dva prostírali. „Jak jste přišli na to přehodit pořadí toho kouzla, Hermiono?“
„No víte, šli jsme právě z jedné návštěvy knihovny a našli Nevilla, jak chodí vzhůru nohama a pozpátku, a to mi vnuklo ten nápad...“

Hodina večeře byla již dávno pryč, Harry se vrátil s přáteli zpátky do Nebelvírské věže a temná postava se tiše plížila potemnělými chodbami Bradavic. Když dorazila ke schodům do sklepení, zastavila se a na okamžik opatrně naslouchala, potom seskákala dolů, znovu zastavila dole a poslouchala. Když nic nezaslechla, přikladla se postava tiše ke dveřím učebny lektvarů. Zevnitř přicházelo slabě rozeznatelné cinkání, jasně poukazujíc, že uvnitř někdo pracuje. Sirius se vrátil do své lidské podoby a tiše otevřel dveře. Severus soustředěně pracoval nad kotlíkem nad ohněm, horlivě míchajíc jedním způsobem a hned zase jiným. Sirius ho chvilku pozoroval, pozoroval zarputilost, přísné vzezření jeho obličeje a přemýšlel, co na něm proboha mohla Lily vidět.
Cítíc na sobě Siriusův pohled, Snape vzhlédl, stále míchajíc své směsy.
„Co chceš Blacku?“ Tón byl všechno jen ne přátelský. Siriuse to svádělo, aby odešel, ale odpolední pozorování obličeje jeho kmotřence, jak vypráví o Snapeovi, ho přesvědčilo, že musí dospět pro Harryho dobro k nějaké dohodě.
„Musíme si promluvit.“ Sirius za sebou zavřel dveře a přistoupil ke stolu, kde stál Snape.
„Nemám, co bych ti řekl. Dej bacha na tu dračí žluč!“
„Strávil jsem s Harrym odpoledne.“ Sirius vytáhl židli z přední řady, posadil se a nohy si položil na stůl. „To už vím!“ Snape byl rozpolcen podrážděním, že Black přerušuje jeho experiment a zvědavostí, co Harry Blackovi řekl.
„Přestaň mě přerušovat a nech mě mluvit!“ Sirius s hlomozem sundal nohy ze stolu. „Harry mi řekl o všem, co se stalo. Máme problém. Jsem legálně jeho kmotr, kdyby mě nehonili, měl bych vždycky poslední slovo ve všech rozhodnutích, která se ho týkají. Ty jsi jeho táta, ale nemůžeš ho uznat do té doby než bude Voldemort pryč, pokud nechceš vystavit sebe i Harryho většímu nebezpečí než jakému jste vystaveni teď.“
„Jaký fantastický popis již zřejmých věcí, Blacku.“ Odtušil líně Snape.
„Zavři zobák a nech mě to dokončit!“ Sirius se odmlčel, aby si uspořádal myšlenky a díval se dolů na své ruce. „Mám Harryho opravdu rád. Je to můj kmotřenec a já udělám všechno, co je v mých silách, abych ho ochránil. Včetně toho, aby ses k němu přibližoval víc než je nutné. Jen počkej!“ Snape otevřel pusu, aby vztekle odseknul, ale znovu ji zavřel a počkal až Black domluví. „Naneštěstí jsem si všiml, že si k tobě vypěstoval náklonnost, takže to nebude odpověď. To znamená, že my dva musíme najít způsob, jak spolupracovat, jestliže se nechceme o toho chlapce přetahovat.“
„Co myslíš tím spolupracovat?“ Severusovo obočí bylo svraštělé, jak přemýšlel o tom, co Sirius řekl, stále pravidelně míchajíc.
„Tak, jak říkám. Nemohu tu být každý den, abych se ujistil, že je v bezpečí, že nedělá něco nebezpečného. Ty můžeš. Od té doby, co je moje jméno známé ho nemůžu vzít na letní prázdniny, samozřejmě ty také ne, ale můžeš se ujistit, že je na vhodném místě. Očekávám, že mě bude žádat o rady a říkat mi, co dělá, a já neudělám nic, abych ohrozil váš vztah, který jste začali budovat. Ale tak mi pomoz, jestliže uděláš něco, co by toho chlapce zranilo, budeš litovat až do konce života!“ Sirius se zvedl ze židle a nakláněl se přes stůl, aby se mohl Snapeovi podívat přímo do očí.
„Nikdy bych neudělal něco, co by mého syna ohrozilo!“ Zasyčel Snape na Blacka.
„Fajn, tak alespoň na něčem jsme se dohodli.“ Sirius se podíval dolů do Snapeova kotlíku, když mu obláček fialového kouře zavadil o nos. „Proboha, co je tohle?“
„To je nový recept, který by mohl přinést úchvatnou výbušninu.“
„Nikdy jsem neviděl nic podobné barvy. Jak jsi na to přišel?“ Sirius tázavě přičichl ke kotlíku, zkoušejíc rozeznat současně rozdílné ingredience. „Smrdí to jako nějaký Poppyn pepřový posilňovací nápoj.“
„To je proto, že to má stejný základní recept. Nyní, když ti to nebude vadit Blacku, jsem zaneprázdněný.“
„Dobře si pamatuj, co jsem ti řekl Snape. Jestliže jakýmkoli způsobem ublížíš Harrymu, budeš se za to zodpovídat mě!“ Sirius se vrátil do podoby psa, doběhl ke dveřím, čumákem je otevřel a proklouzl do temné chodby za nimi.