3. kapitola 2. část
Severus Snape vešel do jídelny a okamžitě pocítil chuť se vrátit. Neměl rád takové akce. Netoužil se vesele bavit, nevěděl ani, s kým by se měl bavit. Proto jej nepotěšilo, když spatřil místo obvyklých stolů malé kulaté stolky rozestavené po celé šířce sálu. K jeho ještě větší nelibosti měl místo u společného stolu s profesorem Kratiknotem, Binnsem, madam Pomfreyovou a madam Hoochovou. Usedl a nevrle se pozdravil s ostatními. U vedlejšího stolu seděl Brumbál, Kornelius Popletal, McGonagallová, Prýtová a duch sira Nicolase.
‘Alespoň, že nesedím támhle,’ pomyslel si a pohlédl na chuděru Trelawneyovou, která seděla sama u stolu s Hagridem, neboť nikdo další už by se tam nevešel. Studenti se posadili podle libosti po pěti či šesti a hlučně se bavili. Snapeův zrak zabloudil ke dveřím a jeho oko padlo na tři dívky, které právě vcházely do sálu. Julie šla uprostřed a tentokrát na ní bylo více než kdy jindy vidět, že je po matce. Jak šla, všechny hlavy se otáčely jako zmagnetizované.
Počala hostina. Brumbál krátce promluvil, Popletal bohužel naopak řečnil dlouze, ale i on se nakonec posadil a všichni se pustili do jídla.
“Stehýnko, kolego?” podal Kratiknot Snapeovi mísu s kuřaty.
“Nemám chuť,” odmítl příkře. Místo toho si dolil ze stříbrné karafy víno a pozvedl číši k ústům.
Na opačné straně sálu udělala jedna osoba stejný pohyb se zrakem upřeným na něho.
‘Tak podívej se,’ mumlala si v duchu Julie. Nečekala dlouho.
“Podívejte na Readovou, celá matka,” ukázal profesor Kratiknot ostatním na Julii.
„Vy znáte její matku?“ divil se Binns.
„Ne, ale vím od ředitele, že je víla. Myslel jsem to tak, že na to vypadá. Já mám totiž vždycky radost, když se povede zkřížit víla,” zamnul si ruce. Snape se trochu zamračil nad jeho slovy a pohlédl na Julii. Seděla nehnutě, jídlo nedotčené a dívala se na něho.
“Nevím, nevím, jestli je to dobré, ji tu mít. Dělá rozruch,” zapochybovala madam Pomfreyová.
“Stejně jako Potter,” zasyčel Snape. Ostatní si to samozřejmě vyložili jako odsudek obou těchto studentů.
“Nu já nevím, proč by neměla mít právo studovat,” namítl Binns kolegiálně. Sám byl také značně éterická bytost.
“Také si myslím,” přidala se bodře Hoochová. “Jen proto, že je to hezká holka, se přece nemusí někde zahrabávat.”
“Ale je to víla!” nedala se Pomfreyová.
“Jen... zčásti.” Snapea už nebavilo poslouchat to dohadování. Krátká věta mu vylétla z úst, ani nevěděl, jak k tomu došlo. Naštěstí mu ale nikdo nevěnoval pozornost, neboť právě vyšli na pódium Salamandři a strhla se vřava. Většina studentů vyskočila a vrhla se pod pódium. Ostatní alespoň hlasitě tleskali a pískali. Zazněly tóny první skladby a několik párů se ocitlo na parketu.
Nikdo nemohl přehlédnout, jaká fronta nápadníků se okamžitě utvořila před Julií. Byly tam zástupci snad každého ročníku ze všech kolejí. Snape se nad těmi rozjařenými teenagery otřásl odporem. Potom ale s podivným zadostiučiněním sledoval, jak ona odmítá jednoho chlapce za druhým. Nakonec se jí podařilo odradit i posledního a stočila oči na profesora lektvarů. Snape se prudce zvedl... a vyšel z místnosti.
“Co se mu stalo?” otočila se za ním Hoochová.
“Ale... znáte ho,” mávl rukou Kratiknot.
“Ty nebudeš tančit, Julie?” zeptala se opatrně Ginny, která seděla po její levici.
“Jsem unavená,” odvětila Julie. Ve skutečnosti však tančit chtěla. Salamandři hráli krásně, až jí srdce usedalo. Ale všichni chlapci v síni jí v tu chvíli připadali nějak moc mladí a hloupí... Cítila se pojednou mezi všemi jako dospělý mezi dětmi. A to se jí nelíbilo. Vydržela to ještě půl hodiny a potom se vytratila.
Pomalu a smutně se ubírala cestou ke zmijozelské věži a poslouchala rozléhající se hudbu ze síně.
“To nemyslíte vážně, že jdete spát,” ozval se odněkud nad ní hlas. Zvedla hlavu. Na schodech do prvního patra stál Snape a ve tváři měl neurčitý výraz.
“Všichni studenti zešílí zklamáním, že přišli o jedinečnou příležitost tančit s vílou,” pousmál se ironicky.
“Tady jsme sami, takže na mě nemusíte být zlý,” pronesla chladně. Měla na něho vztek za jeho necitelnost.
“To také nemám v úmyslu. Pouze vyjadřuji svůj podiv nad tím, že...” začal pomalu.
“Jistě. Vy jste nad tím vším povznesen. Vás se to přece netýká!” obořila se na něho.
“Přesně tak. Mě se to opravdu netýká,” zdůraznil a sestoupil k ní.
“Fajn!” uraženě se otočila k odchodu.
“Zdá se mi to, nebo cítím nenávist?” zeptal se rychle.
“Proč by vás to mělo zajímat? To je přece, o co celou dobu usilujete - chcete, abych vás nesnášela! A já se snažím! Jenomže… mi to nejde.” Bolestně na něho pohlédla.
Mlčel.
“Nemůžu za to, že se mi hnusí ti malí kluci a že jsem chtěla tančit jen... s jedním člověkem,” zarděla se.
“To není... proveditelné,” zvážněl a současně ztišil hlas a rozhlédl se.
“Proč, ty to neumíš?” zpupně se napřímila. Hned potom si uvědomila, že to přehnala, ale již bylo pozdě. Nemohla a ani nechtěla brát svá provokativní slova zpět. Chvíli bylo ticho. On si ji měřil přísným pohledem, ona jeho drzým.
‚Co asi udělá?‘ přemítala rychle, zatímco mu pevně hleděla do očí. Vypadal jako vždy. Klidně a chladně. Mohl by ji zaklít, kdyby chtěl. Nebránila by se. Byla paralyzována jeho pohledem. A ze síně se linula nádherná melodie...
Najednou k ní přistoupil, chytil ji kolem pasu a udělal několik kroků vpřed. Udiveně se nechala vést a vnímala tu blízkost. Levou ruku měla v jeho pravé a hlavu téměř na jeho rameni. Udělal pohyb jako u tanga a donutil ji jít do hlubokého záklonu. Dlouhé dvě vteřiny zůstali takto bez hnutí. Nevěděla proč, ale roztřásla se po celém těle.
“Musím jít,” narovnal se náhle a pustil ji ze svého sevření. Odstoupil a obrátil se k odchodu. Nebyla schopna cokoli namítnout. Zuby jí jektaly a v hlavě hučelo.
“Tančila jste, a teď si jděte lehnout,” rozkázal ještě přes rameno, než odkráčel do tmy.
Mlčky uposlechla. Co jiného také mohla dělat...
Snape za sebou zavřel dveře kabinetu a počal rozčileně přecházet po místnosti. Nechápal, co to do něho vjelo, že se rozhodl tančit se studentkou. Ano, bylo to sice jen asi pět kroků, to se ani nedá považovat za tanec, ale i to byl podle jeho mínění naprosto iracionální čin. Věděl, že to, že se neovládl, byla kolosální chyba a proklínal se za to. Vzpomněl si jen, jak v tu chvíli cítil soucit s Juliinou opuštěností a polichocení z jejího přiznání, ale to vše jej ještě neopravňovalo chovat se jako bez rozumu.
‘Svým naivním obdivem si mě zotročí, pokud si nezachovám náležitý odstup,’ rozčileně si řekl. Vyvádělo jej z míry, jak se na něho Julie dívá.
‘Mohl bych být její otec,’ zamračil se. Ano, možná, že v něm z části hledala náhradu za otce, který ji zklamal. A každopádně v něm viděla spojence a snad dokonce přítele... Tuhle ideu on však zklamat nechtěl. Cítil, že kdyby myslela, že je sama, přestalo by jí záležet na životě. Hnána vztekem by se pustila do nějakého nebezpečného dobrodružství, a to by se jí mohlo stát osudným. Už teď jen stěží uposlechla, když ji nabádal, aby nereagovala na provokace Malfoye a jiných dětí Smrtijedů. Ano, záleželo mu na ní. Musel si to přiznat. A právě proto se rozhodl být pro příště neoblomný. Už se nenechá vtáhnout do žádné další intimní rozmluvy. A pro jistotu se k ní ani nebude příliš přibližovat. Nešířila už kolem sebe sice žádné kouzlo, kromě toho přirozeného ženského, on však už věděl, že i to na něho působí až moc silně...
Přistoupil ke stolu a sklonil se nad plánkem. Stopy jménem Julie Readová pochodovaly po zmijozelské ložnici sem a tam přesně tak, jako nyní on po sklepení. Ke své nelibosti pocítil novou vlnu soucitu. Ze zásuvky stolu tedy vyňal malou nádobu a napil se z ní. Účinek byl okamžitý. Jen tak tak stačil dojít do své ložnice, než se mu oči zavřely a on usnul bezesným spánkem.