5. kapitola 1. část
Hrad spal klidným spánkem, jako by se bývalo naprosto nic nestalo. Severus rychle prošel chodbami do svého kabinetu a zavřel za sebou dveře. Nejprve zkontroloval Pobertův plánek. Zdálo se však, že všichni jsou tam, kde být mají, s výjimkou Brumbála, který, jak si Severus snadno domyslel, byl asi právě u ministra.
‚Musíš něco udělat.‘ Rozčileně počal přecházet po místnosti s rukama přitisknutýma na spáncích. ‚Přemýšlej!‘
Snažil se úporně soustředit, ale pomyšlení, že Julii snad zrovna v tuto chvíli vysávají duši z těla mozkomoři, jej téměř ochromovalo. Pojednou se prudce zarazil.
‚Budu vůbec schopen žít, pokud ona zemře nebo zešílí?‘ uvědomil si. Bylo to bleskové jasné prozření. Tolik mu na té dívce záleželo! Její život byl pro něho důležitější, než vlastní.
‚Mám se tam vrátit a pokusit se ji zachránit?‘ zahleděl se na okamžik do prázdna.
‚Ale i kdyby se mi to povedlo, jak dlouho potrvá, než se vše donese Smrtijedům a Voldemortovi? Potom bych ohrozil i celé Bradavice, pokud bych se zde chtěl skrývat.‘ Věděl, že Jeho hněv je hrozný, stejně tak, jako Jeho touha po pomstě. Zároveň však cítil, jak s každou minutou, zatímco on se zde zmítá v pochybnostech, vyprchává z Julie život.
Ne, nemohl již déle otálet. Přistoupil ke krbu, vhodil do ohně hrst letaxu a zvolal:
“Lupine, tady Snape, musím s tebou mluvit! Můžu vstoupit?”
Chvíli trvalo, než se ozvala ospalá odpověď. Snape mezitím několikrát nervózně přešlápl.
“Co zas chceš, ty jeden bastarde… Tak pojď, když jinak nedáš.”
Severus vkročil do ohně.
“Tak co je, co se stalo?” promluvil Remus Lupin a mnul si dlaní bledý, pohublý obličej.
Stál ve vybledlém pyžamu, které mu bylo značně velké, před krbem ve své ložnici v domě, v němž měl své sídlo Fénixův řád, a snažil se alespoň trochu zahřát tím, že si pevně držel ruce založené k tělu. Trochu nepřátelsky a trochu pobaveně zahlížel na muže před sebou. Od té doby, co neučil v Bradavicích, nebral si v jednání s tímto svým dřívějším nepřítelem servítky. Byli sice spolu v Řádu, ale k přátelství měli daleko, to každý věděl. Ačkoli po smrti Siriuse Blacka se cosi mezi nimi změnilo…
“Malfoy právě poslal do Azkabanu jednoho studenta z mé koleje. Brumbál šel za ministrem. Ale je dost možné, že to nestihne. Zkrátka, musím se dostat do Azkabanu a zachránit ji. A ty mě budeš krýt,” odvětil Severus, zatímco zelené plameny kolem něj dohasínaly.
“Ji?” hodil po něm zvídavý pohled Lupin.
“Tak uděláš to?” ignoroval jeho poznámku Snape a vykročil z ohniště.
“A co přesně mám udělat?”
“Budeš předstírat, že jsi já, zatímco budu pryč. Vezmeš si mnoholičný lektvar…”
“Tak moment, moment!” zarazil jej Remus. “Podívej, nikdy jsme nebyli kamarádi, že jo. Najednou mě zburcuješ vprostřed noci…”
“Teď není čas na hádky, Remusi! Ona umírá!” chytil jej Snape za pyžamo pod krkem, až několik knoflíků s cinkotem upadlo.´
“Fajn!” zvedl ruce Lupin na znamení, že skládá zbraně. “Ale vyžaduji, abys mě uvedl do děje, než se do toho pustím!”
“Znáš Guruse Reada?” netrpělivě souhlasil Snape.
“Toho Smrtijeda? Jistě.”
“Je to jeho dcera. Postavila se proti němu a on ji za to pronásleduje. Brumbál ji sice vzal do Bradavic, ale Malfoyovi se podařilo ušít na ni boudu a teď je obviněná z pokusu o vraždu a sedí v Azkabanu.”
“Dobrá. Dejme tomu, že uskutečníme, co navrhuješ. Ale jak se hodláš dostat do Azkabanu a hlavně jak se hodláš dostat potom ven?” podotkl Lupin.
“To netuším,” přiznal Snape. “Ale udělám to.”
“Pak tedy hodně štěstí. Ale se mnou nepočítej,” pokrčil rameny Remus.
“Lupine!” výhružně k němu pokročil Snape.
“Promiň, ale nehodlám se účastnit zřetelně sebevražedné akce!” vysvětlil Remus. “Je ti jasné, že se odtamtud už nevrátíš? Ty nejsi Black!”
“Ne, ale stále jsem ještě oficiálně Smrtijed, takže mám do vězení vstup volný a mozkomoři se neodváží na mě zaútočit.”
“A ta holka? Až ji povedeš ven, to si myslíš, že ji jen tak pustí?”
Snape chvíli mlčel. Věděl, že to je slabé místo v jeho plánu.
“Další věc je, že pokud se Brumbálovi jakýmkoli způsobem podaří přesvědčit Popletala o její nevině, jak moc jí prospěje, když vyjde najevo, že zatím utekla?” pokračoval Lupin, zatímco si oblékal ošumělý svetr.
“Mám tedy nečinně čekat a ona zatím pomalu zešílí?!” zatnul pěsti bledý Snape.
“Hm. To ne,” zamnul si bradu Remus a posadil se do křesla. “Což takhle přesvědčit Smrtijedy, že ji potřebují mimo Azkaban. To by nešlo?” navrhl po chvíli.
“Že ji potřebují...” Severus se na okamžik zahleděl někam do dáli. “Vílí krev je důležitá přísada lektvaru neohroženosti. Musí se odejmout ještě živé víle...” přemýšlel nahlas.
“Ona je víla?” zamrkal Lupin.
“...Voldemort by jistě ocenil trochu neohroženosti,” pousmál se drsně Snape.
“Takže stačí, když jej trochu popostrčíš...” zamnul si Remus dlaně.
“Půjdu za ním okamžitě. Ty se zatím spoj s Brumbálem a řekni mu o plánu. Pokud se mi to podaří, dostanu ji odtamtud ještě dnes v noci. Teď je půl páté. V devět večer se dost možná s ostatními Smrtijedy sejdeme na obvyklém místě. Máte tedy celý den na to, připravit nějakou akci. Brumbál ví, kde to je,” rychle promluvil Severus a vkročil do krbu.
“Buď bez obav. S trochou štěstí se nám s Brumbálem povede dát dohromady pár lidí z Řádu a možná i nějaké bystrozory,“ přikývl Lupin a pozoroval, jak černá postava mizí v plamenech.
Potom s povzdechem sešel po schodech do kuchyně, mávnutím hůlky si připravil silnou kávu a vrátil se do prvního patra domu na Grimmauldově náměstí. Otevřel jedny dveře pokoje a nakoukl dovnitř. Místnost byla prázdná, jen na portrétu na zdi hlasitě chrápala nějaká postava.
“Phineasi? Vím, že nespíš. Běž se, prosím tě, podívat po Brumbálovi a řekni mu, že s ním potřebuji mluvit,” rozkázal. Muž na obraze se znechuceně narovnal a s uraženým výrazem zmizel za okrajem rámu.