4) Jak malej kluk

Lord Voldemort je Muž-který-se-ničeho-nebojí. To možná bylo předtím než se oženil, protože samotné manželství je pro něj mnohem hrůzostrašnější, než očekával.

Autor: Darao

Žánr: Parodie, Humor

Postavy: Severus Snape, Lord Voldemort

..........................

Severus Snape ladným tanečním krokem mířil do kuchyně. Dnešek byl pro tohoto čaroděje obzvlášť přívětivý. Dobře vstal, snídaně od Malfoye vynikající, a v práci probíhalo vše tak, jak má. Dokonce i jeho tanga byla méně upovídaná než obvykle. Řvala pouze tehdy, když potřebovala vyvětrat v kalhotách. Teď na něj čekala večeře, kterou Draco připravoval. „Doufám, že udělá špagety,“ zasnil se nedočkavý Snape a jeho ústa se naplnila slinami.

Nikdy by neřekl, že se z jeho bývalého studenta stane kuchař Vládce Zla. Co ten kluk dokázal vyčarovat s hrncem a měchačkou, to byla lahoda. Do jeho vzpomínek se vyloudil zážitek, kdy Malfoy vytáhl z hrnce zajíce na česneku. Chuť tohoto pokrmu vehnala další sliny do Severusových už tak plných úst nedočkavé trávící tekutiny. Všechny je polkl.

Zkrátka dokonalý den, jen kdyby i nadále probíhal klidně. Jeho zasnění vyrušily slabé, rychlé kroky mířící k němu. „To je přece Voldy,“ uvědomil si bývalý učitel, když rozpoznal blížící se siluetu. Smrtijed vrátil svůj blažený úsměv do tvrdé vodoroviny a krok uzpůsobil tak, aby nedával najevo svou dobrou náladu.

„Před Pánem Zla se musím chovat jako správný služebník temnot.“ Zastavil se a v hlavě mu naběhlo formální oslovení Toho-jehož-nesmíme-jmenovat.

Lord Voldemort však nezastavoval, dokonce ještě více zrychlil svůj tichý běh.

„Copak si se mnou nechce povídat?“ zarazilo Severuse.

Pán všeho Zla se přiblížil ke svému oblíbenci a natáhl k němu svůj křehký bílý prst. Nezastavoval, ani nezpomalil, ale proběhl kolem něho se slovy: „Neviděl jsi mě!“ Opět zrychlil svůj běh a štrádoval si to tmavou chodbou. Jeho černý plášť za ním vlál a dodával běhu eleganci. Když Ten-jehož-se-všichni-bojí zmizel v temnotě, Snape se nad jeho zvláštním chováním zamyslel: „Kam mohl běžet?“

Rychle však pochopil, co se děje, když se za jeho zády ozvaly kroky připomínající startující tank. Nasadil vážný výraz a postavil se kolosu, valícímu se proti němu. To, co se řítilo chodbou, by bez sebemenšího problému, dokázalo rozrazit římské legie (s Césarem v čele). Zastavilo se to před ním. Severus mírně sklonil svoji hlavu: „Lady Raddlejová…“

„Kde je?“ vyhrkla na něj, jako když tank vystřelí.

„Kdo, má paní?“ zeptal se cynicky.

„Ty víš kdo. Můj manžel, tvůj pán, zkrátka Voldy!“

„Aha,“ zdržoval schválně Snape, „proč ho sháníte, smím-li se zeptat?“

„Něco mi slíbil a teď se tomu snaží vyhnout tím, že se mi schovává.“

Zavládla chvíle trapného ticha. „Tak viděl jsi ho?!“

„Ne,“ odpověděl ledově klidným hlasem.

„Ahhh!“ zařvala, „Jsi průhlednější, než to tvoje spodní prádlo.“

„To není pravda, jsme krásně červená!“ ozvalo se ze Severusových kalhot.

Bývalý učitel lektvarů ukázal prstíčkem za sebe a zahanbeně uvolnil cestu manželce svého Pána. Ta se rozběhla a valila se směrem, kudy před chvílí proběhl Lord Voldemort.

Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit otevřel dveře do malého pokoje.

„Sakra! Sem ne,“zaklel potichu. „Tady bude těžké se schovat!“ Ale už nebyl čas se vracet. Rychle si prohlédl místnost tvořenou dvěma skříněmi, knihovnou a malým ošoupaným koberečkem. Do pokoje pronikalo malým oknem světlo zapadajícího slunce, takže byl spíše ponořen do tmy.

„Snad tuhle místnost pouze proběhne,“ pomyslel si a hledal vhodný úkryt.

Otevřel skříň plnou starých kabátů. „Ne!“ prolétlo mu hlavou. „Sem se podívá jako první.“ Zavřel ji a přešel ke knihovně. „Že bych si za ni vlezl, ale za knihovnou už mě objevila posledně.“ Jeho oči zkoumaly každou možnost úkrytu a nakonec se zastavily na koberci.

Stará Raddlejová kouzlem rozrazila dveře malé komůrky. Vlétla dovnitř a první, co ji zarazilo, byl podezřele vypadající tvar skrčené postavy pod kobercem uprostřed místnosti. Paní Zla se zlomyslně usmála: „Voldíku, jsi tady?“

Její slova se odrazila zpět k ní. Žádná odpověď.

„Voldy, já vím, že ses tu schoval. Nejsi snad ve skříni?“ Obešla shrbenou postavu Vládce, kryjícího se zaprášeným kobercem. Otevřela první a pak hned druhou skříň.

„Nejsi tady,“ zahrála překvapení. „Nebo že by ses schoval za knihovnu.... Ale přeci nejsi tak hloupý, aby ses schoval na místo, kde jsem tě již našla.“

Hrbol pod kobercem se mírně zachvěl potlačovaným smíchem.

Raddlejová přistoupila ke koberci: „Za knihovnou taky nejsi. Tak kde, k čertu, jsi?!“

Vzala za kobereček a odhodila ho stranou. Lord Voldemort s tíživým pocitem, že ho zase objevila, pomalu zvedl oči k její tváři.

„Jdeme!“

„Ne! Já nemůžu! Myslel jsem, že to zvládnu, ale nedokážu to!“ hlasitě naříkal Vládce, nyní připoután k hůlce své ženy. Ta ho vedla před sebou směrem do ložnice.

„Přestaň se konečně chovat jak malej. Slíbil jsi mi, že to uděláš!“

„Já vím, ale to bylo před čtrnácti dny. To jsem si myslel, že to udělám, ale já prostě nechci!“ naříkal Ten-koho-se-všichni-bojí.

„Souhlasil jsi, že jednou za měsíc splníš svoji manželskou povinnost. Tak se tomu takhle nebraň!“ Vešli do manželské ložnice. Paní Zla pro jistotu zamkla dveře a schovala si klíč do pod... kapsy. Temný Lord prolétl očima místnost, kde se nacházel. Bylo tu navoněno, postel ustlaná k dokonalosti a dva různé oděvy přehozené přes peřiny.

Vládce největší říše světa se smutně podíval na manželku: „Opravdu musím?“

„Slíbil jsi, že mě do toho divadla vezmeš a teď mi řekni, které šaty se ti líbí víc!“ Ukázala na připravené kostýmy na posteli. „Ty červené, nebo ty fialové?“

„V těch fialových vyniknou tvoje boky, drahá.“

„Opravdu?“ Překvapená odpovědí svého muže, uchopila fialový kostým a přitiskla ho na sebe. Otočila se k zrcadlu, které vyplnila celou svoji postavou. Dvakrát se zakroutila, aby si představila, jak v nich bude vypadat.

Ta krátká chvíle, kdy se stará Raddlejová zabývala svým vzhledem, postačila Lordu Voldemortovi k útěku. Tentokrát vyskočil oknem.