3 – Ne zrovna příjemná návštěva

Bella:

Po několika minutách usilovného soustředění byli kluci k nepoznání od lidí. Tázavě se na nás zahleděli, ale už nebyl čas vysvětlovat. Stihla jsem jen vyhrknout: „Chovejte se přesně jako lidé!“ Podle jejich výrazu se jim to nelíbilo, ale podle Alicina nás poslechnou.

Na konci parkoviště jsem už uviděla tři upíry. Vysoký s tmavými vlasy, trochu menší s blond vlasy a poslední byla žena, vlasy měla nepřirozeně dlouhé a zrzavé. Rozběhli se směrem k nám a každý si popadl jednu dvojici. Mě a Jaspera si odnesla ta žena. Zatím se nevzpínal a bylo to dobře.

Ocitli jsme se v lese a já viděla, jak přinesli i ostatní, mrkla jsem na Edwarda, který se tvářil poněkud šokovaně. Asi si říkal, jak na tohle mohli skočit. Po chvíli jsem ucítila známou bolest a sání. Ta upírka se mi přisála ke krku a hltavě sála, totéž se dělo i u ostatních. Jakmile mě odhodila na zem, začala jsem dělat mrtvou. Bez hnutí, bez dechu, bez tepu.

Jakmile skončili, nechali nás jen tak ležet a odběhli, fain nemusíme se vykopávat ze země, ale jsou nezodpovědní. Pomalu jsem se posadila a ze všech shodila iluze. Jak jinak všichni potřebovali nutně na lov. Místo krve jsem jim podstrčila zbytky, z našeho lovu ze včera, ještě že jsem to uměla.

„Co to bylo?“ Ptal se rychle Jasper.

„No můj dar, je to výhodné, když útočí upíři.“ Vysvětlila jsem. „Takhle se nám nemůže nic stát.“

„To se neumíte bránit jinak?“

„Ale jo, umíme.“ Pustila se do vysvětlování Alice. „Ale oni by si pak smlsli na někom jiném.“ U toho si promnula krk.

„Stačilo jim to?“ ptala jsem se jí.

„Zatím se nijak nerozhodli. My musíme hlavně na lov!“ odpověděla.

Jen jsem přikývla a všichni jsme se vydali lovit. Ulovili jsme první, na co jsme narazili, ale pak už bylo pozdě na to jít do školy. Pozvaly jsme kluky k nám s tím, že musíme vymyslet co dál. Potřebovaly jsme výmluvu do školy a hlavně pro Esme.

V domě už jako lvice v kleci přecházela Esme: „Kde jste byly!“ začala lamentovat a ihned se zastavila, když uviděla kluky.

„Máme problém, ve městě jsou nějací tři upíři. Poobědvali nás, a zatím nevím, jestli jim to stačilo.“ Usmála jsem se na ni. „Museli jsme je do toho zatáhnout, jinak by snědli nevinné studenty ze školy.“

„Holčičky!“ vyhrkla Esme a běžela nás obejmout. „Musíme se stěhovat?“ ptala se dál.

„Zatím nevíme!“ objasnila jí Rose.

„Děkuji Vám.“ Usmála se Esme na kluky.

„To nic, Vaše dcery jsou velmi zajímavé.“ Odpověděl jí Edward a přitom si mě a Alice měřil pohledem.

„Ano, ano… Měli bychom zavolat i Vašeho otce!“ vyhrkla rychle Esme. „Tohle se nás teď už týká všech.“

Edward jen přikývl a vytáhnul mobil. Po několika minutách hovoru ho zaklapl a podíval se na nás. „Carlisle přijde hned, jak skončí v nemocnici. Už se těším na jeho pohled.“ Dodal nakonec. Viděl naše výrazy, a proto ještě řekl: „Stále neví, že nejste lidé.“ Měl u toho takový divný potutelný výraz. Nutilo mě to přemýšlet, co to vyvolalo.

***

Emmet, Edward i Jasper se nepřestali chichotat, dokud nedorazil Carlisle a nezazvonil na náš zvonek. Vyšla jsem ke dveřím a usoudila, že měli pravdu, upírku nečekal.

„Pojďte dál, a raději se ničemu nedivte.“ Řekla jsem mu s úsměvem. Vevnitř shlédl osazenstvo obýváku, na jedné pohovce seděli kluci, kteří měli opravdu co dělat, aby nepraskli a na druhé seděla Rose a Alice.

Esme byla někde v jiné místnosti a dodělávala poslední úpravy návrhu na jejich dům, aby jej mohla rovnou předat. Musela jsem uznat, že to chce mít nějak rychle z krku.

„Co se děje? Edwarde?“ Otočil se na svého syna a mě neuniklo, že právě Edward bude jeho oblíbenec.

„To nic. Jen už si nemusíš lámat hlavu.“ Odpověděl mu a já ho nechápala. Nic? Nelámat hlavu?

„Edwarde, nic proti, ale jsou tu tři upíři, o kterých nic nevíme!“ upozornila jsem ho.

„To jsem taky nemyslel!“ a spiklenecky na mě mrkl. Jen jsem protočila oči a posadila se k holkám.

Během chvilky jsme Carlislovi vysvětlili, co se dnes stalo ve škole a jaký je náš problém. Část o mém daru jsem moc nekomplikovala a tak není divu, že nepochopil, že naše matka vlastně není člověk.

„A Vaše matka ví, že nejste lidé?“ ptal se.

„No, já taky nejsem zrovna člověk.“ Esme scházela ze schodů a Carlisle na ni zůstal zírat s otevřenou pusou.

„Možná to chce zavřít pusu, taťko.“ Oznámil mu Emmet s humorem jemu vlastním.

Carlisle se trochu zatřepal, ale pusu nezavřel, stále jen zíral na Esme, která už stála za námi. Celá tahle situace byla značně vtipná a podle toho, jak seděl Edward skroucený na pohovce, musely být Carlislovy myšlenky snad ještě vtipnější. Bylo vidět, jak moc se musí přemáhat, aby nevyprskl smíchy.

„No tak pokud nemá nikdo nic proti, máme tady problém!“ upozornila jsem je, ale moc velký účinek to nemělo. Edward vyprskl smíchy, Esme si povzdychla, Emmet a Jasper se snažili probudit Carlisla, který vypadal, že je v šoku a to pořádném. Rose a Alice těkaly pohledem a nikdo nevěděl co dál.

***

Po hodině neustálého smíchu a probouzení Carlisla jsme se dostali až k tématu, které nás sem přivedlo. Tři upíři, se kterými ještě mohou být problémy.

„Je nutné se odstěhovat?“ ptal se Carlisle.

„No nás šest má být mrtvých Carlisle. Takže jistý problém tu je.“ Odpověděla mu Rose.

„Nemají naše těla, nezapomeň.“ Upozornila jsem pro změnu já.

„Jo, pravda, navíc neučinili další rozhodnutí, nevím, kam půjdou.“ Zapojila se i Alice. Mužské osazenstvo nás jen pozorovalo, protože jim zřejmě unikal význam našeho rozhovoru.

„Napíšu Vám omluvenky a zítra jdete normálně do školy… Vlastně dneska.“ Opravila se rychle Esme. „Nechceme zbytečně vzbuzovat podezření. Bello?“ Požádala mě.

„Jistě, měli bychom jít!“ Odpověděla jsem jí a kolem nás čtyř rozprostřela iluze. Rázem jsem vypadala na deset, Alice na šest, Rose na patnáct a Esme na pětatřicet.

Carlisle stihl jen zamrkat a Emmet si protřel oči, už to několikrát viděl, přesto z toho byl paf. Ani jeden nic neříkal a Edward se z ničeho nic rozesmál. Hodila jsem po něm zkoumavý pohled, on však jen zakroutil hlavou a dál se smál.

Tak si to nech! Poslala jsem mu v myšlenkách a v tu chvíli jsem ho musela rozhodit snad ještě víc. Zarazil se a vypadal zmateně. Tedy spíš na mě zmateně hleděl.

„Jak?“ vyhrkl okamžitě.

„Tak!“ opáčila jsem mu a spolu s holkami vyrazila směr Esmeino auto. Ještě než jsme k němu došli, měla Alice další vizi.

„Je to v háji!“ vykřikla, když jsme na ni koukaly a čekaly, co to z ní vypadne.

„Jak to myslíš v háji?“ ptala se Esme.