28. kapitola

22.04.2012 14:00

Severus pracoval celou noc nad kotlíkem výbušného lektvaru. Smíchal nespočetné množství pepřového posilovacího nápoje, pokaždé trošku pozměníc pořadí, ve kterém měly být ingredience přidávány, nebo dokonce způsob, jakým měl být lektvar míchán. Už se blížilo ráno, když získal směs, která jevila ty samé vlastnosti jako žbrunda dvojčat Weasleyových. K jeho znechucení přišel ale na celý roztok díky nehodě. Míchal dávku normálním způsobem, uvažujíc jaký vyzkoušet dále, když si uvědomil, že ztratil přehled o tom, kolikrát směs zamíchal. Tiše nadávajíc, přetáhl velký kotlík k nejbližšímu umyvadlu. Dokud první kapka nedopadla do odtokového kanálku, nepovšiml si, že obsah změnil barvu. Když se fialový dým zavlnil z odpadu, rychle narovnal těžký kotlík, vzal ho zpátky na laboratorní stůl a nabral směs do průhledné lékárnické lahvičky.
Přistoupil zpátky ke stolu, opatrně ji položil doprostřed, takže ji mohl pozorovat a psát zároveň. Rychle zaznamenal zápis o způsobu výroby, letmo pohlédnuv, jestli se směs změnila, když vychladla. Až doposud to vypadalo pozoruhodně stejně, jako ta kterou přinesli Weasleyové včera odpoledne. Nyní si musel jednoduše vzpomenout kolikrát to zamíchal. - Podívejme se, začnu, jedno, druhé, třetí, čtvrté, - počítal, když vyráběl přípravek.- Potom jsem začal přemýšlet, že možná obsah kotlíku je jiný, to bylo tak tři zamíchání. Bereme-li v úvahu, že netopýří křídla se špatně odstranila, další dvě zamíchání, ale netopýří křídla nikdy nejdou špatně (jsou horší než jakékoli jiné bakterie), potom jsem si uvědomil, že jsem přestal počítat. Přibližně devět zamíchání. -
Když Severus dopsal své poznámky, podíval se na otevřenou lahvičku. Stále nezměnila barvu ani v nevlídné pokojové teplotě. Zvedl lahvičku a trochu ji naklonil, aby otestoval lepkavost.- Rozhodně hustší za téhle teploty.- Udělal si poznámku na pergamen, aby mohl později udělat přesnější měření Besselovou trubičkou. Natáhl se dopředu a lahvičku zazátkoval, chráníc vzorek před znečištěním. Zvedl se a rychle šel do kabinetu zásob, zamýšlejíc vytvořit další várku lektvaru, tak soustředěný na svou práci, že si nevšiml profesora Lupina stojícího na prahu.
Lupin pozoroval, jak Snape bere přísady, smějíc se, když slyšel tlumené mumlání vycházející z hloubi jeho kabinetu. Z věcmi přecpané laboratoře bylo zřejmé, že Snape pracoval celé hodiny na něčem, co právě vařil.
„Promiň Severusi , ale co to právě děláš a máš vůbec v úmyslu dnes ráno jíst?“
Snape se překvapením otočil. Téměř upustil těžkou krabici z rukou. „Co tu děláš, takhle mě vylekat!“ Položil krabici na nejbližší lavici a těžce se na Lupina zamračil.
„Ředitel mě poslal, abych se podíval, proč nejsi na snídani!“
„Teď samozřejmě není čas na snídani. Před pár hodinami jsem teprve začal svůj experiment.“
Lupin se s pobavením zadíval na Snapea. „Nejenom, že je na snídani čas, ale dokonce už je téměř po ní a tvůj syn je trochu nervózní. Myslím si, že se obává, že se k tobě Sirius dostal. Ředitel také chtěl, abych ti připomněl, že dnes máš také na starost výlet.“
Snape podrážděně uhodil rukama do stolu. Nikdy se to nepodaří! Každý okamžik, kdy byl na rozhodujícím bodě svého výzkumu, se stalo něco, co ho vyrušilo! Naneštěstí byla tohle jedna povinnost, kterou nemohl odbýt. Povzdechnuv si, rozhlédl se po přeplněném pracovním stole, přešel k lavici, mávl hůlkou nad velkou láhví plné žbrundy, aby ji zmenšil a nacpal ji do kapsy svého hábitu.
„Copak je to za látku, Seve?“ Pozoroval Lupin celý proces s nepatrně skrývaným pobavením.
„Nestarej se Lupine, to zjistíš, pokud to bude fungovat. A neříkej mi Seve.“ Reptal Snape, když vyšli ze dveří a společně zamířili chodbou.
„Už je ten sketa pryč?“ Z tónu Snapeova hlasu bylo jasné, že očekává kladnou odpověď.
„Odešel před svítáním. Kdy hodláš minulost, která k tomu patří nechat za sebou?“
„Některé věci jsou neodpustitelné.“ Snape se odmlčel, když dorazili ke dveřím velké síně a otočil se k Lupinovi.
„Vždycky jsem se alespoň snažil chovat zdvořile, když se poblíž objevil Harry, ale jestli ode mě očekáváš, že se budu chovat k Siriusovi třeba jen jako k velmi vzdálenému příteli, tak to budeš čekat zbytečně.“ S těmito slovy se vrhl do velké síně se za sebou rozevlátým pláštěm.
„Severusi někdy jsi sám sobě nejhorším nepřítelem.“ Zamumlal Lupin, když následoval Snapea ke společnému stolu a posadil se na své obvyklé místo.
„Áaa, Severusi, je dobře, že jsi se k nám připojil!“ Zasedal Brumbál jako obvykle na svém místě. „Dáš si nějaká vejce?“
Snape přijal nabízené jídlo, uvědomujíc si najednou jaký má ve skutečnosti hlad. Nabral si zdravou porci vajec a rozhlédl se po stole, co ještě zbylo. Začal jíst a přemýšlel, kdy si bude moci udělat čas nutný k dokončení experimentu, když na sobě ucítil něčí pohled. Vzhlédl na Harryho, který na něj upíral tázavý pohled. Snape na něho kývl a jeho pozornost se vrátila zpět k jídlu.
Harry se zklamaně odvrátil, odstrčil svojí židli a požádal o propuštění. Snape zřejmě zapomněl, že měli dnes někam jít.
Snapeův hlas přetrhl jeho zamyšlení. „Harry počkej na mě před bránou za půl hodiny. Vezmi si plášť, budeš ho potřebovat.“ Severus si během svého mluvení nalil další šálek čaje.
„Ano pane!“ Zasmál se Harry ulehčeně a pospíchal z místnosti.
„Co dnes plánuješ dělat Severusi?“ Usrkávala profesorka McGonagallová v poklidu svůj druhý šálek čaje, užívajíc si neuspěchanou atmosféru prázdnin.
„Něco, co jsem měl udělat už dříve. Jestliže mě omluvíte pane řediteli, musím si ještě něco zařídit než odejdeme.“
„Samozřejmě Severusi. Oh, a dej mi vědět, pokud zjistíš něco o té směsi.“ Usmál se klidně Brumbál na Snapea, zjevně důvěřující v jeho schopnosti mistra lektvarů rozeznat, co způsobuje výbušné vlastnosti té žbrundy.
Severus mávl rukou v odpověď, když opouštěl místnost, zamýšlejíc vrátit se zpátky do kobky a udělat si v duchu seznam předmětů, které si musí vzít sebou.

„Kam jdeš Harry?“ Usadil se Ron v rohu společenské místnosti blízko krbu na židli s překříženýma nohama a četl knihu v úžasně oranžových deskách. Harry mohl stěží přečíst název na hřbetě.
„Kudleyští Kanonýři, Vyčerpávající historie. Kdo ti to dal?“
„Samozřejmě Hermiona!“ Zakřenil se Ron na Harryho. Kdo jiný by mu mohl dát takovou bichli k Vánocům! „Tak kam tedy jdeš?“
„No já nevím, profesor Snape mi to neřekl.“ Harry mrkl na hodinky a když zjistil, že má ještě patnáct minut než bude muset být před bránou, posadil se na pohovku vedle Ronovi židle.
„Snape tě někam bere? To zní jako dost dobrá vycházka!“ Ronovo obličej svědčil o tom, že to ve skutečnosti zní jako strašlivej nápad.
„Rone! Myslím si, že je skvělé, že ho jeho táta někam vezme!“ Hermiona přišla tiše a slyšela Ronovu poznámku.
„Jen jsem tím myslel, že to není osoba s kterou bych šel dvakrát nadšeně na výlet. Myslím si, že nezná význam slova zábava.“ Snažil se Ron vyprostit z pasti, do které ho jeho neukázněný jazyk dostal, vykopávaje si sám pro sebe ještě větší jámu. Hermiona se na něj mračila až jeho uši zčervenaly a otočil se na Harryho.
„Ty přece víš, co tím myslím, že jo kamaráde?“
Harry se zasmál na svého kamaráda v rozpacích a řekl „To je v pořádku Rone, je to těžké s ním být o samotě, ale myslím, že přesto to bude moc pěkný den.“ Harry se znovu podíval na hodinky a zvedl se z pohovky.
„Ačkoliv nehodlám poznávat jeho špatnou stránku, tím že přijdu pozdě, potom se uvidíme.“
Když Harry pospíchal skrz otvor portrétu, zaslechl ještě Hermionu jak říká „ Čestně Rone, nikdo by si nepomyslil…“
Harry se pro sebe zasmál, když šel do hlavní síně. Přemýšlel, jak dlouho Hermioně zabere než přestane Ronovi vyprávět, že je nemyslící trouba. Dorazil k hlavním dveřím o dvě minuty dříve a posadil se na lavičku v blízkosti dveří, přemýšlejíc, kam asi půjdou.
„Připraven?“ Harry sebou trhl, zpozorněl a podíval se nahoru na otce, který stál vedle něho. Tenhle muž se určitě uměl pohybovat rychle a tiše.
„Ano pane.“ Harry se zvedl z lavičky a následoval Snapea do dveří. „Promiňte, ale kam jdeme?“
„Ah, to je překvapení Harry. Ačkoliv v tomhle okamžiku jdeme na to velké pole vedle famfrpálového stadionu.“ Snape pokračoval rychlou chůzí přes dvůr na pole, nutíc Harryho, aby téměř utíkal, aby mu stačil.
„Pane, mohli bychom prosím trochu zpomalit,“ Vydechl prudce Harry po několika minutách svižného poklusu.
Severus se otočil a zahleděl na svého syna, těžce oddechujícího s růžovými tvářemi od námahy.- Vypadal tolik jako Lily- „Příště nečekej tak dlouho, než mi řekneš, že jdu moc rychle,“ řekl, trochu zpomaliv své tempo.
„Ano pane.“ Harry se zabýval uvažováním, kam vlastně jdou, když prošli zasněženými trávníky až k famfrpálovému hřišti. Byl tak hluboce zamyšlen, že si nevšiml, když Snape zastavil a musel pak běžet zpátky.
„Och, promiňte pane.“ Zčervenal Harry rozpaky.
„Harry musíš dávat větší pozor, kam jdeš.“ Severus vytáhl z kapsy kovové obouvátko a nasměroval ho k němu. „Chytni se toho. Přenese nás to k našemu cíli.“
Harry okamžitě schoval ruce za záda a odvrátil se od předmětu ve Snapeových rukou.
„Co to má znamenat?“ Snape byl zmatený Harryho chováním a neuvědomil si, že se na svého syna mračí zastrašujícím způsobem.
„To je přenášedlo , že jo. Já..já…“ Koktal Harry, s bledým obličejem, když zíral na přenášedlo.
„Ano, to je, ale ujišťuji tě, že je absolutně bezpečné. Cožpak jsi předtím necestoval přenášedlem?“ Snape byl zmaten, proč se Harry chová tak divně.
„Já.“ Zadíval se Harry na špičky bot, sbírajíc každý kousíček své odvahy, kterou měl a podíval se na Snapea. „Minulé léto, pohár Tří kouzelníků. Bylo to přenášedlo, a když jsme se ho dotkli, Cedrik a já…“Harryho hlas se zlomil. Nechtěl si teď znovu vybavovat, co se stalo minulého léta. Bylo to dost hrozné z přicházejících nočních můr.
„Měl jsem si vzpomenout.“ Snape, aniž by si to uvědomil, vykročil a pevně stiskl Harrymu rameno v utěšujícím gestu. „nic zlého se nestane. Důvěřuješ mi?“
Harry se zadíval do otcových očí a když v nich nenalezl žádné odsouzení, pomalu vytáhl ruku zpoza zad a dotkl se obouvátka.
„Nezapomeň se pevně držet.“ Severus položil jednu ruku na Harryho rameno, když je přenášedlo táhlo k jejich cíli.
Harry zavřel oči, když se přenášedlo začalo točit dokola. Vypadalo to jako by uběhly celé hodiny, než pocítil, že zpomalují a dopadají na zem. Podařilo se mu bez úhony postavit, pomalu si uvědomujíc cvrlikání ptáků v dálce.
„Harry už můžeš otevřít oči.“ Snapeův hlas zněl trochu pobaveně.
Harry otevřel oči a k svému překvapení zjistil, že je obklopený velkými stromy. V létě by koruny vytvořily nad hlavou zelená nebesa, ale nyní s na zimu opadaným listím byly pouze pochmurné.
„Kde jsme?“
Snape pozoroval Harryho, jak se kolem rozhlíží. „Uvidíš. Musíme jít tudy,“ Řekl Severus ukazujíc na pěšinu vedoucí doprava.
Vedl Harryho skrz sněhem zachumlaný les, vychutnávajíc si ticho a krásu nedotknutého okolí. Bylo to už tak dávno, co tady byl naposledy. Někdy byly vzpomínky spojené s tímhle místem příliš bolestivé. Možná nyní byla příležitost spojit s tímhle místem veselejší vzpomínky, uvažoval. Snape zastavil, když dorazili k okraji lesa, zhluboka se nadechl a vykročil na sněhem pokrytou louku, obracejíc se, aby se podíval, jestli jde Harry taky dopředu. Pozoroval, jak se Harryho oči zvětšili a zářili, když jeho pohled zachytil rozlehlou budovu před nimi.
„Co je to?“ Harry nemohl odtrhnout oči od obrovského sídla, které dominovalo pasece, na níž bylo vystaveno. Vybudované především z šedého kamene, členěné velkými okny a korunované čnícími komíny, tři století bylo zanechané slunci a větru. Louka na které stáli se zvedala ke schodům vedoucím k hlavnímu vchodu.
„To, Harry, je ‘Chateau Foret Vierge. Bylo vystaveno Suavisem Snapem ve 14. století a po celé generace tu bydlel rod Snapeů,“ řekl Snape, stále sledujíc s pobavením Harryho udivený výraz. „Chtěl bys jít dovnitř?“
Harry tiše přikývl, neschopný v údivu vydat jediný zvuk. Strýc Vernon a teta Petunie, nemohli mít ponětí, že Snape vlastní zámek! Když následoval svého otce přes louku k hlavnímu vchodu, Harry si všiml matného třpytu vody napravo za domem. „Tohle je jezero?“
„Samozřejmě. Vzadu za zahradou je také přístřešek pro lodě s kánoemi a veslicemi.“ Dorazili ke schodišti a Harry počkal, až jeho otec odemkne dveře, přešlapujíc netrpělivě z nohy na nohu. Snape vytáhl svojí hůlku a tiše mumlal, když jí mávnul před dveřmi. Harry přesně nezaslechl vyřčené slovo a také to neznělo jako nějaké zaříkadlo,které se učili ve škole. Dveře se pomalu a tiše otevřely, odkrývajíc pohled do velké haly s velkolepým nablýskaným dřevěným točitým schodištěm vedoucím do druhého patra.
„Vítej doma Harry.“ Snape ustoupil stranou, aby mohl jeho syn vstoupit první.
„Doma.“ Řekl tiše Harry, zkoušejíc se vyrovnat s představou, že chlapec, který nikdy nikam nepatřil by vlastně mohl mít domov. Na obou stranách schodiště byly velké průchody a Harry mohl vidět jídelnu na jedné straně a obývací pokoj na druhé.
„Tak běž!“ Snape vedl Harryho kolem schodiště do další části přízemí, ukazujíc Harrymu různé obývací pokoje, obrazárny s velkými obrazy generace Snapeů a konečně knihovnu, která byla od podlahy ke stropu přecpaná knihami, příručkami a svitky. Harry byl zvláště uchvácený obrovským oddělením zaplněným knihami o famfrpálu.
„Na tohle je dost času později, pojď.“ Tentokrát ho jeho otec vedl do schodů. Když stoupali do druhého patra, Harry se kochal pohledem na své vyobrazené předky, kteří různě mávali, smáli se nebo se na něj mračili. Snape zastavil na vrcholku schodiště, vypadalo to, že se trochu narovnal a vedl Harryho do dveří vpravo.
„Pokoje na téhle straně domu jsou určené pro členy rodiny. Ty na druhé straně jsou pro hosty.“ Severus zastavil před velkými leštěnými dveřmi z tmavého dřeva úplně na konci chodby. „Tohle je pánova ložnice, nyní je moje a jednou bude tvoje.“ Otevřel dveře a oba vstoupili dovnitř.
Harry byl překvapený, jak vesele pokoj vypadá. Byl vymalován v odstínech sluneční žluté a lišejníkově zelené, měl okna od podlahy ke stropu podél dvou zdí a francouzské dveře vedoucí na balkón s výhledem na jezero a části údajné zahrady. Postel s nebesy byla umístěná v jednom rohu a několik velkých židlí kolem stolku blízko okna. Velký kamenný krb byl umístěný na jedné vnitřní stěně a nad římsou visela podobizna ženy s měděnými vlasy a jasně zelenýma očima v téměř životní velikosti. Něžně se na Harryho a Snapea usmívala, pozorujíc je, jak se prochází po pokoji.
„To je..“ Harry nedokončil větu, jak váhavě přistoupil k obrazu.
„Ano, to je Lily.“ Severus přistoupil k Harrymu před obrazem a zastavil se dívajíc se neproniknutelně na obraz. „Nikdy bych nestrpěl, aby se ten obraz přemístil. Žili jsme tady poté, co jsme se vzali. Moji rodiče nám to tu předali.“ Ještě chvilku hleděl na obraz a potom se obrátil ke dveřím do haly.
Harry nechtěl opustit obraz svojí matky, ale také nechtěl, aby byl Snape kvůli němu netrpělivý. Když odcházel v duchu si slíbil další návštěvu tohoto pokoje. Severus zastavil přede dveřmi v hale právě pod Pánovou místností. Mávnutím nechal otevřít dveře a pokynul Harrymu dovnitř. Tenhle pokoj byl trošku menší než Severusovo, vymalovaný tmavě modrou barvou a měl sedadla postavená pod okny podél jedné zdi. Byla tu postel s baldachýnem a za ní na zdi pověšené vybledlé modré tapety. Do třetí stěny byl vbudován krb. Složitě vyřezávaná kulatá deska stolu sladěná s knihovničkou a velkou měkkou židlí doplňovaly nábytek. Místnost vypadala velmi zanedbaně a opomenutě.
„Myslel jsem si, že by se ti tenhle pokoj mohl líbit jako vlastní. Můžeš změnit barvu a nábytek jak si sám budeš přát.“ Severus si nevybavoval, že by nábytek byl tak zchátralý, jak se evidentně jevil. „Můžeš si vzít nábytek z jakékoli jiné místnosti, kromě mojí.“
„Uhm. Pane?“
„Ano Harry?“
„Kdy tu s vámi budu moci bydlet?“ Harry zadržel dech, nejistý si v jakou odpověď vlastně doufá.
„Nevím. Ty víš, že jsem zapletený do války s Voldemortem. Není pro tebe bezpečné, aby si byl právě teď známý jako můj syn, pro nikoho z nás. To záleží na tom, jak se to vyvrbí s válkou.“ Tohle nebyla přesně ta odpověď ve kterou Harry doufal.. „Pojď se mnou je tu ještě pár věcí, které ti chci ukázat.“
Snape ho vedl zpátky dolů, ukazujíc mu ještě schodiště vedoucí do podkroví, když kolem procházeli. „Většiny věcí na stole se nesmíš dotýkat,“ řekl Harrymu, když ho zavedl zpátky do knihovny až k velkému stolu na konci místnosti. Doraziv k prostřední zásuvce, vytáhl velký balík papírů svázaných dohromady uprostřed velkou černou stuhou. „Tyhle papíry budeš potřebovat jestliže se mi něco stane. Týkají se bankovních účtů, majetku a samozřejmě dalších investic.“ Harry zíral na balíček, nepatrně zakřiknutý myšlenkou, že Snape se již připravil na okamžik své smrti. „Dej mi ruku.“
Harry natáhl ruku a Snape mu do ní vložil balíček papírů, položil svou ruku na vrch balíčku a zamával nad ním hůlkou, zvučně odříkávaje. Objevil se krátký záblesk světla a když mohl opět Harry vidět, byla stuha přichycena velkou zelenou pečetí uprostřed.
„Tyhle papíry se otevřou jenom tvým dotykem. Nikdo jiný je nemůže přečíst.“ Snape si vzal balíček a vložil ho zpátky do zásuvky. „Mám tu nějakou práci, kterou potřebuji udělat, budeš to tu chtít zatím prozkoumat sám?“ Snape přistoupil ke knihovně za sebou když mluvil.
„Uh, tuším, že ano pane.“ Harry zaujatě sledoval jak Severus proklépává několik míst na poličkách a pohybuje dvěma knížkami, což vypadalo jako náhodný zvyk. Matně mohl zaslechnout přidušené cvaknutí a potom se jedna část knihovny beze zvuku otevřela do místnosti. Harry se přemístil za Severuse, zkoušejíc nahlédnout, co bylo schované za knihami.
„To je moje soukromá laboratoř. Mám tam uloženo mnoho nebezpečných přísad. Ničeho se nedotýkej bez mého výslovného svolení. Rozumíš mi?“ Severus se výhružně zahleděl do Harryho očí, když mluvil.
„Ano pane.“ Přisvědčil rychle Harry, když jeho otec vstoupil do laboratoře. –Možná že teď se naskytne vhodná příležitost prozkoumat Famfrpálové knížky.-
Několik hodin uběhlo v tichu, když Harry pročítal pár knih o Famfrpálové technice a Severus si hrál se svými lektvary. Harry příležitostně zaslechl tlumené kletby přicházející z laboratoře a rozhodl se zůstat, tam kde je, raději než by riskoval, že přivolá otcovu známou náladu na svou hlavu. V jednu chvíli vešel Severus do knihovny, s pevně zamračeným výrazem v obličeji, popadl knížku z poličky za masivním stolem a vpochodoval zpět do laboratoře. Zřejmě se věci neubíraly dobrým směrem. Co se týče Severuse, byl celý zmatený. Jeho první přibližný odhad devíti zamíchání vytvořil růžový lektvar. Ani trošku podobný fialové barvě, kterou očekával. Jeho další pokus deset zamíchání přineslo vodnatý, vybledlý lektvar. Jeho další domněnka byla, že bylo požadováno zvláštní míchání, aby se vytvořil charakter, který potřeboval. Takže vyzkoušel 11, 12, 13 a 14 zamíchání, zbytečně. Severus opatrně přidal poslední ingredienci a začal míchat, sledujíc pozorně zápas v kotlíku, zatímco míchal.
Zatím Harry odložil knihu na Historii famfrpálu a byl užaslý jak moc se hra změnila. Zapomenuv na své dřívější zdráhání, zatoulal se s knihou v ruce do laboratoře.
„Pane proč už nehrajeme Famfrpál se třemi potlouky? Zdá se mi, že jejich číselná převaha nad odrážeči by učinila hru mnohem zajímavější.“
Severus přestal míchat, podíval se prázdně na Harryho a řekl „Nejsem si jistý. Vlastně si nemyslím, že by někdo slyšel…Oh k čertu!“ Severus škubl míchací tyčinkou ven z kotlíku a s nedůvěrou hleděl na směs. Byla to perfektní zářivě fialová barva. Nejistě zašťoural tyčinkou v té látce. Když tyčinku vytahoval, dlouhý provazec nepopiratelně pitomé fialové látky se napínal mezi tyčinkou a kotlíkem.
„Harry! To je ono!“ Severus hodil svou tyčinku na stůl a zíral s úžasem na Harryho.
„Co to?“ Harry byl rozdělen mezi pobavení nad Snapeovým vyváděním a znepokojením jestli neztratil rozum.
„Celou minulou noc jsem zkoušel objevit, jak vyrobit základní lektvar pro výbušninu dvojčat Weasleyů. Vyzkoušel jsem každý způsob míchání jaký mě jenom napadl, když si přišel a položil mi tu otázku. Nikdy mě nenapadlo, že jediné půl zamíchání bude tak důležité. Je to velmi zřídka, kdy nějaká směs požaduje půl zamíchání, v tomhle případě devět a půl. Samozřejmě to bude devět a půl, velmi unikátní číslo, to je taky devatenáct polovin.“ Severus se zahleděl na své kapesní hodinky. „Měli by jsme se pomalu vrátit do školy, je téměř čas na večeři. Jen mě nech uklidit tenhle nepořádek a můžeme jít.“
„Můžu vám pomoct?“ Harry byl unavený čtením. Uvítal příležitost k nějaké aktivitě, dokonce i když to bylo jen vymývání špinavých kotlíků.
„Půjde to rychleji. Začni těmahle kotlíky a já začnu zaklízet tyhle ingredience. Použij čistící prach u dřezu, nejsem si jistý jak stálé ty látky jsou, nechci vyvolat nějakou reakci použitím kouzelného čištění. A cokoliv uděláš, hlavně je v dřezu nesmíchej dohromady!“
Oba na chvíli pracovali v tiché harmonii. Když Harry drhnul kotlíky, přemítal znovu o otázce, o které před chvilkou přemýšlel. Vytáhl poslední kotlík ze dřezu, podíval se na Profesora Snapea, který pečlivě umisťoval ingredience na místo, na které patřili a rozhodl se- proč ne?-
„Pane?“
Severus se podíval na Harryho obočí tázavě povytažené.
„Uhm, přemýšlel jsem, jak bych Vám měl říkat?“ Harry se zadíval na kotlík který zasunoval zpátky do police.
Severus se na pár minut na Harryho zamyšleně zahleděl. „Když jsme ve škole musíš mě oslovovat jako profesora Snapea. Máš na mysli něco pro dobu kdy nejsme ve škole?“
„Nevím pane, ale pane zdá se to tak..tak..“ Harry váhal, hledaje správné slovo.
„Formální?“
„Ano pane.“
„No Harry, já jsem svému tátovi říkal „otče“ a vím, že Lily říkala tátovi „tatík“, to jsem ale neměl rád. Vím, že mnoho chlapců ve škole říká otcům „tati“, ale možná se pro to moc dobře neznáme. Bude pro tebe otec přijatelný? Severus předtím na tenhle problém příliš nemyslel, ale mohl vidět, že to Harryho trápí, takže si to zasloužilo, aby na to bral ohled.
„Otec.“ Zkusil to Harry a přikývl.
„Tak tedy otec.“ Severus se rozhlédl po nyní úhledné laboratoři. „Myslím,že jsme skončili. Jsi připraven vrátit se do školy?“
Harry se natáhl pro knížku,kterou rozečetl na lavičce. „Můžu si tuhle knížku vzít sebou otče?“
„Ano Harry, jenom ji musíš vrátit na správné místo, až sem příště zase přijdeme.“ Když opustili laboratoř, Severus za nimi zavřel knihovní dveře a mávnutím hůlky uhasil světla v knihovně. Cítil váhu dvou skleniček plných stejné fialové žbrundy v kapse. Jaký uspokojivý konec celého výzkumu!
Harry se ještě ohlédl na chateau, když šli přes louku směrem k lesu. Doufal, že příště sebou bude moci vzít Hermionu, Ginny a Rona, aby to tu mohli společně prozkoumat.
„Tak pojď Harry.“ Severus na něj čekal mezi stromy.
„Už jdu otče.“ Usmál se Harry když zrychlil tak, že jeho tempo stačilo Snapeovým dlouhým nohám. Bylo to pěkné používat slovo „Otec.“
Harry strávil většinu času u večeře horečným rozrušením, téměř neschopný počkat až bude po večeři, aby mohl vyprávět o svém odpoledni se Snapeem.

„Celý velký zámek,“ Ron byl rozpolcen mezi závist nad Harryho štěstím a zájmem o skrytou laboratoř.
„Ve skutečnosti to není zámek,“ opravil Harry. „Něco jako hodně velký dům. Něco jako panské sídlo předpokládám.“
„A Snape ti dal vlastní pokoj, aby si jsi ho vyzdobil jak sám chceš?“ Hermiona se zdála velmi zaujatá možností na předělávání Harryho pokoje.
„No ano…“ Nechápal Harry, co tím Hermiona sleduje.
„Samozřejmě si zařízení uděláš v červené a zlaté.“ Hermiona si zřejmě myslela, že Harry by chtěl svůj pokoj zařízený podle Nebelvíru.
„Jistě že ne, udělá to samé co já a použije oranžovou!“ Ronovi se zdálo, že barva Kudleyských kanonýrů je jediná barva na malování.
„Oh Rone, nebuď směšný! Samozřejmě že Harry bude…“ Hermiona se sklonila k Ronovi a zabodla do něho ve vzduchu své prsty, když mluvila.
Harry se tiše posadil trošku ohromený množstvím zájmu, který vyvolalo jen malování jeho pokoje. Zachytil pohyb z vedlejší židle a obrátil se k Ginny. Zapitvořila se na něho a pokývla směrem ke dveřím. Oba se tiše zvedli, po špičkách se přikradli k otvoru v portrétu a tiše opustili místnost.
„Neposlouchej je Harry, vymaluješ si tak jak sám budeš chtít. Ačkoliv myslím, že tě budu nesnášet do konce života ,když poslechneš Rona a uděláš to oranžově!“ Ginny se zakřenila na Harryho zmatený popletený obličej.
„Vlastně jsem přemýšlel o zelené a modré.“ Ohlédl se Harry po otvoru v portrétu, střeženého jako vždy Buclatou dámou. „Myslíš si, že si všimli, že jsme pryč?“
„Ne a ještě dlouho ne. Poznám, když jim to zabere celý večer.“ Ginny potřásla pobaveně, ale s náznakem podráždění ,hlavou.
„No nechci tady postávat a poslouchat je. Pojďme se projít.“ Harry je vedl směrem k hlavním dveřím.

Severus se ubíral do schodů do Brumbálovi pracovny a přemýšlel o událostech dnešního dne. Celkově to byl dobrý den. S Harryho pomocí se mu podařilo objevit tu směs a návštěva v cheteau taky proběhla dobře. Dorazil ke dveřím, jednou zaklepal a vstoupil. Brumbál seděl za stolem, zjevně na něho čekajíc.
„No Severusi tak jak proběhla návštěva tvého domu?“ Šel Brumbál přímo na věc. „Docela dobře pane. Vypadalo to, že se dům a okolí Harrymu líbí a já jsem s jeho pomocí namíchal ten základní lektvar pro výbušninu dvakrát za sebou.“ Severus postavil dvě lékárnické lahvičky na stůl. „Oh, a Harry se rozhodl říkat mi otče, když nebudeme ve škole.“
„Severusi to je báječné! Takový krok kupředu!“ Brumbál se opřel zpátky do křesla potěšený Snapeovými zprávami.
„Ano pane, vyžaduje to devět a půl zamíchání namísto jednoho celého. Ani nevím, proč mě to nenapadlo dřív, to číslo je tak zřejmé.“ Snape se s uspokojením díval na lahvičky.
„Severusi, myslel jsem to, že ti Harry říká otče.“ Brumbál schoval úsměv do dlaně. Věděl přeci, jak zaujatý jeho profesor lektvarů může být.
„Oh, ano samozřejmě.“
„Teď o lektvaru. Říkáš devět a půl?“
„Ano pane. A snadno se to vyrábí. Budeme schopni to vyrábět dost jednoduše ve velkém množství. Potíže budou s tím jak to převážet. Předtím chci prostudovat jeho stabilitu.“ Severus náhle přestal mluvit a jeho pravá ruka se natáhla na levé předloktí. –Ne teď.-
„Severusi?“ Brumbál obešel stůl ke Snapeovi, s obavami ve tvářích.
„Jsem povolán. Musím jít.“ Severus se rychle zvedl a zamířil ke dveřím.
„Řekneš to Harrymu, že ano?“ Následoval Brumbál Snapea.
„Jestli ho najdu.“ Severus rychle seběhl schody, v duchu se připravujíc na přicházející utrpení.
„Buď opatrný a přijď hned ke mně až se vrátíš.“ Volal za ním Brumbál ze schodů.
„Vždycky jsem a vždycky přijdu.“ Zalétlo nahoru k Albusovi. Jak dlouho bude tohle ještě trvat, přemýšlel. Doufejme, že Severuse tuhle noc štěstí neopustí.

Harry s Ginny se vrátili do hradu právě v okamžiku, aby si všimli Snapea spěchajícího k nim v dlouhém černém plášti a držíc masku v jedné ruce. Ginny vydechla a zbledla, okamžitě poznala oblek smrtijedů. Harry ji chňapl za ruku a uvědomil si, že jeho myšlenky se vrací do té odporné noci minulého roku, kdy on a Cedrik popadli pohár tří kouzelníků a skončili v kruhu takto oděných kouzelníků.
„Harry mám jen chvilku, Voldemort vyžaduje okamžitou poslušnost a já riskuji nechtěnou pozornost jestliže se zdržím příliš dlouho. Chci aby si mi slíbil, že tuhle noc neopustíš z jakéhokoliv důvodu hrad.“ Snape se upřeně díval na Harryho. „Otče já nerozumím.“ Vzhlédl Harry na svého otce, snažíc se proniknout oblekem smrtijeda.
„Je pro tebe nebezpečné být vzdálený od hlídky, která je na hradě. Nevím, co si Voldemort na dnešní noc naplánoval. Může to být plánovací setkání, může to být odplata. Ať je to jakkoliv, chci aby si mi slíbil, že neopustíš hrad.“
„Řekneš mi až se vrátíš?“ Harry nebyl ochotný slibovat dokud i on si nevinutí slib nazpět.
„Ano, vyhledám tě dřív než to půjdu ohlásit Brumbálovi.“ Snape netrpělivě čekal na Harryho slib.
„Ano zůstanu dnes uvnitř hradu.“ Harry usoudil, že tímhle slibem zůstane v bezpečí.
„A já dám pozor, aby ten slib dodržel,“ Řekla nečekaně Ginny zpoza Harryho.
„Děkuji slečno Weasleyová, počítám s vámi!“ Snape se otočil a rozhodně chvátal ke dveřím, rychle je otevřel a proběhl jimi. Musel si pospíšit na smluvené zjevovací místo.
„Počkat!“ Harry za ním uháněl a vyklonil se ze dveří, když Snape sbíhal schody.
„Co!?“ Severus byl rozčilený na odchodu.
„Budeš taky opatrný?“
„Harry jsem vždycky opatrný, to proto jsem tak dlouho přežil.“ Severus zamával na rozloučenou a zmizel do tmy. Harry zavřel dveře a opřel se o ně. Vypadalo to na velmi dlouhou noc.

Fotografie použita dle Creative Commons SheldonPhotography  © 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode