30. kapitola 2 část

Minerva poslouchala, když Harry četl lísteček, který Praesidis přinesl, její mysl bouřila. Podařilo se snad Severusovi nějak dostat přes Remuse? Nemohla tu nechat Harryho, ale mohla někoho požádat, aby ty dva zkontroloval. Rychle přemýšlejíc, vykročila kupředu, vzala si kus čistého pergamenu z jednoho ze stolů, naškrábala krátký vzkaz, nabrala si plnou hrst červeného prášku, vhodila ho do ohně a se slovy ‚Madame Pomfreyová‘ do něj ještě vhodila pergamen. Tak tohle by bylo, pomyslela si a otočila se k Harrymu, který stále seděl v křesle, do kterého se zhroutil, s výrazem naprostého neuvěření. Praesidis se usadil Harrymu na rameni a jemně ho šťouchal do ucha s mírným houkáním.
„Harry, už jsem ti předtím říkala, že ani jemu nebylo dovoleno opustit hrad. Profesor Lupin s ním byl celý den, a jsem si jistá, že..“ Slova profesorky McGonagallové byla přerušena, když se otevřel portrét a dovnitř se vpotácel Remus Lupin těsně následován madame Pomfreyovou.
„Minervo, musím s tebou na chvíli mluvit.“ Lupin je dovedl do tichého rohu v místnosti, následován školní ošetřovatelkou, která si pro sebe mumlala o lidech, kteří nevědí, kdy přestat, když jsou poranění. Harry se snažil co mohl, aby slyšel, o čem si profesoři povídali, ale byl příliš daleko na to, aby slyšel něco jiného než ‚Pryč!‘, které vykřikla profesorka McGonagallová předtím, než se dokázala ovládnout. Po několika minutách intenzivní konverzace, profesor Lupin a madame Pomfreyová odešli, a profesorka McGonagallová přešla ke skupince studentů shromážděné kolem Harryho křesla.
„Musím na chvíli odejít. Věřím, že zůstanete tam, kde jste slíbili, že zůstanete. Pokud se dozvím, že kdokoliv z vás vystrčil jednu nohu, byť jen palec,“ odmlčela se a záměrně se podívala na Harryho, než pokračovala, „z nebelvírské věže, budu velice nepotěšená. Můžete očekávat že za takové chování se vám odečtou body. Věřím, že jsem se vyjádřila jasně?“ Minerva počkala, než všichni studenti buď kývli hlavou, nebo zamumlali na souhlas, předtím než odešla z věže.
Studenti na sebe chvilku zírali, uvažujíc o tom, co se to dělo.
Harry frustrovaně praštil do stolu přes sebou. „Kdyby tu tak byla nějaká možnost zjistit, co se to sakra děje.“
George a Fred si vyměnili pohled. Fred na George kývl, ten se otočil na Harryho a řekl, „Možná tohohle budeme litovat. Harry, máš pořád tu mapu?“ Sledovali, jak Harry kývl se zmateným pohledem. „Došel bys pro ní, mohli bychom něco zjistit, podle toho, kam profesoři šli.“
Harry vyskočil z křesla a vyběhl po schodech. Byl zpátky ani ne v minutě, mapu v ruce. Podal ji nejbližšímu z dvojčat, a nervózně čekal, s čím se vybarví.
„Jo, je to tady pořád.“ Fred nasměroval mapu tak, že ji mohli všichni vidět. „McGonagallová, Lupin a profesor Brumbál jsou všichni v ředitelově pracovně. Před dvěma lety jsme našli postranní chodbu, která vede za jeho věží. Našli jsme místnost, která musí mít stěnu společnou s jeho pracovnou; přes tu stěnu můžeš slyšet, co se děje.“
Když chlapci zamířili ke dveřím ze společenské místnosti, Hermiona se před ně postavila, zabraňujíc tak komukoliv odejít.
„Profesorka McGonagallová nám řekla, že odsaď nemáme nikam chodit. Nemůže jí prostě jen tak neuposlechnout! A mimoto, odposlouchávání je drzé a neetické, a nechci ztratit žádné body!“
Ron s rozhodným výrazem vstal a došel k Hermioně. „Hermiono, co ti včera v noci říkal Gandalf? Neříkal snad, že jsou doby, kdy potřeba podvodu převáží potřebu rezervovanosti? Tohle je ono, Hermiono. Uhni se.“
Hermiona stála na místě, kde byla, šokovaná Ronovo slovy.
Harry se postavil vedle Rona, sledujíc jak Hermiona přemýšlí o tom, co Ron řekl. Unavený z čekání se naklonil dopředu k Hermioně, oči upřené do jejích a měkce řekl „A co bych měl dělat jiného, Hermiono? Klidně tady sedět, zatímco Voldemort zabije někoho dalšího? Už zabil mou matku; muže, o kterém jsem si myslel, že byl můj otec, a mně blízkého kamaráda. Mále dostal Ginny před pár lety. Mám ho tedy nechat, aby zabil mého opravdového otce aniž bych hnul prstem? To nemohu udělat. Nech mě jít, Hermi.“
Hermiona se chvíli dívala Harrymu do očí, a pak se podívala na ostatní své přátele. Ginny zachytila její pohled z místa, kde stála napůl schovaná za Harrym a přikývla hlavou. Hermiona pomalu ustoupila od portrétu, dovolujíc tak Ronovi, Harrymu a zbytku, aby mohli projít. Zírala do prázdné místnosti, pak se rozhodla, a rozeběhla se, aby dohonila své přátele, kteří se tiše plížili chodbami.
„Georgi, zatoč doprava!“ Fred chvatně zašeptal svému dvojčeti a ukázal na skrytou potemnělou chodbu vpravo. Děti v ní zmizeli v pravou chvíli, když Argus Filch se svou kočkou zrovna zahnuli za roh a prošli kolem. Napjatě čekaly, že budou odhaleny, ale úlevně si oddychly, když se podívaly za roh a nikdo už tam nebyl. Studenti pospíchali dál, motajíce se opuštěnými chodbami hradu, až došli do malé místnosti bez nábytku zrovna ve chvíli, aby zaslechli profesora Lupina, který žádal o vstup do ředitelovo pokojů.
„Remusi, vstup, prosím. Minerva mi říkala, že Severus odešel. Co se stalo?“ Mohli slyšet ustaranost v Brumbálovo hlase.
„Přemohl mě, pane. Jeho sova odvedla mou pozornost, a on mě pak srazil plně spoutávající kletbou. Kdyby nepřišla Poppy, nevím, jak dlouho bych tam ještě ležel.“ Lupin zněl unaveně a poraženě.
„Jsi zraněný?“ Mohli slyšet zavrzání nějaké židle, jak se z ní nejspíše Brumbál zvedl.
„Ne, pane, důvod proč jsem se zpozdil v příchodu sem byl, že Poppy trvala na ujištění, jestli jsem v pořádku.“ Lupinův hlas zněl zhnuseně, když mluvil o tom, že se zpozdil. „Je pryč teprve půl hodiny, jsem si jistý, že bychom ho ještě mohli zastihnout!“
„Ne, Remusi, je mi jasné, že šel rovnou do Upper Hesrod, a touhle dobou už bude s Voldemortem. Vzal si s sebou alespoň svůj převlek smrtijeda?“ Minerva zněla poraženě.
„Viděl jsem, jak si ho dal do kapsy hábitu ještě předtím, než jsme se střetli. Ještě s nějakými lahvičkami. Naneštěstí, to je ten hábit, který jsem získal tím svým nepodařeným kouzlem, takže se obávám, že odešel jen se svou hůlkou.“
Harry se podíval na Rona a dvojčata, protože v pracovně zavládlo ticho, uvažujíc jestli by neměli raději odejít.
„Co budeme dělat, Albusi?“
„Obávám se, že tu není mnoho, co by se dalo dělat, Minervo.“ Zvuk protestu přišel z místnosti. „Já vím, Remusi, ale já prostě nemohu vymyslet cokoliv, co by ho nepostavilo ještě do horší situace. Budeme muset doufat, že Voldemort neví nic o tom, že je Severus špeh, jako to nevěděl po celá léta.“
Harry už více nechtěl slyšet. Otočil se na patách a tiše zamířil ke dveřím. Ostatní si vyměnili rychlé překvapené pohledy a pak následovali Harryho, který zamířil zpět do věže. Harry řekl Buclaté dámě heslo předtím než měla šanci cokoliv říci a prolezl dírou za portrétem. Šel rovnou ke stolu, sedl si k němu a tupě se zahleděl na své ruce. Praesidis na něj zahoukal a přeletěl k němu, aby do něj jemně strčil. Ostatní se usadili ke stolu, čekajíc na Harryho až něco, cokoliv, řekne. Nakonec vzhlédl.
„Nemohu tu jen tak sedět a nic neudělat, ale budu potřebovat pomoc. Mám pár nápadů, budete mi chtít pomoct?“ Harry se zadíval na každého ze svých přátel, když řekli ‚ano‘, včetně Hermiony.
„Víme, kam šel, víme proč tam šel, ale nevím, jak se tam dostat. Nejbližší letaxová stanice je v Prasinkách, a touhle dobou bude zavřená. Nikdo z nás neví jak se přemisťovat, že?“ Harry se odmlčel a zadíval se pro jistotu na George a Freda, kteří zatřásli hlavami na znamení, že ne. „Tak nám zbývají akorát přenášedla. Ale nevím, jak alespoň jedno vyrobit. A myslím, že musejí být vyrobeny na místě, kam chcete cestovat, ne na místě, kde jste. Má někdo nějaké nápady?“
Hermiona se na chvilku zamyslela, její obočí se spojilo v zamračeném výrazu soustředění. „Možná na to budu mít odpověď. Nechte mě přemýšlet a zatím můžeš pokračovat.“ Opřela se ve svém křesle, její rty se tiše pohybujíc, jak se snažila vzpomenout, kde to kouzlo viděla.“
„Co budeme dělat, až se tam dostaneme, Harry?“ Ron byl tak bledý, že mu pihy temně vystupovaly na obličeji. Netěšil se na to, že osobně potká Voldemorta, ale nehodlal své přátele opustit.
Harry se podíval na dvojčata. „Frede, Georgi, máte ještě nějakou tu fialovotinu, co vybuchuje?“ Dvojčata přikývla a na minutku se vytratila, aby se vzápětí vrátila s malými skleničkami naplněnými tou záhadnou látkou. „Doufal jsem, že budete mít víc.“ Harry se na chvíli odmlčel, uvažujíc o konverzaci, kterou měli právě před sebou. „Pamatuje si někdo, co profesor Lupin říkal o hábitu mého otce?“
Ginny promluvila, „Říkal, že viděl, jak si profesor Snape dal do hábitu svůj převlek smrtijeda ještě s nějakými lahvičkami.“
Harry přikývl, „To je to na co jsem myslel. Je to jen domněnka, ale myslím, že to je ten hábit, co měl na sobě v den, kdy jsme šli domů.“ Harry si neuvědomil, že už Panství uvažoval jako o domově. „Frede, Georgi, vezměte si mapu a zkuste najít hábit mého otce. Je černý s hedvábím na okrajích. Ach, heslo do jeho komnat je ‚Tri-Nitro-Toluen‘.“ Fred vzal ze stolu mapu, kam ji předtím položil a spěchal s Georgem pryč.
„Co hodláš dělat s touhle věcí, Harry?“ Ron pomalu převracel lahvičku plnou fialové tekutiny ve své dlani sem a tam.
„Buď opatrný Rone, mohlo by ti to utrhnout ruku!“ Harry sledoval, lehce pobavený, jak Ron zlehka položil sklenici zpět na stůl. „Víme, že to vybuchuje, když do toho něco narazí. Kdybychom zjistili, jak to dostat na Voldemorta, třeba bychom se ho dokázali zbavit. Nebo alespoň udělat tolik povyku, abychom se dostali k otci a odvedli ho pryč.“
Dveře se otevřely a dovnitř vpadli dvojčata se Severusovo hábitem v rukou. Zacinkalo to, když ho mírně položili na stůl. Harry opatrně šáhl do kapes a vyndal Severusovu masku smrtijeda. Ostatní se zatřásli, když postřehli ten nenáviděný oblek. Harry ji odstrčil stranou a znovu vklouzl do kapes, tentokrát vytáhl několik lahviček s různým obsahem. Krátce se na ně zadíval, a pak je také odstrčil na stranu. Nehodlal si pohrávat s něčím, co nedokázal určit, že je. Kdo mohl vědět s čím se jeho otec zaobíral po celý víkend ve svých pracovnách? Zatřásl hábitem, hledajíc další kapsy, a tiše sykl, když objevil jednu skrytou, která se zdála, že něco obsahuje. Natáhl se a vyndal dvě zmenšené lahvičky plné fialové jiskřící tekutiny. Postavil je na stůl, vyndal hůlku, zamumlal zvětšující kouzlo a s uspokojením sledoval, jak se lahvičky vrátily do své původní velikosti.
„Mám to!“ Hermiona vystřelila ze svého křesla s rozrušením. „Pojďte za mnou!“
Hermiona je vyvedla z věže a zamířila do jejich tajné místnosti. Dvojčata s neuvěřením zírala, když zvedla obraz a vstoupila dovnitř.
„Jak jste tohle místo našli? Myslel jsem, že jsme rozluštili všechna tajemství hradu!“ George vypadal poněkud vyveden z míry, že si téhle místnosti nevšimli.
„Samozřejmě díky mapě.“ Ginny sledovala Hermionu, která zamířila k veliké knize povalující se na polici v rohu, zvedla ji, a okamžitě ji začala prolistovávat.
„Ahhhh. Měla jsem pravdu.“ Hermiona se naklonila k zaprášené knize o něco blíže, pozorně ji čtouce. Vzhlédla, když dočetla nakonec stránky a řekla, „Potřebujeme mapu Británie. Čarodějnické Británie.“
„Tady Hermiono.“ Ginny sundala obrovskou, nesmírně zaprášenou knihu z jiné police a podala jí ji. „Všimla jsem si tohohle atlasu minule.“
Hermiona otočila na rejstřík vzadu, hledajíc ‚Upper Hesrod‘. „Toho jsem se obávala.“ Knihu trochu unáhleně zaklapla a chvíli na ni pohlížela, než se obrátila na Harryho. „Jsou tu tři vesničky jménem ‚Upper Hesrod‘. Nevím jaký by to mohl být. Nevíš o té vesnici něco zvláštního, co by nám přiblížilo, která z nich to je? Cokoliv, co si pamatuješ ze svého snu?“
Harry zavřel oči a trochu s odporem nechal svou mysl znovu přehrát sen, který se mu zdál. Sen se všemi zvuky a pohledy na zabíjené lidi, výbuchy a výkřiky. Nic jiného tam nebylo. „Ano! Byl tam hrad!“
„Dobrý Harry, máš vůbec ponětí kolik hradů se v Británii nachází?“ Ron vypadal frustrovaně.
„Tenhle byl jiný. Měl černé kameny namísto bílých nebo takový našedlých, jako normálně. A střílny na vrcholu, namísto hranatých či kulatých věží.“
„Bylo tam něco jiného, Harry?“ Hermiona horečně prolistovávala jinou knihu, zatímco Harry mluvil.
„Ne..počkej. Ano, byla tam hospoda; Viděl jsem na ní jméno.“ Harry znovu zavřel oči a soustředil se, jak nejvíce mohl. „To jméno bylo ‚U katapultované hraběnky‘.“
„Harry, vypadal ten hrad jako tenhle?“ Hermiona otočila knihu čelem k Harrymu. Malba obrovského, váženého, černého hradu vládla celé stránce knihy. Zdálo se, jako by se hrad tyčil nad celou vesničkou namalovanou v popředí.
„To je on!“
„Jak jsi ho našla, Hermiono?“ Ron zmateně pohlížel do knížky.
„Ten hrad a jméno ‚Katapultovaná hraběnka‘ mi něco připomněly. Je tu příběh o Hraběnce, která žila v tomto hradě a byla nějakým způsobem katapultována a zemřela. Je tu mnoho teorií o tom, co se doopravdy stalo, ale nikdo to neví jistě. Nejvíc známý příběh je, že když se procházela po střílnách jednoho večera..“ Ron si hlasitě pročistil hrdlo a zadíval se na hodinky. Tím jak už začala, mohla Hermiona pokračovat ve svém vyprávění ještě dalších sto let. „No, nicméně, tohle musí být ono. Co bychom měli použít jako přenášedlo?“ Hermiona podala jednu knihu Ronovi, zvedla tu druhou a zamířila ke dveřím s ostatními v patách.
„Hermiono, jsi si jistá, že víš, co děláš?“ Ron šel přímo za Hermionou, když jí otázku položil.
„Ano. Je to ve skutečnosti celkem snadné kouzlo. Nicméně, je mnohem více spolehlivější cestovat pomocí letaxu nebo na koštěti, nebo se dokonce přemisťovat než používat přenášedla, v dnešní době.“
„Co všichni děláte..“ Buclatá dáma začala studenty peskovat, jakmile k ní došli, ale Hermiona vyštěkla heslo předtím než mohla dokončit svůj proslov. Její hlas byl nejdříve přehlušen zvukem odevírajícího se vchodu do společenské místnosti, a potom jak se dveře za nimi opět začali zavírat.
„Co bychom tak mohli použít za předmět. Mělo by to být něco všem známého, takže by to v nikom nevzbudilo podezření, ale zase ne nic tak užitečného, aby to někdo zvedl.“ Hermiona se rozhlédla po místnosti, zkoušejíc přijít na něco, co by vyhovovalo kritériím.
„Co třeba tohle, Hermiono?“ Ginny vyndala malý kapesní zelený kartáč na vlasy.
„Perfektní! Kdo by si asi tak v půlce bitvy šel učesat vlasy?!“ Hermiona položila hřeben doprostřed stolu. „Nyní budeme potřebovat ještě nějaký předmět, který nás tam donese.“
Dvojčata obrátila své kapsy naruby, hledajíc něco, co by mohli použít. Ostatní byli ohromeni škálou věcí, která se skrývala v jejich kapsách.
„Jak se vám podařilo s tímhle vším vůbec chodit?“ Ron opatrně šťouchl do něčeho, co vypadalo jako gumová žába. Vydalo to hlasité ‚Kvák‘ a začalo skákat kolem dokola, pozorně sledováno Praesidisem.
„Co třeba tenhle sáček?“ Ron držel v ruce prázdný sáček o jídla. „Můžeme ho pak hodit do nějakého odpaďáku.“
„Myslím, že to by šlo.“ Hermiona se na něj zadívala trochu pochybně, když ho Ron položil vedle hřebenu.
„Nemáme čas hledat nějaký perfektní předmět, Hermiono. Pokud to bude fungovat, je to naprosto dostačující.“ Harry už začínal být netrpělivý, kdy vyrazí.
„Myslím, že máš pravdu.“ Hermiona otočila knihu, kterou si přinesla z jejich tajné místnosti, na příslušnou stránku. „Nejdřív to lehčí.“ Zamávala hůlkou nad hřebenem, tiše zamumlala zaklínadlo a poslala proud zlatavého světla přímo na hřeben. „Fajn Ginny, můžeš si ho nyní dát zpátky do kapsy. Tohle je velice důležité. Očarovala jsem ten hřeben tak, že nás vezme zpět do Bradavic, ale aby nás neodnesl někdy neočekávaně, budeme muset říci předtím heslo. Heslo je ‚Nebelvírská věž je domov‘. Pokud neřekneme všechny slova, přenášedlo nebude účinkovat. A osoba, která to heslo řekne, se musí toho hřebenu dotýkat. Je to jasné?“ Ostatní přikývli.
„Dobrá tedy. Tohle bude těžší. Harry, jsi si jistý tím hradem a hospodou?“ Hermiona listovala knihou, zatímco mluvila.
„Ano.“ Nebyl žádný způsob, jak si ten hrad splést, zamyslel se Harry.
„Zamysli se ještě. Bylo tam nějaké místo, dostatečně velké pro nás všechny, ale takové, že až se tam dostaneme, tak nebudeme nikomu na očích?“ Hermiona našla stránku, kterou hledala a natáhla se pro svou hůlku.
Harry opět zavřel oči a procházel scénami, které viděl ve svém snu. Vůbec se to nijak nelepšilo tím, že si ty scény pořád dokola přehrával. „Ne. Ach, počkat. Jo, to by možná šlo.“ Otevřel oči a zadíval se na Hermionu. „Vím o dvou místech, které jsou zcela jistě dost velké, a jednom, které by mohlo být. To jedno je ale přímo na veřejném prostranství uprostřed města. Pravděpodobně by si nás někdo v mžiku všiml, kdybychom tam najednou přistáli. Jiná možnost je v uličce vedle té hospody. Ale je poměrně úzká a bojím se, že bychom se tam asi všichni nevešli. Třetí možnost je zalesněná oblast, která vypadala, že to byla část nějaké farmy stojící u vesnice. Je tam jenom malé pole mezi tím lesem a hlavní ulicí, ale mělo by být v tuhle noční hodinu opuštěné.“
„Vypadá to, že ta zalesněná oblast bude asi nejlepší.“ George přešel k Hermioně zatímco mluvil, a podíval se jí přes rameno do kouzelné knihy.
„Praesidisi, přestaň s tím!“ Ginny vyštěkla na sovu, která dorážela na poskakující žábu. Pták zasyčel a zaklapal na Ginny zobákem.
„Dost Praesidisi! Je to kamarádka!“ Harry sovu popadl a přenesl ji na stůl před sebou. Praesidis se na něj chvíli zadíval, načechral si peří, pak mu vyskočil na rameno a schoval si hlavu pod křídlo.
„Dobrá.“ Hermiona si ještě jednou přečetla instrukce předtím než zamumlala kouzlo a vypálila proud červených jisker na sáček. „Tenhle jsem také zabezpečila heslem, protože ho musíme použít mimo věž.“
„Jaké je heslo?“ Fredova červená hlava se objevila z druhé strany stolu. Podlezl pod ním, aby chytil žábu, která seskočila dolů a pelášila si to pryč.
„No,“ Hermiona vypadala trochu ztrapněně, „Byla to jediná věc, na kterou jsem mohla přijít.“ Něco tiše zamumlala, tak tiše, že to nikdo z jejích přátel neslyšel.
„Nějak jsem to nepochytil.“ Ron se naklonil dopředu, vypadajíc trochu zmateně.
„Řekla jsem, ‚Za záchranou‘.“ Hermiona vyslovila ta slova opatrně, její tvář zčervenala.
„Za záchranou..“ Ron zavyl.
„Na tohle nemáme čas! Pojďme!“ Harry se zvedl a zamířil ke dveřím, Praesidis stále seděl na jeho rameni.
„Zešílel jsi? Nemůžeš jít ven bez kabátu!“ Hermiona vystartovala k dívčím ložnicím, aby si přinesla svůj kabát, říkajíc „Ginny, donesu ti ten tvůj.“
„Harry, já přinesu tvůj.“ Ron vyběhl po schodech do jejich ložnice, následován dvojčaty.
Harry přecházel sem a tam, netrpělivě čekajíc až se vrátí. Zdálo se, že to trvá celou věčnost, i když ve skutečnosti to nezabralo víc jak pět minut, než se opět všichni shromáždili, oblékli se a zamířili k východu z věže. Při cestě kolem stolu, Harry popadl masku smrtijeda a zastrčil si ji do kapsy svého kabátu.
„Proč jste si vzali košťata?“ Ron sledoval dvojčata, kteří si chytli svá nová košťata pod pažemi.
„Prostě jsme si mysleli, že by se mohla hodit.“ Fred přikývl na Georgova slova.
Proklouzli dírou za portrétem, ignoruje otázky Buclaté dámy, a vyrazili k hlavním dveřím ve Vstupní síni, George je vedl s mapu v ruce.
„Počkat! Na něco jsem zapomněla!“ Ginny se rozběhla zpět do věže. Rychle se vrátila s temným předmětem pod paží. „Harry, nemůžeš jít ven bez nich!“ Hodila Harrymu jeho boty.
„Jsi si jistá, že mi věříš, když je budu mít?“ Harry si je rychle obul a pokračovali ve své cestě. Podařilo se jim vyjít z hradu aniž by natrefili na Filche nebo nějakého z profesorů, a zamířili a famfrpálové hřiště. Našťouchali se kolem sáčku, dotkli se ho a Hermiona řekla ‚Za záchranou‘. Kde pojednou byla skupinka šesti studentů, nyní po nich nebylo ani vidu ani slechu.

Minerva došla k Buclaté dámě hluboce zamyšlená.
„Takové zlořádstvo! Myslela jsem, že jsi studentům nakázala, aby zůstali ve věži?“
Hlas Buclaté dámy vytrhl Minervu ze zamyšlení.
„Odešli?“ Zajisté přece uposlechli její příkazy.
„Profesorko, odešli nejméně třikrát. Naposledy měli na sobě kabáty, a Weasleyova dvojčata si s sebou nesla košťata. Ani slovo ode mne nevyslechli, prostě kolem jen tak proběhli. A ta Ginny! Vždycky tak sladká a milá. Ne tentokrát! Ani ne před deseti minutami přiběhla zpátky, a zas se se spěchem vracela s něčím v rukou. Vypadalo to jako pár nějakých bot.“ Buclatá dáma zírala na McGonagallovou, očividně nepotěšená tím, jak s ní bylo zacházeno.
„Chápu. Samozřejmě si s nimi promluvím. ‚Starodávný jazyk‘. Portrét odkryl vchod do společenské místnosti a profesorka McGonagallová rychle ji obhlídla než zamířila do ložnic studentů, doufaje, že se vrátili na košťatech. Ložnice byly prázdné. Očima zavadila o otevřenou kouzelnou knihu ležící na jednom ze stolků, když se vrátila dolů. Zvedla ji, přečetla si kouzlo, napsala krátkou zpránu na kousek pergamenu a poslala ji krbem profesoru Brumbálovi. Tak to by bylo, vrátila se ke stolku a podívala se do druhé knihy, která tam ležela. Otočila na označenou stranu a s hrůzou zírala na obrázek černého hradu.
„Minervo, co se děje?“ Brumbál se dostal do společenské místnosti pomocí interní školní letaxové sítě, následován Remusem Lupinem.
„Jsou pryč, Albusi. Šli do Upper Hesrod.“
„Dle čeho tak soudíš?“ Remus ze sebe oklepával saze, ale rychle vzhlédl, překvapen slovy Minervy.
„Tahle kniha ležela otevřená na stole, otevřená na kouzlu Přenášedla. Tato byla založená na téhle straně.“ Minerva knihu otočila tak, aby mohli vidět temný hrad čnící se nad vesničkou Upper Hesrod. Brumbál se na obrázek zadíval, pak na to kouzlo a na chvilku se zamyslel.
„Vezměte si kabáty, ihned vás očekávám u vstupních dveří. Brumbál spěchal ke krbu, vhodil do něj hrst plnou letaxu a zmizel ve sprše červených jisker.