3. kapitola 4. část
A jak tak zasněně koukala před sebe, najednou ji cosi zaujalo mezi plameny v krbu. Pomalu totiž začaly měnit barvu, až docela zezelenaly. Zároveň se v nich za silného praskotu objevilo něco zvláštního. A než Julii stačilo dojít, co se vlastně stalo, vyšlehl oheň vysoko do komína a z krbu vystoupil Severus Snape.
Julie zamžikala víčky. Myslela na něho snad tak intenzivně, že má teď halucinace? Anebo usnula a zdá se jí o něm? Tak prozaické vysvětlení, jakým byl letax, okamžitě zavrhla.
“Klid, jdu k vám v míru,” promluvil přelud a kupodivu se usmál.
‘Je to jasné, to se mi určitě zdá,’ zhodnotila rezignovaně Julie.
Snape přelétl očima pokoj, potom i její postavu ležící na boku a přešlápl.
“Koukám, že vás nijak nepřekvapil můj příchod...” Založil si ruce na prsou a probodl ji svým obvyklým rentgenovým pohledem.
“Ne, vy tu totiž ve skutečnosti nemůžete být,” odvětila přesvědčeně.
“S tím nemohu souhlasit,” odporoval mírně. “Naopak, domnívám se, že mohu být, kdekoli se mi zachce. Avšak máte pravdu v tom, že dívčí ložnice je ze všech těch míst nejméně vhodná.” Pousmál se. “Z toho důvodu bych se raději odebral dolů do společenské místnosti.” Při těch slovech se podíval na nějaký kus pergamenu. “A musím vás požádat, abyste šla se mnou, a to rychle, protože sem právě jdou vaše kamarádky.” Načež jí pokynul ke dveřím. Zvedla se jako ve snách a vyšla na chodbu, Snape těsně za ní. Sestoupili po schodech do zmijozelské společenské místnosti a zrovna v tu chvíli sem otvorem v soše vešly i Lisa s Niké. Julie na ně vykulila oči. I ony se zarazily, když spatřily Snapea, potom však rychle vyběhly nahoru po schodech. Stačil jim k tomu za popud jediný jeho pohled.
“Posaďte se,” rozkázal.
Julie klesla do křesla u krbu.
“Něco po vás chci,” začal a se založenýma rukama počal přecházet po místnosti, občas se jen podíval na starý pergamen. Nechtěl být ve své rozmluvě s dívkou nikým rušen.
“Jde o tu soutěž…”
“To nemyslíte vážně,” vyjelo z Julie trochu hrubě.
“Co prosím?” zarazil se a švihl po ní temným pohledem.
“Já se toho nezúčastním. Mně nesejde na tom, jestli Zmijozel vyhraje nebo ne,” kroutila pomalu hlavou.
“Mně však, bohužel pro vás, zas nesejde na tom, co si o tom myslíte. Pro vás bude platit, co chci já.” Zdvihl obočí trochu podrážděně, hned se však ovládl a pokračoval v přecházení po zeleném koberci.
“Tak to je vážně úžasné. Napochodujete si klidně ke mně do pokoje s kusem rozedraného papíru v ruce, tváříte se přitom jako mílius, vedete divné řeči... a to celé kvůli nějaké uhozené soutěži, která beztak nemá žádný smysl?” Julie už toho začínala mít dost. Bylo jí jedno, že už jej zase neuváženě provokuje.
“Okamžitě se ztište,” zasyčel na ni. “Nepřišel jsem s vámi debatovat o rozhodnutích ředitele. Pokud si on myslí, že má soutěž v máchání hůlkou nějaké opodstatnění, budeme to brát jako fakt,“ odmlčel se a popošel ke krbové římse. „Přišel jsem vás požádat, abyste se toho ujala, vzhledem k tomu, že jako jediná z koleje jste trochu schopná,” promluvil potom tišeji.
“Pardon, asi jsem se přeslechla. Řekl jste slovo požádat?”
Mlčky kývl.
“Vždyť říkám, že sním. Musela jsem usnout a tohle se mi zdá. Jinak to není možné,” rozhodila rezignovaně rukama.
“To není vtipné,” zamračil se.
“Tak to máte tedy výjimečně pravdu, to opravdu není!”
“Readová, zavřete konečně ústa!” zavelel. “A začněte mluvit teprve, až budete chtít odpovědět ano!” Mimoděk na ni namířil hůlku. Julie zpupně sevřela rty. Pokud měla promluvit jen ano, pak se tedy rozhodla nemluvit vůbec.
“To je lepší,” řekl klidněji a počal opět svůj pochod po místnosti. “Nechci proti vám brojit… A to ani ve svých hodinách... Mohl bych vám účast v soutěži nařídit, ale nechci. Zvolil jsem raději cestu domluvy, alespoň to byste mohla ocenit, když už nic jiného. Dávám vám dva dny na rozmyšlenou. V pátek mi dáte vědět, jak jste se rozhodla.” Zastavil se a pohlédl na ni, co na to říká. Neříkala nic.
“Potom je tu ještě jedna věc...” promluvil po chvíli pomalu, zatímco se znovu postavil vedle krbu a zahleděl se do plamenů. “To ráno mě mrzí. Nechtěl jsem proti vám použít nitrozpyt. Je mi jasné, že vás to muselo vyděsit, snad jej někdy používal váš... Gurus Read... Všiml jsem si, jak na mě koukáte při večeři... a neměl jsem z toho dobrý pocit. Uvědomte si však, že i vy jste použila kouzlo černé magie. Nicméně za svůj útok na vás se omlouvám a doufám, že to bylo naposled, co jsme proti sobě byli v takové situaci. Nakonec bych vás chtěl požádat, abyste si všechno tohle nechala pro sebe. Zatím většina studentů neví, co ovládám. A já bych rád, aby u toho zůstalo. Platí?” obrátil k ní tvář s tázavým výrazem.
Chvíli na něho hleděla mlčky a vychutnávala ten pocit, že ji o něco žádá. Další věc byla, že mu to hrozně slušelo, když se zrovna netvářil děsně. Nakonec se nad ním slitovala.
“Ano,” řekla, vstala a odkráčela s rukama v kapsách přiléhavých džín.
Díval se za ní, dokud mu nezmizela na točitých schodech. Potom zkontroloval Pobertův plánek. Po chodbě se zrovna blížil Malfoy se svými kumpány. Snape tedy přistoupil ke krbu a zmizel v plamenech.
“Co ti chtěl?” vyptávaly se Lisa s Niké, když vešla Julie do pokoje.
“Abych šla do té soutěže,” mávla rukou.
“A půjdeš?”
“Nevím.”
“Běž, prosím! My jsme neschopní!”
“Ale nejste.”
“Ale jsme. Tys neviděla, jak minule Crabbe proměnil vázu ve vázu?”
“To nechápu.”
“Je takový idiot, že než dokončil formuli, zapomněl, v co má předmět proměnit. Takže tu blbou vázu proměnil zase v blbou vázu!”
“No dobře, ale podle Crabbea snad nebudete soudit všechny ostatní!”
“Máme ti vyprávět, jak vznikla ta velká halda polen dole u krbu? Jednou jsme měli měnit talíře na létací košťata. McGonagallová nás varovala, že pohyb hůlkou musí být naprosto přesný. Potom přišel Malfoy na to, že chce ze svého talíře rovnou Kulový blesk dvojku a nějak vyspekuloval, že když hodně rychle máchne hůlkou, povede se mu to. Samozřejmě, že my ostatní jsme nechtěli mít Zametáky, když on mohl mít Kulový blesk... Tenkrát byla McGonagallová hodně rozlícená. Ječela na nás, že jsme banda tupců – Snape s ní pak týden nemluvil. A museli jsme za trest donést polena sem, s tím, že je alespoň upotřebíme v krbu, jenže ona hrozně smrdí, když hoří a tak je tu od té doby máme...” Julie se musela rozesmát.
“Že nás v tom nenecháš, viď, že ne!” žadonily dívky.
“Uvidíme,” uzavřela debatu již trochu smířlivěji.
“Říkala jsi, že tě nevyšlou!” obořila se na ni druhý den u vchodu do Velké síně Ginny.
Špatné zprávy se šíří rychle.
“Tak jsem se spletla,” pokrčila rameny. “Ale klid, ještě nevím, jestli to vezmu,” dodala smířlivě.
“Jestli to vezmeš? Copak ti to Snape nepřikázal?”
“Ne, požádal mě.”
Ginny na ní chvíli hleděla se směsí údivu a nedůvěry. Potom rozčileně odběhla k nebelvírskému stolu.
“Tak Readová se hlásí do soutěže, jo? To teda šlápl Snape zase jednou vedle!” ozval se posměšný Malfoyův hlas, když zasedli ke snídani.
“Nevšímej si ho!” chytla ji za paži Niké rychle. “Je naštvanej, že mu Snape nedovolil přihlásit se.”
“Dyť je totálně neschopná!” vykřikoval dál Malfoy.
Julie se jen s úsměvem zvedla, prošla mezi kolejními stoly až učitelskému stolu a postavila se před Snapea.
“Chtěla jsem vám jenom říct, že to beru. Dobrou chuť,” řekla nahlas a vyšla ze sálu.
Všichni, kdo to zaslechli, což byli všichni učitelé, se podívali, co na to Snape řekne. Ten však jen nasadil znechucený výraz a pokračoval ve čtení novin.