3. kapitola 3. část
Uplynulo pár týdnů a jaro bylo v plném proudu. Slunce vesele hřálo, studenti se povalovali před hradem na trávníku a hráli si nebo se učili. I Julie se odhodlala vyjít na vzduch. Poslední dobou se často zdržovala ve své ložnici, ale dnes cítila, že potřebuje načerpat trochu životní energie. Věděla, že riskuje, že jí okamžitě naskáčou pihy na její příliš citlivé bílé pokožce, ale dříve nebo později k tomu stejnak zákonitě dojít muselo, tak proč ne zrovna dnes...
Sedla si do mechu pod veliký strom a rozložila si úkoly. Jezero před ní se tiše vlnilo v mírném vánku. Rozhodla se začít s runami. Rozvinula pergamen, napsala nadpis a znovu se zahleděla na jezero. Po chvíli se přistihla, že se absolutně nesoustředí. V myšlenkách byla stále u dnešního dopoledne. Měli obranu proti černé magii a prakticky si předváděli některá odzbrojovací kouzla. Měli se pokusit odzbrojit soupeře jakýmkoliv kouzlem a komu se to povedlo, postupoval, zatímco ti, kdo prohráli, vypadli. Dostala se až tak daleko, že stála proti samotnému Snapeovi. A jelikož na něj měla ještě pořád vztek (od onoho večera si jí totiž vůbec nevšímal, a to ji ponižovalo), rozhodla se na něho použít jedno z kouzel černé magie. Věděla, že je to zakázáno, ale měla výhodu, že jakožto víla nemusela formule říkat nahlas, takže vsadila na to, že to nikdo nepozná. Jediné, co ji zajímalo, bylo přání porazit Snapea. Když se postavil proti ní, nečekala na nic a v duchu vykřikla: “Imperio!”. Soustředila se na to, aby Snape sám odhodil svou hůlku. Chtěla, aby to vzdal. Chtěla, aby se cítil poražený...
Místo toho se však stalo něco naprosto neočekávaného. Nejen, že nic takového neudělal, on ji naopak přiměl ustoupit.
Došlo k tomu tak: Poté, co vykřikla své zaklínadlo, nestalo se nic kromě toho, že se na ni Snape pevně podíval a potom uslyšela jeho hlas zašeptat: “Ale Julie, kde se vzala taková nenávist?” Udiveně na něho pohlédla. Nepohyboval rty, a zdálo se, že nikdo z ostatních studentů jeho slova neslyšel.
“A navíc jistě dobře víte, že je kouzlo Imperius zakázané,” pokračoval klidně, zatímco na ni mířil hůlkou. “Expelliarmus,” pronesl potom nahlas skoro líně a chytil její hůlku.
“Proč jsi na něho tak civěla? Ani jsi nezačala kouzlit!” vyčítavě se jí potom vyptávaly Lisa s Niké.
Nyní u jezera o tom musela znovu přemýšlet. Nešlo jí do hlavy, že Snape slyšel její kletbu a sám že mluvil a slyšela jej jen ona. Zaklapla učebnici run a počala listovat ve hnědé tlusté knize “Útočná a obranná kouzla třetího stupně”. Muselo to tu být! Někde vzadu v hlavě měla pocit, že kdysi dávno něco četla o tomto způsobu boje... Najednou otočila stránku a vzpomněla si. Její zrak padl na pohyblivý obrázek dvou kouzelníků, z nichž jeden střídavě zvedal hůlku a u jeho hlavy se objevovala bublina s nápisem: “Legilimens!” Kapitola měla název “Nitrozpyt a nitrobrana”.
“To je ono!” zvedla knihu k očím.
Přečetla si popis kouzla a něco z jeho historie a hned jí bylo jasné, že právě tohle dnes proti ní použil Snape. Všechno přesně odpovídalo: Ten hlas v její hlavě, jeho upřený pohled i to, jak nikdo jiný nevěděl, co se stalo. Pro všechny přihlížející to muselo vypadat, že prostě jen tak stáli, než ji odzbrojil. Julie odložila knihu.
“Nitrozpyt, ano, nebezpečné umění,” řekla si. Údajně jej mistrně ovládal lord Voldemort, alespoň tak to slýchávala dříve od otce. Vlastně všichni Smrtijedi používali často a rádi toto kouzlo. Nedivila se ani, že ho Snape proti ní použil, když ona sama použila Imperius. Jediné, co ji udivovalo, bylo, odkud profesor nitrozpyt zná...
Nemělo smysl vracet se k runám - teď, když musela přemýšlet o tomhle nebezpečně zajímavém umění. Sbalila knihy a vydala se k hradu.
Pomalu došla do Velké síně, právě včas k večeři, a usedla na své místo.
“Pomocí formule Legilimens donutíme protivníka otevřít nám svou mysl a snadno nahlédneme do jeho nitra...” Opakovala si, co před chvílí četla v knize a zírala přitom na Snapea, jak jí.
“...odhalí nám své nejniternější myšlenky a přání a my získáme nad jeho myslí dokonalou moc.”
“Julie? Julie!”
“No co je!”
“Vnímáš vůbec, že s tebou mluvím?” zatřásla s ní Ginny. Již hodnou chvíli se snažila upoutat kamarádčinu pozornost stojíc vedle ní, zatímco si ji ostatní zmijozelští stolující měřili výhrůžnými pohledy.
“Eh, co jsi říkala?”
“Jestli se přihlásíš do té soutěže!”
“Co, do jaké?”
“Přece v přeměňování, ty o tom nevíš?”
“Ne.”
“Brumbál vyhlásil celoškolní soutěž v přeměňování. Každá kolej si má zvolit zástupce a kdo vyhraje, získá pro svou kolej dvě stě bodů,” vysvětlovala Ginny rychle. Raději by již byla zpět u svého stolu.
“Hm.” Julii to nepřipadalo nijak motivující. Zmijozel jí ještě nestihl přirůst k srdci natolik, aby ji zajímalo, kolik má bodů ve školním přeboru.
“Tak půjdeš do toho?” netrpělivě na ni dorážela Ginny.
“Cože? Ovšem, že ne!”
“Víš to určitě?” zaradovala se Ginny. “Mám totiž za úkol to zjistit. Od nás se hlásí Grangerová. Myslím, že máme šanci, ale jen, pokud Zmijozel nevyšle tebe. To bychom byli v pytli.”
“Mě nikdo nevyšle, toho se neboj,” uklidnila ji Julie sarkasticky. Nedělala si žádné iluze o své oblíbenosti. Skoro celý Zmijozel ji považoval outsidera.
“Fajn,” zamnula si ruce Ginny a odběhla sdělit tu veselou novinu k nebelvírskému stolu.
“...získáme moc nad jeho myslí...” Julie znovu upřela oči na Snapea. Podíval se na ni a ona rychle odvrátila zrak. Najednou měla pocit, že když si nedá pozor, ten muž si bude moci klidně číst na dně její duše. Vstala a rozběhla se do pokoje. Snape ji zneklidněným pohledem sledoval, dokud mu nezmizela ve dveřích jídelny.
Když vešla Julie do ložnice, žádná z dívek tam ještě nebyla. Ulehčeně vydechla, mrskla knihy na podlahu vedle svojí postele, plácla sebou na matraci a jala se zírat do stropu. V hlavě měla hrozný zmatek. Všechny pocity, jež se snažila v posledních týdnech ignorovat, se dnešním dopolednem vyvalily na povrch jako lavina. Ten pocit, když stála tváří v tvář Snapeovi s hůlkou v ruce a chtěla ho rozšlapat... A potom ten pocit, když její hůlka letěla do jeho ruky... Pokoušela se analyzovat, co cítila v obou těch situacích. Ano, měla na toho muže vztek, když jej chtěla ovládnout kouzlem Imperius, ale proč tedy cítila tak strašnou úlevu ve chvíli, kdy uslyšela jeho hlas ve své hlavě, vycítila jeho přání, aby složila zbraně a proč s takovou radostí poslechla? Mohla přece zkusit odporovat, času na to měla dost. Nemusela čekat, až ji Snape odzbrojí. Ještě včera si myslela, že jej nenávidí za to, jak ji ponížil. Že pohrdl její náklonností. Nyní však věděla, že tomu tak není. Za tu chvíli, kdy jej měla v hlavě, se všechno nějak změnilo. Na okamžik ucítila jakoby záblesk jeho pocitů, jakoby byli spojeni v jeden mozek a jednu duši. A v té krátké chvíli objevila něco na dně jeho srdce, v hloubi jeho duše. Uviděla tam malý střípek citu, pečlivě uzamčeného - citu, který byl pro ni. Dost ji šokovalo, k jakému závěru právě došla. Otočila se na posteli na bok a podepřela si rusou hlavu.
‚Nitrozpyt tedy není zas tak úplně jednostranný,‘ přemýšlela. Ve chvíli spojení se zřejmě přenáší z oběti na útočníka údaje o tom, co si myslí. Ale jako vedlejší produkt se zřejmě přenesou i nějaké důležité pocity z útočníkova nitra k oběti. Jakýsi nechtěný únik informací... V knize o tom sice nic podobného nepsali, ale ona dnes zcela jasně právě tohle zpozorovala na sobě a na Snapeovi. Mohlo to snad být jejími vílími schopnostmi? Nevěděla. Každopádně ji to poznání rozrušilo. Nečekala by nikdy, že muž jako on... Že by snad měl ve svém srdci místo pro někoho, jako ona. Že se mu líbí, to ano. To poznala hned první den. Ale na to byla již zvyklá, jako poloviční víla. Zvlášť, když ještě v tu dobu měla ta zranění, bylo by s podivem, kdyby se to na Snapeovi nijak neprojevilo. Tehdy v koupelně, tedy vlastně v Komnatě nejvyšší potřeby, na něm jasně viděla, jak to s ním mává. Ano, trochu mu potom zalhala, když řekla, že je jediný, na koho její kouzla neplatí. Ani nevěděla, proč to řekla, snad chtěla, aby se necítil před ní nesvůj a nepojal k ní proto nedůvěru či dokonce nenávist... Nechtěla, aby se proti ní podvědomě bránil hned od počátku. A po incidentu s Malfoyem se k ní zachoval Snape vlastně velmi hezky. A ona si uvědomila, že chce, aby ji měl rád. A že to chce dokázat bez vílích kouzel, aby měla jistotu, že je to ona, kdo jej zajímá a ne krev její matky. Ale selhala, nebo si to alespoň dlouho myslela. Až do dneška. Při tom pomyšlení se jí po tváři rozlil úsměv.