4. kapitola 2. část
V hlavě se jí najednou začaly míhat obrazy jako ve zrychleném filmu. Byly tam Bradavice, nějací kluci mířili hůlkami na polomrtvé zvíře. Dlouhovlasá dívka se usmívala. Hoch velice podobný Harrymu Potterovi na něco se smíchem ukazoval. Vysoký profesor jí podával diplom. Lucius Malfoy ji poplácával po rameni. Vystrašený muž svázaný v temném lese. Sklepení plné mužů v kápích. Žhavé oči propalující se do ní. Hrozná bolest. Gurus Read a jiní ji s respektem zdraví. Lavice plné mužů a žen. Zeď cely a mozkomorové. A najednou jí Brumbál podává ruku. A potom třída plná hulákajících dětí. A zase ty oči. Další bolest. Další setkání mužů v kápích. Potom sklepní kuchyně starého domu, velký dubový stůl a kolem sedící milí lidé…Bledá tvář Siriuse Blacka a usměvavá tvář modrookého muže. Zelené oči Harryho Pottera plné slz a vzteku. A potom uviděla sama sebe. Stála sama proti sobě jen v osušce. Nakonec její zelené oči v temné chodbě, tanec.
“Dost!” Uslyšela jeho hlas. Obrazy přestaly. Ale jejich vědomí jí zůstalo. Nedívala se totiž jako divák, ona to prožívala! Cítila odpor, strach, hněv i ...lásku. V kostce zhlédla celý jeho život až do teď. V deseti vteřinách prožila jeho dospívání, dobu, kdy byl Smrtijedem, proces, v němž jej odsoudili do Azkabanu, hrůzu z mozkomorů, jeho obrácení k dobru, příchod do Bradavic, schůze Řádu, hodinu nitrobrany s Harrym i setkání s ní – s Julií… Udiveně na něho upřela oči stále plné slz.
“Hodina... nitrozpytu... skončila,” vyčerpaně se opřel celou vahou o stůl.
„Jak je to možné? Jak to, že jsem to… cítila? Jako bych tam byla…“ otřásla se.
„Když se subjekt plně otevře…“ Svěsil znaveně hlavu. „Navíc máš talent,“ konstatoval a hodil po ní uznalým pohledem.
„To byl... Voldemort?” špitla.
Jen mlčky kývl. Ani se nedivila, že sebou přitom slově netrhl. Dnes už ji nemohlo překvapit nic.
“A ta pohledná žena?”
“Lily Potterová, zabil ji,” tiše promluvil. “Není tam všechno. To nejhorší odkládám,” ukázal na myslánku na jedné z polic.
“Co bylo nejhorší?” opatrně se zeptala.
“Asi ty vraždy. A Azkaban,” sevřel rty.
“A odtamtud tě dostal Brumbál?”
Zase jen kývl.
“A potom jsi vstoupil do Řádu?”
Udiveně na ni pohlédl.
“Harry to říkal...” vysvětlila.
“Asi v tu dobu. Ale ještě před tím, než zemřeli Potterovi,” promnul si unaveně oči.
“Pořád se s nimi stýkáš? S Malfoyem a tak?”
“To je má role v Řádu. A zároveň mé vykoupení,” uhnul pohledem. Přistoupila k němu. Vypadal tak vyčerpaně, hlavu skloněnou, vlasy mu splývaly do bledé tváře... Odhrnula jemně jeden pramen. Cítila, jak se při tom doteku celé jeho tělo napnulo, jakoby čekal útok. Neuhnul však a ani se jinak nepohnul. Jen dál hleděl do země.
“Měla byste už jít, slečno Readová,” pronesl potom tiše.
“Chceš, abych šla?” neovládla se a pohladila ho po mužsky drsné tváři. V mžiku ji pevně chytil za zápěstí.
“Dobrou noc,” řekl rozhodně, aniž by se na ni podíval. Potom uvolnil stisk. Otočila se tedy a vykročila ke dveřím. Zámky se s cvaknutím uvolnily a dveře se samy otevřely.
“Dobrou noc, profesore,” hlesla smutně a zmizela ve tmě.
Otočil se ke stolu a sledoval na plánku její stopy až do zmijozelské věže. Potom vytáhl ze zásuvky dobře známou lahvičku a pořádně se napil. Usnul za malý okamžik v křesle u krbu.