3. kapitola

Omniapotencium značně pročistilo ve škole atmosféru. Jakoby najednou všichni měli lepší náladu, což bylo ještě umocněno blížícími se Vánoci. Severus na mě v hale už čekal.

„Čekáš dlouho?“ zeptala jsem se nic zlého netušíc.
„Přišla jsi už někdy někam včas?“ vyštěknul na mě místo pozdravu. Nejdřív mě jeho odpověď zaskočila, ale hned jsem se vzpamatovala.
„Myslím, že už jsem měla v životě pár takových světlých okamžiků,“ usmála jsem se na něj kysele.

Několik kolem procházejících studentů se po nás zděšeně podívalo. V duchu jsem se musela usmát, když jsem si vzpomněla na Severusova slova, že se musíme držet zpátky a být nenápadní. Na druhou stranu nepříjemná, napjatá atmosféra, kterou se Severusovi podařilo během chvilky kolem sebe vytvořit a která byla pro něj tak typická, by se dala označit za jistý druh nenápadnosti.

Vykročili jsme spolu směrem k Prasinkám. Severus kráčel vedle mě mlčky s ponurým výrazem ve tváři jako bůh pomsty. Po očku jsem si všímala, jak se nám studenti už zdálky vyhýbají a cítila jsem se dost nepříjemně.

„Nevadí ti, že se tě studenti tak bojí?“ prolomila jsem ticho, které mezi námi zavládlo. „Ne,“ řekl odměřeně, „je to tak pro mě jednoduší.“

Myslela jsem si o tom sice svoje, ale neměla jsem právě náladu se v té zimě hádat. Došli jsme až na okraj Prasinek, když místo na náměstí (pokud se dalo velmi široké rozcestí vůbec takto označit) jsme zamířili do kopce mezi malé domky. Než jsem stačila něco říct, Severus již mnohem klidněji řekl: „Potřeboval bych si tady něco vyřídit. Nebude ti to vadit?“ a ukázal na malý dům se dvěma okny, za kterými probleskovalo mihotavé světélko.

„Jistěže ne,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit zvědavost, o co jde. Severus zaklepal na dveře domku a otevřela mu prostě oblečená žena ve středních letech.
„Jak mu je?“ zeptal se Severus ženy místo pozdravu. Na zdvořilosti si tedy opravdu moc nepotrpěl. „Už o poznání lépe, pane profesore. Jsme Vám nesmírně vděční,“ odpověděla žena s dojetím v hlase a vedla nás do pokoje, kde na posteli ležel asi šestiletý chlapec. Ve tváři byl velmi bledý a měl obvázanou ruku.

Severus se k němu sklonil, pohladil ho po tváři a prohlížel mu pozorně zorničky. Užasle jsem pozorovala ten zvláštní kontrast v jeho osobnosti - chlad až tvrdost k sobě samému i okolí a zároveň úžasnou citlivost a starostlivost. Pomalu začal chlapci rozvazovat obvazy. Chlapec měl na ruce ošklivou ránu, jako by ho něco pokousalo. Severus vytáhl z hábitu malou lahvičku s čirou tekutinou a opatrně ji nakapal přímo do rány. Rána se začala okamžitě zacelovat. Tušila jsem, že onou čirou kapalinou byly slzy ptáka Fénixe, které si Severus zřejmě vyžádal od Brumbála. Nic jiného nemá totiž tak rychlý účinek. Žena dojetím zavzlykala. Poté vytáhl podstatně větší lahvičku s nazelenalým lektvarem a podal ji plačící ženě. „Dávejte mu velkou lžíci každé dvě hodiny po tři dny a měl by se z toho dostat.“
„Jsme Vám tak vděční,“ znovu opakovala plačící žena, „je to náš jediný syn a my si s mužem nemůžeme dovolit drahé léky.“
„Nebojte se, bude to dobré. Dávejte mu to tak, jak jsem řekl.“ Vyšli jsme se Severusem na ulici, kde se do nás opřel chladný vítr. Když za námi zaklaply dveře, Severus na můj tázavý pohled odpověděl: „Včera ho pokousal vlkodlak. Podařilo se mi ho však ošetřit dříve, než nastane úplněk, takže to snad nezanechá trvalé následky.“

„Ty je znáš?“ zeptala jsem se se zájmem.
„Ne, proč? Potřebovali pouze pomoci.“
K tomu nebylo co dodat. Ať už to s námi dvěma dopadne jakkoli, za tohle si ho budu vždy vážit.

Za chvíli jsme došli ke Třem košťatům. Bylo tam celkem plno. V rohu místnosti jsem uviděla sedět Grangerovou, Weasleyho a Pottera. Vzrušeně si něco s hlavami u sebe povídali. Jakmile si mě Grangerová všimla, zamávala jsem na ni. Odpověděla mi pouze pokývnutím hlavy s nervózním úsměvem. Dost mě to překvapilo, neboť patřila k mým oblíbeným studentům a myslím, že i ona mě neřadila k nudným nebo nepříjemným profesorům.

Sedli jsme si se Severusem do rohu blízko dveří a objednali jsme si horký punč. „Nechtěl jsem tě dřív obtěžovat,“ začal svým obvyklým chladným tónem Severus, „ale mohla by jsi mi vysvětlit, proč jsi před dvěma týdny strhla mé koleji 30 bodů? Doufám, že ti je známo pravidlo o přiměřenosti trestu.“

Opřela jsem se o stěnu, přimhouřila oči a snažila se napodobit jeho chladný tón: „Máš pravdu Severusi, za to, co pan Malfoy udělal, jsem měla Zmijozelu strhnout alespoň 50 bodů. Řekla bych, že jsem byla až příliš shovívavá.“

Severus se nadechl, ale než stačil něco říci, madam Rozmerta nám přinesla horký punč. „Už jsem Vás tu dlouho neviděla, profesore,“ zahlaholila, „proč k nám nezajdete častěji?“

„Tady máte a drobné si nechte!“ zavrčel Severus tónem, který přinutil madam Rozmertu ihned vyklidit pole.
„Co zase ten darebák udělal?“ otočil se ke mně, když madam Rozmerta už byla z doslechu. „Hmm, tak to si ho charakterizoval přesně,“ pokusila jsem se o sarkastický tón, i když jsem věděla, že v tomto směru nemohu Severusovi konkurovat. „Když jsem šla na svou hodinu, tak jsem uviděla Malfoye jak použil na prváky z Mrzimoru kouzlo „Zmatení cest“ a ještě se těm chudákům smál, jak tam pobíhali v kruhu, ze kterého nemohli najít cestu ven. Když jsem mu strhla 20 bodů a poslala ho do třídy, tak mi jen drze odseknul, že co ho ruším uprostřed zábavy. Takže jsem mu strhla dalších deset bodů a žahavým kouzlem ode mě dostal přes prsty.“

„Stěžoval si, že ho prý v hodinách šikanuješ,“ pokračoval s kamennou tváří Severus.
„Myslíš to, že vyžaduji, aby mi předkládal své domácí úkoly stejně jako ostatní?“ ušklíbla jsem se. Napila jsem se punče a přes okraj hrnku jsem si všimla, jak nás ti tři z Nebelvíru pozorují a něco si špitají. „Co se to děje?“ prolétlo mi hlavou. Než jsem však stačila dokončit myšlenku, Severus temně pokračoval: „Doufám, že si uvědomuješ, co děláš.“
„Co to má znamenat, Severusi. Vyhrožuješ mi snad?“ zvýšila jsem trochu hlas.
„Já? Nikoli, chtěl jsem Tě jenom varovat. Lucius je silný soupeř.“
Mírně jsem se k němu naklonila: „Bojíš se ho?“
„Ne, jen ho znám už dost dlouho,“ odpověděl Severus podrážděně.

Venku obloha potemněla a začal padat sníh. „Chceš se najíst tady nebo se vrátíme do hradu?“ zeptal se už mnohem věčnějším tónem.
„Raději se vrátím, mám ještě nějakou práci,“ odpověděla jsem. Opravdu mi nebylo příjemné, že se na nás ti tři pořád tak dívají. Mlčky jsme vyšli ven do padajících vloček. Cestou do hradu mě Severus vytrhl z mých myšlenek: „Na co tak usilovně myslíš?“
Rozhlédla jsem se kolem, zda někdo není v doslechu. „Mám takový nepříjemný pocit, Severusi. Grangerová patří k mým nejlepším studentům a vždy jsme měly k sobě velmi přátelský vztah. Najednou mě po dlouhé době uvidí a tváří se jako kdybych přešla na stranu nepřítele.“
Severus přivřel oči, jakoby zavětřil a pak vykřiknul: „Potter! Roztrhnu ho jako hada! To, co si dovoluje, to už přestává všechno!“
Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Na cestě naštěstí nikdo nebyl. „Co s tím má společného Potter?“
„Víc než si myslíš. Je to nevychovaný spratek. Když byl ve třetím ročníku, zabavil jsem mu - bohužel jen dočasně - Pobertův plánek.“
„Jaký plánek?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Velmi užitečná věcička,“ dodal se škodolibým úsměvem. „Když se správně otevře, ukazuje celé bradavické pozemky a na nich pohyb osob, které Tě zajímají.“
„Myslíš, že o nás vědí?“ zeptala jsem se nejistě.
„Dost možná,“ odpověděl Severus ponuře. „To by však znamenalo,“ dodal s nadějí v hlase, „že se tu noc opět toulal po hradě. Vždy si ten plánek bral s sebou na své … výlety.“ V jeho očích se zablesklo. „Za to bych Nebelvíru s chutí strhnul 50 bodů.“
„Nedávno jsi mi Severusi připomněl rozdíl mezi domněnkou a důkazem,“ poznamenala jsem jedovatě. „Pokud o nás vědí, myslíš, že je to nebezpečné?“
Severus se na chvíli uzavřel do sebe a pomalu vykročil k hradu. „Těžko říct,“ pokračoval. „Vím, že Potter není žádný křivák, ale neustále se předvádí a už si ani nevzpomínám, kdy jsem učil studenta s tak malým smyslem pro kázeň.“
Zbytek cesty jsme strávili každý ponořený ve svých myšlenkách.

Vrátila jsem se promrzlá do svého pokoje a ihned jsem zapálila v krbu. Na stole jsem našla dopis s pečetí Ministerstva, který mi tam ze sovince doručili domácí skřítci. Byla to pozvánka na Vánoční ples ministerstva, který se měl konat právě za týden. Výborně, alespoň spojím příjemné s užitečným. Odpoledne zajdu do archivu a večer na ples.

Týden uběhl jako nic. Snažila jsem se se studenty dohnat látku, kterou jsme zameškali. Rezervovaný přístup Grangerové a Longbottoma mě sice mrzel, ale doufala jsem, že to čas spraví.

Ve čtvrtek odpoledne jsem se vrátila do svého pokoje dost unavená, ale vzrušení ve mně narůstalo. Zítra má být můj velký den. Konečně se mi splní přání a podívám se do archivu odboru záhad. Zapálila jsem v krbu a začala si srovnávat své poznámky ke svému studiu časových cyklů. Podařilo se mi shromáždit už dost podkladů z Egypta, starověkého Řecka a Říma a také z Číny a Mexika. O vnímání kvality času starými Kelty jsem však měla zatím jen několik kusých poznatků, proto jsem se do archivu tak těšila. Zkoumání kvality času bylo jednak vždy mým koníčkem a navíc jsem potřebovala na toto téma dokončit svou práci v rámci mých postgraduálních studií na Univerzitě Brána Světla, což byla jedna z podmínek pro získání titulu Praktikující holistický Druid (Ph.D.).

Najednou mi zrak padl na mou skříňku s mými osobními dokumenty. Ve zvláštním pouzdře chráněném těmi nejsložitějšími kouzly jsem měla uschovaná svá osobní data týkající se přesného okamžiku mého narození a času významných událostí v mém životě. V dalším, trochu větším, ale stejně chráněném pouzdře jsem měla uschována osobní data mých přátel, kteří mě požádali o rozbory kvality času různých období jejich života. Ohledně osobních dat, zejména data narození kouzelníka, platily dost přísné předpisy týkající se mlčenlivosti a bylo to tak samozřejmě správné. Sdělíte-li někomu své datum narození, ví o vás skoro všechno. Proto sdělit datum svého narození je pro mnoho kouzelníků horší, než se svléknout. Právě proto mě při mém pobytu v mudlovském světě dost překvapilo, jak lehkomyslně mudlové sdělují svá osobní data. Někdy se nedivím, že je někteří kouzelníci považují za poněkud zaostalejší (mírně řečeno).

Pomalu jsem vytáhla balíček od mého otce. Znovu jsem si přečetla jeho dopis. Snad si přes Vánoce najdu čas probrat se všemi těmi výstřižky z mudlovských novin. Upřímně řečeno, stále jsem ještě nevěděla, co si mám o tom všem myslet. Najednou se mi pod ruku připletla krabička se zbytkem krému na popáleniny, kterou mi dal Severus.

No jistě ! Budu přeci potřebovat znalce lektvarů. Vzhledem k Severusově minulosti jsem naprosto nepochybovala o tom, že jeho rozsáhlé znalosti zahrnují i znalosti o lektvarech používaných v černé magii. Hodila jsem do krbu hrst lesklého prachu a zašeptala Severusovo jméno.

„Přeješ si ?“ ozval se z krbu Severusův hlas.
„Mohla bych se za Tebou na chvíli stavit ?“
„Jo, klidně přijď,“ řekl Severus po chvilce váhání. „Jsem ale ve svém kabinetu ve sklepení. Mám tady ještě nějakou práci.“

Když jsem vešla do jeho kabinetu, právě se skláněl nad nějakou mističkou. Mihotavé světlo magické louče ozařovalo z boku jeho obličej, který se ostře rýsoval v potemnělé místnosti. Jakmile mě spatřil, rychle na mě zamával.

„Pojď se na něco podívat.“ To byly chvíle, kdy jsem ho milovala nejvíce. V jeho očích plápolaly plamínky radostného vzrušení. Jako když dítě dostane hračku, kterou si už dlouho přálo. V mističce právě kvasila jakási lepkavá tekutina. Abych byla zcela upřímná, nepřipadalo mi na ní nic zvláštního. Vzhledem k tomu, že Severus však vypadal jako štěstím bez sebe, což pro něj rozhodně nebylo typické, pochopila jsem, že chyba je na mé straně.

„Trvalo mi to dva roky. Už jsem to málem vzdal.“ Konečně si všiml mého nechápavého výrazu v tváři. „Víš co to je?“ zeptal se tak trochu triumfálně.
„Ne, to opravdu ne,“ usmála jsem se. „Jistě to však bude něco mimořádného.“
„Tím si můžeš být jistá. Je to základ lektvaru Echoris memorabilis. Ještě k tomu přidám trochu Mazlavky přeslenité, aby to šlo dobře roztírat.“
„K čemu je to dobré ?“

Lehce přimhouřil oči. Vzal mističku do ruky a přistoupil ke mně. „Lehce tím potřeš někomu plášť nebo stěnu něčího pokoje a do tohoto lektvaru se jako do vosku obtiskne všechno, co kdo řekl. Stačí pak pouze udělat lehký stěr, v baňce přidat Rezonivku bručivou a dozvíš se vše, co kdokoli, kdo byl v dosahu, řekl. Není to úžasné ?“

„Trochu nebezpečný zásah do soukromí, nemyslíš,“ řekla jsem tiše.

Severus byl zjevně dost zklamán, že jsem ihned nepropadla stejnému nadšení jako on. „Věda je věda, všechno se dá využít i zneužít,“ odpověděl najednou dost chladně.

Zamrzelo mě, že jsem nedokázala být v tu chvíli příjemnější. Určitě ho to stálo dost úsilí. Přišla jsem mu přece nabídnout spolupráci a ne ho podezřívat z nekalých úmyslů. „Promiň,“ pokusila jsem se o otupení ostrých hrotů v naší konverzaci. „Jsem ještě dost unavená a v lednu nás očekávají náročné kombinace dost protikladných energií.“

„Že by ti tvé třetí oko odhalilo nějaké katastrofy ?“ ušklíbl se Severus.

To už mě opravdu naštval. Já se pokusila o smír a on mě zařadil mezi šarlatány. „Jestliže chceš slyšet špatné zprávy, tak to musíš za Trelawneyovou. Pokud jde o kosmologii, je to přesná věda, stejně tak jako ty tvoje lektvary. Zákon rezonance pracuje s matematickou přesností.“

Chvíli se zarazil, ale pak se najednou usmál. Usmála jsem se také a vztáhla k němu ruku. Uchopil ji a přitáhl mě k sobě.

„Máš velmi studené ruce,“ řekl tiše.
„Stále ještě nemám zcela v pořádku ledviny,“ zvedla jsem k němu oči a zadívala se do těch jeho, které už ztratily veškerou ostrost. Vyzařovala z nich něha a síla zároveň. „A taky bych potřebovala, aby mě někdo zahřál.“
„Vážně ? A kdo by to měl být ?“ přitáhl mě k sobě blíž a pevně mě objal.
„Myslím, že by to měl být učitel lektvarů na jedné střední škole,“ vpíjela jsem se svýma očima do jeho a hladila jsem ho kam jsem dosáhla.
„Opravdu ?“
„Hmm. Není s ním sice někdy k vydržení, ale jinak je úžasný.“
Sklonil se ke mně a dlouho jsme se líbali a objímali. Bylo to úžasné a šílené zároveň. Mezi všemi těmi lektvary a naloženými příšerkami jako by se pro nás zastavil čas.
„Pojď.“ Vzal mě za ruku a vedl mě někam do zadu v jeho laboratoři, kde roztáhl závěsy, za kterými byla postel. Rychle jsme ze sebe svlékli své hábity a prožili jsme spolu nevýslovně krásné okamžiky.
Poté, když jsme spolu leželi v objetí, najednou řekl: „Jsem se tebou šťastný.“
„Cítím se s tebou v bezpečí,“ odpověděla jsem. Šťastně se usmál a znovu mě políbil.
„No, snad to nebude všechno zaznamenáno v tom tvém novém lektvaru,“ poznamenala jsem na oko zděšeně.
„Uvědomuji si, že to může být nebezpečné,“ řekl zcela vážně.
„I když někdy velmi užitečné. Určitě o ten lektvar budou mít zájem na odboru pro prosazování práva. Pokud však budeš chtít ten lektvar zveřejnit, budeš potřebovat jeho registraci na Ministerstvu kouzel.“
„Já vím,“ odpověděl zamyšleně Severus. „Určitě ho ministerstvo zařadí mezi lektvary ZS - zvláštní sledovanost, jejichž použití podléhá té nejpřísnější kontrole.“
„Na druhou stranu za takový objev by ti měli vyjádřit patřičné uznání.“
„To doufám,“ řekl rádoby důležitě.
„Toužíš po Merlinově řádu?“ pohladila jsem jej po tváři.
„Kvůli poctám? Ne. Jde jen o to, že když ho nemáš, tak můžeš umět co chceš, ale nikdo tě nebere moc vážně. Naopak, pokud ho někdo má, může to být jaký chce hlupák, ale každý mu naslouchá jen proto, že má za jménem MŘ.“
„Zvláštní,“ řekla jsem zamyšleně, „v mudlovském světě jsem se setkala s něčím podobným.“
„Měli bychom jít už na večeři,“ zvedl se z postele. „Běž raději napřed, já přijdu o něco později.“
„Já vím,“ zvedla jsem významně obočí, „hlavně nenápadně.“ Ve spěchu jsme se oblékli. Severus opatrně pootevřel dveře. „Můžeš jít, nikdo tam není.“

Mezi dveřmi jsme se ještě rychle políbili a vyběhla jsem na chodbu. Až u schodiště vedoucího do vstupní haly jsem si uvědomila, že jsem s jím vlastně neprobrala to, proč jsem za ním přišla. Nevadí, asi ještě nenadešel ten správný čas.