30. kapitola 1 část

Harry kráčel temnými chodbami Bradavic s hábitem pleskajícím o jeho chodidla a s přáteli pospíchajícími za ním. Rychle dorazili ke dveřím do ředitelovy pracovny. K překvapení všech byly lehce pootevřené. Harry do nich mírně strčil a vkročil na otáčivé schodiště těsně následován Ronem, Ginny, Hermionou a dvojčaty. Čekárna před Brumbálovo pracovnou byla prázdná, ale v krbu plápolal oheň zlehka osvětlujíc místnost. Harry se úsečně zastavil přede dveřmi do Brumbálovo pracovny, zhluboka se nadechl a s rozhodným výrazem na ně zaklepal.
Dveře se otevřely a profesor Lupin zazíral na studenty namačkané u sebe na druhé straně.
„Cože jste všichni tak pozdě v noci vzhůru?“ Remus byl očividně překvapený, že je tam vidí stát.
„Potřebujeme mluvit s profesorem Brumbálem, pane, je tady?“ s rozhodnutím, že Brumbálovi vypoví svůj sen, to nechtěl už více odkládat.
„Errr, ano, minutku.“ Z nějakého důvodu vypadal profesor Lupin jejich požadavkem mírně zneklidněný. Harry se naklonil proti dveřím, opírajíc své čelo o chladné dřevo, jak čekali na přijetí. Minuty pomalu ubíhaly, a Harry začal uvažovat o tom, jestli na ně nezapomněli, když zaslechl zvyšující se hlasy rozepří, co probíhala za dveřmi. Otočil hlavu, aby měl ucho na dveřích doufajíc, že uslyší, o čem je řeč, nebo alespoň, kdo tam všechno je.
„Hej, Harry, co to děláš?“ sledoval Harryho Ron zvědavě.
„Slyším tam někoho se hádat, snažím se zaslechnout, co říkají.“
„Ale to je odposlouchávání!“ Byla Hermiona zděšená, že by se Harry snížil ke špehování.
„Slečno Grangerová, bohužel, jsou doby, kdy potřeba podvodu převáží potřebu rezervovanosti. Tohle je jedna z těch chvílí.“ Hlas byl příjemný a moudrý, a zdálo se, že přichází ze stěny.
„Kdo to řekl?“ Hermiona se rozhlédla snažíce se odhalit řečníka. Přešla ke stěně u pohovky prohlížeje si portréty. Zastavila se před jediným na kterém se zdála být nějaká osoba vzhůru. Šedovlasý kouzelník s příjemnýma modrýma očima a špičatým šedým kloboukem na ní z něho zíral ven. „Byl jste to Vy?“ Kouzelník na ni tiše kývl, usmívaje se. Hermiona pohlédla dolů na cedulku se jménem, nahlas vykřikla „Gandalf“ a podívala se na něj s úžasem.
„Ticho!“ zadíval se na ni Harry úsečně a vrátil se k poslouchání.
„NE! To nedovolím!“ To znělo docela jako jeho otec, ale co by tak Snapea mohlo rozčílit?
„Severusi, chápu tvé znepokojení, ale.“ Harry nerozeznal hlas této osoby.
Hlasy se na chvíli ztišili, vše co mohl Harry slyšet, bylo mumlání, následované dalším výbuchem ze strany jeho otce.
„Copak můj nároz v tomto tématu nic neznamená? Je můj syn, a já to nedovolím!“
Harryho hlava šokem odskočila ode dveří. Rychle přiložil ucho zpět ke dveřím doufajíc, že toho o sobě uslyší více. Haslechl kroky jak se blíží ke dveřím a rychle ustoupil, dávajíc znamení ostatním, aby byli potichu, když se dveře otevřely. Profesor Lupin vystoupil ven a zavřel za sebou dveře.
„Harry, tohle vypadá na dlouho. Mohl by jsi přijít dnes později, nebo bych mohl profesorovi Brumbálovi předat vzkaz?“
Harry si nemohl pomoci, ale prostě postřehl, že Lupin vypadal poněkud jako by byl obtěžován, jako by se něco neubíralo směrem jakým doufal, že bude.
„Profesor Brumbál chtěl, abych ho navštívil, kdybych měl další sen při kterém mě bolí má jizva, mohu počkat až bude mít volno.“
Lupinovi oči se zúžily v myšlence, když střebával, co mu právě Harry sdělil.
„Povím mu to, jsem si jistý, že tě bude chtít vidět. Proč se vy ostatní nevrátíte do postele?“
George vystoupil dopředu a tiše řekl, „Zůstaneme, pane.“
Remus se zadíval na každého z nich, přikývl hlavou jakoby došel k nějakému závěru, a otočil se ke dveřím.
„Počkejte tady. Možná to bude trochu trvat, ale jsem si jistý, že vás bude ředitel chtít vidět.“Zavřel za sebou dveře zanechávajíc studenty v čekárně.
„Co to mělo znamenat Harry?“ Ron se usadil do rozložitého křesla blízko dveří do pracovny.
„Slyšel jsem v pracovně zvýšené hlasy, a myslím si, že mluvili o mě.“ Harry se usadil poblíž a opřel si hlavu o ruce.
„Harry, proč si myslíš, že mluvili o tobě?“ Hermiona se ponořila na pohovku vedle Rona.
„No, slyšel jsem mého otce jak křičí něco o tom, že to nedovolí. A pak něco mezi řádky jako ‚je to můj syn, a já to nedovolím‘. Ale neslyšel jsem zbytek rozhovoru. Takže nevím, co nedovolí.“ Harry si nebyl jistý jestli je šťastný, že má někoho, kdo nechce, aby dělal něco nebezpečného nebo rozzlobený, že si jeho otec očividně myslí, že by to neunesl. Ať to bylo cokoliv.
„To zní úplně jako naše mamka, co Frede?“ George a Fred se usadili na zem pře krb a napůl seděli, napůl leželi na podlaze.
„To teda jo.“ zašklebil se Geroge na své dvojče pomýšlejíc na to, kolikrát ignorovali nebo přímo vzdorovali své mamce, když došlo na jejich vynálezy.
„Čemu nerozumím je to, co by ti nemělo být dovoleno.“ Ronovo čelo bylo zkrabacené jak přemýšlel nad tím, o čem mluvil.
„Ani já ne.“ Povzdechl si Harry.


Poté, co Remus za sebou zavřel dveře, se o ně opřel a prohlídl si lidi shromážděné v Brumbálově pracovně. Většina členů Fénixova řádu byla přítomna; jediná volná místa patřila těm, kteří už zaujali své pozice v Upper Hesrod. Sirius byl přítomen, znovu zaujal svou lidskou podobu a temně se mračil na ředitele. Severus tu byl také, a seděl přímo naproti Siriusovi. Jeho obličej také zdobilo temné podmračení. Remus si dovolil malé ušklíbnutí, když porovnával podobnost těch dvou mužů. Bylo to pravděpodobně poprvé po dvaceti letech, co se na něčem shodli, a byl to Harry, který to všechno zapříčinil.
„Remusi?“ Brumbál se díval na Lupina s vážným výrazem na tváři.
Lupin se odstrčil ode dveří a posadil se vedle Siriuse. „Harry počká. Říkal, že jsi mu nařídil, aby ti řekl, kdyby měl další typ nějakého snu.“ Lupin se snažil jak mohl, aby vypadal nonšalantně, když předával Harryho zprávu. Uvědomil si, když se Siriusova a Severusova zamračená tvář na něho obrátily, že se mu to nepodařilo.
„Měl další z těch svých snů? Brumbále, ty víš, co se stalo, když měl jeden takový posledně. Další důvod proto, nechat ho tady.“ Sirius se otočil na zbytek shromážděných osob. „Není připraven. Nemůžeš to po něm chtít.“
„O jakých snech to mluvíte?“ vyštěkl Severus na Siriuse.
„Oni ti to neřekli?“ zadíval se Sirius s neuvěřením na Severuse, když zatřásl hlavou na znamení, že ne.
„Když dovolíš, Siriusi.“ Brumbál hlas přerušil ticho, než mohl Sirius něco začít vysvětlovat. „Harry má občas výjimečně zvláštní sny, téměř vize, které způsobí, že ho bolí jizva. Ty sny jsou bez výjimky o Voldemortovi, a obvykle jsou o něčem, co Voldemort podniká nebo se chystá udělat.. proti Harrymu.“
Malá čarodějka usazená blízko Brumbálova stolu se se zájmem naklonila dopředu. „Albusi, říkáš, že je Harry jasnovidný?“
„Ne tak docela Mirando. Domnívám se, že Harry má tyto sny, když se Voldemort obzvláště hodně cítí rozrušen ať už rozruřen nebo šťasten, nebo když hluboce přemýšlí o nějaké budoucí akci.“
Severus s neuvěřením zíral na ředitele. „Říkáš, že Harry tak nějak ví, když se Voldemort chystá podniknout něco proti němu? Proč mi o tomhle nikdo neřekl?“
„Myslím, že by se to tak dalo říci Severusi, ačkoli to zdaleka není přesné.“ Brumbál Severuse sledoval, když přemýšlel o důsledcích Harryho snů. „Kdybych si myslel, že bychom mohli Harryho sny využít jako ‚včasné varování‘ před Voldemortovo plány, zmínil bych se o nich. Naneštěstí, obvykle ani nejsou příliš detailní, ani předvídatelné dosti pro tento účel. Vím, že jsme všichni dychtiví, aby tato válka skončila v dobrém, ale obávám se, že má Severus pravdu, Harry ještě není připraven. Myslím, že si můžeme dovolit mu dát ještě nějaký čas. Remusi, pozvi Harryho dál, a poslechneme si, co nám chce říci o jeho posledním snu.“
Lupin se zvedl a přešel ke dveřím, otáčejíc je zpátky, když k nim došel a ptajíc se „Co ti ostatní, pane?“
Brumbál se na chvíli zamyslel. „Ještě ne, Remusi.“
Harryho hlava se zvedla, když se dveře do ředitelovy pracovny otevřely a profesor Lupin vyhlédl ven.
„Harry, ředitel by tě rád viděl.“
Harry se zvedl a zamířil ke dveřím následován svými přáteli.
Lupin se usmál s chápavým pohledem, když došli ke dveřím a řekl „Je mi to líto, ale zbytek tu budete muset počkat. Teď jen Harry.“
Harry se otočil a zadíval se na své přátele, uvažujíc jestli by neměl trvat na tom, aby šli s ním, ale profesor Lupin mu položil ruku na rameno a mírně ho postrčil do pracovny zavírajíc za nimi dveře předtím, než mohl Harry cokoliv říci.
„Proč si tamhle nesedneš Harry?“
Harry si všiml zastrašených pohledů kouzelníků a čarodějek shromážděných v Brumbálovo pracovně, když zamířil ke křeslu na které ukazoval Brumbál. Bylo to uklidňující, když uviděl, že Severus i Sirius jsou přítomnia sedí blízko něho. Rychle se posadil a podíval se na profesora Brumbála čekajíc až promluví.
„Harry, profesor Lupin říkal, že jsi měl další sen, proč nám o něm něco nepovíš?“ Brumbálovo modré oči se na Harryho povzbudivě usmály.
Harry se zhluboka nadechl, zadíval se na své ruce a začal převyprávět svůj sen těm v místnosti. Když se přiblížil k bodu, kde byl Severus odhalen jako špion, přestal vyprávět s rozhodnutím, že počká až bude moci s ředitelem mluvit o samotě. Vzhlédl a uviděl jak na něho Sirius a jeho otec pohlížejí se zájmem.
„Děkuji, Harry, za tak skvělou výpověď. Má někdo na Harryho otázky?“ Brumbál nechal ticho trochu dosáhnout napínavých rozměrů, pak se k Harrymu otočil s úmyslem ho omluvit.
Tichý hlas prořízl tichem předtím než měl Brumbál šanci promluvit.
„To není vše, že Harry?“ Mluvčí, šedovlasá čarodějka s jasnými oči se mile na Harryho dívala.
„Ne Madam.“ Harry doufal, že to téma nechá být, takže ¨nebude muset říkat víc se svým otcem v místnosti.
„Bud lepší, když nám to povíš všechno, drahoušku, pak budeme moci začít plánovat způsoby, jak se s tím problémem vypořádat.“
Harry se prosebně zadíval na Brumbála přejíc si, aby nebyl požádán, aby pokračoval. Brumbál ho pár sekund pozoroval, rozhlédl se kolem stolu a řekl „Pojď se mnou Harry. Minervo, převzala bys to setkání? Vrátím se za pár minutek.“ Brumbál se zvedl a zamířil ke dveřím umístěným vzadu v pracovně za stolem.
Harry se překvapeně rozhlédl po malé, útulné, zasedací místnosti, když vstoupil. Byla plná pohodlně vypadajícím nábytkem. Hromady pergamenů a knih zaplňovaly každé volné místečko.
„Posaď se Harry. Co se ještě stalo ve tvém snu?“
„Já, já.. viděl jsem, jak Voldemort odhalil, že je Severus špeh.“ Harrymu vyschlo v hrdle, neschopen pokračovat. Ředitel trpělivě čekal až Harry bude pokračovat.
„Nezabil ho, v mém snu, použil jednu z kleteb, které se nepromíjejí, aby ho mučil, a musel jsem pak začít křičet, protože mě v tu chvíli Ron vzbudil.“ Harry se ponořil do svého křesla.
„Chápu.“ Brumbál se zamračil na své ruce, očividně hluboce zamyšlen.
„Pane, že ho nenecháte se vrátit k Voldemortovi?“
„Harry, nemohu ti nic slíbit. Udělám, co budu moci, bych zajistil, že bude v bezpečí. Nyní, věřím, že nejlepší bude, když se s přáteli vrátíte do postele a trochu se ještě prospíte. Udělal jsi dobře, že jsi za mnou přišel, Harry.“ „Ano, pane.“ Harry se nechal vyvést z místnosti postranními dveřmi do chodby, která vedla do místnosti, kde na něho čekali přátelé.
„Oh, a Harry, nezapomeň, že věci o kterých sníme se ne vždy musejí vyplnit. Věci se vždy mohou změnit.“
Harry přikývl, když procházel dveřmi, cítíc se vyprázdněně a nespokojeně, jako by svůj úkol nedotáhl až do konce.
„Harry! Co se stalo? Byl jsi pryč celé věky!“ Ron ho uviděl jako prvního, vyskočil z pohovky a zamířil k němu.
„Pojďte, vraťme se do věže a já ti řeknu, co se stalo.“ Harry se dovlekl k pohyblivému schodišti, myslíc na to, co viděl a slyšel. Čím více o tom přemýšlel, tím více se sám rozhodoval a ujišťoval o tom, že mu Voldemort jeho otce nevezme. Tentokrát ne.

Když setkání Fénixova řádu nakonec skončilo, nikdo z přítomných nebyl plně spokojen s navrhnutými plány, ale nikdo také nedokázal nabídnout nic lepšího. Severus seděl za stolem, prázdný šálek od čaje u ruky, zhroucený v křesle, nejisté oči ho pozorujíce.
„Severusi.“ Brumbál položil ruku na rameno svého profesora lektvarů doufajíc, že si tak získá jeho pozornost.
Severus sebou mírně trhl, vyrušen z uvažování. „Pane?“
„Vím, že jsi unavený, jako jsme tady všichni, ale chtěl bych ještě probrat pár věcí s vámi čtyřmi.“ Brumbál poukázal na profesory, kteří ještě byli v jeho pracovně. Remus a Sirius seděli vedle sebe, tiše si se o něčem bavíc, zatímco Minerva si dolévala čaj.
Severus se v křesle napřímil, mírně se protahujíc, a popostrčil svůj hrnek k Minervě. „Naliješ mi, prosím?“
„Zajisté, Severusi. Dobrá Albusi, co nám ještě zbývá probrat?“
„Jen jedna věc. Severusi, nemusíš se téhle mise zúčastnit. Popravdě bych byl raději, kdyby jsi se jí neúčastnil.“ Brumbál vážně pohlédl na Severuse. „Je čas to ukončit.“
„Ale Pane, potřebujete informace, které přináším, nemohu přestat!“ Severus ztuhl překvapením.
„Můžeš a uděláš to. Zbytek Harryho snu, ta část o které nechtěl mluvit tady přede všemi, zahrnovala tvé odhalení jako špeha, Severusi. Byl vzbuzen předtím než uviděl konec snu, což je teda spíše štěstí. Severusi, zřídkakdy jsem ti dal přímý rozkaz, ale tentokrát to udělám. Dnes večer neopustíš hrad.“ Brumbál se postavil ke stolu a opřel se o něj, hlas pevný s očima upřenýma na Severuse. „Minervo, Remusi, vaším jediným úkolem bude zajistit a ujistit se, že ani Severus ani Harry dnes v noci neopustí hrad.“
Severusovi oči byly rozšířené v šoku. Po všechna ta léta, co spolu pracovali, neměl Albus v hlase takový velitelský tón. Otevřel ústa k rozepři, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
„Ne! Severusi, dokázal jsi a vydržel už mnohem více než kdokoliv jiný, měl jsem tohle ukončit už dříve.“
Snape se zvedl na nohy, neuvěření a vztek sálal i z toho posledního kousku těla. „Mohu se tedy pak vrátit do svých komnat?“
Albus na něj chvíli zkoumavě hleděl než se zeptal „Můžu ti věřit, že tam setrváš?“
„Nepotřebuji hlídače. Zůstanu dnes v hradu.“
„Tak tedy dobrá.“ Brumbál sledoval Severuse jak vychází z místnosti, zavírajíc za sebou dveře s třísknutím.
„Řediteli?“ Remus sledoval scénu odehrávající se před ním se zadrženým dechem, a nyní měl na obličeji mírně zmatený a ustaraný výraz.
„Ano Remusi?“
„Říkal jste, že Harry není jasnovidec, a přesto se zdá, že ten sen berete jako by se měl stát. Nerozumím tomu.“
„Myslím, že já ano.“ Minerva McGonagallová seděla tak tiše, že Remus úplně zapomněl, že tam byla také. „Zdá se, že Harry má výjimečně zvláštní sny, sny které se týkají Voldemorta a po nich ho začne bolet jizva, když Voldemort myslí na něco obzvláště nenávistného, co se Harryho týká.“
Remus o tom chvilku zapřemýšlel, a pak řekl „Téhle části rozumím, ale obávám se, že nechápu, proč by to mělo zapříčinit to, že jste takhle Severuse zarazil.“
„Podívej se na to takhle Remusi, když Harry porazil Voldemorta jako miminko, Voldemort se vší pravděpodobností přenesl některé své schopnosti na něho. Hadí jazyk se v Severusově rodině nevyskytuje ani nevyskytoval, ale za to se vyskytuje v Raddleově potomstvu. Jediné vysvětlení toho, že je Harry Hadí jazyk, je, že tuhle schopnost na něho Voldemort přenesl. Domnívám se, že mezi nimi vzniklo jakési spojení. Ne velmi silné, ale takové, které dovoluje Harrymu ho cítit, bolestí ve své jizvě ví, když je Voldemort nablízku, nebo na něj myslí. Někdo si mohl něco odvodit z toho, jak se Harryho chování vůči Severusovi, i naopak, změnilo nebo to prostě může být jen to, že si Harry vytvořil k Severusovi vztah, a proto cítí Voldemortovi myšlenky o Severuovi. V každém případě, nikdo z nich nesmí být chycen při naší obraně Upper Hesrod. Minervo, jako Harryho ředitelka koleje, mělo by pro tebe být snadné ho ohlídat. Obávám se, Remusi, že tvůj úkol v hlídání Severuse bude mnohem obtížnější. Povoluji ti použít cokoliv včetně svého těla, aby jsi ho tady udržel. Věřím, že použiješ jen tolik sil, kolik bude nezbytně nutné.“ Brumbál se významně zadíval na Siriuse zatímco domluvil.
„Neplánoval jsem, že bych tu zůstal, pane, očekával jsem, že budu v akci.“ Sirius doufal, že chytí Červíčka.
„Mám pro tebe zvláštní úkol. Remusi, Minervo, proč nejdete dohlédnout na snídani a pak zbytek dne nevyužijete k odpočinku? Obávám se, že před sebou máme rušnou noc. Siriusi, nasnídáme se tady, takže si můžeme promluvit o tvém úkolu.

Harry strávil zbytek noci převracením se v posteli, neschopen znovu usnout. Nakonec vzdal, že by si ještě mohl odpočinout, vstal z postele, oblékl se, a posadil se k oknu na parapet. Pozoroval, jak hvězdy pomalu bledly na noční obloze, a jak chladné, bledé slunce vycházelo zpoza horizontu a vrhalo oknem do místnosti své slabé paprsky. Stále tam seděl, když se Ron vzbudil a přišel pro něj. Na snídani bylo jen pár lidí, z profesorů byli přítomni jen profesor Lupin a profesorka McGonagallová, kteří nad nimi dohlíželi. Studenti si nemohli nepovšimnout, že oba profesoři vypadali ztrhaně a ustaraně. Harry marně doufal, že se jeho otec objeví, a byl polekaný, kdy se nakonec vůbec neobjevil, kdežto snídaně už byla u konce.
Zbytek dne ubíhal velmi pomalu. Jeho přátelé se snažili Harryho rozptýlit nabídkami, aby si něco zahráli, nabízeli mu různé cukrovinky a Hermiona se dokonce nabídla, že mu pomůže s vyleštěním jeho koštěte. V tu chvíli Harry zamířil do podzemí, nechopen ze sebe setřást pocit blížící se katastrofy, která se ho držela už od toho snu. Stál před Severusovo komnatami, ruku zvednutou k zaklepání, když zaslechl zvýšené hlasy, které zevnitř vycházely.
„Remusi, nepotřebuji osobní chůvu!“
„Albus si to nemyslí, Seve, a ty víš proč!“ Remusův hlas byl také zvýšený, což bylo neobvyklé.
„Neříkej mi Seve!“
Harry pomalu poodstoupil ode dveří, opravdu nechtěl, aby mu jeho otec ještě vynadal, a bylo zřejmé, že Severus má špatnou náladu. Bezcílně bloumal nevyčíslitelnými chodbami, uvažujíc o způsobech, jak zmařit Voldemortovy plány. Hlasité zakručení v břiše mu připomněl, jak málo jedl, a pohled na hodinky mu oznámil, že už byl čas večeře. Harry zvadle zamířil do Velké síně, zamýšlejíc něco rychle sníst a zas se vrátit k rozvažování. Tiše vklouzl na místo mezi Rona a Ginny a natáhl se pro jablko spočívající na míse přímo před ním.
„Harry.“ Harryho hlava sebou trhla, když zaslechl ředitelův hlas.
„Ano, pane?“
„Vy ostatní také prosím poslouchejte, v jisté míře se to týká všech z vás. Protože nemůžu jít do podrobností, je velmi, velmi důležité, abyste všichni zůstali za zdmi hradu dnes večer. Takže, profesorka McGonagallová bude na vás dnes k nebelvírské věži dohlížet. Chci, abyste mi všichni dali své slovo, že budete poslouchat, co vám profesorka McGonagallová přikáže, a že zůstanete v hradu.“ Brumbál se podíval přímo na Harryho, když žádal jejich slovo, a neuhnul pohledem do té doby, než Harry neochotně kývnul hlavou.
„Můžete si nyní dojít do svých ložnic pro cokoliv, co si myslíte, že byste mohli dnes večer využít, ale potom všichni zůstanete v nebelvírské společenské místnosti.“
Studenti se tiše odebrali do svých ložnic, vzali si nějaké hry, knihy, a v případě Freda a George i pergamen, aby mohli pracovat na dalších věcech. Harry a Ron se zabrali do kouzelnických šachů. Harryho figurky byly hlasitě shazovány z šachovnice a byly poněkud nevrlé nad tím, že Harry vůbec nedával pozor na hru, když se Hermiona a Ginny nakonec vrátily s kopicí knih a časopisů. Ginny položila svůj náklad na starobylý stolek a přešla přímo k Harrymu.
„Chci abys mi hned teď dal své boty, Harry.“ Ginny panovačně natáhla ruku pře sebe, čekajíc až jí je Harry dá.
„Ginny, nikam nejdu, dal jsem své slovo.“ Harry se mírně na Ginny zamračil.
„Neslyšela jsem od tebe ani slovo Harry. Chci tvé boty, prosím.“
Minerva scénku tiše sledovala ze svého křesla, lehce se pro sebe usmívajíc. Co se to dělo s tou červenovlasou dívkou a Snapem?
„Jen jí je dej Harry, je tvrdohlavější než my všichni dohromady.“ Fred se naklonil od stolu kde psal, aby mohl k Harrymu promluvit.
Harry poraženě vzdychl, sundal si boty a podal je Ginny. „Spokojená?“
„Ano.“ Ginny se rozjařeně na Harryho usmála a vrátila se k Hermioně. „Ah, Harry? Uhnula bych tím střelcem předtím než to ho Ron vezme.“ Řekla přes rameno.
Harry se s překvapením zadíval dolů na šachovnici a rychle uhnul střelcem z nebezpečí.
O čtyři tahy později byla hra u konce a Harryho šachové figurky odmítly s ním dnes v noci hrát ještě nějakou hru. Harry se zvedl ze svého křesla a zachmuřeně přecházel po místnosti, nakonec se zastavil před profesorkou McGonagallovou.
„Musím ho vidět. Jen na minutku. Prosím, profesorko, co když odejde a ani nedá pozdrav na rozloučenou?“ Harry se prosebně zadíval na Minervu, která na něco pohlédla, když přišel blíž.
„Harry, děláš si starosti o profesora Snapea?“ Minerva se naklonila dopředu, aby na něho zašeptala, ten bezeslovně přikývl, zelené oči zastíněné obavami. „Nemusíš si dělat žádné starosti, ani jemu není dovoleno, aby dnes v noci opustil své komnaty.“ Harry se na ní díval přemýšlejíc, a nakonec pochopil roztržku, kterou vyslechl před otcovými komnatami. Jeho ramena poklesla úlevou, když si uvědomil, že se Severus ten večer nevystaví nebezpečí.
„Děkuji, profesorko,“ Harry zašeptal a pak se otočil a přešel zpátky k Ronovi a dvojčatům, kteří spolu hráli nějakou hlučnou hru. Netrvalo dlouho a zapojilo se do ní všech šest studentů, takže čas ubíhal vcelku svižně.
„Co je to za hluk?“ Hlava profesorky McGonagallové se mírně pootočila a zdálo se, že se snaží zaslechnout něco, co ostatní neslyšeli.
„Jaký hluk, profesorko?“ Hermiona odešla od stolu a přešla k profesorce. „Ale ne!“ Zcela jistě rozeznala ten vřískající hlas, který mohla vydávat jen jediná věc. „Profesorko otevřete dveře!“
„Ne do té doby, než budu vědět, co vydává ten zvuk!“
Hermiona se otočila na Harryho, který to nemohl slyšet z místa, kde seděl. „Harry, pojď sem na minutku.“
Harry vypadal zmateně, ale zamířil k nim, následován zbytkem studentů. Jak přicházel čím dál tím blíže ke dveřím, zvuk se vyjasňoval, a když došel až k profesorce McGonagallové, neměl žádné pochyby tom, kdo, neo co ten zvuk vydávalo.
„To je Praesidis, prosím profesorko, otevřete dveře.“ Harryho obličej zbledl, a jeho oči vyhlížely ustaraně, když si uvědomil, že otcova sova není dobré znamení. McGonagallová otevřela portrétové dveře a černý chomáč peří vhopkal skrz díru dovnitř, stále vřískajíc z plných plic. Vznesl se a obkroužil dvakrát místnost, než se nakonec usadil na stole před nimi, a natáhl nožku, aby mohl Harry odvázat papírek, co měl připevněný k noze.
Harry si poznámku přečetl, těžce se posadil do nejbližšího křesla s pohledem upřeným na Praesidise.
„Co se tam píše, Harry?“ zeptal se Ron.
„Je to od mého otce. Píše: ‚Zůstaň tady. Budu v pořádku. Otec.‘“

Severus strávil celý den zamčený ve svých komnatách s Remusem Lupinem, který se od něho na krok nehnul. Nepočítal s tím, že mu Albus pošle hlídače, a těžko hledal nějaký plán, aby se Lupina zbavil, aniž by mu ublížil. Uvažoval o tom, že potajmu zmizí při jídle, a že se někde mezitím někde schová, dokud nebude čas jít na setkání, ale tohle nevyšlo, protože jídlo bylo doručeno až jim pod nos. Nadešel čas, kdy musel odejít, a on nebyl o nic blíže tomu, jak to udělat, než byl ráno. Věděl, že to možná dojde až sem, ale litoval toho, že bude muset nejspíš dojít k přímému střetu. Teď už nebylo na nic jiného čas. A tak se Severus zvedl zpoza svého stolu, nonšalantně si nasadil svůj kabát, a zastrčil se balíček se svou maskou smrtijeda do kapsy. Cítil, jak lahvičky purpurové výbušniny jeho kabát na jedné straně stahují více k zemi. Bude se muset ujistit, aby tyhle lahvičky nezasáhlo nic jiného do té doby, než bude pravý čas.
„Co to děláš?“ Remus vzhlédl od své knihy a pohlížel na něho s patrnou otázkou vepsanou ve tváři.
„Jdu na setkání.“ Řekl Severus věcně.
„Dal jsi Brumbálovi své slovo!“ Remus se zvedl ze svého místa a přešel místnost k Severusovi, zamýšlejíc zablokovat dveře svým tělem nebo od nich Severuse odvést.
„Pokud si vzpomeneš, tak vše co jsem slíbil bylo, že v hradu zůstanu celý den. Den skončil, nyní je noc, a já odcházím. Severus se otočil ke dveřím, hůlku v ruce, takže byl připraven na cokoliv.
„Zas to všechno překrucuješ, a ty to víš, Severusi. Je mi líto, že to muselo dojít až sem, ale nemůžu ti dovolit nikam jít.“ Severus se otočil a uviděl Remuse, jak na něj míří svou hůlkou.
„Opravdu si myslíš, že mě v souboji dokážeš porazit?“ Severu namířil svou hůlku přímo na Remuse.
„Musel by ses mě úplně zbavit, Severusi, abys tohle vyhrál. Vše, co mi stačí, abych udělal je, abych tě tu udržel.“ Remusova ruka se ani nepohnula, když dávala Severusovi čas si to všechno promyslet.
„Máš pravdu.“ Severus pomalu sklonil svou hůlku. „Praesidisi, pojď ke mně.“ Remus sledoval, hůlku stále v pohotovosti, jak černá sova proletěla vzduchem a usadila se Severusovi na rameni. Snape jemně naklonil ptákovu hlavu a chvilku něco šeptal do jeho ucha, než ho poslal na jeho obvyklé místo na krbové římse. Remus stále mířil svou hůlkou na Severuse, hledajíc jakýkoliv náznak překvapivého útoku. Tak nějak byl mírně zkoprnělý, když Severus najednou zakřičel „Teď Praesidisi!“
Měkký třepot křídel bylo všechno varování Remus zachytil než se sova zabořila přímo do jeho obličeje, drápky vystrčené, připravené škrábat. Začal své předvolávající kouzlo zrovna předtím než pták zaútočil, ale dříve než ho dokončil ho zasáhla Severusova plně spoutávající kletba.
Severus se podíval dolů na Remusovo prkenné tělo, své ruce v kapsách. „Remusi, snaž se to pochopit, musím tohle dokončit.“ Vrátil se ke svému stolu, popadl kus pergamenu, na který už předtím napsal vzkaz a dal ho Praesidisovi. „Dones tohle Harrymu, a ať se stane cokoliv, zůstaň s ním. Rozumíš? Zůstaň s Harrym.“ S posledním pohlazením sovy po hlavě, Severus přešel ke dveřím a vyšel z místnosti, tiše zavírajíc dveře za sebou. Poslal Praesidise do Nebelvírské věže, když došel ke dveřím ve Vstupní síni, sledujíc sovu jak bezhlesně odlétá chodbou. S tichým cvak dobře naolejovaných dveří, zmizel ve tmě.