3. kapitola

Severus Snape, nejschopnější mistr lektvarů, muž, který měl odpověď na každou otázku, strávil své odpoledne způsobem pro něj naprosto cizím. Ne, že by nebyl zvyklý hluboce přemýšlet, jízlivě se šklebit nebo se dokonce neuvěřitelně vztekat. Ne, to u něj bylo zcela normální. Tyhle emoce dokázal zvládnout. Byl to spíš ten nenadálý pocit očekávání a radosti, který v něm probublával bez ohledu na to, jak silně se ho pokoušel potlačit. Měl syna. On a Lily měli syna. Ach bože, už zase tu bylo to podivné stažení kolem úst. Když se to stalo poprvé, musel se jít podívat do zrcadla, protože se obával, že se jedná o nějaký druh záchvatu. Poznání, že jeho tvář krášlil bez jakýchkoliv pochyb úsměv, první za celých 15 let, bylo docela šokem. Náhlé zaklepání ho vytrhlo z úvah.

„Severusi, budeš dnes večeřet?” vyptával se Albus Brumbál zpoza zavřených dveří.

„Neuvědomil jsem si, jak ten čas letí, Albusi. Hned tam budu.”

„Počkám na tebe.”

Severus sebral pár věcí, strčil si je do kapsy a společně s ředitelem zamířil k jídelně.

„Pane, ozvali se Vám Weasleyovi?”

„Ach, ano. Kolem 7:30 se odsud vydáme k přemisťovacímu bodu blízko vesnice. Myslel jsi už na to co řekneš Harrymu?”

„Ne,” zasténal Severus. „Značnou část odpoledne jsem strávil uvažováním a prostě nevím co s tím. Jak říct někomu, že celý jeho život byl lží?”

„Hmm”, zamyslel se Brumbál, „myslel jsi na to mu prostě říct pravdu? Stejně to budeš muset časem udělat, je to velmi všímavý chlapec a určitě nepřehlédne změny ve svém vzhledu. Bylo by rozumné mu to sdělit dřív než na to přijde sám.”

„V tomhle se budu muset spolehnout na tvou zkušenost Albusi.”

„Taky se budeš muset rozhodnout, kolik lidí chceš, aby to vědělo. Já už jsem do této záležitosti zasvětil Minervu.”

„Ale…”

„Severusi, je ředitelkou Harryho koleje, potřebuje vědět, co se s ním děje. Víš stejně dobře jako já, že o tom bude mlčet do té doby, než budeš připravený to veřejně vyhlásit. Také musíš rozvážit, jaký dopad to bude mít na tvou spolupráci s Voldemortem,” pokračoval vážně. 

„O tom jsem dnes odpoledne taky uvažoval.” připustil Severus, když vcházeli do Velké síně. 

Večeře toho dne byla stejně chutná jako vždycky, ale jeden konkrétní profesor by mohl pozřít piliny a popel aniž by si toho všiml. Snape se do konverzace, která probíhala kolem něj nezapojoval, místo toho vymýšlel a zavrhoval různé způsoby, jak tuto zprávu sdělit Harrymu a zatajit Voldemortovi.

„Seve”

„Hmm…”

„Severusi”

„Hmmm….”

„Severusi, na co se to díváš?”

„Cože? Ach na nic Remusi. Jen se pokouším vymyslet jak utřídit ten zmatek. Řekni mi, jak moc Harry nenávidí toho ‘umaštěného parchanta’ co ho učí lektvary?”

„Ty víš co o tobě říkají?” zeptal se ho Lupin s úžasem.

„No, ono to je dost těžké přeslechnout, když léta slyšíš den za dnem, co si pro sebe lidi mumlají. Bezpochyby si nemyslíš, že jsem tak tupý?” Severusův tón naznačoval, že jeho odpověď by měla být raději ne!

„Eee, vadí ti to?”

„Ne, proč by mělo? Copak ti do teď nedošlo, že z větší části to je fasáda, kterou používám, abych studenty přinutil k lepším výkonům? Něco jako: ’Já ukážu tomu sadistickýmu zmetkovi, i kdyby to měla být ta poslední věc co udělám.’ Remusi, musí být silní než je pustíme do světa, zvlášť teď, když se kolem znovu potuluje Voldemort.”

„Ale Harry…..”

„Ano, jistě, byl jsem na něj tvrdší částečně kvůli mé minulosti s Lily a Jamesem, ale hlavně proto, že ho celý život opečovávali. Odmítám se k němu chovat jinak jen proto, že je ‘Ten kluk co přežil’. “ řekl vyrovnaně.

„A ty víš samozřejmě naprosto jistě, že byl opečovávaný, že?” zeptal se ho Lupin s těžko potlačovaným vztekem v hlase. 

„No, předpokládal jsem, že Lilina sestra by….” začal Snape, jen aby byl přerušen Remusovým hlasitým odfrknutím. 

„Ty ses nikdy neobtěžoval zjistit co se ve skutečnosti u něj doma děje, než jsi se k němu tak začal chovat, že? Věděl jsi, že byl vychovávaný bez jakýchkoliv vědomostí o kouzelnickém světě nebo magii? Jeho příbuzní mají takovou fobii z kouzel, že se chystali Harryho ukrýt a nedovolit mu, aby šel do Bradavic. Oni Harrymu dokonce ani neřekli, jakým způsobem jeho rodiče opravdu zahynuli. Hagrid mi jednou nad šálkem čaje vyprávěl o všech těch trablích co měli s jeho kontaktováním.”

„Pánové, omlouvám se za vyrušení, ale pokud se máme do Doupěte dostat v čas, už bychom skutečně měli vyrazit.” přerušil je hlas Minervy McGonagallové. Když čtveřice profesorů opouštěla brány Bradavic, každý z nich si musel lámat hlavu nad tím, s čím se asi tak v Doupěti setkají.

2. - 4.