4. kapitola 4. část
Julie jen neochotně odešla do zmijozelské věže. Všichni byli natlačeni ve společenské místnosti a snažili se vydedukovat, co se asi stalo. Dohadovali se jeden přes druhého a některá děvčata dokonce plakala. Julie si však všimla, že Malfoy zde není. Vlastně jej za celý dnešek spatřila pouze u snídaně, kdy se o něčem vzrušeně dohadoval se svými nohsledy. Pokrčila nad tím rameny.
‘Jak se asi cítí Harry a Ron?’ napadlo ji po chvíli.
Večer se změnil v noc. Někteří studenti usnuli v klubovkách u ohně, jiní se odebrali do svých ložnic. Jen hrstka jich ještě byla vzhůru a probírala dnešní událost, když se vchod do místnosti otevřel.
“Slečno Readová, pojďte se mnou,” promluvil profesor Snape, bledší než obvykle. Julie se pomalu zvedla. Nechápala, o co jde. Prošla ven z místnosti a Snape ji následoval.
“Co se stalo?” okamžitě ze sebe vyrazila na chodbě.
Snape jen vytáhl z kapsy pláště starý pergamen a pohlédl na něj.
“Někdo se vás snaží zničit,” řekl potom, zatímco se rychlým krokem ubírali směrem k Brumbálově pracovně.
“Cože?”
“Předpokládám, že nemáte nic společného s tím, co se stalo slečně Grangerové.”
“Ovšem, že ne!”
“Naneštěstí pro vás to však zatím vypadá právě naopak.”
“Co?” vykulila oči.
“U slečny Grangerové v kapse našli vzkaz psaný vaším písmem, ve kterém ji žádáte o schůzku v lese. Domnívají se, že jste ji tam vlákala pod falešnou záminkou, abyste ji mohla zabít.”
“Cože!”
“Klid. Já vím, že to není pravda a Brumbál tomu také nevěří. Ale nemáme jediný důkaz ve váš prospěch...”
“Vždyť jsem byla celou dobu zde!”
“Nešla jste směrem k lesu?”
“To ano, ale kolem poledne...”
“A potom jste byla kde?”
“V knihovně.”
“Viděl vás tam někdo?”
“To nevím, nejspíš ne...”
“Jde o to, že vás někdo viděl kolem půl páté jít se slečnou Grangerovou směrem k Zapovězenému lesu.”
“To je holý nesmysl!”
“Mnoholičný lektvar, milá slečno, je mocný prostředek k ošálení. Nedávno jsem zaznamenal zmizení jedné lahvičky ve svém kabinetu…” Snape se smutně pousmál.
“Kdo by to ale...”
“Nikdo vás nenapadá?” významně na ni pohlédl.
“Malfoy?” odtušila a trochu zpomalila své kroky. Jen pokrčil rameny, ale vyznělo to spíš jako přitakání.
“Co teď...chtějí udělat?” otázala se s mírnou obavou.
“Na slečnu Grangerovou někdo použil hodně silnou kletbu Cruciatus. Možná se už z toho nevzpamatuje.”
“To je ale... to je kletba, která se nepromíjí!”
“Já vím.”
“Ale za to je... Azkaban!” Julii přejel mráz po zádech.
“Já vím,” zastavil se Snape a chytil ji oběma rukama za ramena. Stáli nyní zrovna poblíž výklenku ve zdi, Snape ji tedy rychle zatlačil právě sem. Ještě se podíval na pergamen a potom ztišil hlas: “Ať se budeme snažit sebevíc, nemáme proti nim s Brumbálem bez důkazů žádnou šanci. Jedním z očitých svědků byl totiž bohužel prefekt… Je možné, že na chvíli...”
“Já nechci do Azkabanu!” roztřásla se Julie.
“Já to taky nechci,” zašeptal naléhavě. “Nemůžu teď ale nic udělat! Zatím ne.” A zahleděl se jí zpříma do očí.
“Řekni, že mě tam nepošlou,” zaprosila a oči se jí zalily slzami.
“Teď mě poslouchej,” mluvil rychle. “Je jedno obranné kouzlo. Patronus. Je velmi náročné, ale ne pro tebe. Ty ho zvládneš.”
“Znám ho. Ale nikdy jsem ho nezkoušela,” roztržitě řekla.
“Musíš si vybavit nejšťastnější vzpomínku nebo pocit. A pak řekneš Expecto patronum. Rozumíš?” snažil se zachytit její těkavý vyděšený pohled.
“Oni mi vysajou duši z těla,” drmolila tiše.
“To neříkej! Slyšela jsi, co jsem právě řekl? Jak zní to zaklínadlo?”
“Expecto patronum. To nepomůže. Bude jich moc,” dál sotva slyšitelně mumlala a zírala do prázdna.
“Musíme jít,” uvědomil si. Srdce mu vynechávalo. Chytil její tvář a pohlédl do zelených očí. Připadalo mu, jako by to mělo být naposled. Cítil, jak se její tělo velmi silně chvěje.
“Musím ti něco říct!” tichým hlasem promluvila.
“Ne. Teď ne,” jemně odporoval.
“Musím ti to říct, kdyby...”
“Řekneš mi to jindy,” povzbudivě se usmál. “Až se vrátíš,” dodal ještě a pohladil rudé vlasy.
“A co když se...”
“Nebuď bláhová! Myslíš, že by tě v tom Brumbál jen tak nechal? Myslíš, že bych tě v tom nechal já?” Opatrně jí setřel slzy rukou. Julie zaťala zuby. Nechtěla, aby ji viděl brečet. Nechtěla být zbabělá, ale věděla, že z Azkabanu se jen málo lidí vrátilo. Schovala tvář do černého hábitu na jeho hrudi.
“Půjdeme,” tiše promluvil. Odstoupila a rychle si otřela tvář. Vydali se dál temnou chodbou. Po cestě se snažila hodně mrkat, aby na ní nebylo vidět, že brečela. Šla trochu před Severusem, takže nemohla vidět výraz jeho smrtelně bledé tváře. V tu chvíli, kdy mu zabořila obličej do náručí, myslel, že to nevydrží. Jen s vypětím všech sil zachoval relativní klid, ale uvnitř měl hrozný strach. On tam přece byl a věděl, jaké to je. I dospělí muži tam přicházeli o rozum. Natož mladá, slabá dívka... Najednou stáli u dveří Brumbálovy pracovny. V poslední chvíli stačil nasadit svou osvědčenou kamennou masku. V duchu jen děkoval za ty roky praxe pod Voldemortovým velením.