29. kapitola

22.04.2012 14:02

Harry bezcílně bloudil po společenské místnosti, neuvědomujíc si soustředěné pohledy svých přátel. On a Ginny potkali před třemi hodinami jeho otce u hlavních dveří, jak dlouho mohlo trvat obyčejné setkání? Harry si najednou uvědomil, že dorazil na konec místnosti a stál zírajíc na zeď před sebou.
„Harry, pojď se posadit, jenom se tím přecházením sem a tam unavuješ.“ Ginny položila ruku konejšivě na Harryho paži a vedla ho k místu, kde seděla Hermiona a Ron, blízko krbu.
Harry se posadil do židle, do které byl nasměrován, chvilku zíral na svá chodidla, potom vyskočil a pokračoval ve své obchůzce.
„Dohání mě k šílenství! Musí přece být něco, co bychom mohli udělat!“ Ron se naklonil blíž k Hermioně a Ginny, aby ho Harry nezaslechl.
„Rone, podívej se na to z jeho strany. Ví, že jeho otec je venku se smrtijedy, neví co se stane a nikdo z nás neví jak dlouho to bude trvat!“ Hermiona se pokusila, aby to znělo dokonce i v šepotu, jako když Ronovi spílá.
„Já vím, já vím, ale tohle přecházení kolem dokola mě úplně zpitomí!“ Bránil se Ron a svezl se zpátky do křesla.
Ginny se rozhlédla po pokoji, uvědomujíc si, že již také několik hodin neviděli dvojčata. „Rone, kde je Fred s Georgem?“
Ron s Hermionou otočili hlavy, jak oba pátrali po dvojčatech. Jejich nepřítomnost a ticho ve věži byly nejasná zlověstná znamení.
„Neviděl jsem je od večeře. A ty Hermi?“ Hermiona záporně zatřásla hlavou a Ron vstal a zamířil ke dveřím do klučičího pokoje. „Bůh ví, co mají za lubem, přinejmenším se neozvaly žádné výbuchy.“ Ron se odmlčel, když se otvor portrétu otevřel.
„Právě jsme přemýšleli, kde jste vy dva byli. Co je všechno tohle?“ Ron ukázal na hromadu věcí v jejich náručí.
„Harry vypadal dost neklidně: mysleli jsme, že sváča by ho mohla troch vzchopit.“ Fred položil nějaké pečivo a sušenky na stůl u dveří a vytáhl z kapsy několik lahví máslového ležáku. George položil svou náruč ovoce a sušenek vedle Fredových a vytáhl další lahve máslového ležáku. „Hej, Harry, pojď sem kamaráde.“
Harry pokračoval v bezcílné obchůzce po pokoji, ztracen v myšlenkách, zastavujíc až v okamžiku, kdy dorazil ke zdi nebo k nábytku. Weasleyovi a Hermiona ho chvilku pozorovali, potom se Ginny zvedla, přešla místnost a nasměrovala Harryho ke stolu naloženému dobrotami.
„Vzchop se Harry, profesor Snape tam bude ještě dlouho, ale jsem si jistý, že je všechno v pořádku.“
„Rone!“ Hermiona se podívala významně na dvojčata a potom zpátky na Rona.
„Hermiono, jestli se obáváš, že se Ron prořekne, že Snape je venku na výzvědách, tak o tom už nějakou dobu víme.“ Fred si vybral velké šťavnaté jablko a ukousl si pořádný kus. „Vezmi si jedno Harry, jsou opravdu výborná.“
Harry ignoroval jablko, které mu Fred podával. „Nerozumím, proč to trvá tak dlouho!“
„Ve skutečnosti to není dlouho. Severus je většinou pryč celou noc, když se účastní nějakého setkání smrtijedů.“ Brumbál vstoupil do místnosti nepovšimnut. „Ahhh nádhera, mé oblíbené dýňové koláčky! Harry, proč si taky jeden nedáš…a posaď se.“
Harry přijal nabízené pečivo a posadil se do jednoho křesla před krbem, zatímco jeho přátele přihlíželi od stolu. Brumbál ho následoval a posadil se do křesla naproti němu. Pozoroval, jak si Harry nervózně pohrával s pečivem, rychle ho měníc na lepkavé drobky.
„Harry, tvůj otec pro nás vyzvídá už mnoho let. Je velmi, velmi dobrý v tom, co dělá. Nebudu ti lhát a neřeknu, že není v nebezpečí, kdykoli jde na to setkání je šance, že bude odhalen. Ale tak jak ho znáš, jistě víš, že by nikdy neudělal něco nerozvážného nebo nemyslitelného, a tahle stálost je přesně to, proč se vždycky vrátil domů.“ Brumbál si odpustil zmínit, jak se jednou Severus vlekl ze setkání zraněný, nebyl důvod, aby to ten chlapec věděl, když už byl i tak dost nešťastný.
Harry hleděl do Brumbálových přívětivých očí, čerpajíc z nich naději. „Nic nevědět a čekat tak dlouho pane, přivádí mě to k šílenství.“ Harry se postavil, rozprášiv spršku drobečků z klína a pokračoval v obchůzce.
„Já vím Harry, je stále těžší pro ty co tu zůstali čekat na zprávy, ale čekat je přesně to, co musíš dělat. Věřím, že si otci slíbil, že neopustíš hrad?“
Harry potřásl hlavou, přemýšlejíc, jestli vlastně Brumbál ví o všem, co se v hradu přihodilo.
„Má úplnou pravdu Harry. Tenhle hrad je vystavený prastarými magickými obranami seslanými samotnými zakladateli a rozšířen úspěšnou generací kouzelníků a čarodějek.“ Hermiona nikdy nevynechala příležitost, jak zaplést do rozhovoru kouzelnickou historii. „Proč si nesedneš s dobrou knihou?“ Právě jsem přečetla jeden z historických základů moderního kouzelnictví v domácnosti.“
„Z mé zkušenosti, je spaní ten nejúčinnější způsob, jak nechat rychle plynout čas.“ Brumbál se postavil, když mluvil a šel k otvoru v portrétu. „Profesor Snape ti řekl že ti dá vědět až se vrátí, že ano?“
„Ano pane.“ Harry šel ke stolu, cítíc se najednou nějak vyhládlý.
„Vždycky své sliby dodrží, Harry, dá ti vědět. Zřídka kdy se vrací před rozbřeskem, zkus si nedělat starosti.“ Dveře se za Brumbálem zavřely, zanechav šest studentů s jídlem o samotě.
„Ředitel má pravdu Harry, nejlepší věc, kterou můžeš udělat je jít do postele.“ Hermiona skončila s jídlem a začala uklízet zbytky svačiny.
„Já vím Hermi, ale nejsem si jistý jestli budu moct usnout.“ Harry popadl další láhev máslového ležáku než ji Hermiona stačila uklidit do odpadkového koše.
„Přinejmenším by si to měl zkusit.“ Zvedla se Ginny a pomáhala Hermioně zlikvidovat obaly a lahve. „Jsem si jistá, že madam Pomfreyová by ti mohla dát něco na spaní.“
„Chci být vzhůru až se vrátí. Lektvary paní Pomfreyové na to fungují příliš dobře.“ Harry měl příliš mnoho zkušeností s lektvary na spaní paní Pomfreyové než aby se uchýlil k této krajnosti dřív než bude nutné. „Jestli nebudu moct spát, vrátím se sem a možná si přečtu tu Hermiony knihu.“
Ginny pozorovala, jak Harry míří do chlapecké věže, oči přimhouřené usilovným přemýšlením. „Harry.“
Harry se otočil a tázavě se na Ginny zahleděl.
„Vezmu si tvé boty.“ Ginny po nich natáhla ruku.
„Ginny!“ Ron s hrůzou hleděl na Ginny zatímco se Hermiona neúspěšně pokusila skrýt úsměv do dlaně.
„Ginny, to není nutné, máš mé slovo.“ Harry chtěl pokračovat, ale byl přerušen jejím hlasem.
„Víš stejně dobře jako já, že budeš pryč v jediné sekundě, jestliže si budeš myslet, že tě potřebuje. Chci ty boty a rozhodně ne proto, abych je ukradla.“ Ginny propichovala Harryho pohledem, jak se k němu blížila.
„Ginny Weasleyová! Promiň Harry, nevím co ji to posedlo,“ Ron se omlouval Harrymu.
„Gin, jestli ti slíbím, že neodejdu aniž bych ti to řekl, bude to stačit?“ Harry se pokusil vyřešit to rozumně.
„Ne. Vezmu si ty boty.“ Ginny teď stála přímo u něho ruku natahujíc po jeho botách.
Harry si poraženě povzdychl, opřel se jednou rukou o zeď, aby neztratil rovnováhu, když si sundával boty.
„Spokojená?“
„Ano.“ Ginny se obrátila k Harrymu zády a odpochodovala do dívčího pokoje. Ve dveřích se trochu otočila, usmála se na něho nepatrně a se slovy „Dobře se vyspi Harry“ zmizela na schodišti. Hermiona jí mávla na dobrou noc, stále se uculujíc nad jejím neobvyklým chováním.
„Co to všechno mělo znamenat?“ Ron byl stále ještě zmatený. „Vypadalo to, že nějak moc zatoužila po tvých botách.“
„Rone, prober se.“ Fred pocuchal Ronovi zrzavé vlasy, když kolem něho procházel a trošku se usmál na Harryho.
„Au! Nech toho!“ Ron sklonil hlavu a plácnul Freda po zádech.
„Má Harryho ráda, Rone. Nechce aby uprostřed noci unikl z hradu a dostal se do problémů.“ George se přátelsky zazubil na Harryho, který pomalu zčervenal.
„No samozřejmě, že má Harryho ráda, je to dobrý kamarád.“ Ronovi to zřejmě stále ještě nedocházelo.
„Zrovna tak jako je Hermiona tvoje dobrá kamarádka, že jo Rone?“ George zavřel Ronovi dveře do chlapeckého pokoje před nosem, jen tak tak, že mu nepřivřel prsty.
„Je moje kamarádka!“ Ronovo uši zčervenaly, když to řekl. Otočil se na Harryho a řekl „je přece i tvoje kamarádka, že jo?“
„Jo je, Rone.“ Harry se snažil jak jen mohl, aby potlačil úsměv nad obhajobou svého přítele, když stoupali do schodů do svého pokoje.
„V poslední době Ginny vůbec nechápu. Byla vždycky tak tichá a ostýchavá, zvlášť ve věcech týkajících se tebe. Dej mi vědět, kdyby ti lezla na nervy.“ Ron si již lehl do postele a zatahoval kolem sebe závěsy.
„To je v pořádku Rone, nevadí mi to.“ Harry se ve tmě usmál, když si lehal do postele. Bylo to spíš hezké, mít někoho, kdo se o něho bojí tolik, že neváhá přikročit k tak drastickým opatřením.
V místnosti se rozprostřelo ticho a Harry se pokusil zklidnit svou mysl tak , aby mohl usnout, když se ozvalo náhlé zašustění z Ronovi postele.
„Harry! Ginny tě má ráda?“ Zdálo se, že Ronovi konečně došlo to co předtím říkala dvojčata, ale z nevěřícného tónu jeho hlasu bylo patrné, že má problém tomu uvěřit.
„Jak si řekl Rone, jsme přátelé.“ Harry cítil jak mu ve tmě červenají tváře.
„Ne, myslím že tě má ráda. Ráda tak jako já Hermionu.“
„Konečně ti to došlo. Docela to trvalo!“ Harry slyšel další šustění z Ronovy postele a potom se závěsy jeho postele náhle rozlétly a Ron se posadil v patách jeho postele.
Ron se na něho několik minut v tichosti mračil. Harryho už značně unavovalo Ronovo zírání a řekl „Co je!“
„Nejsem si jistý, jestli se mi to líbí. Raději by si neměl udělat nic, co by Ginny ublížilo.“ Ron se zřejmě rozhodl, že musí sehrát roli staršího bratra. Nevadilo, že to byl jeho nejlepší přítel.
„Erm, nic se neděje Rone. Nic. A mimo to, i kdyby se něco dělo, myslím, že už by dvojčata zasáhla. Co ty a Hermiona? Mám mluvit o tvém chování k ní? Mimo to, nemá žádného staršího bratra k prospěchu tak jako Ginny.“ Harry chvilku tázavě pozoroval Rona, sledujíc, jak jeho uši rudnou.
„Tak fajn, aspoň všichni víme, jak na tom jsme.“ Ron se vrátil do postele, žuchnul do ní, a hlučně zatáhl závěsy.
„Dobrou noc.“ Harry se sám musel zasmát nad nesmyslností několika posledních okamžiků.
„Dobrou, Harry.“

Severus upřeně pozoroval, jak Temný Pán předvolal několik smrtijedů z vnitřního kruhu. Nebyl povolán, což samo o sobě nebylo neobvyklé. Jeho vědomosti nebyly vždy neodlučitelné, kdykoliv se plánovalo nějaké devastování. Když nebyl zapojen do plánování, mohl vždy získat všechny podrobnosti od toho idiota Goyla. Co se týče zdravého rozumu, moc ho nepobral, zrovna tak jako jeho syn, a vždycky všechno nad sklenkou prozradil. Severus nenuceně přešel přes okraj paseky, soustředěně poslouchajíc žertování mezi několika novými členy. Nebylo pro ně neobvyklé přikrášlovat trochu informace, aby vypadali víc důležití než ve skutečnosti byli.
„Severusi, připoj se k nám.“ Voldemort dal znamení ze středu kruhu.
„Ano Pane.“ Vždycky se slabě třásl pečlivě skrývaným hnusem, kdykoli dorazil k Voldemortovi. Kruh smrtijedů se rozestoupil , aby vešel doprostřed a potom se kolem nich opět uzavřel.
„Rozhodl jsem se, že zaútočíme na kouzelnickou vesnici Horní Hesrod na Nový rok. Goyle a Avery povedou skupinu z jihu. Nodd a Anders potom ze severu. Ostatní mají své rozkazy a ty se tě netýkají. Co chci aby si udělal Severusi je, vybavit je některým z tvých výborných „vybuchujících“ lektvarů. Stále si ještě pamatuješ jak se dělají, že ano?“ Tón jeho hlasu jasně naznačoval, že by si Severus raději měl pamatovat jak se vyrábějí.
„Ano Pane.“ Severus souhlasně pokýval hlavou. „Mám doprovodit nějakou skupinu?“
„Oh ano, budeš s Luciusem a se mnou.“ Snape vycítil zachvění neblahé předtuchy dívajíc se do Voldemortových žlutých očí. Tušil něco?
„Jak si přejete Pane.“ Severus se začal vzdalovat od Voldemorta.
„Počkej chvíli.“ Voldemort zvýšil hlas, aby byl slyšet přes hluk svých následníků.
„Ticho!“ Dav okamžitě zmlkl a věnoval Voldemortovi plnou pozornost. Všichni dobře věděli jakým utrpením se vykupuje nedostatečný zájem.
„Už za pět dnů zahajujeme největší útok v dějinách kouzelnického světa. Vedoucí vašich skupin vám dají za chvilku všechny instrukce. Doneslo se ke mně, že máme v našem kruhu zvěda. S touto osobou se také vypořádáme ve stejném okamžiku.“
Severus se velmi obezřetně držel v klidu. Nebylo to poprvé, co Voldemort identifikoval zvěda. Z vlastní zkušenosti věděl, že Voldemort jen jednou označil skutečného zvěda, ostatní případy byli ubozí následovníci, kteří byli jednoduše na špatném místě ve špatnou dobu a Temný Pán využil této omluvy jako důvod se s nimi vypořádat. Stále ale byla možnost odhalení reálná. Přesto i kdyby tomu tak bylo, v dlouhém průběhu se nic nezmění. Stále ještě se musí zúčastnit Odplaty na Štědrý večer a doufat, že bude znovu přehlédnut.
„Kdopak to asi může tentokrát být?“ Goyle se přiblížil a šeptal nepříjemně Severusovi do ucha.
„Nemám ponětí.“ Severus se odsunul z blízkosti Goylova alkoholem páchnoucího dechu.
„Mý prachy, že je to Sanders. Nechal utéct mudlu. I přestože byla ‚pěkná‘.“ Goyle se opile chichtal.
„Jakou v tom hraješ roli ty?“
„Nevadilo ti nikdy, že dáváš pozor jenom na to jaký lektvary potřebujem. Ten zmatek je ale skutečná pomoc, jak zabránit těm drahouškům, aby utekli.“ Goyle se znovu zachechtal, zatímco Severus sebou v duchu trhnul, přemýšlejíc, kolik škod už za celý rok jeho lektvary napáchaly. V tomhle případě ale ne, jestli tomu bude moci zabránit.

Slunce právě začalo rozjasňovat oblohu na východě, když se Severus vracel zpátky do Bradavic. Místo jeho přistání bylo jen kousek za lesem a on spěchal mezi stromy, přemýšlejíc o informacích, které tuto noc shromáždil. Postranní dveře, které používal v noci se tiše otevřely a on lehce seběhl schody do podzemí, stahujíc plášť smrtijeda, když vcházel. Hlasitý rozhořčený skřek ho vylekal, když vtrhl dveřmi do svého soukromého obydlí.
„Vyprošuji si omluvu Praesidisi.“ Severus byl nepatrně zaskočen, když zjistil že zlobně hledí na svojí sovu. „Co se děje?“ Praesidis se obrátil zády a čechral si peří. Severus položil svůj plášť a masku na židli a zkontroloval, jestli má sova jídlo i pití. „Máš vodu, máš jídlo, tak co se tedy děje?“ Severus zvedl ruku, aby ho udeřil a Praesidis na něho výhružně zacvakal zobákem.
„Praesidisi!“ Severus stáhl ruku a uvážlivě se zahleděl na sovu. Tohle bylo neobvyklé chování. Měl tu sovu jenom dva dny a už na něj zapůsobila svým oddaným chováním. Jednomu z malých mírně jedovatých hadů z lesa se podařilo najít včera cestu do hradu, nepochybně hledajíc teplo, a Severus na něj téměř šlápl v chodbě. Praesidis uviděl nebezpečí , hlasitě zahoukal a rychle ho napadl a odstranil. Ah! Možná se cítil zanedbaný, když ho tu takhle zanechal.
Severus chvíli přemýšlel. „Praesidisi, omlouvám se, že jsem tě nemohl tenhle večer vzít s sebou. Jsou okamžiky, kdy musím jít ven a ty nesmíš jít se mnou. Bylo by to pro oba dva moc nebezpečné, kdyby si tam byl.“ Praesidis poslouchal s hlavou nakloněnou na stranu. Pomalu se otočil čelem k Severusovi a upřel na něj pohled. „Jestli se budeš cítit lépe, myslím že Harrymu by nevadilo, kdyby si s ním zůstal, zatímco já budu pryč.“ Bude to pro oba lepší, když budou zaneprázdnění zatímco on bude pryč. Severus přešel ke stolu, načmáral rychle vzkaz a přiblížil se zpět k černé sově.
„Byl by si tak hodný a vzal tenhle vzkaz Harrymu?“ Severus ho jemně připevnil k noze, kterou k němu Praesidis natáhl. „Jdu za ředitelem, budu zpátky brzy.“ Praesidis vyskočil na Severusovo rameno a nechal se vynést po schodech k vnějším dveřím, potom odletěl do Harryho pokoje. Severus ho pozoroval s mírně zamračeným výrazem. Nepočítal s tím, že se k němu sova přimkne tak rychle. Unaveně si povzdychl a zamířil do Albusovi pracovny podat zprávu.

Harry byl probuzen ťukáním na okno. Zvedl hodinky k očím a zkusil zaostřit na tolik, aby mohl zjistit čas. Ťukání se ozvalo znovu. Harry potřásl hlavou, spustil nohy přes okraj postele a roztáhl závěsy. Když se zadíval k oknu, jediné co mohl rozpoznat byl obrys sovy sedící venku na parapetu. Vyskočil a pospíchal po studené kamenné podlaze, rychle otevřel okno, vpustil tak dovnitř ledový závan vzduchu. Dovnitř také vskočila černá sova, panovačně na něj zahoukala a natáhla k němu nohu. Harry rychle zavřel okno.
„Praesidisi, jsi to ty?“ Zašeptal Harry, snažíc se neprobudit Rona, když odvazoval vzkaz z Praesidisovy nohy. Sova slabě zahoukala a odlétla od okna.
„Oy, Praesidisi, pojď zpátky!“ Harry v úžasu pozoroval, jak se černá sova posadila před dveřmi a netrpělivě zahoukala. „Chceš letět dveřmi?“ Sova stále zírala na Harryho. Raději než, aby riskoval, že vzbudí Rona, šel Harry ke dveřím a otevřel je, zmateně pozorujíc Praesidise, jak jimi proletěl a dál zmizel schodištěm. Rozhořčený skřek ze zdola, ho donutil seběhnout dolů tak rychle, jak jen tma dovolovala.
„Utiš se, každého vzbudíš!“ Harry stále držel vzkaz v ruce, když otevíral sově další dveře a potom ji následoval k otvoru v portrétu.
„Budou ještě nějaké další?“ Zeptal se ironicky, když se sově hluboce poklonil a otevřel portrét. Praesidis mírně zahoukal a potom odletěl chodbou pryč.
Když zavřel otvor portrétu, vzpomněl si na vzkaz ve své ruce a rychle ho rozvinul. Vytáhl hůlku z kapsy, zamumlal „Lumos“ a četl ve světle, které vyskočilo na konci hůlky.
„Harry, jsem zpátky. Nepanikař, jestli mě neuvidíš na snídani, musím zpravit Brumbála a potom budu potřebovat trošku dohnat spánek. Otec.“
Harry si mírně odfrknul. Viděl místo, kde otec začal psát Profesor Snape a potom se snažil to vymazat. Přinejmenším dodržel slib a dal mu vědět, že se vrátil. Harry se vrátil nahoru do postele, ale předtím než znovu usnul, zastrčil vzkaz od otce do krabice, kterou mu Severus daroval k Vánocům

Severus se zatím vyčerpaně vlekl do mnoha schodů k Brumbálově pracovně. Zadal heslo pohybujících se schodů a zaklepal na dveře kanceláře, to vše zatímco uvažoval o všech informacích, které tenhle večer získal. Něco na tom všem nebylo v pořádku, ale byl příliš unavený na to aby si uvědomil, co by to mohlo být. Brumbál seděl jako vždy, když se Severus vrátil ze setkání s Voldemortem, za svým stolem.
„Posaď se Severusi, vypadáš unaveně.“ Brumbál zamával hůlkou na čajovou konvici na skříni v rohu a když se z ní začalo kouřit, nalil dva šálky silného čaje. Trpělivě čekal až Severus, stále ještě v hlubokých myšlenkách, dosrká čaj.
„Měli jsme pravdu, plánují další útok. Tentokrát na Nový rok, když mnoho lidí oslavuje. Ale nerozumím cílu. Nevypadá, že bychom mu měli přikládat nějaký význam.“ Severus pokračoval v usrkávání svého čaje, čelo svraštěné soustředěním.
„Jaký je cíl tentokrát,“ zeptal se Albus, vytahujíc velkou mapu Britských ostrovů ze zásuvky a rozprostírajíc ji na stole.
„Místo zvané Horní Hesrod. Nikdy předtím jsem o něm neslyšel.“ Severus se naklonil dopředu, aby viděl na mapu a pokoušel se nalézt vesnici.
Brumbálova hlava se pojednou vzpřímila a on zíral s hrůzou na Severuse. „Horní Hesrod říkáš?“
Severus vzhlédl od mapy. „Vypadá to, že o ní víš.“
„Oh ano. Samozřejmě. Možná, že to nevíš, byl si právě zaneprázdněn vyzvídáním, ale naposledy co Voldemort získal svou moc, použili jsme Hesrod Hesrod jako bezpečné místo. Místo kam jsme posílali děti, které osiřeli ve válce. Mnoho rodin zde neposkytuje jen bezpečné útočiště pro děti, ale také místo, kde se zranění v boji mohou zotavit ze svých traumat. Mnoho z těchto dobrých lidí nabízí výpověď o zdraví obětí, kterým pomáhají a které se zřejmě vrátili k Voldemortovi. Nesmíme dovolit, aby se tohle stalo.“ Brumbál se opřel zpět do křesla a propletl prsty před obličejem, soustředěně přemýšlejíc.
Severus si unaveně opřel hlavu o dlaň a pokoušel se neusnout zatímco Brumbál přemýšlel, ale únava ho přemohla a on v tiché a teplé místnosti usnul.
„Severusi jsi zřejmě velmi unavený. Jestliže už nemáš žádné další zprávy, běž do postele. Tohle probereme později.“ Brumbálova slova ho s trhnutím probudila.
„Oh, je tu ještě jedna věc. Voldemort prohlásil, že odhalí zvěda a vypořádá se s ním v den útoku.“ S těmito slovy se Severus zvedl a zamířil ke dveřím. „Ale mi oba samozřejmě víme, jak často dělá tahle prohlášení.“
„Severusi, nemůžeš si dovolit být tak důvěřivý. Již si mohl vyvodit, kdo nám po celou tu dobu dával informace. Myslím si příteli, že je nejvyšší čas obrátit svou pozornost od vyzvídání na jiné úkoly. Zvláště ty s Harrym..“ Brumbálova slova byla přerušena panovačným vřeštěním ode dveří. Severus opatrně otevřel dveře, jen tak tak uskočíc z cesty Praesidisovi, který vlétl dovnitř. Rychle obletěl pokoj kolem dokola a potom se spokojeným zahoukáním posadil na Severusovo rameno.
„Vidím, že si doručil můj vzkaz Harrymu?“ Severus otočil hlavu, aby se podíval na černou sovu, která mu láskyplně šťouchala do hlavy. Brumbál mezi nimi s úžasem pozoroval tuhle souhru.
„Víš, že tvoje sova a Fawkes se staly dobrými přáteli, když jsem ji Harrymu hlídal?“ Fawkes měkce trilkoval ze svého bidýlka. „Zřejmě vy dva spolu vycházíte dobře.“
„Samozřejmě pane, ale večer předtím jsem se pořádně znemožnil.“ Severus jemně poplácal sovu zatímco mluvil, netušíc jak rozdílné to bylo od jeho obvyklého chování k lidem a zvířatům.
„Co jsi udělal?“
„Nechal jsem ho doma. Vypadá to, že si myslel, že potřebuji ochranu a nebyl příliš vděčný, že zůstal doma. Až na Nový rok odejdu, myslím, že ho dám pohlídat Harrymu. Dobrou noc, pane.“ Brumbál se trošku usmál když Severus odcházel z jeho kanceláře. Sova to samozřejmě vyřešil velmi dobře.

Harry během dne netrpělivě čekal až se Snape objeví. Když konečně vyšel z podzemí, řekl Harrymu o setkání jen velmi málo. Jedinou informací, kterou se Harrymu podařilo získat bylo, že sova jeho otce byla něco jako protiva, a Harry ji bude hlídat na Nový rok, zatímco Snape bude něco vyřizovat venku. Něco neurčitého, co znělo podezřele, skoro jako další vyzvědačství.
Navzdory mnoha pokusům vydolovat z něho nějaké informace a navzdory ochotné pomoci všech čtyř Weasleyů a Hermiony, jediná informace, kterou získali během několika dalších dní bylo, že dospělí jsou nešťastní a nervózní z nějakého neznámého důvodu. Fakt, který již mohli rozeznat sami. Severus se na celé hodiny zamknul ve své laboratoři a zakázal Harrymu nebo komukoli jinému, aby vstoupil, protože pracoval. Večer si na ně dva udělal čas a zodpovídal Harrymu, až na práci proti Voldemortovi, jakékoli otázky týkající se Chateau, rodinné historie nebo jiných témat. Za takového času nastal den před Novým rokem. Harry a jeho přátelé byli zrovna tak nervózní jako učitelé, ale neměli ponětí proč se tak cítí.
Harry nakonec upadl do nepokojného spánku, poté co většinu noci strávil opakovaným přehráváním možných událostí ve své hlavě, aniž by dospěl k nějakému závěru. Postupně si uvědomoval unášející pocit, pocit jako by byl přinášen přílivem, když omývá pobřeží. Znovu nabyl všech smyslů a uvědomil si, že snil. Všude kolem sebe ve tmě mohl vidět osvětlené budovy, ačkoliv mnoho z nich se jevilo jako nějaký druh obytných domů. Ve své mysli bloudil kolem těch domů, nahlížejíc do oken, na lidi shromážděné uvnitř. Zřejmě to bylo společenství kouzelníků, všechny, které viděl, byli oblečeni ve formálních hábitech a mnozí měli sebou kočky a sovy. Najednou zaslechl šustění ve křoví a pozoroval jak tiché temné postavy klouzají kolem domů. Měsíc dostatečně svítil, aby viděl ocelové masky na některých postavách. Harry se pokoušel varovně vykřiknout, ale nebyl schopen nic udělat jen s hrůzou pozorovat, jak dům po domě byl přepaden, lidé umučeni a zabiti, a temně oděné postavy proplouvaly nad kouřem zborcených domů. Když byli hotovi, jediný dům nestál a jediná osoba nezůstala v ruinách živá. Harry se zoufale snažil probudit, tak jako se pokoušel mnohokrát během přepadení, zbytečně.
Postupně si uvědomil palčivou bolest na čele. Bolest se soustředila do jizvy, tak jako tomu bylo během odporného souboje s Voldemortem na hřbitově minulého roku. Když několik postav kráčelo do středu náměstí, Harry si přitiskl ruce na čelo a klesl na kolena na chladnou zem. Nejasně poznal Luciuse Malfoye, Petra Pettigrewa, Voldemorta, svého otce, a několik dalších lidí, které už nepoznával. Další postava v plášti a masce smrtijeda se přiblížila.
„Všichni jsou mrtví můj Pane a na naší straně nejsou až na dvě nebo tři popáleniny žádné ztráty.“
„Výborně, shromáždi je.“ Voldemort vyčkával, zírajíc do dálky, když se před ním na náměstí shromáždili smrtijedi.
„Dobrá práce, mí věrní sluhové. První velká bitva vypukla s obrovským úspěchem. Bitva v Horním Hesrodu bude zapsána do dějin jako první úder smrti proti milovníkům mudlů! Tohle vítězství bude oslavováno! Severusi Snape, předstup.“
Harry s děsem pozoroval jak jeho otec postoupil kupředu, aby se postavil vedle Voldemorta. Logicky uvážil, že Severus se toho musel zúčastnit jako zvěd, ale pozorovat to byla naprosto jiná záležitost.
„Severusi Snape po celá léta si byl věrným následníkem, poskytujíc nám nejlepší lektvary. Po celou tu dobu si byl zvědem! Za to tě odsuzuji k smrti!“ Lord Voldemort pozdvihl hůlku, zamířil na Severuse, ale namísto, aby řekl Avada Kedavra, jak Harry očekával, řekl „Crucio!“
Harry se snažil běžet dopředu, když spatřil jak sebou jeho otec padl na zem a svíjel se bolestí, ale nebyl schopný cokoli udělat než křičet „Néééé!“ Voldemort nepřestával špendlit Severuse k zemi, šíleně se smějíc, když pozoroval, jak jeho dřívější mistr lektvarů zápasí o život na zemi.
Harry pomalu nabyl vědomí, když se scéna před ním rozplynula. Zoufale se snažil vrátit se do ní zpět, aby otci nějak pomohl, ale byl neúprosně vrácen k vědomí.
„Harry, no tak, probuď se!“ Slova byla doprovázena zacloumáním dost silným na to, aby se jeho hlava zatřepala na polštáři. Pomalu otevřel oči, uvědomujíc si tupou bolest ve své jizvě. Viděl Ronovo bledý obličej, rýsující se nad ním v bledém světle úsvitu, a dvojčata na něj znepokojeně hleděla zpoza jeho ramen.
„V pořádku Rone, jsem vzhůru.“ Harry se pomalu posadil, položil si ruku na jizvu a s překvapením zjistil, že je celý zpocený.
„Jsi v pořádku?“ Tvůj jekot se nesl přes celou věž. Jsem docela překvapený, že to holky ne…“ Georgova slova byla neočekávaně přerušena, když se dveře rozlétly a dovnitř vběhly vyděšená Hermiona s Ginny.
„Co se děje?“ Hermioniny vlasy vypadaly téměř zelektrizované.
„Slyšely jsme něco, co znělo jako vřískot!“ Ginnyni oči byly rozšířené v bledém obličeji.
„Promiňte.“ Zamumlal Harry, posadil se, ruku stále přidržujíc na své jizvě.
„Ty jsi měl další sen, že jo?“ Prohlásila Hermiona, posadila se na Ronovu postel a zírala na Harryho. „Další o Voldemortovi.“ Weasleyové se při jeho jménu nepatrně zachvěli.
„Ano.“ Harry zíral na své špičky nohou, jen pomalu se zbavujíc svého prožitku.
„Myslím kamaráde, že by si nám teď o tom měl říct, protože ty víš, že Hermiona ti nedá pokoj dokud to z tebe nevydoluje.“ Ron se posadil na postel vedle Harryho a ignoroval Hermionino pohoršené odfrknutí.
Harry se podíval po všech shromážděných v pokoji. Všichni byli nějakým způsobem dříve zapleteni do jeho předchozích střetů s Voldemortem. Ron měl s Hermionou také pravdu, nikdy by nedala pokoj dokud by se přesně nedozvěděla o co jde. Harry si hluboce povzdychl a začal hezky od začátku.
Ke konci vyprávění, se nepatrně třásl a potil. Hrůza z toho jak pozoroval Voldemorta jak mučí jeho otce byla tak děsná během vyprávění jako byla i ve snu. A bolest v jeho jizvě začala znovu tepat. Když skončil, rozhostilo se ticho.
Ginny položila ruku na Hermionino rameno, když se chystala něco říct a potřásla nepatrně hlavou. Hermiona se na ní s překvapením podívala a potom pusu zase zavřela. Ginny se naklonila k Harrymu a řekla, „Měl by si to říct profesoru Brumbálovi.“
Harry na ní chvilku zíral, na tohle nepomyslel. „Nechci ho obtěžovat..“
„Ale.“ Chtěl říct něco Ron, ale byl přerušen Ginny.
„Rone mlč. Harry, oba profesor Brumbál i Sirius ti řekli, že máš za nimi jít, kdyby se ti zdál další takový sen. Takový při kterém tě bolí jizva. Je zřejmé že tě stále bolí. Musíš to někomu říct.“ Ginny se opět narovnala, stále pozorujíc Harryho.
„Proč to potom neřekne profesoru Snapeovi,“ Zeptal se Ron po tom, co Ginny řekla a pozoroval Harryho.
Harry se na chvilku zadíval na Rona ale potom řekl, „Ne Ginny má pravdu. Mohl bych to říct otci, ale stále pracuje na tom, co se chystá zítra v noci. Jediná šance jak ho zastavit je jít za profesorem Brumbálem.“ Harry se postavil, trošku se na nohou zakymácel a natáhl se pro svůj hábit a pantofle. Jeho přátelé kolem něho utvořili řadu, ochranný hlouček, když sestupovali ze schodů a zamířili k ředitelově pracovně.

Fotografie použita dle Creative Commons SheldonPhotography  © 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode