4. kapitola

Týden uplynul rychleji než kterýkoli jiný v Hermionině minulosti. Sotva se cítila připravená. Přetrpěla rozhorlené výkřiky Rona a Harryho, když jim oznámila onu novinku, a také prosby, kdy jí připomínali, že ještě pořád může své rozhodnutí změnit. Ron se ovšem do přesvědčování Hermiony nehrnul tolik jako Harry, pravděpodobně se mu ulevilo, že nebude muset splnit povinnost a vzít si ji.
„Já bych si tě vzal, Hermiono, to přece víš,“ pověděl jí jednoho rána po snídani.
„Vím,“ pronesla měkce.
„Máš i jiné možnosti,“ pokračoval a obličej mu zrůžověl, ostatně jako vždy, když mluvil o citových záležitostech.
„Tahle je nejlepší.“
„Nezaslouží si tě,“ řekl a položil jí ruce na ramena. V minulosti ji možná jeho dotyk rozechvíval, avšak tyto pocity zmizely v okamžiku, kdy se rozhodla provdat za Snapea.
„To nikdo,“ reagovala uštěpačně a snažila se zmírnit napětí, které mezi nimi viselo. Ron se zasmál, sundal svoje ruce z jejích ramenou a poplácal ji po zádech.
„Chceš říct, že tě nikdo nemůže zvládnout,“ opravil ji.
„No ale nebude zábava sledovat, jak se Snape snaží?“ vmísil se mezi ně Harry.
„Snad nejsem tak hrozná, že ne?“ zeptala se. S rozpustilými úsměvy na tvářích ji ujistili, že je, a výraz jejich obličejů ji rozesmál.
Ostatní členové Řádu reagovali obdobně jako Remus – nejdříve přišel šok a pak váhavé přikývnutí. Ze všech nejhorší byla Molly Weasleyová – ne proto, že by nesouhlasila, ba právě naopak.
„Budeš mu dobrou ženou, drahoušku,“ řekla Hermioně a vzápětí přišlo nejhorší – nabídla, že jí poskytne radu na svatební noc.
„Nemyslím si, že ji potřebuji, paní Weasleyová,“ vybreptla Hermiona šokovaná z návrhu, že by to mohlo být manželství v každém slova smyslu.
„No, kdybys potřebovala promluvit si o těchto věcech se ženou, vždycky za mnou můžeš přijít.“
Hermiona jí poděkovala a rychle opustila místnost.
Nyní seděla v ředitelově pracovně a v trapném tichu čekala s Harrym a Ronem na příchod profesora Brumbála a Severuse. Bylo divné přemýšlet o něm jako o Severusovi. Těžko mu však mohla říkat profesore nebo pane. Zvláštní, jak důvěrná mohou být křestní jména. Nikdy ji nejmenoval jinak než jako slečnu Grangerovou; a to se také změní. Rty se jí zvlnily do malého úšklebku, když si představila, jak ji bude urážet jejím novým jménem: ‚Užíváte si, že jste nesnesitelná šprtka, paní Snapeová?‘ To neznělo dobře.
Zvedla hlavu a všimla si, že se na ni Harry zkoumavě dívá. Asi nečekal, že ji dnes spatří s úsměvem na tváři, ale nic jiného dělat nemohla. Jinak by se taky mohla rozbrečet.
O chvíli později vstoupili do místnosti ředitel a její ženich spolu s profesorkou McGonagallovou. Profesor Brumbál jim pokynul, aby se postavili před něho a zaujali tak svá místa. Stála čelem ke Snapeovi, jehož tvář byla jako kamenná maska. Jeho inkoustové oči našly její hnědé.
„Vezmi její ruce, Severusi,“ nařídil starý muž. Podala mu své ruce a on je uvolněně držel ve svých. Všimla si, že jsou plné mozolů od práce s přísadami do lektvarů a jediné známky neklidu – totiž že se mu potily. Zhluboka se nadechla a Brumbál spustil.
„Opakujte po mně, prosím, já, Hermiona Grangerová, vstupuji dobrovolně do manželství s tímto mužem, Severusem Snapem.“ Opakovala měkkým a chvějícím se hlasem. Nekoukala se na něho, nýbrž na spojené ruce.
„Slibuji, že ho budu ctít a ochraňovat, v časech dobrých i zlých, v nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí.“ Jakmile domluvila, podívala se mu do očí.
„A teď, Severusi, opakuj po mně,“ pokračoval Brumbál. Zachytila, že zaváhal při vyslovování jejího křestního jména stejně jako ona, když měla vyslovit to jeho, avšak stisk jejích rukou zesílil, jakmile se dostal ke slovu ‚ochraňovat‘.
A bylo po všem, byli sezdáni.
„Můžete políbit nevěstu,“ pronesl Brumbál s jiskrou v oku a širokým úsměvem na tváři. Severus se na něho hbitě otočil a věnoval mu zmatený pohled.
„Mudlovský zvyk,“ vysvětlila, a než situace mohla vzít špatný konec, nahnula se k němu a dala mu pusu na tvář. Překvapen pustil její ruce a rychle si začal uhlazovat svůj hábit, při čemž po očku sledoval reakci přítomných chlapců. Ron a Harry se ušklíbali nad tím, jak je jejich nenáviděný profesor celý nesvůj. Hermiona po nich střelila nevlídným pohledem, který jim měl připomenout, aby se chovali, jak se patří. Utišili se, když profesorka McGonagallová přinesla láhev šampaňského, aby si společně připili.
„Nechť oceňujete síly a dobré vlastnosti, které vám ten druhý může nabídnout,“ pronesl Brumbál, „a kéž zapomenete to špatné!“
Všichni tiše usrkávali šampaňské a Hermioně se téměř ulevilo, když ji Snape vyvedl z místnosti se slovy, že si musí přestěhovat věci. Ovšem neulevilo se jí úplně, jelikož si uvědomovala, že s ním bude sama. Vedl ji do sklepení. Obraz zahrady se otevřel a odkryl jeho pokoje. Jejich pokoje, problesklo jí hlavou. Zavedl ji do malého obývacího pokoje s měkkými křesly u krbu (podobnými těm nebelvírským) a několika policemi s knihami o lektvarech. Bylo to zabydlené a jistě pohodlné, ale ona věděla, že zde bude muset žít se Snapem.
„Váš kufr je tam,“ ukázal do místnosti, o které si domyslela, že je ložnice. „Domácí skřítkové sem přidali jednu skříň, abyste si měla kam uložit věci. A také tu máte svůj stůl.“ Znovu ukázal prstem, tentokrát na stůl v rohu místnosti. „A vyklidil jsem jednu poličku. Zeptejte se, pokud se budete chtít dotknout něčeho jiného. Nemám rád hluk, takže předpokládám, že se budete chovat tiše, a netoleruji návštěvy. Pokud se chcete scházet se svými protivnými přáteli, jděte jinam. Rozumíme si?“
Přikývla. Sice ji mírně rozhořčil jeho pánovitý přístup, ale bylo to lepší, než očekávala. Nenechá ho s ní zametat, jak se mu zlíbí, ale zároveň nechtěla vyvolávat hádky jen hodinu po svatbě.
„To mi vyhovuje, nicméně možná budu potřebovat víc polic na knihy, které po mně bude vyžadovat profesorka McGonagallová.“ Přikývl a otočil se k odchodu.
„Budu ve své pracovně, nechám vás, abyste si vybalila.“ A pak odešel. Stála tam uprostřed pokoje a cítila se opuštěně. Prozkoumávala pokoj a snažila se představit si, že je její vlastní, ale bylo to nemožné. Byl jeho a ona bude jen nechtěným narušením jeho soukromí. Prošla do sousedního pokoje – ložnice. S hrůzou zjistila, že v ní je jen jedna postel. Ale co jiného mohla čekat, dvě postele? Oddělené ložnice? Možná to nebude manželství ve všech smyslech tohoto slova, ale ostatní si to musí myslet.
Několika mávnutími hůlkou uspořádala své věci a lehla si do postele. Aspoň že byla dostatečně veliká. Nemusela se obávat, že by do něho uprostřed noci narazila. Přemožením a citovým vyčerpáním jí po tváři začaly stékat slzy. Předtím se to zdálo neskutečné. Teď na ni vážnost jejího rozhodnutí dopadla jako obrovitý balvan. Přitáhla si k sobě polštář, aby utlumila přicházející vzlyky. Plakala, dokud jí už nezbývaly žádné slzy a ona usnula.
Probudila se o několik hodin později a vyděsilo ji, že Severus leží na posteli vedle ní. Tiše popadla svoje pyžamo a vytratila se do koupelny. Prameny vlasů jí šly všemi směry a oči měla rudé a opuchlé. Po tom, co se převlékla a vyčistila si zuby, se vrátila zpět do ložnice. Byla zima, a tak se znovu zachumlala do postele. Přikrývku si přitáhla až k bradě a doufala, že ráno bude vše vypadat líp