5. kapitola 3. část
Na zápěstí nahmatal jen velmi slabý a nepravidelný puls. Zjevně byla velmi podchlazená. Zmocnil se ho strach. Přece jen je dost mladá a nevydrží tolik, co dospělý muž. Rychle svlékl plášť a zabalil ji. Ale třásla se stále víc a prudčeji. Vzpomněl si na svou placatku a sáhl do náprsní kapsy. Nebyla tam. Musel ji někde po cestě vytratit.
“Ale ne. Teď mi přece neumřeš,” řekl tiše a nadzvedl jí trochu hlavu v dlaních.
Její tváře byly zcela ledové. Zachvátila ho beznaděj. Viděl toho již v životě dost a poznal přicházející smrt. Znovu ji chytil za ruku a počítal tep.
“Prosím, tohle mi nedělej!” zamumlal a na okamžik pevně zavřel oči.
“Zebou mě... ruce,” zachraptěla najednou.
Trhl sebou a pohlédl na ni. Nepatrně zvedla koutek úst.
Okamžitě uchopil obě její ruce a po chvíli přemýšlení, kdy hledal, čím by je zahřál, si je přiložil na hruď pod hábitem.
„To je… lepší,“ slabě se usmála.
„Dostanete se z toho, slečno Readová, slibuji.” Rozhodl se, že na ni bude mluvit, aby ji tak udržel při vědomí.
„Přišla jste o pár pěkných vzpomínek, ale to se pokusíme napravit,” pousmál se. Musel ji za každou cenu dostat z toho šoku, ve kterém byla. Tušil, že její třes není jen od chladu, ale že má rovněž původ nervový.
„Máte ráda nějaké jídlo?“ začal neohrabaně. „Eh, to je stupidní dotaz, ovšem, že něco ráda jíte... tedy, představte si ten pokrm. Cítíte, jak voní a jak vás zahřívá zevnitř?”
Trochu kývla.
“Fajn. Teď si představte, jak si nabíráte toho pokrmu plnou lžíci. A představte si, že sedíte na slunci... třeba někde na pláži, nebo v zahradě. Slunce vás hřeje do obličeje. Cítíte to?”
Znovu kývnutí a dokonce chabý úsměv.
“Pojď... blíž,” zašeptala a sevřela dlaněmi látku na jeho hrudi.
Opatrně se přitiskl těsně k jejímu studenému, ale již netřesoucímu se tělu. A tak setrvali celou cestu.
Testrálové zastavili na okraji jakéhosi neznámého temného lesa a muž pomohl dívce z vozu. Vnořili se do stínu stromů.
“Co tu děláme?” nechápala.
“Nemůžeme se vrátit do školy.” Snažil se to sdělení oddálit co nejvíce, ale nyní již musel s pravdou ven. “Zatím si všichni Smrtijedi myslí, že jsem vás odvedl z Azkabanu, abych vás obětoval.” Sklonil trochu hlavu.
Němě se na něho podívala.
“Tohle jsme vymysleli. Nic lepšího nás bohužel nenapadlo,” pokrčil rameny.
“Nás?”
“Mě a Lupina, to je jeden z členů Řádu. Nemohli jsme spoléhat, že Brumbál přesvědčí ministra o vaší nevině... A udělali jsme dobře. Myslím, že jsem přišel právě včas.” Mávl hůlkou a před nimi se rozhořel oheň. “Tady počkáme.” Pokynul jí, aby se posadila na spadlý strom blízko plamenů.
Poslechla beze slova, stále ještě zachumlaná do jeho pláště.
“Potřeboval jsem důvod, proč by vás Smrtijedi měli chtít mít mimo Azkaban. Pán zla se momentálně domnívá, že pro něho připravím lektvar neohroženosti...”
“Z vílí krve,” doplnila.
Chvíli na ni jen tak hleděl. “Jste velice nadaná studentka,” řekl potom vážně.´
“Nejsem studentka,” zavrtěla unaveně hlavou a pohlédla na něho smutným pohledem.
“Už nikdy nebudu... dítě,” dodala. Nedokázala popsat, jak se nyní cítí. Ale najednou jí všechno, co souviselo se školou, připadalo na hony vzdálené a banální. Jakoby byla nucena dospět, za těch několik hodin v Azkabanu.
Přikývl. Chápal její pocity. I on tehdy vyšel o deset let starší.
Najednou si na něco vzpomněla.
“Ten poslední... skoro mě...”
“Ano, políbil. Byli rozlícení, když jsem si pro vás přišel,” řekl rychle. Nechtěl, aby se k tomu v myšlenkách vracela.
“Omlouvám se, že pro vás nemám čokoládu, ale nestihl jsem se nikde zastavit na cestě od Voldemorta,” pousmál se.
“Na cestě od Voldemorta...“ zopakovala zamyšleně, něco jí na tom nesedělo. Znělo to tak fádně – jakoby byl ve výkonu povolání… Tak prostě vyslovená slova, zbavená jakékoli emoce… Náhle jí to došlo.
„Říkáte jeho jméno,“ podotkla a zkoumavě se na něj zahleděla. Jen mlčky kývl.
„Myslela jsem, že…“
„Že toho nejsem schopen?“ smutně se pousmál. „Je to součást mé role. Očekává se ode mě, že se ho budu bát. Každý se ho přece bojí. A nikdo, až na pár výjimek, není s to bez děsu vyslovit jeho jméno. Je to ovšem jen hloupá pověra. Ve skutečnosti sílí jeho moc právě takovou zaslepenou bázní, jakou k němu chová většina kouzelníků,“ odevzdaně pokrčil rameny. „Já z té ubohé přezdívky nemám strach. Znám ho dobře a děsí mě na něm daleko víc jiné věci… Nejsem však naštěstí tak pošetilý, abych se nepokrytě vychloubal svou odvahou a tím na sebe upoutával zbytečnou pozornost,“ zkřivil rty.
„Narážíte na mé chování,“ sklonila kajícně zrak.
„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. „Možná trochu,“ připustil potom. „Ale s tou nadutostí jsem měl na mysli někoho zcela jiného,“ opět se mu v očích zlobně zablesklo.
„Harryho Pottera,“ pochopila. „Ale přemýšlel jste někdy nad tím, proč to vlastně dělá? Já ano. Od chvíle, co přišel do kouzelnického světa, ho krmí tím, jak je výjimečný a on věří, že není. Ví, že proti Voldemortovi je skoro bez šancí a ví, že se nemůže před ním nikde schovat. Všude ho znají, každý si ukazuje na jeho jizvu. On se tím suverénním vystupováním snaží dodat sebedůvěry. Co jiného mu zbývá? Rodiče mu zemřeli…“
„Snažíte se mě tímhle dojmout?“ přerušil ji trochu ostře. „Tak na to raději rychle zapomeňte. Už to zkoušely jiné kapacity… Ani Brumbálovi se to nepovedlo. Nemá to smysl. Podle mého neopatrnost, zatvrzelost a ješitnost jsou vady charakteru. Ani jedno pro mě neznamená klad,“ skončil zamračeně s tvrdým pohledem upřeným do ohně.
Chvíli bylo ticho. Julie přemýšlela, jestli si Severus vůbec uvědomuje, že právě tyto vady charakteru má i on sám. Kdyby byl opatrný, neučinil by nic z toho, co právě dělá.
‚A bez zatvrzelosti a ješitnosti by to ani nebyl on,‘ pousmála se.
Potom první prolomila mlčení: „Vždycky mi vrtalo hlavou, proč jste si Harryho nechal v kurzech pro OVCE, když...“ Neodolala a zeptala se, i když věděla, že jí do toho nic není a že ho její otázka možná popudí ještě víc.
„Měl hodnocení Nad očekávání,“ zabručel však celkem klidně Snape a sklonil pohled.
„Je mi sice jasné, že jemu, Weasleymu a Longbottomovi musela komise nadržovat, ale proti jejímu hodnocení se nelze odvolat,“ pokrčil rameny a zatvářil se, že domluvil.
Julie pochopila, že nemá cenu pokračovat v rozhovoru tímto směrem. I když by jednou velice ráda zjistila, co se vlastně tak strašného stalo mezi Harrym a profesorem, neboť slyšela, že jejich pověstná oboustranná zarytá nenávist trvá již od prvního dne, kdy Harry nastoupil do Bradavic. Ginny jí o tom vyprávěla. Říkala něco o tom, že ze strany profesora je to velmi stará záležitost - že Snape nenáviděl již Jamese Pottera, Harryho otce. Ale o tom by se teď Severus asi bavit nechtěl...
“Co tedy se mnou vlastně bude?” zeptala se tedy dívka po chvíli, aby nějak změnila ošemetné téma.
“Asi za hodinu se dáme na cestu. Smrtijedi tu mají místo, kde se obvykle setkávají. Je to nedaleko. Spoutám vás a budu předstírat, že vás chci zabít. Než k tomu však dojde, zakročí Brumbál s Lupinem, alespoň doufám, a zachrání vás,” stroze shrnul celý plán.
“A když nepřijdou včas?”
“Potom budeme muset improvizovat. Já mohu začít třeba tím, že je všechny uspím falešným lektvarem neohroženosti. Stačí vynechat několik přísad a vznikne těkavá látka se silným uspávacím účinkem,“ pokrčil rameny a poodhrnul lem hábitu. Ve tmě zasvítilo mnoho malých lahviček pečlivě zasunutých v kapsách saténové podšívky.
“Nebylo by tam trochu zahřívacího lektvaru?” otázala se.
“Ten jsem někde ztratil,” zamračil se. “Ale,” přemýšlel a probíral se nádobkami,”vypijte tohle,” podal jí zelenou tekutinu.
“Co je to?” zatvářila se překvapeně, když trochu upila.
“Absinth,” pousmál se rozpačitě. “Jediný z jedů, které v primární fázi pomáhají, než zabijí. Tedy, jediný jejich zástupce, co mám zrovna u sebe. Zbytek těch věcí,” přejel po lahvičkách,” by vás zabil v pěti minutách.”
“A tohle mě tedy nezabije?” zeptala se s úsměvem.
“Naopak, pro jednou vás to spíše posílí. Tohle zabíjí jen při pravidelném podávání v malých či velkých dávkách.” Zase se tak podivně usmál a pokynul jí, aby se ještě napila.