31. kapitola

22.04.2012 14:08

Severus se rozhlédl po lese, když se přemístil na jeho okraj. Z tohoto strategického místa mohl vidět smrtijedy, kteří se shromažďovali, aby posléze zamířili do města. Opozdil se, ale ne neomluvitelně. To, že mu chyběl správný oděv byl mnohem horší problém, a zrovna ne takový, který by se dal snadno vyřešit. Pokud by.. Severus čekal za první řadou stromů a sledoval některé z mladších smrtijedů, kteří se ještě poflakovali kolem. Čekal, než spatřil osamělou postavu, která se blížila, zlákal ji tichým ‚Pojď sem‘ a pak ji odrovnal seslanou kletbou. Rychle smrtijeda vysvlekl z jeho masky a nasadil si ji. Zamumlal kouzlo, aby mu ještě správně pasovala a vystoupil zpoza stromů.
„Ahhh, Severusi, říkal jsem si, co se ti asi stalo.“ Luciusův nenávistný hlas k němu dolehl ze strany, když Severus přecházel pole ke středu shromáždění. Severusovy ruce se stiskly v pěst, když se otočil, aby Malfoyovi čelil.
„Jak vidíš, tak jsem tady.“
„Ale pozdě, Severusi, jsem si jistý, že Mistr bude chtít vědět,proč se jeho.. oblíbený.. výrobce lektvarů rozhodl opozdit v tuto tak důležitou chvíli.“ Malfoyův hlas nepřímo naznačoval znalost něčeho. S největší pravděpodobností něčeho nestravitelného.
„Musel jsem se zbavit toho idiota Lupina, Brumbál ho poslal do mých komnat a on se neměl k odchodu. Nemohl jsem jen tak vytáhnout svou masku a říci ‚Omluv mne, starý brachu, musím si odskočit na setkání,‘ nebo ano?“ Severus sarkasticky pozvedl své obočí.
„Ne, předpokládám, že ne. Pojď, Mistr nás očekává.“ Malfoy se obrátil k Severusovi zády a zamířil středem pole tam, kde stál Voldemort upírající pohled na Upper Hesrod.
„Zpozdil jsi se.“ Voldemort se neobtěžoval ani na Severuse otočit.
„Velice se omlouvám, Mistře, jak jsem říkal Luciusovi, musel jsem se zbavit Lupina.“ Odpověděl Severus úslužně, když se Voldemortovi ukláněl.
„Jednou pro vždy doufal bych.“
„Ne, Mistře, zdálo se mi obezřetné nechat ho ještě chvíli na živu. Obával jsem se, že jeho smrt v mých komnatách by mě uvrhla do podezření.“ Severus si myslel, že slyšel slabé mručení, když tato slovo říkal. Jistě si to jen představoval.
„Chápu. Luciusi, shromáždi je. Severusi, tuto noc zůstaneš se mnou. Přinesl jsi věci, které jsem po tobě žádal, že ano?“ Voldemort se začal nadouvat, jeho tělo se tyčilo nad ostatními.
„Ano pane.“ Snape se dotkl lahviček v kapsách u kalhot a na vestě, děkujíc Merlinovi, že měl tu tendenci si většinu důležitých lektvarů dát do nich a ne do svého hábitu.
Voldemort si prohlédl ty, kteří se kolem něho nashromáždili, všichni oblečení v maskách, zvedl hůlku ke svému hrdlu a řekl ‚Sonorus‘.
„Dnešní den je pro nás jedním z nejdůležitějších. Dnešní den konečně započneme s podrobením kouzelnického světa. Proto je také naším prvním cílem Upper Hesrod. Mnoho z vás ví, že tato vesnice poskytla v minulé válce mnoha nepřátelským kouzelníkům útočiště. Nenecháte stát jedinou budovu bez dotyku, jediné pole nespálené, jedinou osobu naživu. Máte své příkazy, buďte bdělí, buďte zvrhlí, zvítězte!“ Voldemort se pomalu vrátil do své původní velikosti, namířil si hůlkou na hrdlo a zamumlal ‚Quietus‘.
Ze zadních řad smrtijedů mohl slyšet Goyla křičícího, „pohněte se bando jedna! Slyšeli jste, co Mistr řekl, jediná budova nebude stát, jediné pole nebude hořet, jediný člověk nebude na živu.“
„Severusi, ujisti se, že vedoucí skupin budou mít své lektvary, a pak se s námi setkej na křižovatce vedoucí na východ k vesnici.“
Severus se mírně Voldemortovi uklonil, řekl „Ano, Mistře,“ a odešel najít vůdce skupin. Kteří budou velice překvapeni, až zkusí použít ‚lektvary‘, které jim přinesl. Žádný z nich totiž neudělá nic, co by jen trochu připomínalo, co udělat měli. Ven se vyvalí mlha zmatení namísto mlhy síly, která měla bojujícím smrijedům přidat extra inteligenci a sílu. Mlha zvaná kamufláž bude místo toho působit tak, že osoba, která se jí natřela bude po okrajích víc než snadno viditelná. Bylo tam pro smrtijedy ještě pár dalších překvapení. Severus si uvědomil, že s největší pravděpodobností tuto noc nepřežije, ale alespoň bude mít to potěšení z toho, že zapříčinil pád nějakých Voldemortovo posil.
Nespatřen žádným ze smrtijedů, mihl se mezi stromy temný stín. Obrovský černý pes ve vzteku naslouchal, jak smrtijedi blízko něho bezcitně prodiskutovávali nadcházející ‚zábavu‘, s žádným ohledem na životy, které se během toho promarní. Nejhorší moment přišel, když Severus mluvil o Remusovi, a jak ho musel odstranit z cesty. Mohl si jen představit, co mu ten sadistickej parchant udělal. Logicky, věděl, že je Severus na jejich straně, ale někdy bylo prostě těžké rozdělit od sebe slova a činy. Sirius vklouzl za nějaké keře blízko prvního domu, doufajíc, že zůstane neviděn, a že jejich obezřetně umístěné síly byly připraveny.
Severus se navrátil k Voldemortovi, Malfoyovi a pár dalším. Směle zamířili do středu města a zastavili, jakmile došli k jednomu velkému domu. Byl Vánočně nazdoben, a ze zvuků ozývajících se ze vnitř se dalo usoudit, že se konala oslava. Proudy jasně zelených jisker přišly ze všech částí města oznamujíc, že byli smrtijedi na svých místech. Voldemort zvedl svou hůlku, poslal k nebi mohutný proud stříbrných jisker, a kývl na velkého urostlého smrtijeda po své levici.
Voldemort chladně sledoval, jak smrtijed rozbil dveře domu na malé kousíčky rychlým mávnutím hůlky a zmizel uvnitř budovy, pátrajíc po jeho obyvatelích. Několik dalších smrtijedů ho následovalo dovnitř, vítězně výskajíc, když zmizeli v chodbě.
Severus za svou maskou zavřel oči, snažíc se nemyslet na životy, které budou tuto noc ztraceny. Věděl, že Fénixův řád udělal co mohl, aby přesvědčil obyvatele vesničky, aby ji opustili, ale mnoho z nich se rozhodlo zůstat a čelit Voldemortovi. Alespoň všechny děti by touto dobou měly být pryč v bezpečí. Toto vítězství, a pokud to bude Voldemortovo vítězství, nepřijde zadarmo ani snadno.
„Pojďte Luciusi, Severusi.“ Voldemort se otočil pryč od budovy a k druhé straně města, odkud se ozývaly výkřiky mučení nad skučením smrtijedů. Několik domů již bylo v plamenech, a znamení zla nad nimi jasně zářilo.
Nikdo z nich si nevšiml černého psa, který se za nimi tiše kradl.

Harry a ostatní se zmateně rozhlédli kolem, když je přenášedlo doneslo na kus volného prostranství v lese. Slyšeli k nim z vesnice doléhající zvuky boje a výkřiky zoufalství, když si z kabátů smetávali spadané listí ze stromů.
Ron na chvíli přestal a zadíval se na Harryho, „Nevzal jsi si náhodou s sebou neviditelný plášť, že ne?“
Harry se plácnul rukou do čela. „Ne, zapomněl jsem na něj! Mohl nám být pořádně užitečný!“
„No, teď u se pro něj vracet nemůžeme,“ upozornila Hermiona.
„Co budem teď dělat?“ Ginny se vykláněla zpoza dvou stromů, dívajíc se k vesnici. „Ach, vidím znamení zla.“
„Už začali.“ Harry se cítil, jako by mu zmizelo srdce. „Možná jdeme pozdě.“
„Nemyslel sis, že na nás snad budou čekat, až přijdeme?“ George se zvědavě zadíval na Harryho. „Zatáhnul jsi nás sem, jaký máš plán?“
Harry se na chvíli zamyslel. Tak se soustředil na to, aby se dostal do vesnice, že nevěnoval ani pomyšlení tomu, co tu budou dělat. „Potřebujeme vědět, co se děje, předtím než budeme moci vymyslet plán.“
„To dává smysl,“ Hermiona řekla se schválením.
„Podržíš mi to na chvíli, Rone?“ Fred podal Ronovi své koště a vylezl na nejbližší strom. Mohli slyšet slabé praskání větviček, když lezl nahoru, a pak bylo na chvíli ticho. Ty samé zvuky se ozvaly, když začal slézat dolů.
„Jsem příliš daleko na to, abych mohl s jistotu říci, ale zdá se, že tam je jedna ulička, ve které se zrovna nic neděje. Myslím, že když do ní zamíříme, budeme mít šanci vidět, co se děje, aniž by nás někdo viděl. A nejlepší na tom je, že stromy běží podél strany vesnice nějakou dobu, takže bychom se tam mohli dostat a neprocházet přes volná prostranství.“ Fred si utřel špínu z rukou do kalhot a vzal si své koště od Rona nazpátek.
„Předpokládám, že ani jeden z vás se nenaučil být psím zvěromágem?“ Ron se tázavě zadíval na své starší bratry.
George neuvěřitelně zíral na Rona. „Ne stěží, proč?“
„Abyste nás varovali před příchozími samozřejmě! Dost blbý, že tu není Sirius; bylo by taky užitečný, aby tu byl s námi.“
„Naneštěstí tu také není. Navrhuji, abychom zůstali za stromy dokud se nepřiblížíme k té uličce, jak nejvíc to půjde, a pak někdo z nás půjde a podívá se, co tam je.“ Hermiona se zadívala na každého z nich, čekajíc na odpověď. Když žádnou nedostala, otočila se a zamířila k vesnici.
„Počkej, Hermiono.“ Harry ji doběhl a začal si s ní šeptat, jak šli podél lesa.
„Jak budeme vědět, že jsme k té uličce došli?“ Ginny se potácela za svými bratry, uvažujíc, jestli byl opravdu tak dobrý nápad.
„Je tam veliký strom, hodně ohnutý a napůl přepadlý přes okraj lesa přímo u té uličky. Až ho uvidíme, budeme muset zastavit a podívat se, jak daleko jsme.“ Fred brejlil k okraji stromů, očividně hledajíc toto styčné místo.
„Jako tenhle?“ Ginny ukázala na strom, který byl tak shrbený, že vypadal skoro ohnutý až k zemi.
„To je on! Zastavte vy tam!“ Fred běžel dopředu k Harrymu a Hermioně. „Podívám se, jak daleko od tý uličky jsme. Hned se vrátím.“ Byl pryč dříve než někdo mohl říci jen slovo, černý kabát perfektně splynul s okolní tmou mezi stromy. Znovu se objevil s nakrabaceným čelem ze zamyšlení.
„Tak co?“ George se naklonil ke svému dvojčeti, stejně jako ostatní, netrpělivý až se dozví, co a jak.
„Nikdo tam není, vypadá to, že tam nikdo nebyl celý večer. Je tam několik starých popelnic přímo na druhém konci, kde se to napojuje na hlavní ulici. Myslím, že se za nimi můžeme schovat a tak zjistit, co se děje, ale budeme mít opravdu dosti omezený výhled. Kéž by tu tak bylo nějaký vyšší místo, odkud bychom měli mnohem lepší rozhled.“ Fred si frustrovaně povzdechl.
„Nejdříve to první. Až se dostaneme na konec té uličky, Ginny a já se poohlédneme po nějakém místě s lepším výhledem.“ Hermiona byla dobrá v pověřování, a za těchto okolností, to byla velice potřebná schopnost.
„Ron a já zkusíme najít mého otce.“ Harryho mysl byla zastíněná tou jedinou a žádnou jinou věcí.
„George a já budeme hlídkovat a dávat pozor na smrtijedy mířící naším směrem. Buďte velice patrní, abyste nenadělali nějaký hluk, až budete skrytí za těmi popelnicemi.“ Fred je vyvedl z lesa, a pak přes tři yardy do uličky. Ostatní ho tiše a rychle následovali, snažíc se nezabývat zvuky bitvy rozpoutané kolem nich. Harry zjistil, že běží vedle Ginny. Mírně nadskočil, když ucítil její ruku, jak vklouzla do jeho, ale držel ji, když běželi dál. Zvuky kolem jí zřejmě připomněly její zážitek z prvního ročníku.
Fred zvedl svou ruku na signál, aby zastavili, když došli na druhý konec uličky. Rozmístili se a skrčili se za zaprášené popelnice, všechny oči slídíc po určených úkolech. Mohli vidět tmavé postavy pobíhající kolem, některé vystřelující kletby, jiné utíkající pryč.
„Hssst!“ Harry se ohlédl za zvukem a uviděl Freda mávajícího na ně, aby za ním přišli na druhou stranu.
„Co jste viděli?“ Hermioně se podařilo najít kus pergamenu v kapse a měla připravený brk, aby si to zapsala.
„Nic jsem neviděl.“ Ron vypadal trochu sklíčeně, že Snapea nenašel. Zajisté poprvé, co se ho vůbec snažil najít!
„Ani já ne.“ Harry se nadějně zadíval na ostatní. Dvojčata se po sobě podívala. Nemuseli hledat nic specifického, jen se ujistit, že je nikdo nesleduje. Oba potřásli hlavami.
„Ginny?“ Hermiona se zadívala na červenovlasou dívku.
„Ne. Viděla jsem malý kopec na druhé straně vesnice, ale už se tam bojovalo. Myslím, že bychom byli tak zaměstnáni vyhýbání se lidem, že bychom stejně nic neviděli.“
Hermiona zamyšleně přikývla, když si něco škrábala na pergamen. „Dobrá, doufala jsem, že by někdo z vás mohl najít něco lepšího. Jediná věc, kterou jsem viděla, a kterou bychom nejspíš mohli použít, byla věž s hodinami uprostřed města. V tuhle chvíli se tam kolem moc nebojuje, ale ať už tam zamíříme z jakékoliv strany, budeme muset jít přes otevřené prostranství.“
Ostatní tiše stáli, přemýšlejíc o informacích, které právě nashromáždili.
„Tak to by bylo,“ Harry řekl a podíval se po svých přátelích. „Není tu žádný důvod, abyste se mnou chodili. Vylezu na tu věž a najdu otce. Ginny má to přenášedlo; jen se ujistěte, že jste schovaní, než ho použijete.“ Otočil se k odchodu, neochotný riskovat bezpečnost svých přátel.
Ron se natáhl a chytil lem Harryho kabátu, když odcházel. „Nemyslíš si, že jen tak vyrazím zpátky do Bradavic a nechám všechnu slávu tobě, nebo ano?“
Harry se mu podíval do očí, vidouce vážnost v jeho očích. „Rone, není žádný důvod..“
Hermiona k nim přišla. „Harry, prošli jsme tímhle vším spolu až sem, jak si můžeš myslet, že to s tebou nedotáhnem až do konce?“
„Já jen..Já nemohu..“ Harry se odmlčel, neschopen najít slova.
„A my, Harry. Dokážeš si opravdu představit zakladatele Weasleyových taškařin utíkající z dobrodružství jako je tohle?“ George měl koště opřené o rameno, a nonšalantně se opíral o příhodný strom.
„Navíc, mamka by nás zabila, kdyby se něco stalo Ronovi.“ Fred natáhl ruku a podrbal Rona ve vlasech. Ron se sehnul a zamračil se na svého bratra, spíše ze zvyku než nějakého rozčilení.
„Nemůžeš si přeci myslet, že jen tak půjdu zpátky.“ Ginny se zamračila na ostatní. „Stejně se tak jako tak zpátky musíme vrátit všichni.“
Harry se na každého z nich postupně zadíval, zahanbený jejich přátelstvím a loajalitou. „Vy jste všichni šílení.“ Bylo vše, co dokázal říci, ale očividně rozuměli významu skrytému za těmi slovy, protože se všichni na sebe zašklebili, trochu sebevědomě.
„Dobrá tedy.“ Hermiona se sklonila ke svému pergamenu. „Nejlepší cesta k té věži je na druhé straně vesnice. Stromy se táhnou kolem celé vesničky, takže kromě těch míst, kde budeme muset přejít cesty, budeme skryti. Na druhé straně je pak velice úzká ulice vedle obrovského domu na druhé straně. Už je nad ním znamení zla, takže by mělo být bezpečné jít kolem něj.“
„Co se stane, až tou ulicí projdeme?“ Ginny měla na tváři soustředěný výraz, jakoby si zapamatovávala každé slovo, které Hermiona řekla.
„Potom, je tam otevřené prostranství..asi patnáct yardů. Snad jsou na té straně také dveře do věže, ale i kdyby ne, je tam kousek vedle několik keřů, alespoň na té straně, kterou jsem mohla vidět, za ty bychom se mohli schovat.“
Ron v neuvěření poslouchal, když Hermiona vyjmenovávala vlastnosti té věže. „To jsi všechno zjistila za tu dobu, co jsme se dívali?“
Hermiona mírně zčervenala. „No, vcelku rychle jsem eliminovala vše ostatní, takže jsem se mohla soustředit celkem dost jen na tu věž.“
Studenti sebou cukli, když jedna obzvláště velká exploze byla následována uši rvoucími výkřiky.
„Raději bychom už neměli dále ztrácet čas.“ Harry zamumlal.
Podruhé ten večer je Fred vedl kupředu. Tiše procházeli lesem, zastavujíce se pouze, když došli k silnicím. Tiše je přeběhli, když nikoho neviděli v dohledu. Jejich štěstí ale vyprchalo, jakmile se blížili k místu, kde měla být ta ulice.
George zrovna tiše přeběhl jednu silnici a mával na ostatní, aby si pospíšili kupředu, když zaslechli hlas říkající, „Ale ale, copak to tady máme.“
Nepovšimnutý ani jedním ze studentů, smrtijed zabočil za roh a blížil se k nim, hůlku připravenou.
Ron postoupil kupředu, stoupl si před Hermionu, zatímco se Harry postavil před Ginny. Ron zachytil koutkem oka, jak se něco za smrtijedem pohnulo, stejně jako Fred, který přešel napravo skupinky a řekl „Promiňte, ale asi jsme se ztratili, mohl byste nám..“ Nikdy tu větu nedokončil. George se potajmu zezadu přikradl k osamocenému smrtijedovi a praštil ho do hlavy svým koštětem, čímž ho nadobro složil k zemi.
„Pomozte mi ho zatáhnout do lesa,“ řekl George, popadl kouzelníkovi nohy a připravil se, aby ho mohli odtáhnout. Ron a Harry ho každý chytili za jednu nohu a pomohli ho odvléci stranou.
„Počkejte.“ Hermiona je následovala, na chvíli se zadívala dolů na smrtijeda a pak zvedla hůlku „Petrificus Totalis.“
Chlapci na ni pohlíželi s neuvěřením.
„Co?“ Zírala na ně Hermiona nazpátek, očividně zmatená jejich pohledy.
„Ale Hermiono, co když ho nikdo nenajde?“ Ron se zdál být poněkud zneklidněný Hermioniným chováním.
„Pak tu bude o jednoho smrtijeda méně se kterým bychom si dělali starosti. Pojďte.“ Následovali ji, když došla zpátky na místo, kde stáli Fred a Ginny.
Ginny se podívala na vracející se přátele. Něco se stalo, to by dokázala říct už jen od pohledu na Ronovu tvář. „Stalo se něco?“
„Hermiona zrovna toho smrtijeda spoutala kletbou.“ Ron byl očividně stále šokovaný.
Ginny to na chvíli zvážila, přikývla hlavou a řekla, „To dává smysl.“
Kluci chvíli tiše zírali na Ginny a Hermionu, předtím než potřásli hlavami a pokračovali v cestě. To byla další z věcí, kterou na dívkách nikdy nepochopí. Hermiona a Ginny si vyměnily slabý úsměv a následovaly je.
„Je to ona, Hermiono?“ Fred se zastavil před další ulicí, třetí, na kterou narazili od té doby, co skolili toho smrtijeda.
Hermiona se rozhlédla. „Myslím, že ano, ale nejsem si jistá. Vypadá užší než ty předchozí dvě.“
„Je to ona.“ Ginny zněla naprosto ujištěně o tom, co tvrdila.
„Jak to víš, Ginny?“ George si prohlížel svou sestru, nejistý si, jestli věřit jejímu orientačnímu smyslu.
„Pokud se podíváte doprava, uvidíte stín toho velkého domu na konci ulice. Tuhle část vesnice jsem si dost pozorně prohlížela; doufala jsem, že najdu nějaký vysoký dům s dobrou atikou, kde bychom mohli stát. Ulice, kterou Hermiona popsala byla vedla toho největšího domu, který jsem viděla, a všimla jsem si, že tam vedle ní byla škola.“ Ginny ukázala na nápis, kterého si předtím nikdo z nich nevšiml. Visel nad dveřmi, a hlásil „Vstup pro návštěvy, Základní škola Upper Hesrod.“
„Ginny, jsi úžasná!“ Ron objal svou sestru.
Celkem rychle zjistili, že ulička byla tak úzká, že mohli jít jen zas sebou po jednom. Fred šel první následován Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny a Georgem. Došli na její konec bez žádného dalšího incidentu, a čekali, zatímco se Fred opatrně vyklonil ven a prozkoumal nejbližší okolí. Zbytek netrpělivě čekal, co se zdálo být hodinami, bylo minutami, až se nakonec Fred otočil nazpět a zašeptal, „Nejhorší bitva se zdá, že zuří na druhé straně parku.“ Fred ukázal doleva. „Nevidím moc pohybu; možná mít lepší příležitost ani nebudeme. Jste připraveni?“
Ostatní přikývli a vzchopili se, aby následovali Freda v běhu přes něco, co vypadalo jako nesmírná otevřená plocha. Jak pospíchali ke keřům u základů věže, Harry zaslechl slabé cinkání. ‚Lahvičky!‘ Rychle strčil ruku do hábitu, aby jim zabránil o sebe cinkat a vydávat zvuky, nebo hůře, rozbít se!
Když byli bezpečně ukryti za keři, Harry se naklonil a bez dechu Ronovi zašeptal. „Ty lahvičky, úplně jsem na ně zapomněl, cinkaly o sebe, zatímco jsem běžel!“ Ron na něj zíral s rozšířenýma očima plnýma obav.
„Hsst!“ Jednomu z dvojčat se podařilo otevřít dveře do věže, a tak rychle zmizeli uvnitř a zamířili po schodech nahoru, k oknům v nejvyšším patře.
„Co teď.“ Zeptala se Ginny.
„Podívejte se z oken a zkuste vymyslet nějaký plán,“ řekl Harry s takovým přesvědčením, jakého byl jen schopen.

Sirius se držel v blízkosti Voldemorta, nezpozorován a nevyrušený, když si Voldemort vykračoval vesnicí s Luciusem Malfoyem po boku. Snape tam byl skoro celou dobu taky, ale nyní byl na chvíli poslán pryč s nějakým úkolem. Siriusovy rty se zkrabatily do tichého zavrčení, když pomyslel na Snapea.
Bylo to pro něj velice těžké setrvat v podobě zvěromága, když každičká kost v jeho těle křičela a přála si zapojit se do bitvy. Dokonce, i když věděl, že má Brumbál pravdu, že někdo musel na Severuse dohlížet. Severusova užitečnost špeha byla u konce, zvláště jeho postavení se stalo hodně zřejmým pro všechny, jak večer pokračoval. Co si ten muž vůbec myslel, když ty lektvary falšoval takovým způsobem? Malfoyovi to zabralo opravdu jen chvilku než zjistil, co se dělo, a když to zjistil, šel rovnou za Voldemortem. Voldemort se usmál obzvláště nepříjemným, nenávistným úsměvem a odpověděl, že se o ten případ postará. Sirius si mohl jen představovat, co to znamenalo. Něco mučivého, bezpochyby. Snad měl Severus trochu rozumu, aby už byl touhle dobou pryč.
Voldemort se zastavil na kraji parku v centru vesnice. Sirius tiše vklouzl do stínů nejbližšího stromu a pozorně sledoval a naslouchal.
„Luciusi.“ Voldemort lhostejně pozoroval, co z vesnice zbylo.
„Můj Pane?“ Lucius se úslužně uklonil.
„Tady už jsme skončili. Za chvíli svolám všechny zpátky. Pokud bude Severus tak hloupý, že se vrátí, chci, aby jsi na něj dával pořádný pozor. Neubližuj mu, to bude na mě, jen ho pozorně sleduj.“
„Ano Mistře. A pokud se bude snažit utéci?“
„Zadrž ho, znehybni ho, ale nezabíjej ho!“ Voldemort svá poslední slova obzvláště zasyčel.
Sirius sledoval, jak se smrtijedi začali objevovat na poli. Zrovna, když si začínal myslet, že si Severus zvolil inteligentní cestu a odešel, objevil se v jeho zorném poli a zamířil k Voldemortovi, jakoby se nic nestalo. Sirius potlačil nutkání zaskučet na měsíc z frustrace. Co teď?

Jako první si všimla postav objevujících se na poli dole Ginny.
„Kdo to je?“ Ukázala na několik postav, které se snažili uniknout pozornosti tím, že stáli ve stínech několika stromů na kraji pole. Nezdálo se, že si uvědomují, že stíny je obklopující akorát tak jejich zářící okraj ještě zjasňují.
„Nevím,“ George zamumlal.
„Podívejte!“ Fred je zavolal na jeho stranu věže. Temná postava, která jasně vyzařovala nenávist, vůdcovsky pochodovala přes park, doprovázená dalšími dvěma postavami. Harry to chvíli sledoval naprosto oněmělý. Tohle bylo přesně jako jeho sen.
„Ne. Nemůžeme tu být pozdě,“ zamumlal si pro sebe.
„Harry?“ on přešel přímo k Harrymu, a se znepokojením si ho prohlížel.
„Tohle je přesně jako můj sen. Musíme něco udělat, a rychle.“ Harry začal po věži přecházet sem a tam, snažíc se vymyslet nějaký plán.
„Harry. Posaď se a promysli si to.“ Hermiona se usadila do kouta.
„Jak můžeš být tak chladná?“ Ron zoufale poznamenal.
„SHHHHH!!!“ Ostatní na něho zírali.
„Promiň.“ Ron se tiše posadil vedle Hermiony.
„Ani nevím, kde začít.“ Řekl Harry bezmocně.
„Když jsi na pochybách, začni s tím, co máš na sobě, Harry.“ George byl mistrem ve vymýšlení všelijakých věcí jen z toho, co měl zrovna k dispozici.
„Dobrý nápad. Všichni si vyprázdněte kapsy.“ Hermiona otočila své kapsy naruby jako první, našla akorát svou hůlku, kousek pergamenu a malý brk, který měla už předtím, a starý kousek žvýkačky.
Ostatní měli trochu více štěstí. Tou dobou, co si všichni vyprázdnili kapsy, kopička uprostřed podlahy obsahovala dvě lahvičky fialového roztoku, několik hladkých kamenů, masku smrtijeda, dvě bomby hnojůvky, velkou kouzelnickou výbušnou žabku a gumovou žábu.
„To je beznadějné.“ Harry zamumlal prohlížejíc si ty maličkosti.
Fred tiše seděl, obočí zamračené zamyšlením. „Nevzdávej to tak rychle, Harry. Mám pár nápadů, ale potřebuju, abys mi znovu řekl konec svého snu.“
Znovu se Harry donutil, aby oživil svou odpornou noční můru, zavřel oči a zamyslel se. „No, Voldemort přešel ze strany pole doprostřed. Otec a Malfoy byli za ním napravo, a Červíček nalevo. Došel asi tak doprostřed pole, zastavil, a promluvil ke všem smrtijedům, kteří stáli před ním. Řekl, že odvedli dobrou práci, že zabili všechny ve městě, a pak, že vítězství bude oslaveno. Pak povolal otce před sebe a odhalil ho jako špeha.“ Harry se odmlčel, aby se nadechl.
„To stačí.“ Fred ještě chvilku přemýšlel, pak se naklonil dopředu, sebral jednu lahvičku s fialovotinou a řekl „kolik týhle břečky myslíš, že by bylo potřeba, abychom vyhodili do povětří všechny smrtijedy shromážděný tam dole?“
„Víc než máme.“ George sklonil hlavu, když černý stín proletěl jedním z oken blízko něho a usadil se na podlahu vedle Harryho.
„Praesidisi!“ Harry byl udivený, že ho sem sova následovala. A proč neletěla místo toho za jeho otcem? Bylo štěstí, že ho snad nikdo neviděl letět sem do věže. Letět. Proč na to nepomyslel už dřív!
„Mám nápad, ale musíme si pospíšit!“

Severus sledoval jak se stále více a více smrtijedů na poli před nimi objevovalo. Cítil jistou dávku uspokojení, když sledoval počty těch, kteří ošetřovali a uzdravovali ostatní. Malá postava se objevila přímo za ním, shrbeně přešla k Voldemortovi a něco mu zašeptala. Voldemort si dovolil nechat přejít přes své tenké rty krutý úsměv, kývl na postavu a vrátil se k pozorování okolí. Severus byl překvapen, když se postava otočila, a on uviděl, že je to Petr Pettigrew. Ani si ten večer nevšiml, že ten muž celou dobu chyběl.
Přišel někdo jiný, hluboce se Voldemortovi uklonil a něco mu tiše zašeptal. Severus mohl vzdáleně slyšet něco jako vrčení zpoza nich, ale když se podíval za tím zvukem, nezdálo se, že by tam něco bylo.
„Dobrá, shromáždi je.“ Voldemort čekal, pohlížejíc do dálky, zatímco se před ním smrtijedi shromažďovali. Některé skupiny měly někde obrovská prázdná místa, kde dříve stáli smrtijedi. To byly ty síly, které čelily nečekanému odporu, a vyšly z toho nejhůře. Když se zdálo, že se uklidnili, Voldemort počal hovořit.
„Dobrá práce, mí věrní služebníci. Tato velká bitva se setkala s odpovídajícím úspěchem. Bitva o Upper Hesrod bude zapsána v historických knihách, jako jedna z největších proher milovníků mudlů! Toto vítězství bude oslavováno. Severusi Snape, předstup.“
Severus cítil divný pocit od žaludku, když postoupil dopředu na Voldemortovu stranu. Tak to by bylo. Viděl Malfoyovo jízlivý úšklebek a jeho ostražité oči, když poodstoupil stranou.
„Severusi Snape, po léta jsi byl věrným následníkem, poskytujíc nám nejlepší lektvary. Celou tu dobu, jsi byl špehem! Za to tě odsuzuji k smrti.“ Voldemort zvedl hůlku a zakřičel „Expeliarmus“ lehce Severuse odzbrojujíc. Hlasitý skřek následovaný impozantním výbuchem zachytil vší pozornost. Voldemort se mírně od Severuse pootočil, oči hledající pachatele toho hluku a našel pouze černou sovu. Jak se otočil zpátky k Severusovi, jeho pozornost upoutala náhlá vlhkost na jeho hlavě. Vlhkost se rychle rozšiřovala po jeho celém obličeji, a fialová, jiskřící tekutina přetekla mu přes oči.
Snape byl zvukem rozrušen jako všichni ostatní, ale věděl naprosto přesně, co ten skřek vydávalo. Jeho oči prohledávaly oblohu ve směru, odkud zvuk přišel, ale Praesidise nalézt nemohl. Tou dobou se otočil zpátky na Voldemorta, aby uviděl lepkavou, bahnitou tekutinu stékající mu po hlavě. Chvíli s údivem mrkal, pak se znovu podíval na oblohu, a uviděl jedno z Weasleyovo dvojčat poletující nad nimi se známou lahvičkou v ruce. S překvapením sledoval, jak jeho student 10 stop nad Voldemortem lahvičku převrátil a vyklopil její obsah Voldemortovi na ramena a na záda. Naneštěstí, nebyl jediný, kdo útočníka spatřil.
Lucius Malfoy natáhl ruku s hůlkou vzhůru a zamířil ji na Freda, kdo se vznášel ve vzduchu a opatrně políval Voldemorta jak jen nejvíce mohl. Praesidis zasáhl, pařáty připravené a zaútočil na Malfoye, zanechávajíc na jeho tváři škrábance předtím než mohl kouzlo vystřelit.
Tou dobou se Voldemortovi podařilo odstranit si z očí fialovotinu. Slabé zvuky povyku přicházely ze zadních řad smrtijedů, naznačující, že vítězství nebylo tak jisté, jak by si Voldemort přál věřit.
Severus tiše poodešel od svého mistra, otočil se, a spěchal pryč, zamýšlejíc dostat se pryč a najít Harryho. Nepochybně tu někde musel být. Podařilo se mu uběhnout nějakých 20 yardů, když ho Voldemortovy oči vyhledaly v davu.

„Snape!“ Voldemort znovu zvedl svou hůlku, zamýšlejíc ho znehybnit, takže by měl více času se s ním pořádně vypořádat, až by se to tu urovnalo.
Snape chvátal dál, očima pozorujíc smrtijedy, kteří kolem pobíhali se zmatkem a v naprostém neuspořádání. Zapomínal na to, že ho Voldemort pronásleduje.

Harry a ostatní rychle zkompletovali svůj plán. Nebylo času nazbyt. Harry protřepal černý smrtijedský hábit, což u Weasleyů vyvolalo menší nechuť. Přidržel si ho u sebe, ale byl příliš dlouhý a zabralo by jim mnoho času, aby ho zakládali kouzly, která znali, takže bylo zřejmé, že si ho obleče ten, komu nejvíc padne. Chlapci se střídali v držení hábitu vedle svého těla, ale Ron byl jediný, komu na délku hábit seděl.
Fred a George se domlouvali na rozptýleních a jak dostat fialovotinu na Voldemorta. Protože jí neměli nazbyt, dohodli se, že nejlepším předmětem jejich zájmu bude právě Voldemort. George odpálí žabku a pár bomb hnojůvek a zajistí tak dostatečný zmatek, aby Fred mohl doručit tekutinu. To, že měli košťata jim značně usnadnilo proveditelnost jejich úkolu.
Hermiona Ginny zaujmou pozice na vrcholcích stromů na kraji pole, s několika kameny v rukou. Fred a George je tam vysadí, což bude snadné a dostanou se alespoň do potřebné výšky. Budou na Voldemorta házet kameny, až ho Fred poleje roztokem.
Harry podal Ronovi zbytek kamenů.
„Harry, a co použiješ ty? Dal jsi mi všechny zbylý.“ Ron si už nasadil kápi a strčil si hůlku do jedné z kapes.
Harry ukázal na rok věže. „Sebral jsem pár kamenů a tamhle jsem je položil na hromádku. Nejsou takové jako ty vaše, ale měly by stačit. Vpravdě, neuškodilo by, kdybyste si taky ještě nějaký nasbírali.“
Nacpali si kapsy tolika kameny, kolika jen mohli, a s úmyslem, aby měli co nejvíce možností Voldemorta trefit, zamířili dolů, zavírajíc za sebou nahoře dveře.
„Rone, buď opatrný! Nech si nasazenou kápi, tvoje vlasy by tě prozradily,“ šeptala Hermiona, když se blížili ke dveřím.
„Hermiono, Weasleyovi nejsou jedinou červenovlasou kouzelnickou rodinou v Anglii!“
„Ano, jistě.“
„Hsst!“ Ron a Hermiona vzhlédli, aby spatřili George, jak se na ně mračí. Fred už byl dole u dveří a koukal se ven z věže, jestli byl vzduch čistý.
„Skvíííííík“ ozvalo se za nimi tak drsně a nahlas, jak jen Praesidis byl schopen být.
„Praesidisi, já zapomněl!“ Harry se otočil a vyběhl zpátky po schodech, vracejíc se po minutě zpátky s načepýřeným Praesidisem na rameni. „Co si s tebou počnu?“ Pozoroval na chvíli sovu, pak se podíval na Freda a George, kteří už seděli na svých košťatech připraveni vzlétnout. „Georgi, pojď sem na minutku.“
George chvíli Harryho pozoroval, očividně si nebyl jistý do čeho to leze, pak se vrátil zpět k Harrymu a sově.
Harry mírně otočil sově hlavu, takže se dívala na George. „Praesidisi, tohle je George. Potřebuje tvou pomoc. Chci, aby si šel s ním a chránil ho. Pokud tě o něco požádá, uděláš to. A nekousej ho!“ Harry nechal Praesidisovo hlavu na pokoji, ten ji otočil přímo na Harryho a chvíli se na něj nevyzpytatelně díval. Harry čekal, jestli bude sova spolupracovat, a začínal si myslet, že to nebude fungovat, když se najednou Praesidis načechral peří, lehce zahoukal a přeletěl Georgeovi na rameno.
George pomalu a opatrně otočil hlavu a podíval se na sovu, která mu pohled oplatila. „Nekoušeš, že ne?“ Praesidis zaklapal zobákem, jako by chtěl říci „Chceš, abych tě kousnul, člověče?“ a usadil se ještě bezpečněji na jeho ramenu.
George se opatrně otočil na Harryho. „Harry, nepotřebuji chránit.“
„Uvědomuji si to Georgi, ale Praesidis by na nás ostatní příliš upozorňoval. Může ti pomoci s tvým rozptylováním.“
„Pojďte!“ Fred otevřel dveře dokořán a tiše vyklouzl ven, před dveřmi vzal Ginny a posadil ji k sobě na koště. George ho následoval a pomohl Hermioně na své koště.
Hermiona se naklonila dolů, aby zašeptala „Hodně štěstí“, když opustili zemi a vyrovnaně letěli ke stromům. George se zastavil před jedním, co měl velké větve, opatrně přeletěl k jedné, která byla obzvláště silná a pomohl Hermioně slézt. Měla přímý výhled na Voldemorta, a viděla ho, jak k němu přichází shromáždění smrtijedi. Byl doprovázen dalšími třemi smrtijedy, jedním z nich musel být profesor Snape. Nebyli od ní dál víc jak patnáct stop. Kde byla Ginny? Musela najít opravdu dobré místo, kde se schovala, pomyslela si Hermiona, dívajíce se na strom, kam Ginny letěla. Možná, že měla nějaký bezpečnější.

Ginny dovolila Fredovi doletět k místu, kde měla sesednout, než řekla „Vyhoď mě na zemi.“
„Cože? Jak to myslíš, abych tě vyhodil na zemi?“ Fred zpomalil a podíval se s údivem na Ginny.
„Nejdu na strom. Jeden házeč kamenů na stromě bohatě stačí, a někdo musí dávat pozor na Harryho a krýt mu záda. Všichni máte své úkoly, já ne. Teda mám, ale to už jsme zajistili.“ Ginny rozhodně pozorovala obličej svého staršího bratra. Nemohla to vědět, ale její ústa měla ten samý umíněný tvar, jako měla její matka, když byla o něčem hluboce přesvědčená a muselo být po jejím. Žádný z jejích synů ještě nedokázal jejich mamku s tímto výrazem o ničem jiném přesvědčit a Fred, který ho v momentě rozpoznal, se rozhodl se s ní raději nepřít.
Fred poraženě povzdechl, „Z tohohle se mi nepodaří tě vymluvit, co?“
„Ne.“
Fred koště otočil a zamířil zpět ke věži, „Jen si pamatuj tohle, jestli se necháš zabít, budu to já, kdo s kým si to mamka vyřídí, takže..buď opatrná.“
Ginny se na něj zašklebila a seskočila z koštěte, které Fred zastavil pár stop nad zemí. Fred sledoval, jak opatrně vklouzla za okraj věže, vykoukla zpoza rohu a pak zmizela.
Ginny mohla stěží vidět Harryho, který se držel mezi stromy. Slabý pohyb, stín, odstín tmavší než samy stromy, bylo vše, co potřebovala, aby za ním mohla jít. Jak tiše chvátala kupředu, uvažovala, jako se dařilo Ronovi s jeho vypůjčeným hábitem.

Ron si nervózně připleskl masku na obličej a zkontroloval, že jeho kápě zůstala, kde měla. Hermiona měla pravdu, poslední věc, kterou by potřeboval byla, aby ho někdo viděl kvůli jeho vlasům. Opatrně se připojil ke skupince smrtijedů, pomalu přecházejíc do jejího čela, dávajíc si pozor, aby do nikoho příliš nevrazil, aby se musel omlouvat. Pak uvažoval, jestli se smrtijedi vůbec omlouvají. Ron přestal myslet na takovéhle věci a dával pozor na to, co se dělo kolem něho.
Zdálo se, že se smrtijedi shromažďují a srovnávají do skupin a řad. Skupina, ke které se přidal se pomalu rozcházela do jiných, ale zase k nim přicházeli další. Využil příležitosti, aby se dostal blíže, kde by měl Voldemort být, ale podařilo se mu ujít tak 20 yardů a byl chycen v tlačenici lidí. Jeden smrtijed, který byl nejspíše jedním z velitelů je všechny natlačil do dvou řad a řekl jim, aby zůstali na místech.
‚Skvělé‘ pomyslel si Ron ‚Nejsem ani dostatečně blízko, abych viděl, co se děje, natož abych viděl Voldemorta. Co teď?‘

Harry se zastavil na kraji lesa, ne daleko od místa, kde stál Voldemort. Jak se Ginny připlížila blíže Harrymu, všimla si jiných stínů ukrývajících se hlouběji v lese. Obávala se podívat se blíže, s pocitem, že by to mohla být zvířata. Nezdálo se, že by to byli smrtijedi, alespoň se nezdálo, že by měli nějaké masky, takže je vypustila za své mysli a soustředila se na přiblížení se Harrymu aniž by ho upozornila na svou přítomnost.
Harry sledoval, jak jeho otec na nařízení postoupil dopředu, a zoufale sledoval oblohu uvažujíc, kde jsou dvojčata. Velký výbuch z druhé strany pole ho překvapil, ačkoliv ho očekával. Pohledem se stále držel Voldemorta a svého otce a vyndal si hůlku ze své kapsy. Podařilo se mu minulý rok Voldemorta pozdržet, pokud to bude muset udělat znovu, byl přesvědčen, že by to udělal.
Fred se jako duch objevil přímo nad hlavní skupinkou a doručil první dávku, nikým nepovšimnut, kromě jednoho smrtijeda, který zvedl svou hůlku a zamířil na Freda. Harry zvedl tu svou doufajíc, že se mu podaří vystřelit aniž by na sebe upozornil a odhalil tak, kde se skrývá. Praesidis zasáhl, napadl obličej toho smrtijeda a donutil ho tak se odvrátit od Freda.
Harry sledoval, jak Fred odletěl pryč, na okraj skupiny smrtijedů, a pak se znovu obrátil ke scéně odehrávající se před ním.
Touto dobou si smrtijedi začali uvědomovat, že něco nebylo v pořádku, a začali se kolem motat v neorganizovaných skupinkách. Harry se podíval k Voldemortovi, ale neviděl svého otce. Jeho oči pátrali po smrtijedech, hledajíce nějaký známý tvar. Rychle si prohlížel další a další smrtijedy a začínal být zoufalý, , když najednou spatřil známou postavu směřující pryč z centra dění. Slyšel Voldemorta zakřičet „Snape,“ a viděl, že ho začal pronásledovat, hůlku zdviženou. Nevypadalo to, že by jeho otec věděl, že ho Voldemort pronásleduje. Harry vyrazil z lesa ven. Nebyla tu žádná možnost, jak by se k němu mohl dostat včas, a bez neviditelného pláště nebo smrtijedské masky, nikdy se nedostane dostatečně blízko na to, aby na ně zakřičel. Zakřičet. Jaké bylo to kouzlo, které Ludo Pytloun minulý rok použil, když potřeboval mluvit k více lidem na tribunách při Turnaji Tří kouzelnických škol?
Se zoufalou nadějí zvedl Harry hůlku, zamířil na své hrdlo a zašeptal „Sonorus“.
Giny pozorně sledovala, jak Harryho pozornost zůstala utkvělá na poli. Viděla Freda doručit ten roztok, a poděkovala Merlinovi, když se o Freda Praesidis postaral. Pak Harry vyběhl na pole. Věděla, že udělá něco tak hloupého jako udělal. Viděla otevírající se cestičku ve skupině smrtijedů, dovolujíc tak jednomu z nich projít. Byl to snad profesor Snape? Nedokázala to z té dálky posoudit. Voldemort ho přesto pronásledoval, a myslela, že ho slyšela zakřičet „Snape“. Voldemort se svižně k první postavě blížil, hůlku připravenou, když uslyšela Harryho zakřičet neuvěřitelně hlasitě. Sledovala, jak se Voldemort otočil, uviděl Harryho, otočil se zpátky k osobě ležící na zemi a usmál se opravdu podivným úsměvem, směsicí překvapení, jízlivosti, zlosti a úspěchu. Odvrátil hůlku od smrtijeda, kterého stíhal, otočil se na Harryho a poslal na něj proud zelených jisker. Ginny běžela dřív než Voldemort vyslovil jediné slovo.

Hermiona sledovala ze svého místa na stromě, jak Fred odletěl. Byla téměř ohlušena Georgeovým rozptýlením, které bylo spuštěno pár stromů od jejího. Zdálo se, že Praesidis na někoho útočil, kdo to byl, nevěděla. Stále sledovala Voldemorta, hledajíce šanci ho strefit s jedním z kamenů, ale ostatní se stále pletli do cesty. Nechtěl na sebe upozornit příliš brzy.
Náhlý pohyb přes pole upoutal její pozornost. Byl to Harry? Co to dělal? Slyšela jeho křičící hlas rozléhající se po celém poli; musel použít kouzlo Sonorus. Pozorovala, jak Voldemort přetočil svou hůlku a pozornost od smrtijeda, kterému byl očividně v patách, k Harrymu. Červená rozmazaná skvrna vyrazila z lesa v tu chvíli, co Voldemort poslal na Harryho kouzlo.

Harry, doufajíc v to nejlepší, zvedl ruce k ústům, zhluboka se nadechl a zakřičel „Tati, k zemi!“ Viděl hlavu svého otce, jak se na něho otočila, když instinktivně spadl k zemi, a ukázal na Voldemorta, který nyní koukal na Harryho s výrazem překvapení na tváři. Harry si namířil hůlkou na hrdlo, zamumlal Quietus, a sledoval, jak se Voldemortova hlava rozhodovala mezi jím a jeho otcem. Zdálo se, že se Voldemort rozhodl, namířil hůlku na Harryho a vystřelil proud zelených jisker. Harry zvedl svou vlastní hůlku v obraně. Sledoval, jak se Voldemortova pozornost obrátila zpět ke Snapeovi. Vypadalo to, jako by něco jeho otci říkal, ten stále ležel na zemi, ale Harry byl příliš daleko na to, aby je slyšel.
Zelené jiskry se k němu rychle blížily. Harry se natočil čelem k nim, hůlku připravenou, když ucítil, že ho něco udeřilo do boku a shodilo ho to k zemi, zakopl a z nohy mu vyletěla bota. Vzhlédl a uviděl, že ji ve vzduchu trefilo Voldemortovo kouzlo, ta spadla na zem v plamenech. Podíval se na váhu, která na něm stále spočívala a držela ho u země, ale nemohl vidět nic jiného než záplavu červených vlasů.
„Ginny? Co tady děláš?“
„Potřeboval jsi někoho, kdo by ti chránil záda.“ Ginny se zvedla na kolena, aby Harrymu poskytla prostor k dýchání.
Ohromná exploze rozbila noční vzduch. Harry a Ginny vzhlédli zrovna ve chvíli, aby spatřili černou, ohněm obklopenou postavu. Na místě, kde před chvílí stál Voldemort, byl nyní akorát černý vypálený kruh. Smrtijedi v blízkosti byli odhozeni na mnoho yardů daleko, a zbytek utíkal tak rychle, jak jen mohl, aby se dostal pryč od té strašlivé zkázy. Jakmile se nejrychlejší z nich dostali k okraji lesa, vynořila se ven vlna kouzelníků oblečených v tmavých hábitech, mávajících hůlkami a chytajících každého smrtijeda, který se jim připletl do cesty.

Ron ze své pozice uprostřed jednoho z houfů sledoval, jak Snape začal couvat pryč. Měl pěkně těžkou chvilku, když jeden ze smrtijedů začal mířit na Freda; naneštěstí ho Ron nemusel sám napadnout. Snape mířil přímo k němu! Ron cítil, jak se mu začínají potit ruce. Nebyl tu žádný důvod, že ho profesor Snape pozná, takže tu ani nebyl žádný důvod být přeci nervózní.
Jak ho Voldemort pronásledoval, Ron tajně vytáhl několik kamenů ze svých kapes, připraven zamířit. Zaváhal, když zaslechl Harryho křičet na svého otce, ‚na co myslel?‘, ale stále sledoval Voldemorta. Viděl, jak se Voldemort ohlédl a zamžoural do míst, kde musel Harry být, a pak se opět otočil k Severusovi, který kus před ním ležel na zemi. Zmatený pohled na Voldemortově tváři by byl tak komický, kdyby nebyl na tak nenávistné postavě. Ron poznal chvíli, kdy si Voldemort vyvodil pravdu o Harrym a Snapem, ten nenávistný pohled, který po Snapeovi hodil, byl zřejmý. Voldemort se znovu otočil na Harryho, namířil na něj svou hůlkou, vystřelil kouzlo a znovu se otočil k Severusovi.
Ron se opatrně pohyboval směrem na výhodnější pozici, odkud by s naprostou jistotou mohl Voldemorta trefit. Jak se pohyboval, slyšel Voldemorta říkat „Řekni svému spratkovi sbohem Severusi, ale nedělej si starosti, půjdeš hned jako další.“ Ron neváhal, když se dostal do nejvýhodnější pozice a smrtijedi okolo mu nezakrývali cestu. Natáhl ruku, zamířil a svižným pohybem kámen hodil. Pak hodil sebou na zem, nedělajíc si starosti, že na sebe upoutá pozornost. Věděl, že kámen zasáhl svůj cíl, když se země zvedla a zvuk výbuchu k němu dolehl. Cítil proud žáru, který nad ním přešel, a slyšel výkřiky smrtijedů okolo něho, kteří jím byli zasaženi a odmrštěni. Jakmile se půda trochu uklidnila, Ron se posadil a podíval se směrem k lesu, kde by měl stát Harry, doufajíc, že se mu podařilo vyhnout kletbě, která na něj byla vystřelena.
Podíval se kolem sebe. Jediní lidé kolem něho byli smrtijedi smetení výbuchem. Nezdálo se, že by tu byl ještě nějaký důvod si na sobě nechat tu masku.

Hermiona držela své kameny v rukou. Sledovala Harryho a Ginny dost dlouho a viděla, že Ginny Harryho srazila k zemi před tím, než k němu kouzlo doletělo, a pak se podívala zpátky na Voldemorta. Aha! Hodila kámen v Voldemortovu nezřetelnému tělu. Popadla další kámen z kapsy a hodila ho pro případ, že by první minul. Šáhla do kapsy pro třetí, když najednou Voldemort vybuchl, výbuch způsobil, že se její strom začal klátit, jakoby stál v prudkém větru.
Z jejího výhledového místa, Hermiona viděla šokované smrtijedy mířící ke stromům. Byla stejně tak překvapená jako oni, když uviděla jiné postavy, které z lesa vyšli a začali smrtijedy odzbrojovat. Cítila tíhu kamenů ve své kapse. ‚Proč ne?‘
Hermiona vyndala kameny z kapes a začala je posílat do davu smrtijedů snažících se uprchnout do lesa. S uspokojením sledovala, jak několik postav na následky jejích hodů upadlo k zemi. Když všechny vyházela, měla několik odporných kouzel, které by mohly být zrovna tak efektivní jako ty, které k ní přicházely zezdola.

Fred a George s uspokojením sledovali, jak Voldemort vybuchl v záři fialových jisker a proměnil se v ohnivou kouli. Sice byli zklamaní, že z něho malé kousíčky zbyli, ale alespoň nebude nikoho na dlouhou dobu otravovat. Byli šokováni stejně tak jako ostatní, když spatřili postavy vycházející z lesa a měli nutkání zůstat a pomoci ‚uklzet‘, ale museli pár lidí ještě vyzvednout. George odletěl pro Hermionu, zatímco Fred zamířil na pole najít Rona. Snad měl dost rozumu na to, aby si sundal masku, jinak najít ho by byl asi trochu problém.
Hermiona použila poslední ze svých kamenů a seděla na stromě chladně metajíc dolu na smrtijedy kouzla, když k ní George přiletěl.
„Připravena?“ George vyrovnal koště a Hermiona na něj vklouzla.
„Neviděl jsi Rona?“ Hermiona byla trochu znepokojená, že ho za celou dobu neviděla. Kolem místa, kde byl Voldemort stále leželo několik postav.
„Ne, ale Fred ho letěl najít. Setkáme se u Harryho a Ginny.“ George opatrně přeletěl přes pole, vyhýbajíc se špatně namířeným kouzlům a zamířil k Harrymu a Ginny, kteří seděli kousek dál na poli. Harry v rukou držel lichou botu, šokovaně na ni pohlížel, zatímco Ginny vypadala, jakoby se ze všech sil snažila nesmát.
Hermiona Harryho objala a posadila se vedle Ginny na zem.
George si vzal od Harryho botu a zblízka ji prozkoumával. „Co se stalo tvé botě?“
„Víš, že by tvá sestra měla hrát rugby?“ Vzal si od George svou botu zpátky a ochranářsky si ji přidržel na hrudi. „Co je rugby?“
Hermiona otevřela pusu s úmyslem vysvětlit taje hry Weasleyům, zaváhala, a pak ji zas zavřela. Kde by mohl být Ron?

Ron se zadíval na smrtijedy, kteří leželi všude kolem něj. Vstal, setřásl si hábit z ramen, zahodil masku, kterou držel v rukou, a podíval se k obloze. Fred do měl vyzvednout. Najednou mu hlavou proletěla myšlenka, a on se znovu otočil ke smrtijedům. Pečlivě mezi nimi procházel a zamířil k místu, kde stál Voldemort. Profesor Snape byl příliš blízko k centru výbuchu. Ležel na zemi, stejně jako Ron, a to ho pravděpodobně ochránilo před tím nejhorším z výbuchu, ale bylo stále možné, že byl zraněný a potřeboval pomoc. Několik mužů leželo obličejem k zemi v místě, kde si myslel, že profesor Snape ležel. Dva otočil a udělalo se mu špatně, když uviděl jejich zranění. Tyhle bude trvat vyléčit pěkně dlouhou dobu. Třetí postava, ke které přišel, byl Snape, a nezdálo se, že by měl nějaká viditelná zranění, jen mu tekla trocha krve z uší.
„Tady jsi! Už jsem si začínal myslet, že jsi se zbláznil, a nesundal sis tu masku. Co to tam děláš?“ Ron vzhlédl a uviděl Freda, jak se k němu blíží.
„Hledám profesora Snapea, byl mnohem blíž k centru výbuchu než já. Viděl jsi můj hod?“ Ron skončil rozrušeně. „Byl to můj kámen, kterej ho trefil!“
„Skvělé Rone!“ Fred se natáhl a poklepal Rona po zádech. „Vidím že jsi ho našel. Nevypadá to, že by byl nějak moc zraněný. Pojď, zkusíme ho nandat na koště.“
Snape skoro nic nevážil, ale přesto jim nějakou dobu trvalo jeho vysoké tělo nandat na Fredovo koště. Letěl podél země dosti pomalu na to, aby ho Ron mohl ze země přidržovat, a on tak z koštěte nespadl. Zamířili ke skupince studentů posazených na zemi a vzhlížejících k obloze, jestli neuvidí přilétat koště.
„Hej! Pomozte nám tady!“ Fred hlasitě na ně hlasitě zakřičel. Jejich oči se v mžiku přesunuli dolů a zaostřili na tři postavy pomalu se k nim blížící, Snape napůl spadlý z koštěte.
„Tati!“ Harry odhodil botu a běžel tak rychle, jak jen mohl s druhou na noze ke svému otci. „Co se stalo? Není mrtvý, že ne?“
„Ne. Byl blízko výbuchu a to ho srazilo. Mohl bys ho na tom koštěti vyrovnat?“ Fredovo ruce už byly unavené a Snape jim stále padal k jedné straně, od Rona. Harry popostrčil svého otce zpátky k Ronovi, a tak ho mezi sebou dokázali dostat do stínu stromů.
„Ginny, máš to přenášedlo?“ Hermiona cítila, že čím dřív z toho místa vypadnou, tím méně pravděpodobné bude, že je někdo chytí. Navíc, museli dostat profesora Snapea k Madame Pomfreyové.
„Tady Hermiono.“ Ginny vyndala hřeben z kapsy a namísto ní si dala Harryho spálenou botu. „Počkejte všichni.“ George se natáhl a vzal ji za volnou ruku, zatímco se Hermiona držela Rona za rameno a Gerogovu druhou ruku. Ginny položila svou nohu na Harryho, protože neměla čím se ho držet, a Fred se chytil profesorovo. Ginny se naposledy podívala, že se všichni drželi, a pevně hřeben uchopila, říkajíc. „Nebelvírská věž je domov.“
Svět se kolem nich točil, jak byli přenášedlem táhnuti zpátky do Bradavic. Harry cítil, jak Ginny dupla svou obutou nohou na Harryho neobutou, když je přenášedlo vyhodilo zpátky na famfrpálovém poli. „Au, Ginny, slez mi z nohy!“
„Ach, promiň.“ Zamumlala s mírně zmateným pohledem z cesty.
„Pojďte, musíme donést profesora Snapea na ošetřovnu.“ Hermiona se otočila a vedla pomalé procesí zpátky do hradu. Ke vstupní bráně došli bez incidentu, otevřeli dveře a zamířili k hlavnímu schodišti. Zrovna, když si začínali myslet, že jsou ochráněni od dalších problému, skrz zeď proplul Protiva.
„Aaaahh, copak to tu máme? Neposlušné studentíky a pitomého professommmmff..“ Protiva byl připlesknut proti zdi, tělo a ústa obvázaná lepkavým provazem. Jeho oči opovržlivě pohlížely na studenty.
„Dobrá trefa, Georgi. Měli by jsme pro tu látku vymyslet nějaké jméno. No, tak jdem, ne?“ Fred se zadíval na Protivu s pýchou nad účinností té látky.
„Co to bylo?“ Harry se ohlédl zpátky na Protivu, stále přilepeného ke zdi, jak pomalu šli po schodech nahoru. „Jen jeden malý projekt, na kterém jsme pracovali.“ Georgovo obočí se zkrabatilo, jak začal myslet na prodejní možnosti jejich produktu. „Tak si myslím, Frede, nebylo by dobrý nabízet širší škálu barev? Tak aby si mohli naši klienti vybírat podle barvy stěny, kterou mají.“
„Myslíte vy vůbec na něco jinýho?“ Hermiona byla roztržená mezi pobavením a nechutí z jejich nestoudného podnikatelství.
„Ne. Proč bychom měli?“ Fred své koště zastavil před nemocničním křídlem a čekal až George otevře dveře. Proletěl jimi se Snape stále pečlivě střeženým z obou stran Ronem a Harrym.
„Při Merlinovi! Co se to stalo!“ Madame Pomfreyová stále ve dveřích lékárny s nějakými lahvičkami v rukou.
„Uhm, no, vidíte..“ Harry začal nejistý si, co jí přesně povědět.
„Nedělejte si s tím starosti.“ Školní lékárnice položila lahvičky na nejbližší stolek a spěchala k nim, hůlku v ruce. Přenesla Snapea z Fredova koštěte do jedné z postelí. Zatáhla kolem ní závěsy a podívala se na studenty stále stísněné u dveří.
„Nyní můžete jít.“
Harry se na ni zadíval s neuvěřením. „Ale, to je můj..“
„Ano, drahoušku, já vím, a dám ti vědět, až se budeš moci vrátit a podívat se na něj. Nyní jděte!“
Najednou zjistili, že stojí před dveřmi nejistí, jak se tam vůbec dostali. Nakonec se uvolnili a popadli do křesel stojících na chodbě před ošetřovnou. Byl to Georgův hlas, který pronesl to, co všichni cítili.
„No, tak jsme to zvládli!“ Široký úšklebek se mu roztáhl po celém obličeji, ale zase hned zmizel, když se z chodby ozval známý hlas.
„Jistě, zdá se, že opravdu ano. A věřím, že nám všem dlužíte vysvětlení!“
Studenti pocítili, že jim zmizeli žaludky, když uviděli blížící se skupinku potrhaných, špinavých kouzelníků, jak se k nim blíží s Albusem Brumbálem v čele. Byl následován profesorem Lupinem a McGonagallovou. Fred poraženě vzdychl, když spatřil otce, který se na něj zezadu díval s neobvykle přísným pohledem. Tentokrát byli ve velkém průšvihu. Ale v jak velkém si neuvědomili až do doby, kdy uslyšeli Rona zasténat a říci „Mami“ přiškrceným hlasem. A byla tam jejich matka pohlížející na ně zpoza profesorky McGonagallové stejně potrhaná a špinavá jako zbytek dospělých.
„A sakra,“ povzdechla si Ginny s vytrácejícími se myšlenkami na koupel a postel.
Najednou se rozletěli dveře od ošetřovny a z nich vykráčel Severus. Jeho oči se upřely na Harryho a otevřel pusu, aby mu tak bohatě vynadal, protože si to jen zasloužil, když se za ním vyřítili Poppy Pomfreyová.
„Vrať se tam, Severusi. Ještě jsem s tebou neskončila!“
Severus se otočil, aby jí čelil. „Není se mnou nic, co by dobrá brandy nemohla spravit!“
Brumbál chvátal kupředu. „Severusi, proč nejdeme na ošetřovnu všichni? Někteří z nás mají zranění, o které by bylo třeba se postarat. A můžeme probrat, co se dnes v noci stalo.“ Upřel na studenty velice káravý pohled. Následovali dospělé na ošetřovnu. Tohle rozhodně nebude zábava.

Fotografie použita dle Creative Commons SheldonPhotography  © 2011 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode