3. kapitola - 3. září v Bradavicích
Dneska mám volné dopoledne, takže můžu rozjet svoje pátrání okolo osoby zvané Potter. Připadám si nenápadná jako něco velkého a křiklavého, když se tiše a pomalu, aby mě nikdo neviděl, kradu k pracovně Albuse Brumbála – nestojím o něčí kecy. Pomalu se stínem doplížím až ke kamennému chrliči, který skrývá vchod do Brumbálovy pracovny, když v tu chvíli se náhle chrlič začne hýbat.
Okamžitě strnu na místě a pak se bleskurychle přesunu do nejbližšího tmavého kouta – a bylo načase, protože ze schodiště za chrličem právě schází postava v tmavém plášti a mluví k někomu, kdo jde za ní. V zádech mě zamrazí, protože podle hlasu poznám Snapea, který té druhé postavě zrovna povídá: „Ta Vixenová se mi moc nezdá. Ne, že bych chtěl pochybovat o Vašich schopnostech, pane řediteli, ale promyslel jste si její přijetí důkladně??? Automaticky si mě zvolila za nepřítele číslo jedna. Nevím, proč se ke mně staví tak nepřátelsky, když v hodině se mnou spolupracovala naprosto skvěle. A jak se vůbec jmenuje křestním – když na ni pořád ječím „slečno Vixenová“ zní to docela divně.“
„No, mám pocit, že Shinnan, ale nejsem si stoprocentně jistý, Severusi. Ale věř mi, že je dobrá. Můj přítel mi ji doporučil právě pro její tvrdohlavou povahu – věděl totiž už dopředu, že se od tebe nenechá zničit jako ty ostatní chudinky, které z tebe už první den dostaly nervový záchvat. Vy dva jste úplně stejní – oba svéhlaví jako mezci a ani jeden z vás si nevidí ani na špičku nosu. Jen jednu radu ti dám Severusi – dej si pozor, ať neuděláš nic, co by jí dalo podnět k tomu, aby tě nenáviděla – umí to opravdu skvěle.“
„Na to se můžete spolehnout pane řediteli, jen nečekejte, že jí budu nadbíhat.“
„Jen se nerouhej Severusi, protože nikdy dopředu nevíš, co se má stát.“
Jejich hlasy a kroky se vzdalují směrem k učebně přeměňování a já už konečně můžu vylézt ze stínu – fuj, v životě jsem snad neviděla tolik pavouků pohromadě. Docela by mě zajímalo, co si o mě myslí Snape, protože já se v něm absolutně nevyznám. A co to kecal o tom, že mi nehodlá nadbíhat – kdo by o to taky stál??? Myslí si snad, že mu padnu k nohám po jediném slovu z těch jeho ledových rtů??? Jediné city, kterých je podle mě schopen jsou nenávist, vztek, ješitnost a arogance. On je fakt arogantní blb, ale zajímá mě, proč si hraje na tvrďáka, když je ve skutečnosti možná docela fajn – tak na dvě vteřiny. Nezaškodila by mu trocha kritiky a ponížení – sám je rozdává na všechny strany a je mu jedno, co jimi způsobí, tak proč jeho zbraně neobrátit zpátky proti němu???
Dneska odpoledne spolu máme od jedné další hodinu lektvarů, takže to budu moct vyzkoušet hned v praxi.
Trochu otráveně se doplazím do sklepení a zdálky si prohlížím hloučky studentů, kteří se shromažďují u učebny lektvarů. Jednu část poznávám - to jsou zmijozelští – Snape je ředitelem jejich koleje. Ale kdo jsou ti druzí v těch rudých hábitech? Měla jsem dávat víc pozor při zařazování prváčků do kolejí – teď bych to věděla. Z úvah mě vytrhne zvonění. Pořád se nehýbám z místa – stejně musím počkat na Snapea. Ten se připlíží za chvíli – neslyšet lehký šustot jeho hábitu, ani bych nevěděla, že se ke mně blíží – umí chodit fakt tiše. Ani se na mě nepodívá, jen mi přidrží dveře, abych mohla projít.
Všechno probíhá jako včera, až na to, že dneska se ke svým žákům chová extrémně divně. Jedovatostmi jenom srší a drtivá většina se jich sesype na studenta, který sedí ke své smůle hned v první lavici. Snape ho častuje všemi variantami urážek a stále mu vštěpuje do mysli, že je úplně neschopný. Ten kluk je na pokraji nervového zhroucení – samou nervozitou se mu klepou ruce jako mojí devadesátileté babičce, ale Snape do něj ryje pořád víc a víc – možná, že to tomu sadistovi vyhovuje.
Už už se chystám mu před studenty udělat nějakou pěknou scénu, když se ze zadní lavice, kde sedí kluk s vlasy jako uhel vedle chlapce s hlavou rudou jak zapadající slunce, nečekaně ozve : „Nechte už ho bejt pane profesore, Neville nic neudělal, a nejde mu to jen proto, že se do něj pořád strefujete a koukáte mu pod ruce.“
Snape šokovaně rozevře do široka svoje oči (mimochodem, krásné ledové barvy), pak sevře rty a krátce a velice tiše na něj zasykne hlasem teplým stejně jako ledová bouře v Antarktidě : „Vás se nikdo na nic neptal, Pottere. Dejte mi jediný důvod, abych Vás mohl nechat vyloučit z této školy a já to bez váhání udělám. A navíc Vám uděluji školní trest, abyste si příště rozmyslel, než se odvážíte mi něco vytknout. Dnes večer se budete hlásit v mé pracovně, jasné???“
Všichni zmijozelští se pořád uculují a je vidět, že z toho mají radost – copak jim nedochází, že Snape tomu chlapci ukřivdil??? Ten kluk měl totiž pravdu! Takže TOHLE je ten tajemný Potter! Koukám mu překvapeně do tváře, na níž je vidět, jak strašně Snapea nenávidí – a na druhé straně, z toho, jak s ním Snape hovořil, je jasné, že je to oboustranný. V porovnání s tímhle se mnou Snape jedná jako s nejmilovanější bytůstkou. Celý zbytek hodiny je Snape stejně příjemný jako hřebík v noze, ale mě se neuleví, ani když zazvoní, protože chci vědět, proč to udělal. Je mi jedno, jestli mě seřve, nebo mě i udeří, ale chci vědět, proč tohle všechno dělá. Všechno v tichosti uklidíme. I když je vidět, že ve Snapeovi všechno vře hněvem, nedá mi to ani jednou najevo. Nakonec nasupeně odkráčí do své pracovny, netušíc, že mu jdu za patami, abych z něj vydolovala jeho tajemství.
Vkročí dovnitř a v tu chvíli vybuchne – ani se neobtěžuje zavřít dveře, takže vůbec neví, že jsem tam s ním i já. Je ke mně otočen zády, takže nevím, jak se tváří, ale jeho vztek mě chvílemi až děsí. Instinktivně se pohnu kupředu a položím mu ruku na rameno.
V tu chvíli ztuhne, uchopí moji ruku a prudce se otočí – jeho tvář získá ten nejmrazivější výraz, jaký dokáže stvořit, a on vztekle procedí skrz zuby: „Slečno Vixenová, myslím, že zde nemáte co dělat. Hodina už dávno skončila, takže…VEN.“
„To by už snad mohlo stačit – je mi jasný, že Vás něco žere, ale nemůžu přijít na to co. Možná byste mi to měl vyklopit sám.“
Snape se jízlivě ušklíbne: „No jistě, naše slečna CHYTRÁ! Copak vy byste byla schopná nechat si něco pro sebe??? Vy, která mě nenávidíte??? Nedělejte ze mě blbce!“
„Blbce ze sebe děláte jen vy sám – držíte to v sobě a ono vás to užírá zevnitř. A v mnoha věcech se mýlíte – já jsem vás nikdy nenenáviděla, umím udržet tajemství a dokonce jste mi občas i sympatický.“
Snape sebou překvapeně trhne, pak ale pohodí arogantně hlavou: „Slečno Vixenová, jste opravdu dobrá lhářka, ale na mě to prostě neplatí, takže byste odsud měla urychleně VYPADNOUT, pokud nechcete přijít k úrazu.“
S těmito slovy vyloví ze svého hábitu svoji hůlku – stejně černou jako je on sám - a já nemám daleko k tomu se otočit a zbaběle zdrhnout – on je totiž fakticky schopen všeho. S nepříjemným mrazením v zádech k němu přistoupím ještě blíž, podívám se mu pevně do očí a řeknu: „Ok, ale ještě předtím byste měl vědět, že mě sem Brumbál povolal i jako odborného psychologa, abych posoudila stav vaší mysli. Teď o tom vědí jen 3 osoby – já, Vy a Brumbál. Dělejte co chcete – klidně ze mě udělejte ropuchu – je mi to fuk.“ S těmito slovy si zkřížím ruce na hrudi a nehnu se z místa.
Snape na mě bez jediného hlesu civí jako na čerstvě obživlej kus dřeva, pak se zhluboka nadechne a uklidní se. Čekala jsem, že mi fakt něco provede, ale on na ksicht nahodí svůj obvyklý výraz (nejsem tu) a lehce prohodí : „Pak jistě můžete Brumbála ujistit, že jsem duševně zdravý.“
„No, tak právě tohle říct nemůžu…je mi to líto, ale nejde to.“
„Takže vy mi chcete namluvit, že jsem blázen???“
„Já Vám nechci nic namlouvat, já jen chci, abyste mi řekl, co Vás žere!!!!“
Snape zbledne víc než obvykle, zkousne si ret, popadne mě za ruku a vleče mě ke dveřím. Chci se mu vysmeknout, ale drží mě moc pevně, prevít jeden. Smýkne se mnou ven ze dveří a já jen tak tak, že to ustojím – kecnout si před ním na zem by byl fakt trapas nejvyššího formátu. „Pokud se mnou chcete nadále spolupracovat, uvítal bych, kdybyste se věnovala pouze přidělené úloze mé asistentky a mé duševní zdraví nechala jen a jen na mě.“ dostane se mi mrazivého vysvětlení Snapeova neotesaného chování jeho vlastní osobou. Chci mu říct něco hodně sarkastického, ale když se otočím směrem ke dveřím, jsou už dávno zavřené a tak jen pokrčím rameny a jdu do svého pokoje. Zase mám o čem přemýšlet – jak jen z něj ten problém dostat??? A proč tolik nenávidí toho Pottera???
Musím si neodkladně promluvit s Brumbálem – určitě mi vysvětlí, co se to tu kolem děje…
Zamířím k Brumbálově pracovně, ale cestou tam mě stopne Sybilla Trelawneyová – učitelka jasnovidectví – taková divná ženská, která vypadá tak trochu jako kudlanka nábožná, ale když zrovna není v tom svým tranzu, je docela v pohodě. Dotáhne mě nahoru do učebny jasnovidectví a předloží přede mě zrcadlo.
„To má bejt jako co??“ zeptám se nechápavě, protože nevím, proč bych měla zírat na svůj odraz…
„Psst.“ jen zasyčí Sybilla a přetře plochu zrcadla rukávem svého hábitu. „Jen se dívej a hlavně si to zapamatuj.“ Svět kolem mě ztmavne a přes zrcadlo začnou plout temné mraky, pak zesvětlají a začnou z nich vystupovat písmena, která se pomalu zformují do slov a pak do vět… „Nevinný křivě obviněn, využij sílu myslí, kdo není k dobru namířen, klid v sobě zatím hostí…“ Ještě jednou se celé to divné proroctví zopakuje, a pak už zmizí zpátky do temných mraků… Sybillinu přítomnost si uvědomím až tehdy, když znovu přetře rukávem zrcadlo a mraky definitivně zmizí z jeho povrchu.
„Co to má znamenat? A co to má co dělat se mnou??? Já to nechápu…“ zeptám se jí s přiblblým výrazem ve tváři.
„Neptej se mě, nemůžu Ti dát odpověď…protože ji sama neznám. Jen vím, že právě tohle musíš vědět, aby se nestalo něco strašlivého. Tohle musíš vyřešit sama – a ty to zvládneš – aspoň doufám…“
Jako opařená jsem vypadla z její pracovny a vydala jsem se konečně k Brumbálovi. Už bylo docela pozdě, ale já jsem s ním prostě fakticky musela mluvit… Brumbál mě uvítal svým stylovým neproniknutelným smutně-veselým úsměvem a zeptal se mě, co potřebuji.
„Chtěla bych s Vámi mluvit o panu profesorovi Snapeovi. Ale to nejspíš dobře víte.“
„Ano, máte pravdu. Vím. Přece jsem Vás sem povolal, abyste byla Severusovi nablízku, kdyby potřeboval Vaši pomoc. Jeho pozoruhodný citový postoj vůči Harrymu Potterovi se totiž v poslední době začal dost vyostřovat.“
„Já bych ale ráda věděla, proč Snape toho Pottera tolik nenávidí. Vždyť je to ještě dítě – co by mu mohl udělat tak strašného???“
„Obávám se, že tohle Vám bude muset profesor Snape říci sám - jen on totiž ví všechno, co se tohoto týče – já se mohu jen dohadovat…“
„Tak to je v háji, protože právě tohle mi Snape nikdy neprozradí…“ Brumbál se vyhýbá odpovědím na mé otázky ještě dobrou čtvrthodinu, ale pak už toho má zjevně dost a změní téma. Teď se pro změnu vyptává zase on mě – na moje dojmy, zážitky a tak… Právě mu líčím, jaký dojem ve mně zanechala slavnost ve Velké síni, když se prostory zámku rozlehne výkřik… Přeběhne mi mráz po zádech – nejhlubší bolest vložená do zvukového proudu se nese ozvěnou znovu a znovu.
Já i Brumbál vyskočíme z křesel a ženeme se chodbami k místu, odkud ten výkřik zazněl… Brumbál běží o trochu vpředu – koneckonců to on tu zná většinu chodeb. Na jedné z nich uvidíme kruh lidí, kteří stojí kolem něčeho, co nevidíme. Mají sklopené hlavy a v očích vyděšené výrazy. Brumbál postoupí dopředu a rozhrne kruh: “Pusťte mě, chci vědět, co se tady…“ nedořekne a v šoku vytřeští oči.
Nahnu se blíž, a pak to uvidím…“Ježíši“ vyklouzne mi ze rtů zcela samovolně, ačkoliv jsem už od narození zarytá ateistka, protože to, co vidím, je doopravdy hrůza. Harry Potter leží na dlažbě uprostřed kaluže krve, zkroucený do nepřirozené polohy a vedle něj leží jeho brýle, které jsou roztříštěny na tisíce malých střepinek. Brumbál vykouzlí nosítka, opatrně na ně Harryho přemístí a poručí mi, abych zaběhla na ošetřovnu za madame Pomfreyovou a řekla jí, co se stalo – že tam za mnou Harryho urychleně dopraví…
Naštěstí už jsem za madame Pomfreyovou několikrát byla, takže cestu určitě najdu. Běžím tak rychle jak jen to jde, ale přece jen nedorazím na ošetřovnu dřív jak za dvě minuty. „Madame Pomfreyová!!! Madame Pomfreyová!!!“ sípu bez dechu, takže to skoro vůbec není slyšet…
„Co se děje?? Probůh, Shinnan, proč jste se sem přihnala jak bouře???“ Tohle je poprvé, co mě tu někdo oslovil mým křestním jménem, ale teď to naprosto ztrácí svůj význam: “Stala se nějaká nehoda. Připravte věci na rychlé ošetření – Harryho Pottera našli ležet na chodbě – a nevypadá to zrovna nejlépe.“
Vtom už do dveří vstupuje Brumbál, před kterým se vznáší nosítka s Harrym. „Ach ne… To je zlé. Budu potřebovat Vaši pomoc Shinnan – dojděte pro obvazy a já se zatím podívám, co se mu stalo.“ Když se ve vteřině vrátím s kupou obvazů v rukou, madame Pomfreyová už má diagnózu hotovou: „Nadvakrát zlomená ruka v lokti, zlomená stehenní kost, těžký otřes mozku, naštípnutá lebka a roztržené obočí – jak mu tohle všechno mohl někdo udělat??? Není to ale tak zlé – obávala jsem se, že by mohl mít nějaké vnitřní krvácení, ale nic by tomu nenaznačovalo…“
Společnými silami ho obvážeme, zlomené končetiny upevní madame Pomfreyová do dlah, protože se bojí použít kouzlo, aby Harrymu nepřitížila, a pak se zadíváme na ležícího chlapce. „Teď ho přivedu do umělého spánku, ve kterém ho budu udržovat asi týden…Děkuji Vám za pomoc. Máte se teď ještě zastavit za profesorem Brumbálem – chtěl by s vámi mluvit, Shinnan…“
Ani jsem si nevšimla, že Brumbál odešel… Cestou k němu přemýšlím, co se mohlo Potterovi stát – to přece není normální. Ředitel už mě očekává – a je na něm vidět, že je dost nervózní – nesedí v křesle jako jindy, ale přechází pokojem a něco si neslyšitelně mumlá. Když zaslechne mé kroky, zvedne hlavu a zastaví se. Pak mi nabídne židli a sám konečně taky usedne. Chvíli na sebe jen tak němě koukáme, protože ani jeden z nás neví, jak začít…
Pak si Brumbál odkašle, zadívá se na strop a chvějícím se hlasem řekne: „Shinnan, já, …. já Severusovi věřím, ale, řekněte mi,….po pravdě,…. je možné, že by byl schopen udělat něco TAKOVÉHO???“ Svými slovy v podstatě vyjádřil všechno – pochybnosti, opovržení nad hnusným činem, …
Na chvíli zavřu oči a analyzuji Snapeovo jednání. Pak se podívám řediteli do očí a pevně řeknu (ačkoliv někde hluboko v mé mysli něco říká, že by to Snape NIKDY neudělal): „Myslím, že za normální situace by to Snape nikdy neudělal, ale pokud ho slepě ovládl záchvat vzteku, pak je to možné. A všichni vědí, jak se staví k Harrymu Potterovi, takže je první osobou, která všechny napadne, když se jedná o Harryho „nehodu“… A všichni, kteří chodí s Harrym na hodiny, vědí, že se dnes večer měl Harry dostavit do Snapeovy pracovny kvůli školnímu trestu…. Prozatím mě nenapadá žádná alternativa, jak se to mohlo stát, ale možná by bylo dobré, kdybyste sem teď zavolal pana profesora Snapea. Třeba by nám to mohl objasnit…“
„Nejspíš máte pravdu – klíč k celé té záhadě má nejspíš jedině Severus, takže…“ s těmito slovy vytáhne z hábitu hůlku, třikrát jí mávne vzduchem a zašeptá : „Intervene Severus Snape.“
Náhle se ozve hlasité třesknutí a Snape se zjeví přímo před Brumbálem. Lapnu po dechnu – tohle mě fakticky zastihlo nepřipravenou… Snape po mě hodí jeden ze svých opovržlivých pohledů, ale pak už se obrátí na Brumbála: „Pane řediteli, volal jste mě???“
„Hmmm, ano, Severusi. Volal jsem Vás. Vy nejspíš nevíte, k čemu dnes večer došlo, že???“
„Ne, to doopravdy nevím. Ale možná mi to můžete říci..“ Jak jen to dělá, že se mu v obličeji nehne ani sval, i když nejspíš ví, o čem mluvíme???
„No, Harry Potter“, při zaslechnutí toho jména se Snapeovy rty stáhnou do tenké linie, „měl dnes večer takovou nepříjemnou nehodu. Teď leží na ošetřovně a jeho stav není až zas tak nejhorší, ovšem, když jsme ho našli ležet na chodbě, mimochodem bylo to směrem k Vaší pracovně, nevypadalo to s ním zrovna nejlépe. Slečna Vixenová mi řekla, že měl Harry dnes večer u Vás nastoupit školní trest, takže… Co o tom víte Severusi???"
Snape náhle zbledne a zatne pěst: „Snad si nemyslíte, že s tím mám něco společného????“
„Ale my vás přece z ničeho neobviňujeme Severusi…“pokouší se ho Brumbál zklidnit – ale naprosto se to míjí účinkem…
Je čas tohle jednání trochu popohnat, takže si stoupnu přímo proti Snapeovi a naprosto klidným hlasem (ačkoliv uvnitř se celá ještě třesu) mu řeknu: “Pokud jste nic neudělal, pak pro vás nebude problém nám to dokázat… Určitě nám tedy prozradíte, co se dělo od té doby, kdy k vám Potter dorazil, aby si odpykal trest, který jste mu uložil, že, pane profesore…“ poslední slova protáhnu pěkně jízlivě – třeba ho tím k něčemu vyprovokuju…
Snape překvapeně zamrká, pak křečovitě přivře oči, skloní hlavu, sevře pěsti a tichým hlasem začne vyprávět: „Když Potter přišel ke mně do pracovny, uložil jsem mu, aby mi pomohl s přípravou jednoho lektvaru. Přiznávám, že jsem do něj trochu ryl – chci, aby se setkal i s negativními ohlasy na svou osobu a překonal je… Harry to statečně snášel, ale ke konci se už neudržel a vyjel na mě… a … já jsem ho trochu seřval. Potter se sice dusil vztekem – a právoplatně – ale nic dalšího už neudělal ani neřekl. Jen se zeptal, jestli už může jít, že na něj někdo čeká. Už jsem ho měl taky docela dost, takže jsem mu dovolil odejít. Pak jsem sám uklízel použité nádobí a potom jsem si četl nové číslo Kouzelných kapalin, které mi přišlo soví poštou dnes ráno… A z toho jste mě vyrušil až vy, pane řediteli.“ Snape domluví a zavládne ticho – nikdo z nás se neodvažuje ani dýchat…
Až se Brumbál nadechne, zamračí a řekne: “Děkuji Vám Severusi a omlouvám se za to podezření – měl jsem si být jistý hned od začátku, že vy jste to být nemohl… Teď prosím běžte a po jednom sem pošlete všechny, kteří dnes tu nehodu viděli – chci s nimi mluvit. A vy Shinnan, zde zůstaňte a pozorně poslouchejte – chci, abyste se pokusila z jejich slov poznat, kdo Harryho napadl. Kdybyste s čímkoliv potřebovala v průběhu pátrání pomoci, Severus vám určitě rád pomůže, že ano…. “pohlédne na Snapea, kterému z tváře zmizel výraz pokory a byl nahrazen velmi tvrdou maskou z ledu…
„Ovšem pane řediteli…“ prohlásí s neuvěřitelným despektem ten šílenec v černém hábitu a odejde, aby splnil Brumbálovy příkazy…
„Vím, že je to těžké, ale pokuste se odhalit, kdo Harryho napadl – vy sice nevíte o Harryho osudu nic, ale on už byl v minulosti několikrát napaden a pokaždé to byli lidé Pána všeho zla – Voldemorta. Mám strach o Harryho bezpečnost, takže ještě teď večer zajdu na ošetřovnu a vykouzlím nějaká opatření proti dalším „nehodám“, které by ho mohly potkat – budete k němu moci jen vy, madame Pomfreyová a já – a až se probere, chci s ním bezodkladně mluvit – jasné???“ Brumbál se tváří nesmlouvavě, takže nemám, co bych k tomu dodala, a ani bych to už nestihla, protože přichází první student…
Po dvou hodinách výslechů je konečně konec a já se můžu jít zhroutit do postele a přemýšlet u toho, kdo by to asi tak mohl být… Jako první Harryho objevil James Sooth z Mrzimoru – toho ani nepodezírám, protože je to na první pohled čestný a zásadový kluk, a navíc se s Harrym nikdy nějak moc nebavil – neměl tedy žádný motiv… Všichni ostatní tam pak dorazili skoro současně – a z těch připadali v úvahu jen 3 kluci - Matt Surmise ze Zmijozelu – nedávno se s Harrym ostře pohádal kvůli poslednímu famfrpálovému zápasu a všichni tvrdí, že jsou z nich od té doby nepřátelé… , Paul Sham z Havraspáru – byl na Harryho vysazený kvůli Hermioně – Paul si totiž myslel, že s ní Harry chodí, když ho Hermiona odmítla…, a Marc Demerit z Nebelvíru – přišel k nim až tento rok a s Harrym si vůbec nerozuměli, Marc se sice soucitně vyptával na Harryho stav, ale v očích mu plál chladný oheň nenávisti…., všichni ostatní proti Harrymu nic neměli…..
Dlouho jsem zírala do tmy a přemýšlela, než jsem se propadla do spánku, a i v něm mě ve snu pronásledoval Snape s ohněm v rukou a snažil se mě upálit…