4. Povídka psaná na toaletním papíře aneb První pomoc

Lord Voldemort měl vždycky velkou radost, když mohl použít kletbu bolesti, nebo dokonce kletbu smrti. Bohužel se stal Vládcem světa a používání těchto kouzel pokleslo (i když je prohlásil za legální). Musí si tedy najít jiného koníčka a nová kouzla, která by mohl zase využívat ve velkém.

Autor: Viviane

Postavy: Belatrix Lestrangová, Lucius Malfoy, Peter Pettigrew, Severus Snape

......................................................................

UPOZORNĚNÍ!! Přímo navazuje na kapitolu Riziko povolání z Daraovy povídky Příhody od Pána Zla. Nutno přečíst!

* * *

Lucius Malfoy seděl na zápraží Temného paláce a pozoroval vycházející hvězdy. S povzdechem si bezděky zajel rukou do vlasů, ostříhaných ve stylu „spadnul jsem pod kombajn“ (dle mínění Pána Zla velice slušivý a moderní účes). Podle hmatu se mu zdálo, že má snad každý vlas jinak dlouhý, a zaklínadlo Tondea ještě navíc způsobilo, že Malfoyovy vlasy neposlušně trčely nejrůznějšími směry. Znovu si povzdechl. Vypadal hrozně. To věděl. Ani se nemusel dívat do zrcadla. Stačil mu pohled na jeho smíchy se prohýbající ženu, když se, po zákroku Temného Lorda, který musel, jakožto věrný zaměstnanec temnot, podstoupit, navrátil do svých komnat.

„Co jen budu dělat?“ povzdechl si znovu.

Poprvé po třech dnech se odvážil vyjít ze svých pokojů. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu a taky už dál nemohl snášet výmluvné pohledy svého syna, který se přišel podívat, co se děje, že Malfoy starší nechodí na jídlo. Byl rád, že je tma a že tu teď nikdo není.

Seděl by tak snad do rána, kdyby jeho pozornost neupoutala rychle se pohybující postava, zahalená do tmavého pláště, mířící kamsi do vzdálenějších koutů zahrady. Postava se opatrně, nervózně ohlížela přes rameno, ale kdo to je, vidět nebylo, jelikož se její tvář halila do stínu kápě. To podnítilo Luciovu zvědavost.

„Mozkomor to nebude,“ řekl si, když tajemný zahalený klopýtl a málem si ustlal na zemi. Blonďatý smrtijed se pomalu zvedl ze svého stanoviště na pátém schodu a vydal se za spěchající osobou, kterou už spolkla tma. Ale Lucius se tím nenechal odradit, přidal do kroku a rovněž splynul s temnotou. Nemusel pátrat dlouho. Ve svitu měsíce, který se právě vykulil zpoza stromů, nebylo těžké tajemnou postavu najít. Stála u Severusova záhonu s bezinkami a evidentně tyto plody otrhávala.

Luciuse nenapadl jediný rozumný důvod, proč by někdo normální uprostřed noci otrhával bezinky. Proto se rozhodl promluvit: „Severusi?“

Oslovený sebou bázlivě trhl a otočil se po zvuku. „Jo, to jsi ty,“ zabručel z pod kapuce Snapeův hlas, když poznal obrys tváře svého kolegy, jež byla také částečně schována pod kápí.

„Co tady, proboha, uprostřed noci děláš?“ zeptal se Lucius.

Severus se narovnal a pohlédl zpříma na Malfoye staršího. Blonďatému smrtijedovi se zdála jeho hlava v kápi nějaká… jiná. Jako by to nebyl ten obvyklý tvar. Prostě, připadala mu nějaká malá.

Snape přerušil tok jeho myšlenek: „To bych se mohl zeptat i já tebe,“ řekl.

„No, já...“ ždímal ze sebe. Nechtělo se mu prozradit pravý důvod jeho nočního courání venku. „Viděl jsem, jak se někdo plíží po zahradě, a tak jsem se šel podívat. Co tady teda děláš?“

„Trhám bezinky, to sis mohl všimnout sám,“ odsekl černovlasý a jal se zpět věnovat původní činnosti.

„Proč zrovna teď?“ nedal se jen tak snadno odradit Lucius.

Dvorní lektvarolog temného Pána se prudce vztekle narovnal. Kápě však nebyla k tomuto účelu přizpůsobena a sklouzla mu z hlavy. Bledé měsíční světlo odrazilo na Malfoyovu sítnici obraz Severusových vlasů, střižených na krátko. Přesněji řečeno… na ježka. Lucius oněměl. Chvíli na svého kolegu zíral a pak se svalil na zem v šíleném záchvatu smíchu. Při tom mu z hlavy sklouzla jeho vlastní kapuce, a tak Severus, když uviděl jeho účes, místo aby byl na Lucia naštvaný, svalil se v křečích smíchu vedle něj a smáli se svorně vedle sebe oba.

Když se uklidnili natolik, že byli schopni mluvit, Malfoy se jen zeptal: „Tondea?“

Severus přikývl a rozesmátě, pozoruje ten moderní sestřih, řekl: „Já už o tobě slyšel, prej se stydíš...“ a široce se usmíval.

Jeho poznámku přešel Lucius bez komentáře a raději se zeptal: „Hádám správně, že ty bezinky trháš do lektvaru proti... tomuhle?“ Ukázal na Severovu hlavu a přemáhal smích.

„No... není to přímo na lektvar pro růst vlasů, ale jo, je to kvůli tomu.“

„A co to tedy bude za lektvar?“ vyzvídal blonďák.

„Trhám to do lektvaru proti sračce,“ odpověděl prostě lektvarový génius.

„Cože?“

„Slyšíš dobře. Když se do něj totiž přidají bezinky a staré houby z nohou stoletého muže, funguje podobně, jako lektvar pro růst vlasů.“

„A proč?“ nedalo aristokratovi.

„Protože to bude rychlejší, jelikož uvařit vlasorostoucí lektvar trvá tři týdny a pak musí ještě další dva zrát, a to rozhodně nehodlám čekat, když tohle budu mít za tři hodiny hotové.“

„No, to je skvělý, uděláš i pro mě? Už mě štve, jak se mi Narcisa a Draco smějí. Jestli to zabere...“

„Jistěže, že to zabere, jen...“

„Co?!“ zeptal se podezřívavě Lucius.

„Budeme se před použitím muset (protřepat ;-) zbavit úplně všech vlasů.“

„To je jedno, ne? Vždyť nám zase narostou.“

„No, to jo, ale...“

„Co zase?“

„Není jisté, jakou budou mít nově narostlé vlasy barvu. Záleží na stáří těch hub... Pamatuješ, jak měl náš Pán růžové vlasy?“

„To bylo z toho?“ zeptal se spíš pro sebe Malfoy starší.

„Hm, bylo,“ přisvědčil Snape, nervózně uhnul očima a zadíval se do země.

„A, může se stát, že budou mít barvu normální?“ prolomil nakonec nastalé ticho otec Voldemortova kuchaře.

„Jistě, že může. Ale není to vyzkoušené...“

Lucius neříkal nic. Přemýšlel, jestli to má risknout. „Tak to nejdřív na někom vyzkoušíme,“ promluvil po chvíli.

„Dobrá tedy,“ souhlasil jeho společník.

Podali si ruce a pak odešli i s pořádným nákladem bezinek do Temného paláce, uvařit příslušný lektvar.

...Po dvou a půl hodinách...

„Hotovo,“ prohlásil záměrně hlasitě lektvarový mág.

Lucius se pobudil ze spánku a okamžitě reagoval: „No, to je dost, už jsem myslel, že tady usnu.“

„Ne, že bys to poslední dvě hodiny nedělal,“ neodpustil si Snape jedovatou poznámku.

„Na kom to vyzkoušíme?“ dodal.

„Napadá tě někdo?“

„To bych se neptal,“ odsekl. „Musíme vzít v úvahu, že jsou tři hodiny ráno.“

„Snad někoho najdeme. Třeba ještě všichni nespí,“ nadhodil Lucius s nadějí v hlase.

„Na to bych nevsázel,“ uzemnil ho Severus. „Ale podívat se můžeme, za to nic nedáme.“

Znovu přes sebe přehodili pláště, kdyby přeci jenom někoho potkali, Snape nalil odvar do několika lahviček, pro případ, že by narazili na lidí víc, a vydali se na výpravu po nočním Paláci. S hledáním vhodného kandidáta (oběti) začali ve společenské místnosti. A ke svému překvapení měli hned štěstí. Na pohovce ležel Amycus a zpola zakrytý novinami spal. Severus vytáhl ze svého hábitu hůlku, namířil ji na ležící postavu a sotva slyšitelně zašeptal: „Tondea Coplete.“

Všechny Amycusovy vlasy opustily své dosavadní stanoviště a nehlučně dopadly na podlahu. Amycus zachrápal, ale neprobudil se. Jeho ústa zůstala otevřená, a to nahrálo ve prospěch naší dvojice. Severus odzátkoval jednu z lahviček, kterou vylovil kdoví odkud, a její obsah nalil spícímu do krku. Amycus se začal dusit, probudil se, posadil, kašlal, ale svoji dávku lektvaru spolkl. A věci se začaly dít. Z holé kůže na Amycusově hlavě začaly rašit modré vlasy. Za okamžik změnily barvu na cihlově oranžovou a nakonec se ustálily na barvě hnědé, která byla jeho původní. Nechápavě se rozhlížel po společenské místnosti, ale byl natolik rozespalý a zmožený kašláním, že se raději znovu uložil pod noviny a opět usnul.

Když výsledek viděl Lucius, zavýskl nadšením. Chytil Severuse za ramena, třásl s ním a křičel: „Funguje to!“

„Neřvi,“ odpověděl úsečně Snape. „Jedna přísada lektvar nedělá. Měli bychom to vyzkoušet ještě na někom.“

„Tak jdeme někoho najít,“ zavelel rozjařený Malfoy a táhl svého kolegu ze dveří.

Ani jeden si proto nevšiml, že vlasy spícího Amycuse změnily barvu na jasně žlutou.

„Myslíš, že ještě někoho seženeme?“ zeptal se zarytě mlčícího Snapea Lucius, když po prohledání přízemí stoupali po schodech do prvního patra.

„Nevím, neviděl bych to moc slavně...“ odpověděl tázaný. V tom na posledním schodě klopýtl a přistál v náručí Červíčka, který se vracel z noční výpravy na toaletu.

„Á, nazdar, Červíčku!“ zasvítily Luciovi oči. „Kampak to jdeš?“

„Kam by, spát,“ zabručel Červíček.

„A pomohl bys nám s něčím? Bude to jen chvilka,“ pokračoval medovým hláskem Malfoy starší.

„No, ale opravdu jen na chvilku,“ souhlasil ospalý Pettigrew. „O co jde?“

„Nemusíš vůbec nic dělat, jen stůj,“ udílel mu blonďák instrukce a kývl na svého černovlasého kolegu.

„Tondea Complete,“ řekl, dnes už podruhé, Severus Snape.

Červíčkovy vlasy, stejně jako před tím Amycusovy, opustily zrádcovu hlavu a snesly se lehce na podlahu. Peter Pettigrew se nezmohl na slovo a jen strnule zíral na to, co bylo dříve pokrývkou jeho hlavy.

„To nic,“ chlácholil ho Lucius, „hned to dáme zase do pořádku.“

Severus vyndal z kapsy svého pláště další z lahviček a podal ji Peterovi. „Vypij to,“ přikázal mu.

Červíček obsah nádobky poslušně vypil. Účinek se dostavil okamžitě. Na hlavě se mu objevily nejprve červené, potom tmavě modré vlasy a nakonec vlasy barvy myší hnědi, jeho původní.

Lucius popadl Severuse za rukáv a táhl ho dál chodbou. Přes rameno zavolal jen:

„Díky.“ Nechal zpitomělého Červíčka stát na místě a dál už se o něj nestaral. To, že jeho vlasy o chvilku později dostaly barvu kremžské hořčice (i s těmi černými ťupkami), neviděl ani jeden, ani druhý.

„Tak co, Severusi,“ hecoval svého kolegu Malfoy, „už to zkusíme, ne?“

„Já... pořád si nejsem jistý. Nemůžu z hlavy vyhnat tu růžovou.“

„Ale no tak, vždyť jsi to viděl. Funguje to!“

„To byly jen dva případy. To není dostačující!“

„Dobře,“ souhlasil blonďatý smrtijed. „Najdeme třetího a když to bude v pořádku, napijeme se taky. Souhlas?“

„Souhlas,“ vysoukal ze sebe neochotně lektvarolog.

Prolezli celý dům, ale na nikoho dalšího nenarazili.

„Co budeme dělat?“ otázal se Lucius.

„Půjdeme spát?“ navrhl Severus.

„Teď?! Teď to přeci nevzdáme! Je teprve půl pátý. Někoho vzbudíme!“

„Jo. A hned ze startu si dáme pár Cruciatů, ne?!“ řekl Severus a klepal si na čelo. „Jsem rád, že mě bolí jen nohy, jak tu celou noc couráme.“

„Hm, asi máš pravdu.“

Chvilku nic neříkali a oba přemýšleli. V tom uslyšeli mňouknutí. Vyměnili si pohledy, říkajíce jediné: „To je ono!“

Ve vší tichosti (jelikož byli zrovna poblíž ložnice Pána Zla) se rozběhli za černozeleným kocourem, vykřikujíce zaklínadlo úplného ostříhání. Jelikož bylo brzo ráno, nepředpokládali, že se po chodbách bude potulovat ještě někdo jiný, a proto se absolutně neobtěžovali s mířením. A tak se stalo, že po jednom Severově obzvláště hlasitém: „Tondea Complete!“ zůstala Belatrix Lestrangeová rozhořčeně stát mezi dveřmi svého pokoje. Lucius, příliš zabraný do honby na kocoura, si ničeho nevšiml a běžel dál. Snape, který byl blíž, však postavu v medvídkovém saténovém pyžamu uviděl a zastavil se.

„Co to tady, k čertu, děláte?“ rozmrzele vyštěkla na svého kolegu.

„Jen něco zkoušíme,“ řekl neurčitě oslovený a podával Bele lahvičku s lektvarem (který měl barvu jako všechny ostatní – bezinkově fialovou). „Vypij to,“ vybídl ji.

Belatrix ani nevnímala, co jí to vlastně Severus dal, jelikož byla plně zaujatá pozorováním Malfoye staršího, který zrovna zahýbal za roh, chodby, křičel něco ve smyslu: „Mně neutečeš, já tě dostanu!“ a pálil jeden stříbrný paprsek za druhým. Služebnice temnot si přiložila lahvičku k ústům a její obsah do sebe vyprázdnila. Severus stál a pozoroval ji. Nejprve jí vyrašily medově zlaté chloupky, ale rázem změnily barvu na brčálově zelenou, načež se ustálily na černé.

„Díky,“ řekl Bele Severus a rozběhl se za Malfoyem. Kdyby vydržel jen o pár vteřin déle, uviděl by Belatrix Lestrangeovou v celé své kráse, s jasně modrými vlasy...

Luciuse našel snadno, stačilo jen následovat jeho vítězoslavné: „Mám tě!“ a kocourovo ublížené mňoukání.

„Třetí oběť už nepotřebujeme, náhodou to schytala Bela,“ hlásil Snape Malfoyovi, když k němu došel.

Lucius se však jen ušklíbl: „Už je pozdě, má to za sebou. Podívej.“

Lektvarový génius stačil pouze zahlédnout, jak kocourovo tělo, porostlé hnědobílým chmýřím mění barvu na fialovočervenou a nakonec se znovu mění na původní černozelenou kombinaci.

Oba muži na sebe významně pohlédli. Toho kocour využil a raději vzal roha. Nechtěl, aby ty dva napadla nějaká další šílenost, ve které by hrál hlavní roli. V mžiku byl pryč, a proto ani jeden ze smrtijedů nemohl vidět, jak jeho lesklá černozelená srst opět změnila barvu. Tentokráte na kombinaci oranžové a tmavě modré.

Severus Snape vyndal z kapsy dvě lahvičky. Dokonce i on uvěřil ve svůj výtvor a chystal se ho vypít. Ale před tím: „Tondea Complete,“ pronesli svorně bývalí spolužáci, míříce hůlkou jeden na druhého.

Zbytky vlasů spadly na podlahu. Za nimi následovaly i zátky od nádobek s lektvarem. Jako na povel obrátil každý z obou přisluhovačů Lorda Voldemorta obsah nádobky do sebe. A už to jelo. Luciovi se v nepravidelných ostrůvcích začalo na hlavě objevovat zelenomodré chmýří. Ostrůvky se ale brzo slily a změnily barvu na temně purpurovou. Nakonec zesvětlaly a zůstaly světlé, téměř bílé, jak měly být. Severovy vlasy byly nejprve hnědočervené, potom pistáciově zelené a nakonec mastně černé, jako vždy.

„Díky, kamaráde,“ řekl dojatě Malfoy starší a stahoval si své krásné, správně dlouhé a rovné blond vlasy do culíku. „Teď už se mi nikdo smát nebude.“

„A mně taky ne,“ odvětil s úsměvem Sanpe.

„Ale teď už jsem vážně unavený. Jdu si lehnout. Dobrou noc,“ Zazíval blonďák a odešel do svých komnat.

Severus se rovněž otočil a se slovy: „Tak dobrou,“ zamířil na opačnou stranu do svého pokoje. Nemohl proto vidět, jak Luciovy vlasy změnily barvu na krásně trávově zelenou. Stejně tak Lucius nemohl vidět, jak Severova hříva získala barvu světle lila fialovou.

Lekvarový mág se nenamáhal se svlékáním a lehl si tak, jak byl. Neobešlo se to bez protestů jeho užvaněných tang, ale on byl tak unavený, že je nebral na vědomí.

Ráno se náš lektvarový mistr probudil dříve, než by mu bylo milo. Podle sluníčka to mohlo být tak dvě hodiny po jeho východu. Za tak časný budíček mohla samozřejmě jeho tanga, která se dožadovala, aby zaujal pro ně pohodlnější polohu. Severus však ke svému znechucení zjistil, že už znovu neusne a tak se rozespale ploužil do koupelny. Byl tak zničený, že by si ani nevšiml Belatrix Lestrangeové, vracející se s kartáčkem a zubní pastou v ruce z umývárny, kdyby se strašně moc nesmála. Zvedl oči, jež před tím upíral na podlahu, a podíval se na ni. Dech se mu zadrhl v hrdle. Její jasné modré vlasy zářily v raním slunci. Snape, nakročený v půli kroku na ni němě zíral.

„Ty vypadáš,“ vydávila ze sebe přes záchvat smíchu.

Severus se nezmohl na slovo, odstrčil Belu stranou a utíkal do koupeny. Pohled do zrcadla mu prozradil krutou pravdu. Jeho vlasy (a byly to vlastně ještě pořád jeho vlasy?) měly sice správnou délku, byly dokonce i tak skvěle umaštěné jako vždy, ale měly světlounce fialovou barvu.

„Takhle přeci nemůžu jít na ulici,“ promluvil sám k sobě. „Co na ulici?! Takhle nemůžu ani vylézt z pokoje,“ vzpomněl si na Belinu reakci. Opatrně vystrčil svou fialovou hlavu ze dveří a rozhlédl se po chodbě. Nikde nikdo. Vystrčil tedy ze dveří celé své tělo a jal se co nejrychleji přepravit do své pracovny, aby připravil opravný lektvar, který bude trvat uvařit pět týdnů.

„Že já toho Malfoye poslouchal,“ nadával si v duchu.

Rychle pokračoval v cestě, opravdu nestál o to, někoho potkat. Pak se zarazil. Přistihl se, jak škodolibě přemýšlí nad tím, jakoupak barvu bude mít Lucius...

...O půl hodiny později v trůnní hale...

Jako obvykle se konalo raní shromáždění před Pánem Zla. Mezi přítomnými služebníky temnot se snažilo vypadat nenápadně pět postav, zahalených v pláštích a s kápěmi přehozenými přes hlavu. Šlo jim to špatně, neboť se po nich nezahalení kolegové neustále otáčeli a ptali se jich, co se děje. Tím pádem nebylo v hale obvyklé hrobové ticho, ale šum tlumených hlasů.

Do haly vstoupil Lord Voldemort. Ani jeho přítomnost však nedokázala utišit tyto zvědavé šeptající hlasy.

„Co to má znamenat?!“ promluvil hlasitě a všichni se na něj konečně otočili, ale neustále pokradmu pozorovali zahalené postavy.

„Proč máte na hlavách kápě? Víte přeci, jak to nesnáším. Koukejte si je okamžitě sundat!“

Oslovení velice pomalu a neochotně uposlechli příkaz svého zaměstnavatele. Trůnní halou se k temnému Lordu doneslo pět různých barev, které se rozhodně nedaly považovat za normální barvy vlasů. Jasně žlutá, barva kremžské hořčice, zářivě modrá, trávově zelená a světle fialová. Pán všeho Zla myslel, že ho snad raní mrtvice. Tohle mají být jeho přisluhovači? Náhle ho cosi zabolelo na klíně. Podíval se a zjistil, že na něj vyskočil jeho kocour a zatnul mu drápky do stehna. Bolest ignoroval, pokoušely se o něho mrákoty. Místo černozelené kombinace, na kterou si už jakž takž zvykl, se na něj jantarovýma očima dívalo oranžovo modré stvoření.

Ten-jenž-má-vždycky-všechno-pod-kontrolou zvedl svůj šarlatový zrak od zvířete na svém klíně a jako už tolikrát ho zlobně zabodl do svého kamaráda Severuse Snapea, chtě mu velice vynadat. Už otvíral ústa, aby mu řekl, ať to kouká co nejdříve dát do pořádku, jinak by ho musel krutě potrestat (jistěže by to neudělal, byl to přeci jen jeho kamarád, ale před smrtijedy...), ale než stačil cokoli říct, něco se stalo.

Vlasy obarvených smrtijedů (a kocourova srst) jim začaly po velkých pramenech vypadávat. Během chvilky zůstali všichni postižení bez jediného vlásku (v kocourově případě chloupku) s „účesem“ á la Voldemort. Pán Zla, stále s pootevřenou pusou, si neodpustil lehký úsměv. Jeho nejoblíbenější účes... Jak to ale vyřešit? Asi by měl Severuse potrestat...

Jak to tak někdy chodí, vyřešilo se to samo. Belatrix, Amycus, Červíček a dokonce i Lucius se začali pomalu blížit k dvornímu lektvarologovi s úmyslem velice mu ublížit. Ten vycítil nebezpečí a couval ke dveřím haly. A rozběhl se pryč.

Jediný, komu jeho nová image zřejmě nevadila, byl kocour. Spokojeně se zachumlal do Lordova pláště a zbytků své srsti a usnul.

Chudák Severus Snape se zatím snažil uniknout svým pronásledovatelům. Vždyť za to skoro ani nemohl...

Pán Zla mezitím mlčenlivě shlížel na zbylé shromážděné smrtijedy. Severus mu vnukl geniální nápad: „Jak by bylo krásné, kdyby všichni moji služebníci měli účes jako já...“

A pomalu vytáhl ze záhybů svého pláště hůlku.