3. Těžké začátky
Příštího rána měla Jane poprvé suplovat dvojhodinovku Přeměňování místo profesorky McGonagalové. Profesorka jí nechtěla svěřit první ročníky protože chtěla nejdříve zjistit jak na tom budou. Proto Jane dostala na starost poslední ročník Nebelvíru a Zmiozelu. Měla je připravit na zkoušky OVCE.
Cítila se nervózní ihned jak ráno vstala. Dokonce běžela vyprázdnit svůj žaludek do toalety.
Jestli takto budu pokračovat budu mít z toho všeho žaludeční neurózu a vředy! Pak si můžu požádat Snapea, aby mi namíchal léčivý lektvar. Buď by mi připravil jed nebo by řekl něco v tomto smyslu: „ Copak, copak kolegyně? To si nedovedete připravit sama dryák proti žaludečním vředům? Co potom chcete naučit své studenty, když sama nezvládnete tak jednoduchý lektvar?“
Zatřásla hlavou. Ne za to mi to nestojí, když se to nezlepší, připravím si ho sama!
Už dříve učila, ale nikdy ne takto staré studenty. Pokaždé učila první ročníky. To věděla, jak si s nimi poradit. Teď ovšem stála před otázkou, zda toho nemá nechat a utéct.
Musíš být silná, musíš být silná. Opakovala si, když vcházela do Velké síně na snídani. Její nezdravé šedozelené barvy si první všiml Snape a jako obyčejně to nenechal jen tak plavat.
„Kolegyně, jak se tak na vás dívám, vypadáte jakoby jste dnes nebyla ve své kůži. Že by jste měla strach z dnešní první hodiny?“ ušklíbl se.
Jakkoli v duchu zuřila, že se jí zrovna on na toto ptá, odpověděla v klidu : „Děkuji za váš zájem, kolego. Ale jsem v pořádku, jen jsem asi něco špatného snědla včera večer. Asi jsem to měla udělat jako vy a večeři vynechat,“ rýpla si do něho s kamennou tváří, kterou tak rád ukazoval on.
Chvíli na ni jen ohromeně zíral a pak uviděla, jak se jeho nosní chřípí rozšířilo vztekem. Načeš se otočil na profesora Quiorrella a okázale dělal, že si jí nevšímá.
Bezva, tak to se mi povedlo. Konečně se mi povedlo ho usadit. Ale netuším jestli jsem udělala dobře.
Zamyšleně se posadila na své místo vedle profesorky Prýtové a pokoušela se do svého podrážděného žaludku dostat alespoň doušek čerstvé, ranní kávy. Po „snídani“ se zvedla a zamířila do sborovny. Čekala tam na ní profesorka McGonagalová.
„Dobré ráno Jane, tak jak jste se vyspala?“ zeptala se starostlivě Minerva.
„No abych pravdu řekla, nic moc. Jsem nervózní, nikdy jsem neučila takto staré studenty. S malými žáky je to lehčí. Myslíte si, že mne budou poslouchat?“ zeptala se Jane s obavou.
„Musíte jim vymezit jasné hranice, jinak vám přerostou přes hlavu. Hlavně pozor na Zmiozelské, rádi pošťuchují a vysmívají se,“ radila jí Minerva.
„Copak i ve vašich hodinách si někdo dovolí vyrušovat?“ vyděsila se Jane. Pokud si pamatovala, tak se na škole všichni báli, kromě Snapea, pokud šlo o nekázeň při vyučování, právě profesorky McGonagalové. Asi pro její přísný vzhled se raději nikdo nepokusil při hodině něco vyvádět.
„Ne v mých hodinách se to nestává, ale když poslouchám své mladší kolegy… Radím vám dobře, buďte ve střehu. Nejste jejich kamarádka jste kantor! Musíte si vybudovat nějakou autoritu. Tak to by bylo asi pro začátek všechno. A teď mi prozraďte, co s nimi budete dnes probírat?
„Děkuji za rady paní profesorko. Měla jsem nápad, že bych s nimi zopakovala ta nejčastěji používaná kouzla při zkouškách OVCE. Ale samozřejmě také některá kouzla navíc.“
„Dobrý nápad Jane. Věděla jsem, že pan ředitel udělal dobře, když vybral vás jako posilu. No nic bude už zvonit, musíme se přesunout do učeben. Ta vaše pro suplování se nachází ve sklepení vedle učebny lektvarů. Alespoň nemusíte věčně běhat po hradě a budete to mít na jednom místě.“ řekla ještě Minerva.
Vzaly si své knihy a společně odešly ze sborovny. Na měnícím se schodišti se rozdělily. Profesorka McGonagalová šla do druhého patra a Jane zamířila do temného sklepení. Na chodbách jí nikdo nepřekážel a proto si mohla dovolit jít rychle.
Bože budu mít třídu hned vedle něj. No a co! Co je ti po něm! Je to hulvát a nezdvořák, nezměnil se a možná je, za tu dobu co tu učí, ještě horší! Ale když on je tak záhadný, něco na něm je ... Ne Jane tohle nesmíš už ne, už nikdy ne!
Zatímco vedla svůj vnitřní boj, pořádně nesledovala kam jde a najednou do někoho narazila. Na posledních pěti schodech oba zavrávorali a už padali střemhlav dolů. Nakonec přistála na onom člověku. Byl to jeden nebelvírský student.
Jane nevěděla ani jak se to stalo, ale najednou ležela rozpláclá pod schody na jednom ze svých studentů.
Bože snad nepřijde zrovna teď, modlila se v duchu, ale bohužel náhoda je blbec. Zrovna v tu chvíli, když se to přihodilo, vycházel Snape ze svého kabinetu.
„Kolegyně, copak vám pan ředitel nečetl školní nařízení? Na naší škole není povoleno se příliš přátelit se studenty!“ setřel ji Snape jakoby byla jeho studentkou a tvářil se přitom úlisně.
„Paní profesorko, já se omlouvám… Četl jsem si knihu a šel jsem pomalu, byla to moje vina.“ vysvětloval student o překot a začínaly mu rudnout uši.
„Ne, pane…“
„Donnery.“
„Pane Donnery obávám se, že to byla jen má vina, nad něčím jsem přemýšlela. Omlouvám se já vám. A teď už raději běžte do třídy, potřebuji si tady s panem profesorem něco vyjasnit,“ prohodila Jane a propalovala Snapea nenávistným pohledem. Student byl v cuku letu pryč a oba profesoři osaměli.
„Poslouchám kolegyně,“ řekl posměšně Snape.
„Tak tedy kolego, za prvé vyprošuji si, aby jste se ke mně choval tak povýšeně. Nejste o nic lepší než já. Nejste žádný polobůh, jasné?!“ přimhouřila oči, aby bylo znát, že to myslí vážně. Severus se jen nad jejím chováním blahosklonně pousmál.
„Za druhé nechci, aby jste se ke mně choval jako ke studentce. Už dávno minuly tyto časy! Požaduji od vás úctu a za třetí měli bychom už jít na hodinu,“ vyjmenovala Jane a než mohl Snape na to cokoli říci zmizela rychlostí blesku ve své třídě a jeho tam nechala stát jako tvrdé Y.